Evropolební bída v Čechách

Kampaň k volbám do Evropského parlamentu ukázala naprostou vyprázdněnost evropského rozměru politického programu dvou největších politických stran. V naprosté většině byla jen rozcvičkou na podzimní předčasné volby a evropských témat se týkala jen okrajově. Přesto však poskytla určité indicie o stavu české politiky.
Nejprve se můžeme zastavit u ČSSD. Ta si přímo naběhla do sloganu ODS "Řešení místo strašení" a začala vyvolávat atmosféru strachu z návratu ODS. Hlavním heslem bylo "Zabraňte návratu ODS" a obsahem byl výčet "pekelných" věcí, které se stanou, pokud se občanští demokraté vrátí. Kam se nepíše, zřejmě zpět k moci, odkud je Paroubek sestřelil uprostřed předsednictví, čímž jasně definoval svůj postoj k evropskému rozměru politiky. Ve slovech kardinála Miloslava Vlka, dle kterého je "nezodpovědná" ČSSD nevolitelná v těchtzo volbách, je pak rozhodně něco pravdy.
Zatímco ČSSD pokračovala ve svých negativních kampaních (člověk se nikde edozví, co pozitivního by mohla nabídnout), heslem ODS by mohlo být "kandidát kandidátu vlkem" (tentokrát nikoliv Miloslavem). Několik níže postavených kandidátů se rozhodlo zaútočit na preference od voličů. Ředitel kabinetu předsedy Senátu Edvard Kožušník alespoň tématicky zrušením poplatků za televizi a rozhlas, ačkoliv toho v Evropském parlamentu těžko dosáhne. Zcela dadaisticky pak působí plakáty Andrei Češkové, jejíž jediné sdělení je "I love Andrea" (těší mě, že se má ráda, já se mám taky rád) a pak "Děkujeme za preferenční hlas pro Andreu". Obsah veškerý žádný, persona neznámá, uvidíme, kolik se jí podaří sebrat preferenčních hlasů. Zajímavá je i podpora od lídra kandidátky Jana Zahradila, který přiznal, že Češkovou nezná, ale podpořil ji, protože je žena. Že by ODS nebyla schopna nabídnout nějakou lepší ženskou alternativu se skoro až nechce věřit. Do tria viditelných "sběračů preferencí" lze zařadit i Jaroslava Zvěřinu. Ten už ostatně jednou dokázal, že ze zadních pozic zabojovat umí, tak proč by se mu to nemělo podařit opět.
Pochvalu naopak aspoň částečně zaslouží Ivo Strejček, který národu sděluje, že je euroskeptik. Alespoň lze předvídat, jak se bude v případě zvolení chovat a jako správný skeptik o preferenční hlasy neprosí. Přímo premiantem je pak Miroslav Ouzký, jehož plakát obsahuje hned několik témat, které hodlá do budoucna řešit, z nichž některé, jako je například energetická politika a životní prostředí, světe div se, mají skutečně evropský rozměr (škoda jen, že v posledních pěti letech nejvýše postavený Čech v EP prokazatelně pokulhával).
Sečteno a podtrženo, ani po pěti letech se v Česku naprostá většina kandidátů o evropský rozměr příliš nesnaží. Přesto je však naprostá bezobsažnost v případě ČSSD až zarážející a bratrovražedný boj v ODS dosti překvapivý a chtělo by se říci zatím bezprecednetní. Asi už se rozkřiklo, kolik že je v tom Epéčku peněz;)

P.S.: No nic, tak jsem se po delší době realizoval a honem odvolit, než mi tam zavřou:)

