Washingtonské postřehy

Po velmi dlouhé pauze jsem opět seznal, že je třeba se podělit o pár myšlenek i se čtenáři blogu Politicamundi a zde jsou, pro ty, které to zajímá, mé drobné postřehy z pobytu v USA.
Washington je pro politologa městem neomezených možností, pokud se chce vyžívat v poslechu skutečných kapacit ve svém oboru takzvaně „na živo“. Jelikož moje maličkost skončila na SAIS, na Johns Hopkins University, která sídlí přímo na slavné Massachusetts Ave, může se v intelektuálních stimulech doslova koupat. Za sousedy máme Brookings Institution, Carnegie Endowment, daleko není ani CSIS, Wilson Center a řada dalších spolků, které mají sice charakter spíše politických think tanků, ale jejich intelektuální potenciál není taktéž malý. Vzhledem k mému politickému vkusu vyhledávám spíše American Enterprise Institute, Cato či Heritage, nicméně i více politicky vlevo se pohybující člověk by si přišel na své.
Za těch pár měsíců jsem slyšel již řadu slovutných jmen a musím říci, že málokdo z nich mne zklamal nebo nedostál své pověsti. Měl jsem možnost poslouchat hlavu americké armády generála Mullena, bývalého šéfa CIA Haydena a samozřejmě řadu akademických těžkých vah a la Zbigniew Brzezinski či Francis Fukuyama, pokud zmíním ty skutečně nejslovutnější.
O obsahu jejich slov, stylu přednášení, argumentace, volby výrazových prostředků stavby svých projevů a dalších atributech jejich profesionalismu by se dala napsat celá řada komentářů, esejí či prostých reportů.
Mne ovšem zaujaly především dvě či tři věci, které někomu sice mohou připadat jako nepodstatné detaily, ale v nich, jak známo bývá ukryt ďábel.
Za prvé – neviděl jsem zde jeden jediný případ, že by někdo z nich použil powerpoint. Ano, ten příšerný vynález, který způsobuje u nás to, že mnozí studenti se učí jen z nich, když jim je příliš dobrotiví vyučující dávají do úschoven. To, co u nás mnozí považují zcela povrchně za znak profesionalismu, to zde nepoužil zatím nikdo, koho jsem měl možnost vidět - ani Brzezinski, ani Fukuyama, ani Petraeusův poradce pro COIN Dave Kilcullen, na jehož přednášky jsem chodil vcelku pravidelně, ale ani studenti při referátech, čili to nebude jen generačními rozdíly. Vždy bylo podstatné, co říkají a ne zářící barvy na obrazovkách. A pozornost vždy udrželi všichni a dotazů z pléna bylo vždy více, než času na ně.
Za druhé – Francis Fukuyama si zcela otevřeně povzdechl, že dnešní politická věda je plná prázdných teorií, slovních ekvilibristik, které jsou ovšem zcela prázdné a naopak jí chybí důsledná znalost historie a vůbec využívání historické metody. Ano, přesně té metody, kterou u nás sice nevelká, ale hlasitá skupinka politologů či obecně sociálních vědců považuje za cosi méněcenného, aby vyzdvihovala právě ony „empty theories“, jak je označil nejen Fukuyama, ale i můj supervizor Frederick Starr.
A třetí postřeh, ten je velmi zajímavý, protože pochází právě z amerického prostředí, které bylo a je intelektuálně ovlivňováno spíše protestantskými elitami. Již několikrát, a to opět třeba od Fukuyamy, jsem si všiml, že je zde věnována velká pozornost a značný respekt intelektuálnímu dědictví katolické církve. Něco, co se v evropských akademických kruzích vůbec nenosí a kde se občas neváhá přikročit i k diskreditaci nositelů těchto hodnot, jako tomu bylo druhdy v případě honu na Rocca Buttiglioneho, který „shodou okolností“ vedli hlavně „bývalí“ maoisté, trockisté a přívrženci dalších odnoží marxismu.

FPI readinglist o "arabském jaru"

Před dvěma lety jsem o Foreign Policy Initiative psal na těchto stránkách jako o "novém neocon projektu". Je to ale také velmi solidní zdroj informací, například skrze svůj newsletter. Naposledy poslali "Suggested Reading on the Arab Spring", který je níže. A co na to říká senátor McCain, který se právě vrátil z Libye?

