Po velmi dlouhé pauze jsem opět seznal, že je třeba se podělit o pár myšlenek i se čtenáři blogu Politicamundi a zde jsou, pro ty, které to zajímá, mé drobné postřehy z pobytu v USA.
Washington je pro politologa městem neomezených možností, pokud se chce vyžívat v poslechu skutečných kapacit ve svém oboru takzvaně „na živo“. Jelikož moje maličkost skončila na SAIS, na Johns Hopkins University, která sídlí přímo na slavné Massachusetts Ave, může se v intelektuálních stimulech doslova koupat. Za sousedy máme Brookings Institution, Carnegie Endowment, daleko není ani CSIS, Wilson Center a řada dalších spolků, které mají sice charakter spíše politických think tanků, ale jejich intelektuální potenciál není taktéž malý. Vzhledem k mému politickému vkusu vyhledávám spíše American Enterprise Institute, Cato či Heritage, nicméně i více politicky vlevo se pohybující člověk by si přišel na své.
Za těch pár měsíců jsem slyšel již řadu slovutných jmen a musím říci, že málokdo z nich mne zklamal nebo nedostál své pověsti. Měl jsem možnost poslouchat hlavu americké armády generála Mullena, bývalého šéfa CIA Haydena a samozřejmě řadu akademických těžkých vah a la Zbigniew Brzezinski či Francis Fukuyama, pokud zmíním ty skutečně nejslovutnější.
O obsahu jejich slov, stylu přednášení, argumentace, volby výrazových prostředků stavby svých projevů a dalších atributech jejich profesionalismu by se dala napsat celá řada komentářů, esejí či prostých reportů.
Mne ovšem zaujaly především dvě či tři věci, které někomu sice mohou připadat jako nepodstatné detaily, ale v nich, jak známo bývá ukryt ďábel.
Za prvé – neviděl jsem zde jeden jediný případ, že by někdo z nich použil powerpoint. Ano, ten příšerný vynález, který způsobuje u nás to, že mnozí studenti se učí jen z nich, když jim je příliš dobrotiví vyučující dávají do úschoven. To, co u nás mnozí považují zcela povrchně za znak profesionalismu, to zde nepoužil zatím nikdo, koho jsem měl možnost vidět - ani Brzezinski, ani Fukuyama, ani Petraeusův poradce pro COIN Dave Kilcullen, na jehož přednášky jsem chodil vcelku pravidelně, ale ani studenti při referátech, čili to nebude jen generačními rozdíly. Vždy bylo podstatné, co říkají a ne zářící barvy na obrazovkách. A pozornost vždy udrželi všichni a dotazů z pléna bylo vždy více, než času na ně.
Za druhé – Francis Fukuyama si zcela otevřeně povzdechl, že dnešní politická věda je plná prázdných teorií, slovních ekvilibristik, které jsou ovšem zcela prázdné a naopak jí chybí důsledná znalost historie a vůbec využívání historické metody. Ano, přesně té metody, kterou u nás sice nevelká, ale hlasitá skupinka politologů či obecně sociálních vědců považuje za cosi méněcenného, aby vyzdvihovala právě ony „empty theories“, jak je označil nejen Fukuyama, ale i můj supervizor Frederick Starr.
A třetí postřeh, ten je velmi zajímavý, protože pochází právě z amerického prostředí, které bylo a je intelektuálně ovlivňováno spíše protestantskými elitami. Již několikrát, a to opět třeba od Fukuyamy, jsem si všiml, že je zde věnována velká pozornost a značný respekt intelektuálnímu dědictví katolické církve. Něco, co se v evropských akademických kruzích vůbec nenosí a kde se občas neváhá přikročit i k diskreditaci nositelů těchto hodnot, jako tomu bylo druhdy v případě honu na Rocca Buttiglioneho, který „shodou okolností“ vedli hlavně „bývalí“ maoisté, trockisté a přívrženci dalších odnoží marxismu.
Vyšlo pod názvem "Teroristova lhůta spotřeby" v MFd, 5. 5. 2011
Příspěvky