Obamův projev o Blízkém východě

Projev amerického prezidenta v Káhiře bude zřejmě patřit mezi ty jeho nejvýraznější. Obama nepromluvil v Káhiře nakonec v mešitě Al-Azhar, ale z auly Káhirské univerzity. Přestože byl projev poměrně dlouhý, rozvláčný nebyl ani v nejmenším a nevyhýbal se těm nejpalčivějším otázkám, mezi kterými určitě dominuje izraelsko-palestinský konflikt. Pěkné byly odkazy na sdílené hodnoty mezi muslimy, křesťany a Židy, citace z Koránu, Talmudu etc. Přesto mě tam trochu chyběla kritika saúdskoarabského režimu či odkaz na indicko-pákistánský konflikt. Když Obama kritizoval židovské osady, nebylo zcela jasné, jestli mluví o nich celkově, nebo jen kritizuje jejich rozšiřování. Jinak ale všechna čest. Výcuc z projevu s důrazem na izraelsko-palestinský konflikt můžete najít zde (Ha´arec), obecněji tady (BíBíSí) či česky třeba tu a tu. Zajímavý je též článek o současných izraelsko-amerických vztahů od Gideona Levyho z Ha´arecu. (Original text na Blízkovýchodních stránkách M.Č.)

Minařík: Co dál po vítězství nad tamilskými Tygry?

V květnu srílanský prezident Mahinda Rajapakse vyhlásil vítězství nad Tygry pro osvobození tamilského Ílamu. Paralelně k tomu vrchní velitel armády generál Fonseka oznámil nalezení těla mrtvého vůdce Tygrů Velupillaie Prabhakarana. Dle vládních srílanských úřadů byla země osvobozena, v ulicích Kolomba i ostatních částech zejména jižní Srílanky propukly oslavy. Slavili však převážně Sinhálci. Jaký vývoje lze očekávat v brzké budoucnosti a co by měla srílanská vláda udělat po vyřešení zdrojů konfliktu? Tento post aktuálně navazuje na text Srí Lanka – konflikt idejí a identit publikovaný v časopise Global Politics.

Vojenské vítězství z hlediska dlouhodobého nacionálně - náboženského konfliktu samo o sobě nic neznamená a poskytuje „pouze“ dobrou příležitost k politickému řešení. Způsob vojenského vítězství a vývoj krátce po jeho dosažení bohužel nedávají mnoho nadějí na to, že by srílanská vláda měla plán na dlouhodobé vyřešení situace. OSN odhaduje, že od ledna, kdy se rozhořely finální vojenské operace, bylo v konfliktu zabito kolem 8000 lidí. Poslední vojenské operace armády způsobily humanitární katastrofu na severovýchodě země a vyvolaly mohutnou kritiku ve světě, mimo jiné i kvůli zákazu vstupu žurnalistů a pracovníků nevládních organizací do klíčové oblasti. (Evropská unie v důsledku brutálního postupu srílanské armády pohrozila odejmutím preferenčního obchodního statutu GSP+ kvůli nedodržování lidských práv. Nedá se však říci, že by to nějak výrazně ovlivnilo situaci na ostrově.)

I po vojenském vítězství a po odlehnutí zájmu médií přetrvává na severovýchodě ostrova katastrofická situace, kdy na 300 000 lidí (odhad Human Rights Watch) žije vyhnáno ze svých domovů. Vláda přitom stále limituje přístup humanitárních pracovníků do oblasti. Řešení této humanitární krize představuje první a aktuální úkol srílanské vlády. Nestačí přitom zajistit lidem jen o něco lepší život než měli pod tamilskými Tygry – oblíbený to argument vládních představitelů obhajujících kvalitu svých „služeb“. Dlouhodobým úkolem je změna struktury státu a dominantních identit. Tamilové z velké části nevnímají srílanskou vládu za svoji, nevnímají vojenské vítězství za vítězství nad brutální teroristickou skupinou (pro ne zcela reprezentativní výběr zůstupců britské tamilské diaspory viz zde) Tamilové mají hlubokou nedůvěru ve srílanský stát a jeho ochotu a schopnost zajistit jim rovnoprávnost a bezpečí. Je úkolem vlády toto změnit. Vojenské vítězství nad tamilskými Tygry ztratí smysl, pakliže se nepodaří politicky porazit sinhálské nacionalisty a sinhálský nacionalismus v jeho současné podobě. K tomu by bylo potřeba v prvé řadě eliminovat rasu, jazyk a kasty z politického souboje a soustředit se na sociální a ekonomické faktory. Zásadním úkolem také je zajistit nezávislou justici a spravedlnost. Výborným začátkem k přesvědčení Tamilů o vůli vlády dosáhnout tohoto cíle by bylo nezávislé vyšetření vojenských operací a potrestání brutalit – na obou stranách. S ohledem na způsob vojenského vítězství se však toho sotva dočkáme.