Visit msnbc.com for breaking news, world news, and news about the economy

Syria

• The Syria Lobby – Editorial – Wall Street Journal (subscription required) – April 27, 2011
• Oppose Assad – Editorial – National Review Online – April 27, 2011
• Why is Obama Protecting Assad? – Lee Smith – The Weekly Standard Blog – April 27, 2011
• Syria: Countdown to Friday – Elliott Abrams – The Corner – April 26, 2011
• The Freedom Movement Comes to Syria – Fouad Ajami – Wall Street Journal – April 25, 2011
• The Syrian Regime’s Crimes Against Humanity – William Harris – The Weekly Standard Blog – April 25, 2011
• Syria: Where is President Obama? – Elliott Abrams – Pressure Points – April 24, 2011
• Shameful U.S. inaction on Syria’s massacres – Editorial – Washington Post – April 22, 2011
• Syria: No “Bind,” No “Quandary” – Elliott Abrams – Pressure Points – April 22, 2011
• The Stakes in Syria, and Obama’s Silence – Max Boot – Contentions – April 21, 2011
• Syria: Another day, another massacre – Jackson Diehl – PostPartisan – April 19, 2011
• Our Incoherence in the Face of Brutality – Elliott Abrams – The Corner – April 19, 2011
• A Spreading Revolt in Syria – Tony Badran – The Weekly Standard – April 15, 2011
• Syria’s bloody repression – Editorial – Washington Post – April 13, 2011

Libya

• Libya Conflict: Situation Update – Institute for the Study of War and American Enterprise Institute’s Critical Threats Project
• Libya Has Exposed the Gap Between U.S. and European Military Power – Lawrence Kaplan – The New Republic – April 26, 2011
• Finish the Job – Lt. Gen. James M. Dubik (U.S. Army, Ret.) – New York Times – April 25, 2011
• A Formula for Libya Unworthy of Our Country – Elliott Abrams – The Weekly Standard Blog – April 25, 2011
• [Video] – FPI Director William Kristol discussed the Arab Spring protests on 4/24’s Fox News Sunday – Fox News Sunday – April 24, 2011
• [Video] – Interview with Senator John McCain – Meet the Press – April 24, 2011
• Statement by Senator McCain in Benghazi, Libya – Office of Senator John McCain – April 22, 2011
• Disorganized Rebellion Doesn’t Mean Defeat – Max Boot – Contentions – April 20, 2011
• The Libya Stalemate – Editorial – Washington Post – April 16, 2011
• Libya’s Pathway to Peace – Barack Obama, David Cameron, Nicolas Sarkozy – International Herald Tribune – April 14, 2011
• The Libya Stalemate – Editorial – Wall Street Journal (subscription required) – April 14, 2011
• NATO made the right call on helping Libya – Anders Fogh Rasmussen – Washington Post – April 14, 2011

Egypt

• How the U.S. can help Egypt – Editorial – Washington Post – April 25, 2011
• Searching for Hayek in Cairo – Matthew Kaminski – Wall Street Journal (subsciption required) – April 21, 2011
• Will They Be Devoured? – Lee Smith – The Weekly Standard – April 15, 2011

Gulf States

• Reforms the Arab monarchies cannot avoid – Abdulaziz Sager – Washington Post – April 22, 2011
• Bahrain Heads for Disaster – Elliott Abrams – Pressure Points – April 22, 2011

Iran

• The Education of an Iranian Revolutionary – Interview with David Feith – Wall Street Journal – April 23, 2011
• Battling the Heirs of Nasser – Michael Scott Doran – International Herald Tribune – April 15, 2011
• Shifting Sands: Political Transformations in the Middle East – Michael Makovsky – Bipartisan Policy Center – April 14, 2011

Arab Spring

• Yemen Protests Briefing Packet – American Enterprise Institute's Critical Threats Project
• Leading from behind – Kori Schake – Shadow Government – April 27, 2011
• [Audio] – Political Turmoil in North Africa and the Middle East – Michele Dunne – Diane Rehm Show – April 26, 2011
• The Arab Spring and the Palestinian Distraction – Josef Joffe – Wall Street Journal (subscription required) – April 26, 2011
• Leading From Behind? – Elliott Abrams – Pressure Points – April 25, 2011
• How the Arab Spring remade Obama’s foreign policy – Ryan Lizza – The New Yorker – April 24, 2011
• Barack Obama/Jimmy Carter – Danielle Pletka – The Enterprise Blog – April 22, 2011
• Understanding the Revolutions of 2011 – Jack Goldstone – International Herald Tribune – April 14, 2011

