Lidskoprávní letní školy

Pro ty, jimž jako program na letní měsíce nestačí pouze týdenní pobyt s plastovým lehátkem u Jadranu, sezbíralo Centrum pro lidská práva a demokratizaci seznam nejzajímavějších letních škol zaměřených na lidská práva, mezinárodní právo, práva menšin a mnohá další více či méně lidskoprávní témata. V dubnovém Bulletinu budou seřazeny kurzy, u nichž končí termín pro přihlašování během dubna. V květnovém vydání Bulletinu budou publikovány dalšíl letní školy, tentokrát s květnovými deadliny. Kompletní seznam letních škol, online kurzů a dalších vzdělávacích programů se bude postupně doplňovat na webu Centra pro lidská práva.

Za případovou studií do Lublaně

„Metodologie“ je častým strašákem studentů, doktorské nevyjímaje. Rozhodla jsem se proto ukrojit si z horkého léta plných 16 dní a vypravit se vstříc jejím nástrahám do malebné Lublaně. Ve dnech 30. července – 14. srpna 2010 zde totiž Evropské konsorcium pro politický výzkum (ECPR) pořádalo pátý ročník již poměrně věhlasné Summer School in Methods and Techniques s podtitulem Between Unity, Diversity, and Complementarity.

Duch letní školy je možné vystihnout v několika bodech. Předně je letní škola koncipována jako dialog a plodná konfrontace mezi různými disciplínami a studijními obory, zejména politologie a sociologie, ale i dalších – mezi spolužáky nechyběli pedagogové, ekonomové, právníci ani např. zjevně stále trendy environmentalisté. Za další je program navržen tak, aby pokrýval všechny fáze výzkumného projektu, zahrnoval metody na makro- i mikro-úrovni a uspokojil příznivce „kvali“ i „kvanti“ metod a jejich kombinace, a to vše s neskromným cílem – překonat tradiční dělení na několik metodologických světů, navzájem často jen těžko prostupných. V neposlední řadě byla hojně podporována neformální interakce v průběhu kurzů i mimo nich, a to jak mezi účastníky letní školy, tak mezi nimi a lektory, případně jejich asistenty. Téměř každý skutečně využil příležitosti k prodiskutování svého výzkumného projektu nad šálkem kávy v přilehlé kafetérii s předním odborníkem na tu kterou metodu; mezi samotnými účastníky pak byla témata spojená s výzkumem vítaným předmětem ať už osmělovacího small talku v prvních dnech či serióznějších debat ve dnech následujících.

Při pohledu na nabídku kurzů vás pravděpodobně nemine dilema, který z nich si vybrat, a budete si slibovat, že příští rok musíte přijet znovu. Kdo měl potřebu se metodologicky rozehřát, mohl dorazit už na víkendový kurz – buď na obecnější téma výzkumných designů, nebo specifičtěji na téma základů inferenční statistiky, lineární algebry či práce s R nebo SPSS. Hlavní menu letní školy sestávalo z úctyhodných 21 dvoutýdenních kurzů. Na ochutnávku těch z mého pohledu nejzajímavějších uvedu např. Methodologies of Case Studies (Ingo Rohlfing), Quantitative Text Analysis (Ken Benoit, Will Lowe), Grounded Theory (Joerg Strubing), Political and Election Forecasting (Michael Lewis-Beck), Political Game Theory (Nolan McCarty), Mixed Methods Designs (Katrin Niglas) či Expert Interviews (Alenka Jelen). Kvantitativci si mohli přijít na své při Multiple Regression Analysis (Bernhard Kittel), Confirmatory Factor Analysis (Peter Schmidt, Bart Meuleman), Multivariate Statistical Analysis (Bruno Cautres) a mnoha dalších. První den výuky probíhá „Monday Mix“, kdy můžete kromě úvodní hodiny ke zvolenému kurzu navštívit až tři další a naladit se tak příznivě na další ročníky. Pokud budete na konci úvodní přednášky ke svému kurzu zdrceni z vlastního výběru, je zde prostor k vyjednávání o přestupu.