Jak napovídá oficiální vládní server, srílanská vláda vnímá zahraniční kritiku humanitární situace jejích obyvatel jako negativní zásah do své suverenity. Ne jako výzvu jejich situaci zlepšit. Arogance vládních představitelů nedává mnoho nadějí, že by byli ochotni dobrovolně přistoupit k ústupkům a zajistit lepší postavení Tamilů. Před srílanskou vládou a Srí Lankou jako celkem stojí více než náročný úkol a není vůbec jisté, že se podaří cíle - dlouhodobého míru na ostrově - dosáhnout. Předvídání budoucnosti nemá smysl – vyhlídky však nejsou příliš nadějné.

David Minařík vystudoval mezinárodní vztahy a evropská studia na Masarykově univerzitě. V současné době je doktorským studentem politologie na Univerzitě ve Vídni a redaktorem Global Politics.

W.

Očekávání sice nebyla přehnaná (viz zde), ale film „W.“ o cestě George Walkera Bushe do úřadu prezidenta USA a o jeho rozhodování nad otázkami války v Iráku či zacházení s teroristy je ve srovnání s předchozími „prezidentskými“ filmy Olivera Stonea zklamáním. Filmy „JFK“ či „Nixon“ patřily k tomu lepšímu na daná témata a s tímto srovnáním se tak film „W.“ dočkal řady negativních recenzí (např. zde, zde a zde).

Film byl natočen v rekordně krátkém čase a také tak působí – spíše jako fraškovitý seriál z produkce HBO. Film vypadá až dokumentárně, ovšem pro lidi bez zájmu o politiku bude trochu nesrozumitelný a nudný a pro zájemce o mezinárodní vztahy nepřinese moc nového. Některé části filmu jsou sice zajímavé (iniciační večírek pro nováčky na Yale nebo přerod Bushe alkoholika v obrozeného křesťana), ovšem mnohé scény a některé herecké výkony působí jako fraška (imperiální řeč Dicka Cheneyho o ovládnutí Blízkého východu nebo celá Condoleezza Rice) a některé důležité okamžiky Bushova prezidentství chybí úplně (přepočet hlasů po volbách v roce 2000 nebo 11. září). Scénář napsal Stanley Weiser, scénárista Stoneova snímku „Wall Street“ a hlavní dějová linka je tak podobná. Jedná se o střet Bushe st. a „juniora“, který se sice na jedné straně neúspěšně vzpírá otcovu dohledu a snaží se prorazit na vlastní pěst, ale na druhou stranu chce Herbertu Walkerovi dokázat, že s váženým jménem Bush naloží dobře.

Celé Bushovo prezidentství je ale asi příliš živé na podobný film. Stone se spokojil s vytvořením jakéhosi televizního „doku-drama“ a moc se nesnažil Bushovo prezidentství představit v originálním a trochu zajímavějším světle. A námětů by jistě bylo dost. Zápletka tak není příliš nápaditá, konec je velkým otazníkem a film vlastně nemá silnou pointu… Film „W.“ přesto stojí za zhlédnutí. Některé hlášky (když Georgovi po flámu nadává Bush st.: „What do you think you are, a Kennedy?“), herecký výkon Joshe Brolina nebo atmosféra hádek mezi viceprezidentem a ministrem zahraničí stačí k příjemnému televiznímu zážitku.

