Royal Air Force in Action

"Roof knocking"

Izraelci se zřejmě mnohdy snaží co nejvíce omezit civilní oběti svých vojenských akcí v Palestině. Viz např. "roof knocking".

"Knocking the roof" is the Israeli military practice of warning the residents of a building they are targeting that they should get out. Warnings can come via a phone call or a warning missile: In this case, the occupant of the house, Samir Nofal, received both, Watania reports (it's worth noting that the video's description says the second missile strike came five minutes after the first, so the footage may have been edited). The practice has become one of the most controversial aspects of the current conflict." (viz WashPost)

0:12 - roof knocking
1:20 - opravdový útok



Okolo času 1:15 je vidět střih (viz kouř prachu vycházející z okna zasažené budovy ve 2. patře). Nevím, co si myslet o načasování. Pokud je popisek správný, je 5 minut vhodný časový odstup?

Kritici tvrdí, že telefonní hovory jsou často spíše prostředkem psychologického teroru a že "roof knocking", tedy střílení raketami, nelze považovat za efektivní "varování".

Podpořila EU útok na Sýrii?

Na neformálním setkání ministrů zahraničí EU ve Vilniusu se debatovalo i o Sýrii. Přijel i americký ministr zahraničí Kerry. EU vydala poměrně ostré prohlášení, i když není jasné, co vlastně znamená. 

1) Za útokem zřejmě stojí Assad

K útoku došlo a s nějvětší pravděpodobností za ním stojí Assad. "It seems to indicate strong evidence that the Syrian regime is responsible for these attacks as it is the only one that possesses chemical weapons agents and means of their delivery in a sufficient quantity."

2) Inspektoři

EU sice tvrdí, že k útoku došlo a že za ním zřejmě stojí Assad, ale stejně radši počká na výsledky šetření inspektorů. Je to tak? "It hopes a preliminary report of this first investigation can be released as soon as possible and welcomes President Hollande‘s statement to wait for this report before any further action." Inspektoři ale mají pouze mandát k šetření, jestli k útoku chemickými zbraněmi došlo a ne, kdo za ním stojí. Má tedy význam čekat? A co znamená vyjádření EU, že "vítají rozhodnutí" Francie počkat?

2) Reakce EU?

EU v jednom odstavci tvrdí, že na použití chemických zbraní se musí jasně a tvrdě odpovědět ("clear and strong response").

In the face of this cynical use of chemical weapons, the international community cannot remain idle. A clear and strong response is crucial to make clear that such crimes are unacceptable and that there can be no impunity. We must prevent creating a dreadful precedent for the use of chemical weapons in Syria again, or elsewhere.

V dalším odstavci pak EU odkazuje na proces při OSN, který by měl řešit "syrskou krizi".

The EU underscores at the same time the need to move forward with addressing the Syrian crisis through the UN process.

V tomto druhém odstavci pak EU odkazuje na inspektory a vyzývá Radu bezpečnosti OSN k tomu, ať předejde dalšímu použití chemických zbraní.

Z prohlášení se zdá, že EU odděluje reakci na chemický útok na jedné straně ("clear and strong response") a další postup před OSN ("The EU underscores at the same time the need to move forward with addressing the Syrian crisis through the UN process."). Jde o různé odstavce v prohlášení a z věty o OSN rozhodně explicitně neplyne, že by EU "odpověď na útok" vázala výhradně na OSN. Nebo ano? 

Co na to tisk?
NYT - Europe Says Syria Strike Should Hinge On U.N. Data
WSJ - EU Backs 'Clear and Strong' Response to Syria Attack
Reuters - France seeks EU backing for Syria stance but meets scepticism 
BBC - nic :)
Le Monde - Syrie : les Européens prônent une "réponse forte", mais se divisent toujours sur l'idée de frappes
Lidovky - Kerry drtivou většinu EU nepřesvědčil o nutnosti zásahu v Sýrii

Takže fakt nevím. Nevím, jestli to prohlášení EU novináři četli, ale píší si různé závěry... Odpoví nám vysoká reprezentatka EU pro zahraniční politiku? Na svém webu má de facto stejné prohlášení, jako Rada, a po zasedání na tiskové konferenci přečetla opět to stejné prohlášení, ale pak odpovídala na otázky.