Já jsem si zvolila výzkumné designy a případovou studii. Jestli vám nevadí nepříliš dynamický styl přednesu (neříkám přímo nudný!) a dokážete se srovnat i s německou angličtinou, vřele doporučuji. Samotná výuka trvá tři hodiny denně, nicméně další čas strávíte nad každodenními úkoly, četbou a trávením látky – jedná se tedy o poměrně intenzivní záležitost. Vyplatí se poslechnout radu vyučujícího a nastudovat si objemný reader dopředu. Jinak hrozí, že vás na místě nemine akademická melancholie, v horším případě deprese, což je myslím to poslední, co si může jakýkoli student během letních prázdnin přát. Já jsem to neudělala a zmíněné stavy mě po zásluze neminuly.

Zajímavým zpestřením letní školy byl doprovodný akademický program v duchu metodologického „cross-fertilisation“. Zahrnoval např. dva kulaté stoly s názvy „Political science methodologies: is Europe lagging behind the USA?“ (ano, zaostává, zbývalo jen řešit proč) a oblíbené „How to get a journal article published?“ Zde stojí za zmínku rady Michaela Lewis-Becka z University of Iowa: články začněte posílat do těch nejlepších možných žurnálů (slevit můžete vždy); po zamítnutí článku neotálejte s jeho přepracováním; nikdy nemějte dva články v jednom žurnálu; navazujte (pokud možno osobní) kontakty s editory; ignorujte oponenty, kdykoli je to možné (stejně se v tom nevyznají); a hlavně, věřte si! Nejedna rada vyvolala debatní přestřelku s Nolanem McCartym z Princeton University, který zřejmě nedovedl ocenit svérázný humor svého krajana. Doprovodný program zahrnoval i „poster session“, kde mohli účastníci načerpat cennou inspiraci, jak (ne)dělat poster. Vyhlášení vítěze „soutěže“ o nejlepší výtvor tragikomicky narušila technika, která na plátně předčasně ukázala vítězný poster ještě v průběhu slavnostní řeči Dirka Berg-Schlossera, zakladatele Summer School in Methods and Techniques a bývalého předsedy ECPR.

Více než třem stovkám studentek a studentů poskytla příjemné zázemí pro studijní i světské aktivity moderní Fakulta sociálních studií – jedna z 22 (!) fakult šedesátitisícové lublaňské univerzity. Také hostitelské město, Lublaň, bylo velmi přívětivé a každý si v něm mohl užít, co mu bylo milé – ať už Plečnikovu architekturu, Prešerenovu poetiku, posezení v kavárnách podél Ljubljanice nebo příjemnou dávku alternativy v areálu Metelkovy ulice. I přes určitou provinčnost Lublaně tak pořád existují důvody, proč se do ní vracet – třeba právě kvůli metodologii.

Jana Urbanovská je studentkou doktorského programu Mezinárodní vztahy na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

Vladimir Đorđević: How to become a true ISRAMUNER

When one walks down Tel Aviv streets in mid-August dressed in a suit with a starched shirt and a tie, people tend to cast strange looks. Naturally, this is no wonder in a country where summer temperatures rise to 40 degrees Celsius with most people dressed rather casually. Clothed formally in blazing sun may sound as a joke or lunacy to you as a reader, but the author of this short text may be less prone of thinking so after having experienced that specific sensation of being caught in a ‘déjà vu’ in the boiling heat of Tel Aviv. There must have been people, I reckon, who thought of my outfit as simply being ‘crazy.’ Others may have, for that matter, pondered over my strange taste in picking out appropriate summer clothing and lastly, surely there were ones who dismissed me for yet another confused, overdressed foreigner whose basic knowledge of the target country was disproportionate to layers of his clothes. And so, while bustling streets of ‘Israeli New York’ were directing strange glances usually followed by some incomprehensible muttering, I spent 9 days treading one and the same route: down from Ben Yehuda street where my cozy hostel was located, past two bistros with excellent shawarma, all the way to Opera Tower, some 400 meters away, where a bus waited for a smartly dressed group of individuals, all participants on an international conference Model United Nations ISRAMUN 2010 - New Battlefields, New Dilemmas!