Klaus k vaječníkům

Václav Klaus:

27.5.2009 - TISKOVÁ SDĚLENÍ
Prohlášení prezidenta republiky k probíhající předvolební kampani
Jsem zděšen vzmáhajícími se projevy násilí, nenávisti a netolerance, jehož jsme svědky v probíhající předvolební kampani. To, co se dnes začíná dít na veřejných předvolebních shromážděních na ulicích a náměstích našich měst nemá nic společného s recesí. Je to bezprostřední útok na elementární principy demokratické soutěže politických stran, kterou jako prezident republiky i jako občan jsem povinen hájit.

Je proto třeba říci zcela jasně: Nepostavíme-li se v této vážné chvíli všichni – od politiků až po média – jednoznačně na odpor projevům násilí proti politickým soupeřům, ponese neblahé následky celá naše společnost. Nedopusťme, aby předvolební klání politických stran dostávalo charakter pouličních válek.

Apeluji na všechny politiky, na všechny politické strany a všechny slušné občany v této zemi, aby veřejně odmítli tyto nebezpečné tendence a zabránili jim. Jde o víc, než si v této chvíli možná uvědomujeme. Jde o demokracii.

Docela by mě zajímalo, zda si Klaus připouští svůj příspěvek k současné politické kultuře a masové reakci na ni. Arogance, tvrdohlavost, neschopnost diskuze, zesměšňování oponentů, pan prezident rozhodně svou kapkou do moře přispěl.

Včerejší útok přesáhnul hranice akceptovatelného chování, z docela svébytné formy protestu vyžadující v počtu jeden či dva slušnou míru odvahy se stala záležitost trendu. Který pražský středoškolák si na JP včera nehodil, tomu už nikdo sprostou mluvu a kalhoty proklatě nízko neuvěří. Jen čekám, kdy se začnou prodávat nažloutlá trička s motivem "Zasáhnul jsem Paroubka".

Obama vs Cheney

Před pár dny se na třaskavé téma svoboda a bezpečnost v boji proti terorismu střetli ve svých projevech současný prezident Barack Obama a Bushův viceprezident Dick Cheney. Zatímco Obama hovořil ve washingtonském národním archívu o minulosti, přítomnosti i budoucnosti, Cheney v neokonzervativním think-tanku American Enterprise Institute obhajoval kroky Bushovy administrativy, týkající se waterboardingu a Guantánama.

Ve svém příspěvku bych rád vytáhnul to nejdůležitější, co obě protichůdné osobnosti sdělily a zaměřil se zejména na jejich shody a neshody.

Hned na úvod je nutné podotknout, že Obama svým projevem a koneckonců i praktickými kroky nenadchnul ani jeden z pólů - pro neokony je málo pro-security, pro liberály zase málo pro-liberty. Obamův posun směrem k větší odpovědnosti za bezpečnost se však dal po inauguraci očekávat, což 44. prezident předznamenává hned na úvod svého projevu ("(M)y single most important responsibility as President is to keep the American people safe.").

Cheney pálí ostrými hned od startu - předně se snaží rozdělit publikum na dva tábory - na ty, kteří pojímají útoky z 11. září jako ojedinělou událost a na ty, kteří v 9/11 vidí pouze jeden bolestivý zářez v déletrvajícím boji proti Spojeným státům. Do jaké skupiny patříte pak samozřejmě determinuje vaši reakci. Cheney patří pochopitelně ke druhé skupině, ovšem zřejmě k jeho překvapení se ke stejnému vnímání přihlásil i Obama ("We know that al Qaeda is actively planning to attack us again. We know that this threat will be with us for a long time, (...).").

Cíl a/nebo principy

Cheney se vyznává ze silného otřesu, které v něm útoky vyvolaly ("But I'll freely admit that watching a coordinated, devastating attack on our country from an underground bunker at the White House can affect how you view your responsibilities."), což mělo za následek vytvoření ucelené strategie, jejímž hlavním cílem bylo ochránit USA před dalšími útoky. A to se Cheneymu a spol. podařilo. Opravdu velmi zjednodušeně řečeno: Cheney předvedl přístup, který bych nazval "Cíl nebo principy" (aka "Security or Liberty").