Schengen jako test solidarity v EU

Současná situace okolo afrických migrantů je další z řady ukázek (ne)solidarity v rámci EU a nedokonalosti politik v oblasti migrace a azylu. Nejlépe ji ilustruje stav na italsko-francouzské hranici a umné balancování na hranách schengenské zákonnosti. Obě země vedou ostrý spor ohledně relativně malého počtu migrantů z Tuniska, které Italové vypustili směr Francie.
Schengen, respektive celá problematika ochrany hranic a nutně souvisejících politik, jako je politika vízová, azylová či migrační, již v minulosti prokázal, že až na základní myšlenku volného pohybu osob (tedy přiblížení Evropy občanům) mu je evropský rozměr uvažování v podstatě cizí. Názornou ukázkou může být přístup členských států k agentuře FRONTEX, která má přispívat k ochraně hranic EU, jejímu fungování a posilování jejích kompetencí. Členské státy s agenturou spolupracují, jen když to odpovídá jejím národním zájmům.
Celá problematika migrace již delší dobu rozděluje Evropu na dvě nestejně velké poloviny. Jižní státy, které čelí největšímu náporu nelegální migrace, stále volají po výraznější alokaci finančních prostředků na jižní hranici, případně po více aktivitách FRONTEXu. Ostatní státy se tomuto tlaku dokázaly relativně úspěšně bránit.
Nicméně současný spor okolo migrantů z Tuniska mezi Itálií a Francií ukazuje, že i výše naznačené dělení je spíše účelové a může dojít ke změně, pokud situace neodpovídá zájmům jedné ze zemí. Itálie a Francie byly v migračních otázkách dlouhodobě spojenci, právě Italové byly státem, který výrazně podporoval Sarkozyho migrační pakt, který vznikl v roce 2008 za francouzského předsednictví v EU.
Stačilo pár tisíc migrantů z Tuniska a obě země vedou ostrý spor (pro názornost - Francie každoročně přijímá desítky tisíc migrantů, migranti pokoušející se přijet z Itálie tak nepředstavují žádný zásadní příliv). Italové, zoufalí ze své neschopnosti vyrovnat se s náhlým přívalem migrantů (a také z neschopnosti zbytku Evropy jim pomoci) totiž vymysleli kličku - migrantům dali dočasné povolení k pobytu a správně předpokládali, že se jich tak zbaví (jelikož toto povolení je opravňuje k pohybu po schengenském prostoru a velká část migrantů má rodinu či známé ve Francii, případně pak v dalších státech EU). Za celou akcí stál italský ministr vnitra Franco Fratini, známý to lišák z Evropské komise, kde drahnou dobu řídil právě oblast justice a vnitra.
Francie si pochopitelně nenechala nic líbit a tak vlaky směřující na její území na hranicích zastavila (kde máme volný pohyb?) a příjezdu afrických migrantů (ty zdaleka netvoří jen Tunisané) zabránila. Požadovala po nich totiž důkazy, že mají dostatek financí na přežití, což naprostá většina chudých migrantů, kteří do EU jedou právě kvůli práci a vydělání prostředků, neměla.
Obě země jednají vlastně v rámci schengenských pravidel, nicméně situaci vystihuje nejlépe komentář Hermana van Rompuye (ano, po dlouhé době bylo o hlavě EU slyšet), který ji komentoval tak, že hrozí "nebezpečí nerespektování ducha schengenské smlouvy o svobodném pohybu". Jeho výrok je samozřejmě velmi zjemněný, jelikož duchu Schengenu neodpovídá ani jedna z akcí.
Proč i po více jak po patnácti letech v praxi k takovým situacím dochází? Především díky stále přetrvávajícím národním zájmům. Ty samozřejmě státům velí jednat tak, jak vyhovuje především jim samým. Jejich existence je zároveň překážkou efektivních pravidel a jejich praktického vykonávání. A tedy i solidarity zmíněné v úvodu článku. Jak jinak si vysvětlit například nemožnost předat část žadatelů o azyl (těmi migranti z Tunisu skrytě jsou, ačkoliv jejich zájmy jsou motivovány ekonomicky) jiným zemím, který by odrazem solidarity byl, nežli sledováním národních zájmů? Pro zemi jako Česká republika, které v azylové oblasti toho nemusí mnoho řešit, jsou samozřejmě výhodná stávající pravidla a případným změnám se brání. Výsledkem jsou povážlivé díry v celém systému, které vyplouvají na povrch především v obdobích jeho značného zatížení.
Jak ze situace ven? Komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová již nyní oblast bedlivě sleduje a slibuje novou legislativu, směřující k efektivnějšímu systému. Otázkou však je, zda nenarazí na odpor členských států. Rezistence v oblasti migrace a azylu se jeví být docela velká. Lze to doložit neustálým zpožďováním vzniku společného evropského azylového systému či pramalým pokrokem na evropské úrovni v oblasti legální migrace. I kdyby se však nakrásně podařilo legislativu prosadit, otázkou stále bude zůstávat praktická rovina. Pravou solidaritu totiž těžko někomu můžete nakázat z Bruselu...

