Why has post-war reconstruction in Afghanistan not succeeded?

In this paper it is demonstrated that the reconstruction of Afghanistan has failed. The author illustrates this point by a number of examples and argues that the cause of this failure can be identified as framing that applies prefabricated and universal recipes to particular cases and situations. It is argued that not reflecting particular needs of post-war areas inevitably leads to reconstruction failures. In the last section some particular frames are outlined which can be seen in the reconstruction work in Afghanistan.

Autorem textu je Tomáš Váňa. Najdete jej na webu Global Politics.  
Photo: Wiki

Pákistánská spojka

Americko-pákistánské vztahy v roce 2011 jako ze špionážního románu

Život v Pákistánu je určován třemi „A“ – Alláh, Armáda, Amerika. Muslimská země ovládaná střídavě generály nebo slabou civilní vládou si za dohledu tajných služeb žárlivě brání svoji suverenitu před muslimskými radikály a USA. Tak situaci popisuje David Ignatius, známý sloupkař deníku The Washington Post a úspěšný spisovatel špionážních románů, ve své poslední dobrodružné knize Krvavé peníze. A není daleko od pravdy. Lži, nedůvěra, ale také partnerství a nezbytnost spolupráce dlouhodobě určují složité vztahy mezi Pákistánem a USA. Rok 2011 byl však v tomto ohledu výbušnější než kterýkoliv předtím.

Je vlastně obtížné hovořit výhradně o americko-pákistánských vztazích, protože americká zahraniční politika jedná s Pákistánem do jisté míry „v balíku“ společně s Afghánistánem, kde USA již deset let vedou válku proti terorismu. Prezident Obama ostatně z tohoto důvodu zřídil funkci speciálního emisara pro AfPak. Pákistánu se USA jednoduše nevyhnou, ať už z hlediska zásobování svých jednotek v Afghánistánu, kontaktů na Tálibán přes pákistánskou tajnou službu ISI nebo kvůli zázemí afghánského Tálibánu v kmenových oblastech Pákistánu, tradiční to výhodě guerillové války.

Obě země jsou ostatně z hlediska Washingtonu podobné – řízeny slabou centrální vládou, zastupovány proamerickými lídry nepopulárními doma a navzájem propleteny sítěmi Tálibánu, Al-Káidy a tajných služeb. Přesto jsou vztahy USA s Pákistánem „speciální“ a  komplikovanější. Ať už vzhledem k vazbám obou zemí z dob Studené války, kdy USA využívaly Pákistán při své podpoře afghánských mudžahedínů v boji proti Sovětům, nebo z pohledu rizik spojených s jaderným arzenálem Pákistánu.

Jak jemně musí v tomto ohledu americká zahraniční politika našlapovat a jak se (ne)přátelství USA s Pákistánem vyvinulo v roce 2011 je možné dokreslit na bezpečnosti a způsobu správy pákistánských jaderných zbraní.

Jaderný kolotoč

Jak nedávno na stránkách magazínu The Atlantic popsal Jeffrey Goldberg, pákistánská doktrína bezpečnosti jaderných zbraní se soustřeďuje na jejich rozptýlení na asi patnácti místech po celé zemi. Tyto zbraně jsou údajně často přemísťovány z místa na místo, a to nejen kvůli údržbě, ale také aby se předešlo riziku jejich sledování a získání nepřítelem. A nepřítelem je zde nejen Indie nebo teroristé, ale i USA.

...

Celý můj text můžete najít na stránkách posledního vydání Euro Atlantic Quarterly nebo na webu EAQ (pro předplatilete). Nevím, jak na to editoři časopisu přišli, ale nabídli mi napsat něco o Pákistánu, o kterém jsem toho moc nevěděl. Byla to alespoň příležitost pákistánskou politiku probrat s jedním nejmenovaným pákistánským fulbrightistou z vážené politické rodiny z Karáčí. Text vyšel s několikaměsíčním zpoždění, mělo se jednat o hodnocení vztahů mezi USA a Pákistánem za rok 2011.

