Gruzínská zahraniční politika vůči EU a NATO

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU vás zve na diskusi o zahraniční politice Gruzie vůči EU a NATO, které se zúčastní Její Excelence Nina Nakashidze, velvyslankyně Gruzie v ČR. Debata se uskuteční ve čtvrtek 20. října 2011 ve 12 hodin na FSS MU, v místnosti P52.

ANKETA: Myslíte si, že by se Gruzie měla stát členem Severoatlantické aliance?

Tak a je za nami ďalšie kolo lokálnej ankety. V tej poslednej sme sa vás pýtali na váš postoj k vstupu Gruzínska do Aliancie (resp. v podtexte na „vstup“ Aliancie do regiónu). Názory návštevníkov blogu sú vcelku jednoznačné – prevažná väčšina začlenenie Gruzínska do Aliancie podporuje (25 kontra 11), a to minimálne v dlhodobej perspektíve. Na prvý pohľad zaujme tiež fakt, že počet hlasujúcich, ktorým ležia na srdci vzťahy k Rusku, je minimálny.
Novou anketou by sme sa radi vrátili na domácu pôdu, aj keď sa ponúka plejáda tém z oblasti svetovej politiky. Blíži sa koniec roka a s ním bude musieť miláčik davov Nico Sarkozy (chtiac-nechtiac) predať žezlo vlády nad európskymi dŕžavami českému nástupcovi. Súčasná vnútropolitická situácia ČR je ale potenciálne výbušná a je otázne kto ním bude? Udrží si Topolánek svoje kreslo, alebo dôjde k zmene? A k akej?

Souboj titánů

Jak reagovat na Rusko? Kromě dřívějších příspěvků na našem blogu se k tématu vyjadřuje mimo jiné i aktuální číslo (August 29, 2008) týdeníku Newsweek, kde své názory konfrontují autor slavné knihy Budoucnost svobody Fareed Zakaria a profesor z Yale Jeffrey Garten, poradce v administrativách Nixona, Forda, Cartera a Clintona.

Zakaria v článku "This Isn't the Return of History" (s. 17) pojednává jak o důsledcích gruzínské krize, tak o postoji, který by demokratický svět měl vůči Rusku zaujmout. Zakaria vybočuje z mainstreamu, když ruský útok na Gruzii označuje nikoliv za nový úsvit ruské moci, ale za hrubou strategickou chybu, která měla akorát za důsledek, že Polsko urychleně podepsalo smlouvu o protiraketové obraně, Ukrajina se po období lavírování opět výrazně začala zajímat o členství v NATO, Evropa se zase kamarádí s USA a Rusko si vysloužilo nesouhlasné mručení dokonce i z Číny a různých asijských autokracií. A co za to Putin získal? Sedmdesát tisíc Jihoosetijců.

Co se vhodné reakce týče, Zakaria příliš na výběr nenabízí. Rusko není zas tolik integrováno do mezinárodního prostředí, aby Západ disponoval významnějšími donucovacími pákami. Rusko se stalo asertivní díky cenám ropy, které mu podobně jako Venezuele či Íránu dovolily přehlíživé chování vůči mezinárodním normám, trhům a pravidlům. Zakaria tedy volá po snížení cen ropy (mechanismus, jak toho dosáhnout, ale nenabízí), což by zapříčinilo úbytek moci nově "našňupaných" států. Ruku v ruce s tím by měla jít pomoc Gruzii a Ukrajině a také snaha o začlenění Ruska do mezinárodního systému, nesoucí s sebou na oplátku vícero možností, kterak Rusko umravnit. Pokud bychom totiž Rusko vykopli z G8 a zpřetrhali s ním většinu vazeb, jak navrhuje například John McCain, zbyly by nám jen dvě možné reakce na případné další ruské eskapády - appeasement nebo válka, uzavírá Zakaria.

V zásadě se Zakariou souhlasím, ovšem není mi vůbec jasné, jak uměle a především rychle snížit ceny ropy.

Gartenova receptura je v porovnání se Zakariovou vpravdě jestřábí. Hned na začátek nutno říct, že oba autoři se zjevně liší v názoru na míru zataženosti Ruska do mezinárodního prostředí (účast v mezinárodních organizacích, podpisy mezinárodních smluv apod.), přičemž Garten (How to Squeeze the Bear - s. 40) je v tomto ohledu mnohem optimističtější. Následně navrhuje zvážit vícero možností: izolovat Rusko na mezinárodní scéně (např. přerušení vyjednávání o vstupu Ruska do WTO), ztížit Rusům účast v globálním obchodě, obrátit pozornost ruské veřejnosti k obrovským nedostatkům národního ekonomického a sociálního systému, vyhrožovat bojkotem OH v Soči, navázat užší kontakty s bývalými sovětskými republikami, prověřovat zahraniční konta ruských vysokých představitelů a vyjádřit politování nad ruskými akcemi ve formě parlamentních rezolucí.

