Pákistánská spojka

Americko-pákistánské vztahy v roce 2011 jako ze špionážního románu

Život v Pákistánu je určován třemi „A“ – Alláh, Armáda, Amerika. Muslimská země ovládaná střídavě generály nebo slabou civilní vládou si za dohledu tajných služeb žárlivě brání svoji suverenitu před muslimskými radikály a USA. Tak situaci popisuje David Ignatius, známý sloupkař deníku The Washington Post a úspěšný spisovatel špionážních románů, ve své poslední dobrodružné knize Krvavé peníze. A není daleko od pravdy. Lži, nedůvěra, ale také partnerství a nezbytnost spolupráce dlouhodobě určují složité vztahy mezi Pákistánem a USA. Rok 2011 byl však v tomto ohledu výbušnější než kterýkoliv předtím.

Je vlastně obtížné hovořit výhradně o americko-pákistánských vztazích, protože americká zahraniční politika jedná s Pákistánem do jisté míry „v balíku“ společně s Afghánistánem, kde USA již deset let vedou válku proti terorismu. Prezident Obama ostatně z tohoto důvodu zřídil funkci speciálního emisara pro AfPak. Pákistánu se USA jednoduše nevyhnou, ať už z hlediska zásobování svých jednotek v Afghánistánu, kontaktů na Tálibán přes pákistánskou tajnou službu ISI nebo kvůli zázemí afghánského Tálibánu v kmenových oblastech Pákistánu, tradiční to výhodě guerillové války.

Obě země jsou ostatně z hlediska Washingtonu podobné – řízeny slabou centrální vládou, zastupovány proamerickými lídry nepopulárními doma a navzájem propleteny sítěmi Tálibánu, Al-Káidy a tajných služeb. Přesto jsou vztahy USA s Pákistánem „speciální“ a  komplikovanější. Ať už vzhledem k vazbám obou zemí z dob Studené války, kdy USA využívaly Pákistán při své podpoře afghánských mudžahedínů v boji proti Sovětům, nebo z pohledu rizik spojených s jaderným arzenálem Pákistánu.

Jak jemně musí v tomto ohledu americká zahraniční politika našlapovat a jak se (ne)přátelství USA s Pákistánem vyvinulo v roce 2011 je možné dokreslit na bezpečnosti a způsobu správy pákistánských jaderných zbraní.

Jaderný kolotoč

Jak nedávno na stránkách magazínu The Atlantic popsal Jeffrey Goldberg, pákistánská doktrína bezpečnosti jaderných zbraní se soustřeďuje na jejich rozptýlení na asi patnácti místech po celé zemi. Tyto zbraně jsou údajně často přemísťovány z místa na místo, a to nejen kvůli údržbě, ale také aby se předešlo riziku jejich sledování a získání nepřítelem. A nepřítelem je zde nejen Indie nebo teroristé, ale i USA.

...

Celý můj text můžete najít na stránkách posledního vydání Euro Atlantic Quarterly nebo na webu EAQ (pro předplatilete). Nevím, jak na to editoři časopisu přišli, ale nabídli mi napsat něco o Pákistánu, o kterém jsem toho moc nevěděl. Byla to alespoň příležitost pákistánskou politiku probrat s jedním nejmenovaným pákistánským fulbrightistou z vážené politické rodiny z Karáčí. Text vyšel s několikaměsíčním zpoždění, mělo se jednat o hodnocení vztahů mezi USA a Pákistánem za rok 2011.

Tony Blair před Mezinárodním trestním soudem

Bývalý britský premiér, který své zemi vládl deset let, a jehož problematická rozhodnutí vyvolávají zanícené reakce i několik let po jeho odchodu z úřadu – Kosovo, Irák nebo tajné transfery teroristů. Bývalý premiér se chystá vydat své paměti a potřebuje nějakého autora, který by mu je anonymně (tzv. ghost writer) pomohl sepsat. Tento „pisálek“ se však dostane k informacím, které neměl zjistit. Ve stejné době je navíc bývalý premiér povolán k Mezinárodnímu trestnímu soudu, aby vysvětlil svá rozhodnutí z doby své vlády, konkrétně vydání britských občanů podezřelých z terorismu k mučení do amerických rukou… To je základní zápletka posledního filmu od Romana Polanského The Ghost Writer.

Pierce Brosnan (bývalý britský premiér Adam Lang) a Ewan McGregor (tzv. ghost writer) své role hrají skvěle, ve filmu se nicméně objevil například i devadesátipětiletý Eli Wallach, který už v roce 1960 proháněl Steve McQueena a Charlese Bronsona v Sedmi statečných. A nakonec i fanoušci Sexu ve městě si přijdou na své – „Blairovu“ sekretářku hraje Kim Cattrall (alias Samantha Jones).

V Polanského filmu je žánr politického thrilleru naplněn po okraj. Divák se dočká CIA, zlé Condi Rice i nadnárodní zbrojařské lobby a film nabízí také řadu dalších odkazů na skutečný svět – opravdový Tony Blair právě vydává své paměti (nazvané A Journey), po světě probíhají protesty proti jeho osobě (posledně v Dublinu) a občas se objeví informace o snaze dostat jej jako válečného zločince před spravedlnost. S filmovým Blairem je ten skutečný ve scénáři spojen řadou analogií – filmový chodil na Cambridge, skutečný na Oxford; filmový hrál divadlo, skutečný hrál v rockové kapele; oba se začali politicky angažovat ve dvaadvaceti hned po škole… Ve filmu také vystupuje postava bývalého britského ministra zahraničí Richarda Rycarta, který s premiérem v řadě jeho kroků nesouhlasil a z vlády byl vyhozen… že by ve skutečnosti Robin Cook?

Závěr filmu je podle mého názoru příliš „filmový“ a trochu „šustí papírem“, jinak jej vřele doporučuji. Na IMDb je hodnocen nadprůměrným 7.6 z 10, nicméně například oproti přeceněnému Inception Richarda Nolana, které má 9.1, se jedná o skutečný film a ne o ptákovinu.

Pozor: V komentářích SPOILER.