Přežije euro?

Minulý týden jsem se byl podívat na diskuzi ke krizi společné evropské měny, které se účastnili Barry Eichengreen (jeden z nejuznávanějších odborníků na euro, Berkeley), Jean Pisani-Ferry (ředitel Bruegel a profesor všude možně), Pierre-Olivier Gourinchas (Berkeley, držitel Bernazer Prize pro nejlepšího evropského ekonoma pod 40) a Maurice Obstfeld (Berkeley). Seminář byl sugestivně nazván Will the Euro Collapse? a všichni čtyři experti se shodli - ne. Vůbec, debata se celkově nesla ve velmi souhlasném duchu, na dotazy z publika profesoři neměli problém přiznat, že některé důležité věci prostě nevědí (kdo drží sekuritizované balíky pohledávek - CDS).

Eichengreen připomněl tradiční důvody, proč euro nezkolabuje - příliš investovaného politického úsilí, obtížný mechanismus opuštění jednotné měny a navíc poukázal, že dvě země, u nichž se nejvíce spekuluje o odchodu z eurozóny, by byly samy proti sobě. Německý ekonomický úspěch posledních desíti let je založen na exportním zázraku, po návratu k marce by tato výrazně posílila, čímž by se oslabily exportní šance. A kdyby euro opustilo Řecko, tak takový "run na banky", co by nastal, ještě svět nezažil. Asi nejschůdnější řešení Eichengreen vidí v lotyšském scénáři - dolů s platy. Jen nevím, jak to Řekům v ulicích vysvětlit... Řekům by dost pomohl hospodářský růst, který se však za situace velkých rozpočtových škrtů nevytváří lehce. Situaci, kdy v je EU jednotná měna, jednotný finanční trh, ale 17 finančních regulátorů, označil jako "madness".

Gourinchas varoval, že proces oživení v Irsku a Řecku bude pomalý a bolestný, protože třeba v Německu se inflace drží kolem 2 %, takže na periférii na to budou muset jít přes deflaci.

Drobná odbočka: docela mě zaujal Maurice Obstfeld, jenž vedle pánů v oblecích, zejména elegantního Pisani-Ferryho, nastoupil v džínách a zelené mikině, profesor ekonometrie s brýlkami jak vyšitý, jen ho zrovna vyrušili od jeho čísel. Ale mluvil výborně, ostatně jako všichni pozvaní.

Ještě bych upozornil na článek Barryho Eichengreena v novém čísle časopisu Current History s názvem The Euro's Never-Ending Story, ještě jsem nečetl tak krásně přehledně podanou analýzu toho, co se stalo a co se má udělat, dokonce jsem si připadal, že teď tomu rozumím. Se sháněním textu možná budete mít obtíže, tak pár postřehů zde.

Krize v eurozóně má různé příčiny - rozpočtové deficity a celkový hospodářský bugr (Řecko), bublina na trhu nemovitostí (Irsko) či nízký růst produktivity (Portugalsko). A lišící se diagnózy si žádají rozdílnou léčbu. Jeden společný prvek by se ale přeci jen našel - "enormous credit booms" - domácnosti na jihu Evropy a v Irsku si prostě dopřávaly party a hojně si půjčovaly, a to zejména od místních bank, které si zase půjčovaly od bank jinde v Evropě. Docházelo tak k masivnímu přesunu kapitálu z centra (Německo, Francie) na periférii. Odpověď na otázku, jakou roli hrálo mezi příčinami krize euro, není úplně jasná. Podobný credit boom totiž nastal i na Islandu a ve Velké Británii, Řekové a spol. by si asi půjčovali i bez eura, jen s eurem to bylo jednodušší. Mezi další faktory, jež přispěly ke krizi, patří "investor nonchalance" a "regulatory failure" (raději nepřekládám).