Takže závěry?
a) Podpoří EU zásah USA? "Chceme silnou reakci."
b) Znamená to, že nebudete čekat na RB OSN? "EU vždy podporovala OSN, ale známe realitu v RB."
c) Má se čekat na inspektory? "Máme už dost info, ale jsme rádi, že Hollande čeká." ??

Takže reakce má být, zatím se ale neví jaká. Ideální by bylo, kdyby se RB OSN shodla. Raději počkejme a uvidíme. Proti vojenské reakci USA bysme ale asi moc silně neprotestovali. Tou předchozí větou si ale jistý nejsem.

Blame America First

Jako v jedné slavné řeči od Jeane Kirkpatrick, vždy existuje dostatek pisálků, kteří si rádi ukáží prstem na světového policajta. Přestože favoritem disciplíny je Noam Chomsky, najdou se i další. Jelikož dva formální přispěvatelé tohoto blogu jeden takový příspěvek na Fb doporučili, napíšu krátce, co se mi tam nezdá.

Jedná se o Zaútočí al-Amerikajda na Sýrii? od Jana Schneidera. Autor tvrdí, že by se Česko mělo postavit mocným a odmínout fantazii USA o chemickém útoku v Sýrii, což je jistě podvrh. Chemické zbraně totiž použili rebelové. Prý by se mělo říct nahlas, že USA teď vlastně spolupracují s teroristy, a že podle mezinárodního práva by se na Sýrii útočit nemělo.

Schneiderovy argumenty:

1) Syrský režim chemické zbraně nepoužil

Prý proto, že poblíž byly inspektoři OSN (takže by se na to přišlo), a proto, že rebelové jsou v zoufalé situaci, takže chtěli použitím chemických zbraní vyprovokovat zahraniční intervenci. Záleží Assadovi na inspektorech? Nevím. Jsou rebelové v zoufalé situaci? Kde? V celé Sýrii? Nebo jen u Damašku, kde k použití chemikálií došlo? Nevíme. Autor sice zmiňuje tajemné “zpravodajské zdroje”, ale necituje ani neodkazuje…

2) Američané chtějí chaos

Na zdroje svých tvrzení o situaci v Sýrii sice neodkazuje, ale cituje amerického paranoidního politologa, který tvrdí, že Američané vlastně chtějí mít Blízký východ v chaosu, aby ho mohli lépe ovládat. A do toho zapadá i snaha na Sýrii teď zaútočit...

3) Je to protiprávní

No, ano, Schneider sice tvrdí, že to není po právu, což je ale jaksi velmi jednoduché tvrzení. Proč protiprávní? A co kogentní normy mezinárodního práva? A co zákaz použití chemických zbraní? A co humanitární intervence? To jsou složité věci, kterými se Schneider jaksi nehodlá zabývat.

Takže, z mého pohledu, jednoduchý textík napsaný za hodinku. Ale proč ho doporučovat? Nevím.

P.S.:

- Zde argumentace britské vlády ohledně humanitární intervence.

- Zde argumentace americké vlády o indiciích ohledně použití chemických zbraní režimem.

P.P.S.:
Schneider tvrdí: "Přitom podle ruského ministerstva zahraničí sekretariát OSN již obdržel důkazy o provedení dubnového chemického útoku – syrskou protivládní opozicí..." Má na mysli vyjádření Del Ponte? Tak ať cituje, tedy "rozhovory s uprchlíky" a "silné podezření", a ne "důkazy".

Michael Brtnický: Co stojí za ofenzívou syrských vládních sil?

Mezinárodně zprostředkované řešení krize v Sýrii zůstává v nedohlednu. Přes očividné sblížení pozic Ruska a Spojených států – nutno podotknout, že na linii dlouhodobě zastávané ruskými představiteli – je syrská občanská válka stále více konfliktem regionálním. Američtí partneři, Turecko a svobodomyslné monarchie Arabského poloostrova, nechtějí ustoupit z maximalistického požadavku likvidace syrského prezidenta a režimu, jenž zastupuje. Jejich skutečným cílem je však Írán, který chtějí zbavit jeho jediného arabského spojence. Podporovatelé Sýrie, jmenovitě libanonský Hizbulláh, zmíněný Írán a také Irák, se naopak jasně postavili proti tomuto plánu. Evropské státy tradičně stravují energii vnitřními spory, tentokrát o zrušení zbrojního embarga, kdy Francouzi a Britové by rádi vyzbrojovali „správné“ rebely. Němci, Nizozemci, Češi a další členské státy Unie jsou proti.