When I applied for this conference, and I will be quite frank, I was principally attracted by a possibility of visiting Israel and much less by attending yet another international gathering. I do understand, quite well for that matter, that honesty is often far from the best policy, and especially so if one’s attendance on a conference was paid by one’s academic institution, however my blog would lose its subjective appeal if I was insincere. The country whose history and culture came to be associated with a crossroad of civilizations and religions, whose people came to a very brink of existence through centuries of expulsion and pursuit, and whose national existence is even at this moment threatened by several state and non-state actors, was definitely a place to visit! Ironically enough, a state repeatedly ‘betrayed’ by the UN, or this is what one (considerable) part of Israeli public feels like, was hosting an international conference simulating UN sessions. Well, was it successful? No, it was more than that, it was groundbreaking!


What separated ISRAMUN from all other MUNs can be summed up in only four letters: ISRA. These four letters made all the difference, and I believe most of my colleagues from the conference would agree on this issue. Yes, ISRAMUN was, like many other MUNs before it, dedicated to development of meaningful communication, skills in conducting multilateral diplomacy and exploration of current international problems. Yes, ISRAMUN was, again as many MUNs before, aimed at assigning its participants with roles of diplomats for a week by allocating them with representation of a respective country and inviting them to investigate/discuss/deliberate over various problems in foreign affairs and reach appropriate solutions. This was done in a rather pleasant, but quite formal atmosphere where one’s opinions on issues at hand were challenged by myriad of opposing options. Presenting one’s own case properly, successfully substantiating, arguing, defending and/or ultimately harmonizing it with attitudes of others, that is the trick of the trade of becoming the true MUN-er.

However, what made ISRAMUN 2010 so special was, on the one hand, attitude and spirit of the people who organized it! Rarely have I seen such an enthusiastic group of young individuals who worked very hard to make the conference run smoothly. Organizers have put significant effort to make the participants of the conference feel like home, or at least this is how I felt. Except for inevitable changes in time schedule, and being late in Israel is not really considered a major issue at all, organizers have succeeded in providing the participants with a colorful and interesting 9-day program, in itself the other ISRAMUN specialty. The agenda covered conferencing from early mornings to late afternoons, visits to Jerusalem and northern Israel, as well as unavoidable social gatherings- joint meals and partying in the evenings. The tight schedule was obviously introduced as to exert maximum of the participants’ strength in both conferencing and social networking. Personally speaking, the most problematic part of the day were always mornings- excellent Tel Aviv clubs, and the author of this text is a devout clubber in his own right, drained maximum of one’s energy, however one always managed to compose oneself the next morning and continue as usual (which means that years of clubbing experience, on my behalf that is, in the end paid off!). ISRAMUN, moreover, was successful because it associated people from divergent academic backgrounds and united them in 9-day adventure that spanned from simulated UN sessions, over joint excursions, visit to Yad Vashem, kayaking down the Jordan tributaries, to the late-night parties. Finally, what put ISRAMUN in the category of its own was securing a striking victory for Israel’s image and reputation in the world. The participants were hosted by their Israeli counterparts for a traditional Shabbat dinner, they discussed Israeli life-style and, most importantly, visited different parts of the country to familiarize with historical and cultural legacy. The project, so enthusiastically assisted by Israeli Ministry of Foreign Affairs, Ministry of Tourism, The College of Management Academic Studies in Rishon LeZion (where the conference actually took place) and several other sponsors, has, in my view, fulfilled its purpose: it succeeded in ‘demystifying’ the country, its daily routine, its people, its customs and, above all, its core political values and attitudes. Last but not least, it managed to show to a future generation of politicians, analysts, policy-makers and leaders Israel’s true face and a long-standing Israeli commitment to peaceful regional coexistence.