Konečně tedy došlo k přesunům kapitálu na periférii, ale ouha, peníze netekly do investic, nýbrž do spotřeby (takže nůžky v produktivitě mezi centrem a periférií se dále rozevíraly). Vysoká poptávka po zboží vedla k růstu mezd, následné vysoké výběry daní pak způsobily, že vlády kývly na všemožné požadavky odborů. S počátkem krize ale přišlo rychlé vystřízlivění - německé a francouzské banky se najednou začaly obávat rizika a přestaly půjčovat. Při zpětném pohledu je zjevné, že vlády měly na banky už dříve přísněji dohlížet, aby se bublina nenafoukla do tak obřích proporcí, a také v dobách hojnosti vytvářet větší zásoby (rozpočtové přebytky). Článek pokračuje rozborem evropské odpovědi, ale už takhle je můj sumář dost dlouhý, tak jen přežvýkám Eichengreenovy rady, co dělat: 1) posílit fiskální disciplínu, 2) posílit evropské banky - začít pořádnými zátěžovými testy, 3) stálý finanční mechanismus pro případy nouze (krize v budoucnu přijdou).

Fukuyama a ženy ve světové politice

Protože se pod dřívějším příspěvkem k nové knize Francise Fukuyamy rozvinula maličká diskuze, ve které Lukáš Hoder upozornil na kritizovaný článek FF s názvem "Women and the Evolution of World Politics", jal jsem se šestnáctistránkový textík přečíst, abych posoudil, zda velký Jeffrey Checkel (viz foto) kritizuje Františka oprávněně. Předně, článek je skvěle napsaný, plně jej doporučuji třeba do busu nebo do kavárny. Žánrově do Foreign Affairs zapadá, taková populárně naučná četba, žádná akademická rubačka, akorát mnohem čtivější než obvykle. Fukuyama popisuje studie chování šimpanzů a indiánských kmenů a ukazuje geneticky zakořeněné rozdíly v chování pohlaví. Vůbec se nedivím, že se to sociálním konstruktivistům moc nelíbilo. Na druhou stranu, většinu textu tvoří vedle nástinu feministických teorií spíše popis novějších výzkumů z oblasti biologie, kam asi ještě postmoderna nedocestovala, takže mohou v klidu bádat a neřešit neuchopitelnost bytí.

A pár kousků pro ilustraci, co se asi Checkelovi nelíbilo: "Male attitudes on a host of issues, from child-rearing and housework to 'getting in touch with your feelings,' have changed dramatically in the past couple of generations due to social pressure. But socialization can accomplish only so much, and efforts to fully feminize young men will probably be no more successful than the Soviet Union's efforts to persuade its people to work on Saturadays on behalf of the heroic Cuban and Vietnamese people. Male tendencies to band together for competitive purposes, seek to dominate status hierarchies, and act out aggressive fantasies toward one another can be rechanneled but never eliminated." František diktuje! (říká Ocelot).

A ještě jeden výrok ze závěru: "Contrary to the thrust of postmodernist thought, people cannot free themselves entirely from biological nature. But by accepting the fact that people have natures that are often evil, political, economic, and social systems can be designed to mitigate the effects of man's baser instincts."

Foto: http://www.sfu.ca/internationalstudies/checkel.html

The Poetry of Resistance

Vynikající článek od partnerského blogu deliberacion.org, skutečně velmi doporučuji!

By Gilberto P. Miranda*

Mexico is on fire. There is a war going on, the “war on drugs”, similar to the “war on terror” proclaimed a few years ago by George W. Bush. Seems like nowadays the enemy is more a concept than an identifiable rival. However, the effects of a grand scale conflict are clear: more than 40,000 drug-related murders since late 2006 and practically all major Mexican cities suffering daily episodes of violence.

A couple of months ago President Calderón tried to deny that he had called this conflict a “war”, saying that it is a “fight” on drugs. The press immediately went to their files and got some of the President’s quotes actually calling it “war”.

It should not be a matter of confusion though. It is clear that what is going on in Mexico is not a “regular war” in its traditional conception, first of all, because this war is not being fought between two national states, nor does it have a defined “war theatre” (the geographical area where a war is fought, the front).

However, the Mexican army has been deployed all over the country (both in urban and rural areas). Now it is a common sight to see a convoy of soldiers with assault rifles on your way to work, reading about gunfights in the city’s streets, ghettos and suburbs and ocasionally hearing gunfire near your current location.