Na cestě

Po oslavách devadesátin Jacka Kerouaca se sluší upozornit i na dalšího cestovatele. George W. Bush se s dvaceti vojáky zraněnými v Iráku a Afghánistánu vydal na 100 kilometrovou jízdu na kole skrze Palo Duro Canyon State Park. Jejich dobrodružství můžete sledovat na webu Warrior 100 K Ride. :)

Nový neokonzervativní projekt

The United States remains the world’s indispensable nation - indispensable to international peace, security, and stability, and indispensable to safe-guarding and advancing the ideals and principles we hold dear.

Konferencí o Afghánistánu dnes odstartoval svoji činnost nový projekt Williama Kristola a Roberta Kagana – Foreign Policy Initiative (FPI). Mezi spoluzakladatele tohoto „think-tanku“ patří ještě Dan Senor, který působí v rámci Council on Foreign Relations a občas píše do Wall Street Journal, WashPostu nebo The Weekly Standard. Senor také působil jako poradce americké vlády v Iráku a Kuvajtu. Základním cílem tohoto projektu prý není opozice vůči nové administrativě Baracka H. Obamy a její zahraniční politice, ale spíše odpor vůči izolacionistickým tendencím v rámci americké zahraničně politické diskuse obecně. Autoři chtějí hájit tvrdou a silovou zahraniční politiku USA.

In fact, strategic overreach is not the problem and retrenchment is not the solution. The United States cannot afford to turn its back on its international commitments and allies--the allies that helped us defeat fascism and communism in the 20th century, and the alliances we have forged more recently, including with the newly liberated citizens of Iraq and Afghanistan. Our economic difficulties will not be solved by retreat from the international arena. They will be made worse.

Nadstranickost se autoři základního prohlášení FPI snažili zdůraznit i citací clintonovského výroku o USA jakožto „nepostradatelném“ národu, i když neokonzervativní téma „benevolentní hegemonie“ USA tradičně zůstalo na svém místě. Snad jen trochu zmírněné.

FPI se tedy již od počátku neubrání srovnávání s předchozím projektem Kristola a Kagana, což byl známý The Project for the New American Century (PNAC). Ten oba spustili po vydání svého článku Toward a Neo–Reaganite Foreign Policy v časopise Forreign Affairs, kde varovali před upoza­děním zahraniční politiky, obhajovali (benevolentně) hegemonní postavení USA a navrhli základní body neokonzervativní (neo-reaganovské) zahraniční politiky. PNAC shromáždil řadu výrazných neokonzervativců a mnohé budoucí členy administrativy G. W. Bushe (Gerecht, Krauthammer, Bolton, Kirkpatrick, Wolfowitz, Perle, Podhoretz, Fukuyama, Cheney, Rumsfeld, Jeb Bush). PNAC je možné považovat ze zpětného pohledu za jednu z klíčových institucí umožňujících zajištění vlivu neokonzervativců na zahraniční politiku Bushovy administrativy. Také cíle nového projektu FPI patrně zůstávají stejné, jak si všiml jeden z kritiků:

Like PNAC, it will become a watering hole for those who want to see an ever-larger U.S. military machine and who divide the world between those who side with right and might and those who are evil or who would appease evil.

Zájem o Afghánistán přitáhl na dnešní konferenci FPI například vlivného senátora McCaina či Fredericka W. Kagana (bratra Roberta), který se výrazně podílel na vytváření bezpečnostní strategie USA (tzv. surge) v Iráku po roce 2006. Jistě se bude řešit i nová strategie Obamovy administrativy pro tuto oblast. Ostatně Afghánistánu se dnes věnuje i konference v Haagu, mimojiné za účasti americké ministryně zahraničí či zástupců Íránu.

Úspěch „PNAC 2.0“ bude těžko měřitelný, ale pokud se pod prohlášení nové iniciativy budou podepisovat veteráni washingtonské politiky formátu Cheneyho nebo Rumsfelda, jak tomu bylo za časů původního PNAC, tak se o FNI ještě dozvíme.