Now, to finish in a less formal tone and with some practical info added: to all you ladies and gents who are interested, taking into account of course that you come from a related academic background, I suggest participating on the conference (if you get accepted, that is!). You are most welcomed to apply on-line at www.isramun.org where you will find all necessary information concerning the procedures and costs. Please bear in mind that Call for Applications is announced some 3 months before the conference, thus you will have enough time to sort out all necessary details concerning your stay in Israel. I also kindly recommend being in one of the hostels suggested by ISRAMUN organizers, though you are always invited to search for your own accommodation, and this is what I always do, at a price you consider appropriate. As for flights, I advise using EL Al Israel airline- if bought 2 months in advance, tickets can be found at an agreeable price, and moreover, the company serves REAL food (sandwiches that taste like a shoe and so fervently served by many other airlines are not included into this category!) during their 3,5-hour flight to Tel Aviv. The only problem one can encounter is the security procedure before boarding that may take a while, however this is usually not a major issue at all.

Lastly, to all those who simply wish just to visit Israel, I advise go for it because it would turn out to be one of the most interesting places you have ever been to because, as the Israeli Ministry of Tourism vows, ISRAEL LOVES YOU! Besides that, I would also like to add that ISRAEL truly ROCKS!!!


Vladimir Đorđević is a Ph.D. student at The Department of International Relations and European Studies, Faculty of Social Studies, Masaryk University.

Michael Brtnický: Studium arabštiny v Damašku

Damašek, toto „bijící srdce arabského národa“, se stal v posledních letech mimořádně populární destinací pro studenty arabštiny z celého světa. Není divu, pro výběr studia v Damašku hovoří řada argumentů. Sýrie, včetně hlavního města, je stabilní, pro cizince velmi bezpečnou zemí, což je jedna z příjemnějších tváří zdejšího policejního státu. Geograficky, nemluvě o desítkách zajímavých míst v Sýrii samotné, je Damašek ideální základnou pro objevování regionu, ať už je to velmi blízký Libanon a Jordánsko nebo jihovýchod Turecka a stále oblíbenější irácký Kurdistán. Hranice s Izraelem jsou sice uzavřené, není však problém židovský stát navštívit cestou přes Jordánsko. Nespornou výhodou Sýrie a Damašku jsou výrazně nižší životní náklady než například v Bejrútu či Ammánu.

 

Dmašek se po nástupu Bašára Asada do funkce prezidenta stal kosmopolitnějším místem než za časů jeho otce, deklarované otevírání se Sýrie světu je nejpatrnější právě na ulicích hlavního města. Zájemci rozhodně nebudou trpět nedostatkem internetu, západního zboží, stylových restaurací a kaváren a také výstav výtvarného umění a koncertů. Někteří jistě uvítají množství restaurací a obchodů v křesťanské čtvrti, které nabízejí alkohol, včetně lokálních piv (aš-šark z Aleppa pochází z pivovaru československé výroby). Pozitivním zjištěním je, že (staré i moderní) centrum Damašku je „uchoditelné“ pěšky a orientace není po několika dnech žádným problémem. Oproti Káhiře netrpí Damašek takovou přelidněností a také přejít ulici není neřešitelný problém, tedy většinou. Z osobní zkušenosti musím uvést, že Damašek není „láskou na první pohled“, a čímž déle v něm pobýváte, tím více si ho oblíbíte.

 

Naprostá většina studentů se věnuje moderní spisovné arabštině (al-fushá), odlišné od hovorových dialektů jednotlivých arabských zemí (lahdža). Z tohoto hlediska je velmi příhodné, že syrský dialekt (‘amija) není až tolik vzdálen spisovnému jazyku a fushá je pro Syřany relativně srozumitelnou záležitostí, na rozdíl od dialektů arabských států v severní Africe. Pokud plánujete v Sýrii pobývat déle (tzn. roky), tak se samozřejmě vyplatí i studium dialektu, jenž je jazykem každodenní komunikace.