Jak již bylo naznačeno, kloním se spíše k řešení Zakariy (i když jeho hlavní triumf v podobě snížení cen ropy podle mě vytáhnout z rukávu jen tak nelze) a preferuji styl klepnout přes prsty, ale pokračovat v dosavadní snaze o zapojení Ruska do vyspělého světa, a to ve všech jeho dimenzích (ekonomické, kulturní, společenské - tolerance, otevřenost apod.). Jakákoliv zvýšeně dramatická řešení typu mezinárodní izolace by šla proti zamýšlenému cíli (přátelské spolupracující Rusko) a vyvolala spíše opačné důsledky. Nicméně některé Gartenovy podpůrné možnosti (např. informování Rusů o stavu jejich země - otázkou ale je 1) jak, a 2) jak přebít oficiální tisk) vypadají rovněž nadějně. Mé resumé tedy zní - Zakaria má základ, Garten doplňky.

Jen poznámečka na závěr - efektivní reakce vyžaduje od všech významných mezinárodních hráčů efektivní spolupráci, která však zjevně v současné EU není na pořadu dne. Nádherně vystihnul poselství EU Rusku svým titulkem list The Wall Street Journal - "Stop! Nebo řekneme znovu Stop!".

Střípek z mediální války

Bohužel jsem, na rozdíl od Srdjana, neměl první dny konfliktu v Gruzii přístup k širší paletě informačních zdrojů, a tak jsem se musel spolehnout především na CNN a také na česká média. Takže než jsem se dostal i k něčemu jinému, byl jsem náležitě zmasírován tou "správnou" stranou. Musím v tomto případě ocenit solidní práci České televize, její úroveň zpravodajství se za posledních několik let zvedla a i když je ČT stále poplatná většinovému názoru západních médií (což samozřejmě nevylučuje, že to může být většinou ten správný), dělá pro vyváženost pravděpodobně maximum možného. To CNN dopadla podle mě mnohem hůře, ostatně posuďte sami a porovnejte podání dnešní zprávy o rozhovoru Vladimíra Putina pro CNN zde a zde, především doporučuju sledovat první Putinova slova dobře srozumitelná i Čechovi a jejich anglický překlad. Ne že bych považoval Russia Today za vyvážený zdroj, ale tak nějak pochybuju, že by v tomhle případě úmyslně zkomolili slova vlastního premiéra. Moc rád bych si ten rozhovor poslechl celý, doufám, že ho Russia Today zpřístupní, alespoň to tak často dělají, to se od CNN v tomto prípadě jaksi čekat nedá. A to jsem do dneška považoval CNN za důvěryhodnější zdroj. To jen pro vyvážení pohledu. K tomu, aby se člověk dozvěděl o lumpárnách druhé strany, stačí zapnout televizi.

ANKETA: Která země vyhraje oficiální pořadník XXIX. olympijských her v Pekingu 2008?

Ríša stredu posmutnela, olympiáda skončila. Priniesla mnoho zaujímavých okamžikov – teda aspoň podľa tých, ktorí nezaujali principiálny postoj a hry sledovali. Nenaleží nám hodnotiť športové výkony, úspechy a neúspechy. Bilancovať budú príslušné zväzy a funkcionári. Našou úlohou je priniesť výsledky ankety, ktorú sme na blogu v súvislosti s XXIX. letnou olympiádou vyhlásili.

Pýtali sme sa, ktorá krajina podľa vás vyhrá oficiálne medailové poradie. Je vidieť, že návštevníci našich stránok majú dobrý odhad. Väčšina z Vás správne predpokladala, že úsilie Číny presadiť sa na športovom nebi bude korunované úspechom. Slovami bývalého slovenského premiéra: „Kde je (politická) vôľa, tam je cesta...“. Nám ostatným, ktorý sme spojili svoje nádeje s inými adeptmi nezostáva, než vypiť kalich horkosti do dna :)

Zaujímavé je, do akej miery môžu byť športové výsledky súčasťou národnej prestíže. Čína je jasným príkladom. Ani USA ale nezostávajú pozadu. Vzhľadom k tomu, že Medzinárodný olympijský výbor v podstate žiadne oficiálne pravidlá pre poradie krajín nemá (a tie sú v rukách organizátorov), tak americké médiá suverénne presadzujú ako hlavné kritérium celkový zisk všetkých kovov, v čom boli práve Spojené štáty úspešnejšie než Čína (viď napr. NY Times, Washington Post apod.) :) Názor si musí každý urobiť sám...