Avšak zatímco paralýza světové diplomacie a rozdílné pohledy velmocí na žádoucí řešení krize nadále přetrvávají, na frontách syrské občanské války dochází k důležitým změnám. Před několika měsíci se zdálo, že syrští povstalci utahují smyčku kolem Damašku, nemluvě o územních ziscích na severu a východě země. I sympatizanti syrské intifády v dalších arabských zemích byli mimořádně optimističtí, autor tohoto textu navštívil v prosinci minulého roku mohutnou islamistickou demonstraci v Káhiře, kde syrské opoziční vlajky vlály vysoko a kde převažoval pocit, že vítězství je na dosah. Tuto iluzi živily televizní stanice z Kataru a Saúdské Arábie, jejichž scénář přejaly i mnohá evropská a americká média. Faktem bylo, že povstalci ovládli řadu předměstí hlavního města, útočili na letiště i na cesty spojující metropoli se zbytkem Sýrie a také s Libanonem. Damašku hrozil osud Aleppa, obchodního a průmyslového centra severní Sýrie, které je od léta 2012 devastováno pouličními boji mezi oběma tábory.

V průběhu jara však syrská armáda odrazila útoky na hlavní město, poprvé za několik měsíců otevřela dálnice spojující Damašek se střední Sýrií a středomořskými přístavy Tartúsem a Latakií a podnikla rozsáhlou ofenzívu, která má zabezpečit Damašek, upevnit vládní kontrolu nad střední Sýrií a uzavřít průchodnou hranici s Libanonem, kudy proudí posily a materiál pro milice rebelů. Této ofenzívě zatím nedochází dech, hlavní boje se nyní vedou kolem města Qusajr, které leží na hlavní zásobovací cestě povstalců mezi Homsem a libanonským zázemím. V těchto dnech probíhají v Qusajru těžké pouliční boje, ve městě je kromě syrských rebelů údajně obklíčeno až tisíc zahraničních bojovníků, z nichž mnozí přišli z Libanonu. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy na syrském území spolu válčí libanonští sunnité v řadách povstalců proti libanonským šíitům z hnutí Hizbulláh, které podporuje ofenzívu syrské armády.

Obrozená armáda

Z čeho pramení současný efektivnější postup vládních ozbrojených sil? Tak jako povstání proti režimu Bašára Asada proměnilo za více než dva roky výrazně svůj charakter, ani vládní strana není statická, má vlastní vývojovou dynamiku. A dokáže se učit z vlastních chyb. Jak informoval britský novinář Robert Fisk, syrská armáda se v posledních měsících zbavila všudypřítomné kontroly a represe tajné policie a nyní sama jakožto hlavní opora režimu vede boj proti povstaleckým milicím. Obávané zpravodajské služby (muchabarát), opory vlády Háfize i Bašára Asada a tmel brutálního policejního státu, ztrácejí svůj vliv, neschopné potlačit povstání a jen málo použitelné proti stále lépe vyzbrojeným a vycvičeným formacím rebelů.

Armáda má nyní možnost samostatného operačního plánování, sama si volí taktiku v boji proti milicím, velitelé se nemusejí tolik obávat čistek a obvinění ze sabotáže v případě neúspěchu. Zároveň je armáda mnohem lépe než zpravodajské služby nebo zdiskreditovaná strana Baas schopná vzbudit pocit sounáležitosti obyvatelstva se státem, u té části Syřanů, pro kterou je pokračování Asadova režimu přijatelnější alternativou než vítězství povstalců. Slovy obyvatele východního města Dejr az-Zaur, které je převážně pod kontrolou rebelů: „Syřanům se dnes nabízí jasná volba, buď režim verze 2.0 nebo saláfistická islámská banánová republika.“ Povstalecké milice, mezi kterými se rozmohl banditismus a obskurní výklady islámské tradice, posíleny o internacionalisty džihádu nahrávají svým chováním tomuto vývoji a diskreditují ozbrojený odpor proti režimu.