Obama naproti tomu tvrdí, že země nebude dlouhodobě bezpečná, pokud zároveň nebude respektovat základní hodnoty, tedy "Cíl a principy", "Security and Liberty", čímž se přibližuje například Radě Evropy či evropským zemím nezasaženým teroristickými útoky. Ty zasažené jako Anglie či Španělsko se pohnuly ve směru Cheney. Obama upozadění hodnot a principů kritizuje a rozhodnutí, která k nim vedla, označuje za uspěchaná, činěná ze strachu a ideologických pozic a nikoliv z prozíravosti.

Mučení

Ve svém projevu se Cheney pochopitelně přímo o mučení nezmiňuje, užívá obrat zesílený výslechový program (enhanced interrogation program) za účelem získání informací od nejhorších teroristů nezbytných pro bezpečnost země, přičemž v některých případech tyto informace mohly být získány pouze za použití tvrdších metod, které však podle něj byly legální, ospravedlnitelné, úspěšné, správné a především zabránily smrti tisíců nevinných. Morální odůvodnění zní následovně: "But no moral value held dear by the American people obliges public servants ever to sacrifice innocent lives to spare a captured terrorist from unpleasant things. And when an entire population is targeted by a terror network, nothing is more consistent with American values than to stop them." Mimochodem, podle Cheneyho se nechvalně proslulý waterboarding, výrazně napomáhající sdělit i to, co nevím, použil pouze u tří nejhorších vězňů.

Obama to tak jasně nevidí, tvrdí, že informace šly získat i jinak než mučením. Tento problém je těžké rozetnout, Obama se možná zbytečně zamotal do problematiky úspěšnosti výslechu, protože otázkou ještě zůstává, co kdyby pouze mučení bylo cestou, jak získat informaci vedoucí k záchraně tisíců nevinných.

Svoboda informací

Cheney je kritický k počínání médií, a to jak v otázce samotného zveřejnění zpráv o výsleších ("It impressed the Pulitzer committee, but it damn sure didn't serve the interests of our country, or the safety of our people."), tak o jejich výběru a obsahu. Noviny totiž podle něj vůbec nereferovaly o tom, jaké důležité informace výslechy pomohly Američanům zprostředkovat, a pouze pomohly teroristům při výcviku. Přitom sám Cheney žádal o deklasifikaci obsahu výslechů, aby se Američané dozvěděli, jaké informace se podařilo získat, ale současná administrativa odtajnění nepovolila.

Obama se rovněž k nespokojenosti některých lidskoprávních aktivistů rozhodnul neposkytnout k publikaci další fotky, které zobrazují chování dozorců k zadrženým, protože by pouze došlo k rozvíření proti-amerických nálad. V téhle dílčí věci Obama používá cheneyovskou argumentaci účelem, který je důležitější než princip (svoboda informací). Obama se nicméně ohání nutností nalézt správnou rovnováhu mezi transparentností a národní bezpečností. Ke cti však Obamovi slouží, že vyvinul proceduru k posouzení, jaké informace pustit k veřejnosti a jaké s ohledem na státní tajemství nechat v sejfu. Sadistické metody věznitelů však jistě nelze považovat za státní tajemství a jejich nepublikace slouží čistě Účelu.

Cheney proti Abu Ghraibu

Cheney se důrazně ohrazuje proti směšování Guntánama a iráckého vězení Abu Ghraib, kde docházelo k nechutnostem, které můžete vidět na obrázku. V případě Abu Ghraibu se jednalo o exces několika sadistických dozorců, kteří byli po zásluze potrestáni.