Kde niečo končí, niečo iné začína. Na záver preto vyhlasujeme novú anketu, ktorá reflektuje aktuálne dianie na medzinárodnom poli – rusko-gruzínsky konflikt. Objavujú sa názory, že keby NATO urýchlilo prístupový proces Gruzínska, tak by k ruskej invázií nedošlo a teda že výsledky bukureštského summitu sú de facto úspechom Ruska. Oponenti naopak zdôrazňujú, že Gruzínsko nie je na členstvo pripravené a NATO by si tým skôr spôsobilo problémy (navyše ak evidentne nie je schopné poskytnúť adekvátnu a dostatočnú pomoc pred ruskými tlakmi). V aktuálnej ankete nás preto zaujíma váš názor na potenciálne členstvo Gruzínska v Severoatlantickej aliancií.

Kosovo (1999) a Gruzie (2008)

Vojenský zásah Ruska v Gruzii nabídl českým komentátorům více paralel k československé historii, ať už se jednalo o zábor Sudet Hitlerem či vpád armád Varšavské smlouvy o třicet let později. Na nejnovější konflikt na Kavkaze je však možné hledět také z mnoha jiných perspektiv. Například, z hlediska vojenského se sice jednalo o nerovný zápas ruské „58. armády“ se slabými gruzínskými jednotkami, ovšem dle některých komentářů (např. zde a zde) se také jednalo o ukázku zastaralé ruské techniky 2. až 3. třídy (první třída je umístěna blíže západních hranic Ruska v Evropě). Z hlediska geopolitického je možné uvažovat o velikosti aktuální ruské sféry vlivu nebo z hlediska informačních technologií se objevilo další upozornění na nové prostředky války v kyberprostoru. Prezident Klaus pak ve svém tradičně „specifickém“ postoji zmínil mimojiné i jednu již v rámci sociálních věd diskutovanou myšlenku, že umělý „peacekeeping“ často vede spíše ke konzervaci konfliktu než k jeho vyřešení. Zajímavý je však i pohled mezinárodního práva, kterého se ve světle Kosovského „precedentu“ dovolával vystudovaný právník Dmitrij Medveděv. Apel Ruska na nutnost řešení „humanitární krize“ v Jižní Osetii vyvolané gruzínským zásahem přinesl starosti nejen českému ministerstvu zahraničí, ale i mnoha evropským obhájcům intervence v Kosovu z roku 1999. V zásadě by se paralela s Kosovem mohla použít – územní suverén (Gruzie/Srbsko), jehož jedna provincie (Kosovo/Jižní Osetie), která měla dříve autonomní postavení a má odlišné etnické složení obyvatelstva, akceleruje svoji snahu o samostatnost. Suverén se tedy rozhodne prosadit svoji autoritu silovými prostředky, což vyvolá obavy o humanitární situaci civilního obyvatelstva. Regionální garant bezpečnosti (NATO/Rusko) se s ohledem na klid a pořádek ve své sféře vlivu rozhodne pro unilaterální humanitární intervenci a donutí suverénní stát ke stažení své armády a k uznání status quo (ante). Srovnání zásahu v Gruzii s z hlediska mezinárodního práva zřejmě nelegální intervencí NATO v Kosovu tak nejspíš dále přispěje k zajímavým diskusím o možnosti humanitární intervence (viz např. Michigan Journal of Int. Law, Vol. 26, No. 4) či o posunu postavení Rady bezpečnosti OSN. V rámci úvahy o paralelách zásahů NATO (1999) a Ruska (2008) bych na tomto místě uvedl některé rozdíly:

• V Kosovu zasáhla regionální mezinárodní organizace, jejichž roli v řešení konfliktů předjímá i Charta OSN a podobným směrem se po studené válce pomalu upírá i „jistá“ praxe států (viz zásahy ECOWAS, NATO či statut Africké unie).

• Mezinárodní společenství (do jisté míry) akceptovalo princip dělení celků jako SSSR (Ruska) či Jugoslávie (Srbska). Sekundární dělení nástupnických států (např. Gruzie) je však dalším krokem.

• Vážnost humanitární situace v Kosovu zásadním způsobem uznala Rada bezpečnosti OSN skrze rezoluci 1244. V případě Jižní Osetie nejsou tvrzení Ruska o potřebě humanitárního zásahu ověřená a věrohodná. NATO v Kosovu zasáhlo až více než rok od eskalace konfliktu, když mezitím podporovalo diplomatická jednání OSN, OBSE či dalších mezinárodních aktérů, a nabízelo Srbsku garance územní celistvosti v případě ukončení násilností. Ruský přístup byl mnohem přímější a agresivnější, bez zjevné a dlouhodobé snahy o diplomatické řešení, což podporuje tezi o přípravě Ruska na eskalaci konfliktu.