 

Studentům se nabízí několik možností. Oblíbené jsou kurzy na Damašské univerzitě, kterou jsem zvolil i já. Damašská univerzita organizuje měsíční intenzivní kurzy (pět dnů v týdnu, čtyři 45 minutové vyučovací hodiny) moderní spisovné arabštiny, v úrovni od začátečníků (bez znalosti písma) po velmi pokročilé (kde účastníci čtou a diskutují nad předloženými texty). Organizace kurzů je dobře zvládnuta, vyučující jsou kvalitní a ke studentům vstřícní. Nevýhodou je velmi ostré tempo, jak množstvím probírané gramatiky, tak potřebné slovní zásoby, které se po jisté době může stát frustrující. Také cena kurzů je relativně vysoká (okolo 7500 Kč/měsíc). Univerzita rovněž slouží jako vynikající socializační mechanismus, kde máte možnost poznat ostatní zahraniční studenty. Proto není vůbec od věci absolvovat zde jeden měsíční kurz a dále pokračovat ve studiu jiným způsobem.

 

Druhou možností je Institut výuky arabštiny pro cizince (ma’had), který pořádá tříměsíční kurzy. Kolegové, kteří ma’had navštěvovali, si občas stěžovali na neodpovídající motivaci vyučujících a příliš pomalé tempo výuky, na druhou stranu jsou kurzy na ma’hadu výrazně levnější. Nemám však osobní zkušenost a jak to v podobných případech bývá – každému vyhovuje něco jiného. Pro frankofonně orientované studenty jistě stojí za zvážení i program pořádaný Institut francais du Proche-Orient.

 

Další možností jsou soukromé jazykové agentury, kterých v současnosti existuje v Damašku hned několik. Obvykle nabízí výuku fushá i ‘amíja a cenově se pohybují někde mezi univerzitou a ma’hadem. Jejich kvalita se různí, většinou ovšem nabízejí úvodní lekci zdarma. Jazykové agentury doplňuje velké množství vyučujících, kteří nabízejí soukromé hodiny. Soukromé lekce jsou takřka nezbytným doplněním kurzů na univerzitě a prakticky všichni studenti této možnosti využívají. Mnoho syrských studentů z nejrůznějších oborů se také rádo pocvičí v cizím jazyku (především angličtině), na oplátku s vámi budou rádi konverzovat arabsky.

 

Téměř všichni zahraniční studenti bydlí ve starém městě, především v křesťanské čtvrti Báb Túma. Pohříchu tato oblast starého města ztrácí svůj arabský charakter, proto stojí za úvahu další části starého města (což byl můj případ), případně i bydlení v jiných částech Damašku. Je téměř nemožné domluvit si bydlení před příjezdem do Sýrie, nicméně neměl by být problém nalézt trvalé bydlení přímo na místě po pár dnech strávených v hotelu, obvykle nedaleko starého města v Súk Sárúdža. Během pobytu s Sýrii je třeba věnovat pozornost velkému množství byrokracie, s krátkodobým povolením k pobytu a obnovováním platnosti víz však nebývají problémy. Nutné jsou i testy HIV v místním zdravotním středisku.

 

Výběr Damašku pro studium arabštiny mohu na základě mých zkušeností vřele doporučit. Pro české studenty bohužel v současné době není možné využít pro studium v Sýrii stipendium. Doufejme tedy, že se podaří dále rozvinout úvahy o zapojení zemí participujících na Evropské politice sousedství do programu Erasmus, čímž by se situace v tomto směru českým studentům výrazně usnadnila.

 

Autor je interní doktorand na Katedře politologie a evropských studií, FF UP, Olomouc.

 

Radana Kubová: Lobbing v Antverpách

Zájmové skupiny, lobbing a jeho regulace prozatím nepatří v české a příliš ani v evropské politologické obci k důkladněji zkoumaným tématům. Začíná se ale blýskat na lepší časy. Když jsem po zadání výše uvedených hesel „vygooglovala“ odkaz na letní školu zaměřenou na problematiku zájmových skupin pořádanou Fakultou politických a sociálních věd Univerzity v Antverpách, rozhodla jsem se nepropásnout tuto jedinečnou příležitost a podala si na ni přihlášku.