Ukazuje se, že ztráty režimu na severu a východě země byly do jisté míry selektivní a předem promyšlené, vedené nutností koncentrovat síly. Syrská armáda, vyzbrojená těžkopádnou sovětskou technikou, nemá kapacitu vést boj na mnoha frontách, proto se nyní soustředí na zabezpečení hlavního města a kontrolu střední Sýrie, především Homsu, který spojuje Damašek s jádrovými alawitskými oblastmi u Středozemního moře. Armáda také mění taktiku, při bojích mezi Homsem a libanonskou hranicí se opřela o místní šíitské obyvatele, kterým poskytla zbraně a výcvik. Tyto lokální provládní milice, budované především v oblastech obývaných menšinami a nazývané Národní obrané síly, účinně znemožnily sunnitským povstalců volně se pohybovat v širším okolí nyní obklíčeného Qusajru.

Guerilla proti guerille

Vládní síly také rozpoznaly, že mobilní, takřka guerillová taktika, může být proti povstalcům účinnější než rozsáhlé odstřelování a zdlouhavé obsazování území, které mění města v ruiny a nemá patřičný efekt. Proto nyní armáda sestavuje pohyblivé, úderné jednotky o 60 až 80 mužích, přičemž údajně klade důraz na multikonfesní složení těchto formací. Je otevřenou otázkou, nakolik má na nejnovějších úspěších vládních sil podíl libanonský Hizbulláh, jehož podíl absolutizuje exilová opozice. Toto šíitské hnutí bezpochyby podporuje armádní ofenzivu uvnitř Libanonu, kde útočí na logistické sítě povstalců. Je potvrzené, že určitý počet členů Hizbulláhu (stovky?) operuje i v Sýrii, ovšem tvrzení opozice, že v oblasti Qusajru čelí takřka výhradně bojovníkům libanonského hnutí, je absurdní.

Mnohdy opomíjenou stránkou debat o syrské intifádě je sociální konflikt. Oprávněně, ale poněkud jednostranně, se většina akademiků, expertů a žurnalistů soustředí na náboženské a ideologické štěpné linie. Přitom konflikty mezi privilegovanými a utlačovanými, mezi městem a venkovem rozeběhly vražednou dynamiku občanské války stejně mocnou silou jako sektářské předsudky. Rozklad státu, násilí a boje sebou samozřejmě přinášejí i možnost sociálního vzestupu. Na straně povstalců, takřka bezvýhradně chudých sunnitů z venkova a neutěšených předměstí, vyrostla v uplynulých dvou letech slušná řada obratných podnikatelů s násilím. I to je poučením pro vládní stranu, která nyní v podobě prorežimních milicí a změn ve struktuře armády rovněž nabízí „karierní postup“. Na obou stranách samozřejmě působí i čistě kriminální elementy, pašování, černý trh, vyděračské ceny základních potravin a únosy pro získání výkupného jsou smutnou součástí života v současné Sýrii.

Co na to silná armáda?

Zatím se zdá, že současný vývoj přináší režimu Bašára Asada ovoce v podobě naděje na částečné vojenské vítězství. Damašek by mohl spojit s loajálním a konfliktem dosud nepříliš zasaženým pobřežím a získat pevnou půdu pro budoucí reconquistu severních a východních oblastí. Úpadek moci zpravodajských služeb a emancipace armády však mohou syrského prezidenta ohrozit více než tlak rebelů a výhružky ze zahraničí. Většina vojáků a důstojníků nemá důvod vzpomínat na režim s nostalgií, můžeme předpokládat, že loajalita mnohých z nich se váže k Sýrii, nikoliv k rodině Asadů. Důsledná, či spíše dusivá kontrola armády chránila Bašára i jeho otce před možností vojenského puče, častého jevu v syrské politice do posledního, Asadova převratu r. 1970. Bez opory v podobě zpravodajských služeb se syrský prezident snadno může stát loutkou armádního velení nebo může být i sesazen, pokud by naznalo, že Bašár není součástí řešení, ale problému.

 

Autor je interní doktorand na Katedře politologie a evropských studií, FF UP, Olomouc. Část tohoto textu vyšla v deníku Právo.

V roce 2010 autor v Damašku pobýval na studijním pobytu, více viz jeho text pro Politica Mundi.