Guantánamo

Naproti Abu Ghraibu Cheney Guantánamo obhajuje a je hrdý na tamní pracovníky, kteří ochránili mnoho amerických životů. Naprosto kategoricky odmítá, že by tito mohli být za své skutky v kubánském vězení stíháni ("It's hard to imagine a worse precedent, filled with more possibilities for trouble and abuse, than to have an incoming administration criminalize the policy decisions of its predecessors."). Cheney se staví proti unáhlenému uzavření Gitma a vyzdvihuje, že osoby, považované za nízké riziko, již byly propuštěny, ale beztak každý sedmý z nich páchal opět nepravosti na Blízkém východě.

Obama Gitmo těžce kritizuje jako symbol, který napomáhá náboru teroristů a jako neefektivní systém, který neschválil Nejvyšší soud.

Jak si stojí Obama?

Nejprve soupis, co již Obama dokázal:

A) Zakázal tvrdé výslechové metody.

B) Vydal příkaz k zavření Guantánama. Otázka ovšem zůstává, co s těmi zhruba 240 lidmi, kteří tam stále zůstávají. Obama je rozřazuje do pěti kategorií:

1. ti, kteří porušili americké trestní právo, budou souzeni v souladu s americkou ústavou federálními soudy,
2. ti, kteří porušili válečné právo, stanou před válečnými komisemi (Obamu byl kritizován za nezrušení těchto komisí, přinejmenším však prosadil jejich změnu směrem ke spravedlivějšímu procesu, k vyšší transparentnosti a přezkumu),
3. 21 vězňů bude propuštěno, protože neexistuje legitimní důvod k jejich zadržování,
4. 50 zadržených bude přemístěno do jiných zemí,
5. do nejsložitější kategorie spadají zadržení, kteří jsou pro Ameriku nebezpeční, ale z různých důvodů nemohou být stíháni - Obama staví konstrukci, že tito lidé zůstávají ve válce s USA a nemohou být propuštěni, opět se jim zajistí ale lepší proces.

C) Reformoval vojenské komise.

D) Chystá transparentnější zveřejňování informací.

Nejlépe změny shrnuje sám Obama: "(W)e need not sacrifice our security for our values, nor sacrifice our values for our security, so long as we approach difficult questions with honesty and care and a dose of common sense."

A co já na to? Principy zůstávají pro Obamu určující, ale do hry se zapojuje i Účel a s ním též nutnost hledání rovnováhy.

Silný hlas pro imigranty

V univerzitním časopise muni.cz tentokrát vyšlo vícero zajímavých článků, nicméně mě nejvíce potěšil velmi vydařený rozhovor s profesorem Možným. Prostě takový starý moudrý pán, kterému je radno, hodno a potěšením naslouchat. Podobně na mě svého času zapůsobilo, když jsem poslouchal na přednášce Jeana Blondela.

Abych nezapomněl, muni.cz přináší rozhovor i s dalším gigantem - naším lehce zatuhlým spolubloggerem Markem Čejkou, jak jinak než o Blízkém východu.

Škoda každého vajíčka, ktoré netrafí cieľ!

Český národ je hravý a rád sa baví. Pokiaľ možno na úkor nešťastia niekoho iného. No a čím väčší odpor voči dotknutej osobe máme, tým väčšia je naša radosť, ak sa jej stane niečo nepríjemné a poriadne zosmiešňujúce. Ako inak si vysvetliť „vajíčkovaciu“ mániu ktorá zasiahla pospolitý ľud. Máloktorá fejsbukova skupina má taký rapídny nárast počtu priaznivcov a členov než tá, ktorá vyzýva, aby Paroubek dostal vajcom na každom mítingu. Nič v zlom, síce som sa nepripojil a v zásade obdobné škodoradostné formy zábavy odmietam, avšak v prípade Paroubka je to iné. Musím sa priznať, že keď ho trafilo to prvé vajíčko, ucítil som maličký pocit zvrhlého zadosťučinenia. Nejako ľudsky chápem tých, ktorí sú ochotní siahnuť po vajíčku, keďže všetky ostatné (slušné) formy komunikácie zlyhali.