Both the federal and state governments (Supported by American political actors such as Janet Napolitano or DEA speakers) mantain an increasingly absurd discourse: we have such an escalation of violence, because “we are winning”, because “we are damaging the organized crime”, because “we are cornering the beast”.

But the corpses keep piling up, the urban attacks happen everyday, civil casualties increase. There are no signs of victory beyond the optimistic words of the government. The lack of an integral strategy against organized crime is evident as the country is slowly submerged into a militarization process.

In late March, something happened. In the southern State of Morelos, eight persons were found executed inside a car. One of them was the son of the writer, poet and journalist Javier Sicilia, who is a collaborator of Proceso magazine, the most important political mag in the country and probably the strongest critic of Calderon’s “war”.

Sicilia, bearing the unamable pain of losing a son, instead of locking himself up, he decided to become, almost by accident, the civil society’s symbol of indignation and sickness of the hurricane of death and destruction that the country has lived the last 5 years.

The poet summoned a manifestation in the city of Cuernavaca (where he lives) and more than 10 other cities throughout the republic echoed his calls and organized similar events the same day (April 3rd). The day prior to the demonstration, Sicilia announced his retirement from poetry, stating that crime “annihilated my soul” and dedicated his last poem to his dead son.

Javier Sicilia also wrote an “Open letter to criminals and politicians”, published in Proceso magazine. In which he stated:

“To the pain of losing a son there are no words – only poetry can get near it, and you, criminals and politicians, know nothing of poetry. What I want to say, from this mutilated life, from this pain that lacks a name because is unnatural (the death of a son is always unnatural, that’s why there’s no name or concept for it: then you are not an orphan or a widower, you are, simply and painfully, nothing). From this suffering, from the indignation that these deaths have provoked, we simply are fucking sick (the term in Spanish is “hasta la madre”, but is an idiom and lacks sense when translated literally).

We are fucking sick of you, politicians, because in your struggles for power you have torn apart the nation’s tissue, because in the middle of this poorly planned, made and directed war, this war that has the country in a state of emergency, you have been incapable – because of your shabbiness, your conflicts, your miserable struggles for power – of creating the necessary consensus that this nation needs to find unity, without which this country won’t have a way out; we are fucking sick because the justice’s institutions corruption generates complicity with crime and the impunity to commit it; because, in the middle of this corruption, the failure of the State is shown, every citizen in this country has been reduced to what the philosopher Giorgio Agamben called with the Greek word “zoe”: the unprotected life, the life of an animal, of a being exposed to violence, kidnapped, vexed and murdered with impunity. We are fucking sick because you only have imagination for violence, for guns, for insults; and along with that, a profund contempt for education, culture, and the opportunities for honest and good work. We are fucking sick because your lack of imagination is allowing that our kids, our sons, not only to be murdered, but also criminalized, turned into scapegoats... We are fucking sick because for all this our citizens have lost their trust in the governments, in their police, in their army; they are afraid of them; we are fucking sick because all you care about, besides an impotent power, that’s only good for administering the disgrace, is money, the promotion of your stupid “competitiveness” and the excessive consumption, which are only other names for violence”

Also he reclaimed to the criminals, saying that we are fucking sick of their violence, their loss of honor, their cruelty, their meaningless violence. “You have even lost the dignity in killing. We are fucking sick of you because your violence has become subhuman, not animal – animals do not do what you do. Your violence is demonic, imbecile. We are fucking sick of you because in your lust for power and richness you humiliate and destroy our sons, producing fear and terror”.

I apologize for such long quotes, but I wanted to show the feelings of a poet who has been struck by violence, and has been capable of condensing what a great deal of the Mexicans feel. This just might be a turning point on a situation that has become clearly unsustainable. For example, last week a mass grave was found in the state of Tamaulipas (which has a long border with the US and is controlled by the “Zetas” cartel), a mass grave with almost 200 bodies in it, which are believed to be immigrants or labor workers of kidnapped buses.

It is unbelievable that we haven’t had major social uprisings. There has even been talk about an “aborted revolution” in the sense that Mexico is one of the 15 largest economies of the world, but the most unequal country in Latin America. And many of the historically and desperately poor are choosing a short period of crime and wealth (where death is almost certain) rather than a lifetime of misery.