Obrázek: Flickr, Wiki

Chemie v Sýrii

Zdroje think-tanku Foreign Policy Initiative k Sýrii:

• FPI Fact Sheet on Syria and Chemical Weapons – FPI Policy Director Robert Zarate and Senior Policy Analyst Patrick Christy – Foreign Policy Initiative – April 25, 2013
• Crossing the Line – Michael Weiss – NOW Lebanon – April 27, 2013
• Obama Should Remember Rwanda  – Anne-Marie Slaughter – Washington Post – April 26, 2013
• Assad’s Chemical Romance – Joseph Holliday – Foreign Policy – April 26, 2013
• Chemical Weapons and Consequences – Editorial – Wall Street Journal (subscription required) – April 25, 2013
• Syria: Defending the Indefensible – Frederic C. Hof – Atlantic Council’s MENA Source – April 22, 2013
• Time is Running Out in Syria – Dov Zakheim – Foreign Policy’s Shadow Government – April 19, 2013
• It’s Time to Act in Syria – Dennis Ross – Foreign Policy – April 18, 2013

Válka v Iráku byla legální (?)

Poněkud provokativní nadpis? Asi ano. Je zde nicméně desetileté výročí války v Iráku (2003), tak by jsme se mohli znovu podívat, jak to celé bylo. Zkusím ukázat, že v rámci dvacetileté historie sporu OSN v. Irák a s ohledem na složitost interpretace rezolucí Rady bezpečnosti OSN by válka v Iráku mohla být považována za legální. Mimochodem, otázka pravidel interpretace rezolucí Rady bezpečnosti je na celé věci to nejzajímavější. Nejdřív krátce sepíšu politické okolnosti války, pak už bude následovat víceméně legální pohled. 

Více na Jiném právu. 

Zdeněk Kříž, Ivo Pospíšil: Válka pro 21. století

Editoři sborníku "Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války" doc. Zdeněk Kříž a dr. Ivo Pospíšil představují celý projekt a knihu a píší, proč si ji máte koupit.

Představovala studená válka, resp. její ukončení nějaký zásadní milník ve vedení ozbrojených konfliktů? Zodpovězení této otázky bylo ústředním výzkumným tématem projektu, kterého se ujala skupina odborníků z katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU v rámci grantového projektu „Ozbrojené konflikty v mezinárodních vztazích po skončení studené války“, podpořeného Grantovou agenturou ČR. Tým spoluřešitelů kolem sebe soustředil další výzkumníky mladší generace a na základě jejich spolupráce vznikla publikace Ozbrojené konflikty po konci studené války.

 

Počet ozbrojených konfliktů se celosvětově po konci studené války znásobil a změnila se „trajektorie“ jejich vzniku. Ve většině případů dochází k ozbrojeným konfliktům působením vnitrostátních příčin, ať už etnických, náboženských, či ekonomických, mezinárodními se takové konflikty stávají přeléváním do sousedních zemí nebo v důsledku mezinárodní intervence, ať už multilaterální, či unilaterální.

Nové uspořádání světa
 

Ostatně střet mezi multilaterálním a unilaterálním, resp. atomizovaným pojetím mezinárodních vztahů se projevil rovněž v oblasti ozbrojených konfliktů: rozpad vzorců chování mezinárodních aktérů po konci studené války se nepochybně týkal též konfliktů. Především se změnila samotná role Rady bezpečnosti OSN. Namísto úderného exekutivního orgánu, jak byla projektována, se z Rady bezpečnosti stává orgán normativní, jehož rezoluce jsou tu více, tu méně opatrné, a ergo respektované mezinárodním společenstvím.

Tento prostor mezi normováním a vynucováním vyplnili v průběhu posledních dvaceti let jiní aktéři: především Spojené státy americké se svými spojenci, jednajícími jak unilaterálně, tak prostřednictvím Severoatlantické aliance (NATO). Organizace spojených národů se svými misemi a operacemi nastupuje až poté, co byl v podstatě největší konflikt mezi válčícími stranami již utlumen, nebo v oblastech, které nejsou v zájmové sféře mocností.

Pravidla pro válku
 

Změnami prochází také právní regulace ozbrojených konfliktů, které se nevyhýbají určité vnitřní paradoxy. Posouvají se měřítka a hranice toho, co je považováno za legitimní a především legální použití ozbrojené síly, nezřídka se mezinárodní aktéři uchylují k renesanci institutů a instrumentů, které se po druhé světové válce zdály již překonané, a v té souvislosti se mění i pojetí státní suverenity.

