Právník roku a justiční mafie

Než se pustím do svého prvního postu na Politica Mundi, tak bych rád poděkoval jeho „otcům zakladatelům“ za přizvání do autorského týmu. PM patří určitě mezi blogy, které čtu pravidelně a rád, a tak doufám, že k její zajímavosti také trochu přispěji. Ve svých příspěvcích bych se chtěl věnovat tématům, která jsou na první pohled spíše právnická. Jak však i zde již nejednou zaznělo, prolnutí mezi právem a politikou je v dnešní době judicializace politiky a politizace justice mnohdy značné. Pár občasných doušek ze světa práva tak podle mého soudu nemůže uškodit ani blogu, který ve svém názvu nese slovo politica.

A teď již k samotnému tématu prvního postu. Minulý pátek byly na galavečeru v brněnském Bobycentru vyhlášeni vítězové ankety Právník roku 2009. Česká média tradičně zaujaly hlavně výsledky v nejbizarnější kategorii, kterou představuje Právník roku volený laickou veřejností. Tím se stal již počtvrté v řadě advokát Tomáš Sokol, o kterém tak již brzy bude možné mluvit, slovy M. Chocholy z pořádající společnosti epravo.cz, jako o „Karlu Gottovi české justice“.

Daleko zajímavější výsledky přitom přinesly některé další kategorie. Zřejmě nejpikantněji dopadla kategorie Talent roku (pro mladé začínající právníky do 33 let věku). Zde zvítězil Jan Lata, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Již při vyslovení názvu eseje, za niž ocenění obdržel (Nezávislý státní zástupce – zbožné přání, nebo dosažitelná realita?), by však mělo být jasno, jakou zprávu zamýšlela touto volbou porota vyslat. Výmluvně působí také jména osob, které Lata při děkovné řeči označil za své odborné vzory – Marie Benešová, Ivo Ištvan i Adam Bašný se v nedávné době proslavili svým angažmá v „kauze Čunek“. Všichni uvedení tvrdě kritizovali politické manipulace provázející vyšetřování případu někdejšího vícepremiéra. Latovo ocenění odměnila část sálu bouřlivým aplausem, část sálu kyselým výrazem ve tváři. Do té druhé skupiny evidentně patřila rovněž ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, která byla dokonce nucena Latovi cenu předat. K posledním „právníkům roku“ viz také povedený komentář Petra Uhla ze sobotního Práva.

Některé činy a výroky zmíněných aktérů vyšetřování Čunkova případu se dočkaly zajímavých doher. Marie Benešová čelí žalobě na ochranu osobnosti podané proti ní skupinou osob, kterým se příliš nelíbilo, že je počastovala označením justiční mafie. Tento spor se těší dostatečnému zájmu médií. Poněkud stranou jejich pozornosti však stojí po mém soudu ještě zásadnější spory, v nichž se Ivo Ištvan a někteří další státní zástupci brání odvolaní ze svých postů (například Ištvan z pozice vrchního státního zástupce v Olomouci), které vnímají jako trest za odpor, jež projevili proti politickým zásahům do jejich činnosti.

V „prvním kole“ těchto sporů jde přitom o zdánlivě technickou otázku – náleží přezkum takových rozhodnutí ministra spravedlnosti správnímu nebo civilnímu soudnictví? Nejvyšší správní soud už si ji zodpověděl, a to tak, že správnímu soudnictví (viz rozsudky č. j. 9 As 94/2008-77, 9 As 2/2009-59 a č. j. 1 As 9/2009-86). NSS argumentuje v zásadě tím, že nejde o klasický pracovněprávní spor, protože funkce vedoucího státního zástupce má výraznou veřejnoprávní rovinu: „Vedoucí státní zástupci tak nad rámec výkonu funkce „řadového“ státního zástupce určujícím způsobem ovlivňují chod státního zastupitelství, v jehož čele stojí, vytvářejí organizační struktury a vnitřní vztahy. Obecně lze konstatovat, že na rozhodnutí vedoucího státního zástupce záleží, zda jimi řízená státní zastupitelství kvalitně a plynule zabezpečují výkon zákonem jim svěřené působnosti – zastupování veřejné žaloby.“ Veřejný zájem na řádném výkonu pravomocí vedoucího státního zástupce má být obzvláště patrný v rámci trestního řízení: „Uplatněním pravomocí svěřených vedoucímu státnímu zástupci ustanovením § 12e zákona o státním zastupitelství (výkon dohledu) ve spojení s § 174 a § 175 trestního řádu může vedoucí státní zástupce svými pokyny jednotlivým státním zástupcům v rámci provádění dozoru v přípravném řízení významným způsobem přímo zasahovat do trestního řízení.“ Proto je zde „vysoký veřejný zájem na tom, aby výkon pravomocí svěřených vedoucím státním zástupcům byl oproštěn od jakéhokoliv vnějšího vlivu, a to včetně zásahů moci výkonné reprezentované ministerstvem spravedlnosti. Mechanismus odvolávání vedoucích státních zástupců v zákoně o státním zastupitelství by pak měl být účinnou hrází proti takovým třeba i politicky motivovaným zásahům, jinak by vůbec nebylo možné řádně a účinně stíhat vysoké představitele moci výkonné pro podezření ze spáchání trestného činu. Je nicméně skutečností, že stávající model jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců umožňuje ministru spravedlnosti jmenovat konkrétní politicky přijatelné či naopak odvolat politicky nepřijatelné vedoucí státní zástupce, a tím účinně ovlivňovat činnost státního zastupitelství.“ (viz rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 9/2009-86).

Jinak řečeno, NSS dovodil, že při posuzování toho, zda byl určitý vedoucí státní zástupce odvolán ze své pozice v souladu s právem, není ve hře nic menšího, než nezávislost státních zástupců na politických tlacích. Nejúčinnější ochrana této hodnoty přitom vede přes soudy veřejného práva (tedy přes správní soudy). V této souvislosti je jistě zajímavá urputnost, s jakou se Ministerstvo spravedlnosti snaží uvedený závěr zvrátit a dosáhnout toho, aby o dané agendě přece jen rozhodovaly civilní soudy. V reakci na judikaturu NSS vyvolalo řízení před zvláštním senátem složeným ze soudců Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, který má za úkol řešit kompetenční spory mezi civilním a správním soudnictvím. Zlé jazyky tvrdí, že rozhodnutí onoho kompetenčního senátu do značné míry předurčí i to, jaká budou konečná rozhodnutí ve věci. Nechme se překvapit a buďme optimisté, že tomu tak není.