In this conjuncture, is very interesting, and from my poiny of view, very positive, that a movement such as this is emerging. Sicilia has become the most unlikely leader of the Mexican civil society, recieving a grand scale support of intelectuals, social leaders and NGOs.

All this happens in the verge of the electoral year, because presidential elections will be held in July 2012 and all the political forces are moving. This is particularly important in a country where the transition to democracy is not only incomplete, but has been a well covered failure, because underneath the “institutionality” and supposed transformation of the mexican state, there still is a crisis of representation, a tremendous concentration of power and a clear authoritarian behavior of the different levels of government.

If this is the movement that will bring a citizen awakening to change the dark course the country has taken, is hard to say. But it is clear that organized and critical movements such as this will serve as oxygen to a nation that desperately needs it. Who knows? It might be just as the Spanish poet Gabriel Celaya wrote during his country’s civil war: “Poetry is a weapon loaded with future”.

*Politologist, Activist and head of Deliberación Magazine (www.deliberacion.org)

Foto: http://www.independent.co.uk

Náročný týden na Berkeley

Minulý týden jsem si dopřával krásnou izolaci od české politické žumpy a věnoval se nasávání myšlenek intelektuálně obdařených. Vedle stanfordské odbočky se vytáhla i Berkeley, na kampus zavítal mj. přední islámský myslitel Tariq Ramadan, soudce Tullio Treves z Mezinárodního tribunálu pro mořské právo a na semináři o budoucnosti eura vyprávěl sám velký Barry Eichengreen. A to jsem ještě z pracovních důvodů vynechal Michelle Bachelet, nedávnou chilskou prezidentku a současnou ředitelku UN Women. Jistě byla ráda, aspoň se nemusela obávat o psací potřeby, ty chilské se prý Čechům obzvlášť líbí.

Tullio Treves je italský soudce argentinského původu, který před angažmá u Mezinárodního tribunálu pro mořské právo působil na akademické půdě a v OSN. Treves předsedá Seabed Disputes Chamber (cca Komora pro spory o mořské dno), která letos v únoru vydala své historicky první poradní stanovisko. Těžba všeho možného z moře bude asi v blízké budoucnosti velké terno, čímž úměrně poroste i význam tribunálu. Zajímalo mě tedy, co za lidi v takovém soudu sedí. Treves působil jako ... prostě jako cca 70letý italský profesor - důstojný, na respektu si zakládající, spíše s nudným projevem. Všichni mu gratulovali, jak skvěle diplomaticky zařídil, že poradní stanovisko (týká se hlavně povinností a odpovědnosti států, když dovolí kontraktorům kopat v mořském dně) bylo přijato jednomyslným souhlasem všech jedenácti soudců. Tak jsem se ani raději neodvážil vystoupit se svým názorem, že vše přijaté jednomyslně v takovém počtu lidí je podezřelé, z povahy věci asi ne moc ambiciózní a rozumně gumové, aby tam šlo schovat kde co a mohlo se precizovat příště, čímž tribunál bude postupně navyšovat svůj vliv. Každopádně diplomatické schopnosti prof. Treves neoddiskutovatelně má.

Tariq Ramadan je vichřice. Příští rok mu bude padesát, ale vypadá tak o deset let mladší, nebezpečně charismatický, inteligentní a skvěle rétoricky vybavený, hádat bych se s ním nechtěl. Profesor z Oxfordu, který napsal disertaci o Nietzschem, se velmi aktivně účastní veřejných debat, hojně přispívá do diskurzu a řekl bych, že na něj přesně sedí pojem public intellectual. Aktivní a kontroverzní. Na Berkeley přilákal skutečně hodně návštěvníků a řečnil na téma Islamic Reforms and the Arab Revolution. Projev strhující, promyšlený, vše do sebe zapadalo. V tom jsem ale také viděl hlavní problém, podle mě světové dění zase tak perfektní mozaika není a mnoho věcí je dílem náhody (můj koncept už bohužel zpopularizoval Nassim Taleb). Dozvěděl jsem se hodně zajímavých informací, na druhé straně často toho typu, že jim mohu buď věřit nebo ne, protože já si je neověřím. Taková ta moudra o zapojení CIA a nadnárodních korporací do arabských revolucí - zní to atraktivně, ale opravdu nemám, jak zjistit, jestli je to pravda.

Jestli euro přežije, tak to tom příště.

Foto: emdezign.com.