Na druhé straně právo upevňuje své pozice například v oblasti trestání zločinů podle mezinárodního práva. Do ozbrojených konfliktů a jejich právního hodnocení pronikají stále častěji mezinárodní soudy, a to nejen Mezinárodní soudní dvůr, ale také soudy lidskoprávní. Proces judicializace politiky se nevyhnul ozbrojeným konfliktům ani v domácím prostředí: domácí exekutivy v liberálních demokraciích se stále častěji dostávají ve svém jednání v ozbrojených konfliktech pod kontrolu soudní moci, jak dokládají mnohá rozhodnutí Amerického nejvyššího soudu, britské House of Lords či Izraelského nejvyššího soudu. Více pozornosti se věnuje také tzv. postkonfliktní tranzici a rekonciliaci, politickému a právnímu usmíření uvnitř konfliktem rozložených společností. Tyto změny jsou přirozeně určitým způsobem reflektovány také v teoriích mezinárodních vztahů a vědou o mezinárodních vztazích.

Co vás čeká
 

To vše se snaží předkládaná kniha v menších či větších detailech postihnout, přičemž je rozdělena tematicky do dvou částí. První část se zabývá uvedením do problematiky ozbrojených konfliktů, seznamuje čtenáře se základní terminologií a typologií v této oblasti (Petr Suchý). Další kapitoly reflektují ozbrojené konflikty v teoriích mezinárodních vztahů (Pavel Pšeja, Zuzana Vránová) a specificky se věnují proměnám koncepce tzv. spravedlivé války – bellum iustum (Eva Duřpektová). Zabývají se rovněž změnami v mezinárodních vztazích, změnami v jednání aktérů mezinárodních vztahů a tradičních institutech pojících se k vedení ozbrojených konfliktů, jako jsou mírové mise a operace OSN (Jana Urbanovská) či stanovování a prosazování mezinárodních embarg a dalších forem retorzí či represálií (Martin Chovančík). V druhé části této publikace jsou zařazeny kapitoly, které se věnují proměnám práva a právních institucí, a to jak v rovině obecné (Ivo Pospíšil, Lukáš Hoder), tak v oblasti mezinárodní trestní spravedlnosti (Ľubomír Majerčík). Několik kapitol rozebírá již zmiňovanou roli soudů v hodnocení legality ozbrojených konfliktů (příspěvky Ivo Pospíšila, Petra Preclíka, Huberta Smekala a Ľubomíra Majerčíka) a celá kniha je uzavřena kapitolou věnující se procesu postkonfliktní obnovy a usmiřování (Katarína Šipulová).

 

 

Ivo Pospíšil je vedoucí Analytického odboru Ústavního soudu ČR a odborný asistent Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.

Zdeněk Kříž je docent na Fakultě sociálních studií MU.

Recenze na knihu Madeleine Albright "Prague Winter"

Projekt společnosti Post Bellum, který mapuje příběhy československých protifašistických a protikomunistických odbojářů nazvaný Paměť národa, ukazuje fascinující a často tragická svědectví Čechů a Slováků zkoušených událostmi  v bouřlivé střední Evropě za minulých režimů. V rozhovorech natočených s pamětníky se prolínají takřka detektivní zápletky, rodinné tragédie, odkazy na masarykovské tradice první republiky a nemožná rozhodnutí mezi špatným a ještě horším řešením. Všechny tyto prvky obsahuje i poslední kniha Madeleine Albrightové Pražská zima, která nedávno vyšla v USA, a která se na události okolo druhé světové války v Československu poutavě dívá jak osobním pohledem řady účastníků, tak i skrze perspektivu vysoké diplomacie a politiky.

Často se nestává, že by se mezi americkými bestselery dostaly paměti popisující české dějiny, osobní vzpomínky na Jana Masaryka a zásadní rozhodnutí Československých dějin 20 století. Madeleine Albrightová, bývalá ministryně zahraničí USA za vlády Billa Clintona, která z Československa dvakrát emigrovala se svými rodiči říká, že o historii své staré vlasti moc nevěděla, a že se až ve svých devětapadesáti letech dozvěděla o svých židovských kořenech a smrti pětadvaceti svých příbuzných v nacistických koncentrácích. Ve své knize tak hledá odpověď nejen na otázku, proč jí rodiče o jejích kořenech neřekli, ale i na to, proč k celé tragédii druhé světová války vlastně došlo.

Celá recenze vyšla pod názvem Zimy a jara Madeleine Albrightové v sobotní Orientaci Lidových novin 9. června 2012.

Minařík: Co dál po vítězství nad tamilskými Tygry?