Program letní školy byl rozplánován do pěti výukových dnů. Dopoledne probíhaly přednášky a semináře, na něž bylo potřeba dopředu nastudovat dva silnější readery studijních textů. První ročník letní školy (2010) byl tematicky zaměřen na mobilizační proces a společenství zájmových skupin. Jako lektoři vystoupili Jan Beyers s úvodem do problematiky zájmových skupin a reprezentace zájmů v liberálních demokraciích, David Lowery k populační ekologii zájmových skupin a její dynamice (s důrazem na americké zájmové skupiny), William Maloney k problematice mobilizace, kolektivní akce, vnější a vnitřní organizace a profesionalizace zájmových skupin (s důrazem na evropské zájmové skupiny) a konečně Joost Berkhout k problematice mapování populací zájmových skupin v EU. Nutno však podotknout, že americká vědecká obec se prezentovala mnohem sebevědoměji, což zřejmě souvisí s delší tradicí výzkumu na tomto poli.

Praktickou třešinku na pomyslném dortu teorií z přednášek představovala jednodenní návštěva Bruselu, která byla pro mě osobně, vzhledem k mému zaměření, asi nejzajímavějším bodem na programu letní školy. Konkrétně jsme absolvovali kulatý stůl v Evropském parlamentu se zástupci lobbistů, Pieterem Bouwenem, Erikem Weseliusem (ALTER-EU), setkání s Gérardem Legrisem (Generální sekretariát Evropské komise), který má na starost otázky transparentnosti a vztahy se zájmovými skupinami včetně Rejstříku zástupců zájmových skupin, a nakonec diskuzi s konzultanty a lobbisty z Weber and Shandwick, kteří nás, v rámci možností, nechali nahlédnout pod pokličku toho, co obnáší každodenní práce bruselského lobbisty – včetně naprosto precizních komunikačních schopností. Srovnám-li s již absolvovanými diskuzemi v institucích EU, mohu vyjádřit spokojenost nad volbou diskutujících a celkovým průběhem diskuze. Přesto mám poněkud smíšené pocity z vystoupení G. Legrise. Na obhajobu neomylného postoje EK k regulaci lobbingu si uzurpoval téměř celý vyhrazený čas, a strategicky se tak pokusil vyhnout dotazům z publika.

První ročník letní školy byl „prvním“ také v několika dalších ohledech. Letos vůbec poprvé Univerzita v Antverpách pořádala letní školy. Konkrétně tato letní škola byla také organizována jako jedna z prvních aktivit ECPR-Standing Group on Interest Group Politics, jejímž cílem je dále institucionalizovat mezinárodní vědecko-výzkumnou síť zaměřenou na zájmové skupiny. Pro možné zájemce nabízejí další plánované ročníky tato témata: letní škola v roce 2011 bude organizovaná Univerzitou ve Virginii v USA a zaměří se na strategie a politickou mobilizaci; letní škola v roce 2012 bude organizovaná Univerzitou v Agder (Kristiansand, Norsko) a bude se soustředit na vliv zájmových skupin na politickou agendu a na politické otázky.

Mé dojmy z letní školy jsou veskrze pozitivní. Pro všechny zúčastněné bylo nepochybně přínosem vytvoření sítě vzájemných kontaktů. Školu hodnotím jako obsahově velmi zajímavou a přínosnou a organizačně dobře zvládnutou. Poděkování patří prof. Janu Beyersovi za uspořádání a zorganizování letošního ročníku i za jeho osobní nasazení, dále organizátorům z hostitelské univerzity za příjemný a obohacující sociální program a rovněž mé domovské fakultě za finanční podporu, bez níž by účast na letní škole nebyla možná.

Mgr. Radana Kubová je interní doktorskou studentkou na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU. Odborně se zabývá lobbingem a zájmovými skupinami v kontextu Evropské unie a ČR.