Na semináři IIPS vystoupí poradce premiéra ČR Roman Joch

Centrum pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU vás zve na odborný seminář na téma Ochrana sociálních, ekonomických a kulturních práv ústavními soudy. Seminář se bude konat ve čtvrtek 21. dubna 2011 ve 14 hodin na půdě Právnické fakulty MU v Brně (místnost 038).

Účast přislíbili například Roman Joch (ředitel Občanského institutu; poradce premiéra ČR), Kateřina Šimáčková (Nejvyšší správní soud ČR), Ivo Pospíšil (Ústavní soud ČR), Jan Kratochvíl (Evropský soud pro lidská práva), Jan Wintr (Univerzita Karlova) a Ladislav Vyhnánek (Ústavní soud, PrF MU).

American in the Wild Wild East

Matt Rees přispěl na náš partnerský blog Deliberación článkem o zkušenostech Američana se studiem na FSS. Že se mu v Brně líbí, je zřejmé - magisterské studium si prodloužil o doktorát a do toho občas koncertuje v klubu Clubwash. Pěkné počtení!

Kulturní úžeh

Minulý týden jsem měl nahnáno, že si přivodím z náhlého návalu kultury nějaký mentální šok. Ale přežil jsem ve zdraví. Oakland Museum of California mě velmi mile překvapilo, expozice o historii Kalifornie je udělána velmi vynalézavě, informativně a záživně, člověk si může vše možné osahat, vyzkoušet, točit kolem štěstí v baru apod. Splendors of Faith/Scars of Conquest pojednávají o šíření křesťanství u původních obyvatel Severní Ameriky, působivé. Dvě hodiny v oaklandském muzeu utečou jako voda.

San Francisco Museum of Modern Art (SFMOMA) je ale ještě někde jinde. Pecky 20. století jako Matisse, Frida Kahlo, Warhol, Pollock, Dalí, včetně speciální sekce věnované Paulu Klee. Vynikající, už samotný prostor muzea je úžasný, ale mě dostala hlavně vynalézavost témat expozicí. Výborně udělaná výstava s vinařskou tématikou (skleničky a karafy, vůně odrůd, oblasti, fotky) a zejména Exposed. Voyeurism, Surveillance, and the Camera since 1870. Název by mohl svádět ke kde čemu, ale výstava obsahuje hodně politických fotek, i od tajných služeb, letecké záběry tajných základen apod. Mě zaujaly především fotky, poprvé jsem viděl "pravý" obal známé desky Rage Against the Machine (hořící buddhistický mnich) a onu notoricky známou nechutnou popravu zastřelením do hlavy ve Vietnamu. Muzeum má pět pater, je těžké vše strávit najednou. Asi sem ještě zavítám, a to nejen kvůli početným skupinkám výstavních japonských turistek.

V pátek kulturní týden vyvrcholil koncertem v sanfranciském klubu Slim's. Taková Fléda s pivem v kelímku za pět dolarů. První naskočili lehce progresivní Briti Tesseract, dobrý, ale mám strach, že za chvíli skončí na MTV. Chvílemi to mělo až moc hitové ambice, musí se jim nechat, že hrát umějí, zpěvák taky velmi solidní a víc vyřehtanýho kytaristu jsem ještě neviděl. Zkrátka kombinace, která se musí líbit.

Dál nastoupil jakýsi špinavý tvrdší rokec, ani jsem si nezapamatoval jméno, nenudili, na koncert se to hodilo.

Vrchol večera, a možná i koncertní sezóny, se jmenuje Protest the Hero, to už je trochu těžší progrese, všechny nástroje valí sóla od začátku do konce, zpěvák má asi pět různých poloh od vřeskotu, přes murmur až po výborný čistý hlas, za jednu píseň uslyšíte asi tak 10 lehoulince extrémnějších hudebních stylů, úžasné (ochutnávejte zde, doporučuji tak tři poslechy, než to začne dávat smysl). V Kanadě se skutečně zase urodilo. Atmosféra na koncertu živelná, neustále někdo ve vzduchu, přestože vedle pódia je velké varování, že blbinky typu moshing, crowd swimming či stage diving jsou zakázány. Vlez na koncert za 16 dolarů, nové CD za 10 USD, začínalo se včas, kapely zvučily kratší dobu, než hrály, vše jak má být. V červenci by PtH měli být na fesťáku v Hradci Králové, moc doporučuji. Je to trochu šílené, ale na vyblbnutí ideální. Navíc instrumentální zručnost praští do očí.

Fota: SFMOMA.