Stretol som sa ale už aj s názorom, že aj keď je to Paroubek, kto v tejto krajine ďaleko obludnejším spôsobom ničí politickú kultúru, tak klesať na jeho úroveň je skôr smutné než zábavné. OK, v takom prípade navrhujem dotiahnuť vajíčkovú vojnu k dokonalosti. Dobrým smerom ide posledný prípad v Písku: vajíčka nehádzať, ale podať ich priamo Jirkovi na pódium. No a v druhom kroku ho nejakým spôsobom prinútiť, aby ich neodkopával, ale sám jedno - dve vzal a rozpleskol o seba.

Apropos, ak by sa to podarilo, vyriešil by sa tým nielen morálno-etický, ale aj striktne praktický aspekt hádzania vajíčka– ako niekto správne podotkol, vzhľadom k jeho konzistencii v surovej forme (keď sa vo vnútri nestabilný žĺtok prelieva za letu zo strany na stranu, čím mení ťažisko a bohužiaľ aj balistickú krivku) je veľmi ťažké sa trafiť. Iným riešením by bolo vyskúšať stabilnejší nástroj, napríklad rajčiny. Je ale už správne ročné obdobie? Boli by už dosť prezreté?

Podcast s rektorem MU

Politologicky zajímavé podcasty by si zde jistě zasloužily svůj vlastní velký post (k podcastům obecně viz např. wiki), ale k tomu třeba příště. Kromě podcastů "buržoazních" amerických webů (např. skvělé podcasty NY Review of Books, NY Times nebo video podcasty WashPost) stojí z poslední doby za pozornost rozhovor s rektorem Masarykovy univerzity Petrem Fialou. K úspěšnosti MU, k novému kampusu i k vlastně negativní roli státu pro rozvoj současného českého vysokého školství. Poklidný pořad Českého rozhlasu Setkávání viz zde.

Lisabonský rozkol v ODS

V uplynulém týdnu mě zaujala dvě protichůdná stanoviska vycházející z útrob ODS. Nejprve část senátorů potvrdila své odhodlání obšťastnit Lisabonskou smlouvou opět Ústavní soud, aby koncem týdne dosavadní "jestřáb" Jan Zahradil, jenž by ještě před pár měsíci vedl šik stěžovatelů, v rozhovoru pro HN velmi rozumně vysvětloval změkčení své doposud nesmiřitelné pozice. Přiznám se, že mě to potěšilo, protože Zahradil  pro mě představoval onu tupě ideologickou část ODS, nyní i jeho vystoupení dokumentuje pozvolný přerod (části) strany.

Zpět ale k ústavní stížnosti - její šerpa Jiří Oberfalzer v rozhovoru pro HN uvádí:

"HN: Proč není možné podat ústavní stížnost bez ohledu na podpis prezidenta? Proč má prezident čekat na vyjádření Ústavního soudu?

Protože, kdyby pan prezident Lisabonskou smlouvu podepsal, tak by už bylo po všem."

Úplně po všem by ale teoreticky být nemuselo, cituji z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy (446/2008 Sb., bod 84): "Podle mínění Ústavního soudu ani ratifikací přístupové smlouvy se normativně vrcholné postavení ústavního pořádku v systému práva působícího na českém území zcela nevyprazdňuje. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výjimečně lze dovodit nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti i ex post."

Zcela mě dostala odpověď na další otázku: "HN: V Německu se dnes také čeká na rozhodnutí Ústavního soudu.

Tak teď přesně nevím, jak je to v Německu. Jestli to tam také prezident podepsal, nebo ne, ale to není podstatné. Podstatné je, že je důležité, aby se nestaly nezvratné kroky."

Nejde mi do hlavy, že když někdo chystá ústavní stížnost, tak ani neví, jak si vede v tomto ohledu nejdůležitější země Unie a země, kde by se senátoři mohli výrazně při sepisování podání inspirovat. Stížnosti v Německu totiž odpovídají německé pečlivosti. A podstatné je, že je to důležité...