V květnu srílanský prezident Mahinda Rajapakse vyhlásil vítězství nad Tygry pro osvobození tamilského Ílamu. Paralelně k tomu vrchní velitel armády generál Fonseka oznámil nalezení těla mrtvého vůdce Tygrů Velupillaie Prabhakarana. Dle vládních srílanských úřadů byla země osvobozena, v ulicích Kolomba i ostatních částech zejména jižní Srílanky propukly oslavy. Slavili však převážně Sinhálci. Jaký vývoje lze očekávat v brzké budoucnosti a co by měla srílanská vláda udělat po vyřešení zdrojů konfliktu? Tento post aktuálně navazuje na text Srí Lanka – konflikt idejí a identit publikovaný v časopise Global Politics.

Vojenské vítězství z hlediska dlouhodobého nacionálně - náboženského konfliktu samo o sobě nic neznamená a poskytuje „pouze“ dobrou příležitost k politickému řešení. Způsob vojenského vítězství a vývoj krátce po jeho dosažení bohužel nedávají mnoho nadějí na to, že by srílanská vláda měla plán na dlouhodobé vyřešení situace. OSN odhaduje, že od ledna, kdy se rozhořely finální vojenské operace, bylo v konfliktu zabito kolem 8000 lidí. Poslední vojenské operace armády způsobily humanitární katastrofu na severovýchodě země a vyvolaly mohutnou kritiku ve světě, mimo jiné i kvůli zákazu vstupu žurnalistů a pracovníků nevládních organizací do klíčové oblasti. (Evropská unie v důsledku brutálního postupu srílanské armády pohrozila odejmutím preferenčního obchodního statutu GSP+ kvůli nedodržování lidských práv. Nedá se však říci, že by to nějak výrazně ovlivnilo situaci na ostrově.)

I po vojenském vítězství a po odlehnutí zájmu médií přetrvává na severovýchodě ostrova katastrofická situace, kdy na 300 000 lidí (odhad Human Rights Watch) žije vyhnáno ze svých domovů. Vláda přitom stále limituje přístup humanitárních pracovníků do oblasti. Řešení této humanitární krize představuje první a aktuální úkol srílanské vlády. Nestačí přitom zajistit lidem jen o něco lepší život než měli pod tamilskými Tygry – oblíbený to argument vládních představitelů obhajujících kvalitu svých „služeb“. Dlouhodobým úkolem je změna struktury státu a dominantních identit. Tamilové z velké části nevnímají srílanskou vládu za svoji, nevnímají vojenské vítězství za vítězství nad brutální teroristickou skupinou (pro ne zcela reprezentativní výběr zůstupců britské tamilské diaspory viz zde) Tamilové mají hlubokou nedůvěru ve srílanský stát a jeho ochotu a schopnost zajistit jim rovnoprávnost a bezpečí. Je úkolem vlády toto změnit. Vojenské vítězství nad tamilskými Tygry ztratí smysl, pakliže se nepodaří politicky porazit sinhálské nacionalisty a sinhálský nacionalismus v jeho současné podobě. K tomu by bylo potřeba v prvé řadě eliminovat rasu, jazyk a kasty z politického souboje a soustředit se na sociální a ekonomické faktory. Zásadním úkolem také je zajistit nezávislou justici a spravedlnost. Výborným začátkem k přesvědčení Tamilů o vůli vlády dosáhnout tohoto cíle by bylo nezávislé vyšetření vojenských operací a potrestání brutalit – na obou stranách. S ohledem na způsob vojenského vítězství se však toho sotva dočkáme.

Jak napovídá oficiální vládní server, srílanská vláda vnímá zahraniční kritiku humanitární situace jejích obyvatel jako negativní zásah do své suverenity. Ne jako výzvu jejich situaci zlepšit. Arogance vládních představitelů nedává mnoho nadějí, že by byli ochotni dobrovolně přistoupit k ústupkům a zajistit lepší postavení Tamilů. Před srílanskou vládou a Srí Lankou jako celkem stojí více než náročný úkol a není vůbec jisté, že se podaří cíle - dlouhodobého míru na ostrově - dosáhnout. Předvídání budoucnosti nemá smysl – vyhlídky však nejsou příliš nadějné.

David Minařík vystudoval mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykově univerzitě. V současné době je doktorským studentem politologie na Univerzitě ve Vídni a redaktorem Global Politics.