Díky projektu JANE (Judicial Accountability in New Europe) Davida Kosaře dostal i dělný lid brněnský šanci podívat se na současnou špičku bádání o soudech a soudcích. Početné delegace z Prahy a Olomouce přispěly k tomu, že plenární sál Nejvyššího správního soudu se velmi slušně zaplnil, tudíž Ginsburg, Follesdal a spol. měli ke svému přemítání velmi důstojnou kulisu. Na příspěvek Toma Ginsburga jsem se vyloženě těšil, na Berkeley o něm hovořili jako o nejzajímavějším ústavním právníkovi současnosti. Velmi interesantně vypadají také výstupy z jeho Comparative Constitutions Project. Na NSS pohovořil o soudcovské reputaci (blíž viz jeho články s Nuno Garoupou), již označil za koncept vyššího řádu než koncept soudcovské nezávislosti. Zatímco o reputaci usilují všichni soudcové, o nezávislost nutně nikoliv. Třeba soudcové v Číně chtějí mít hlavně dobrou reputaci u stranických potentátů, přičemž rozhodně nezkoušejí maximalizovat nezávislost.
Robert Hazell, neskutečně roztomilý Thierry Renoux a Fabian Wittreck pohovořili o vývoji soudcovské moci v UK, Francii a Německu, Cristina Parau přidala pohled na region CEE. Neděli odstartovali Andreas Follesdal s příspěvkem o legitimitě ESLP a Christoph Krenn o nezávislosti SDEU. Andreasovo téma jsem cca pokryl v textu do knihy Dvacet let Úmluvy od Bobka a spol., o SD se taky nějak zajímám, tudíž jsem se nic moc nového nedozvěděl. O to víc pak nadchl panel se Zdeňkem Kühnem a Michalem Bobkem věnovaný zdejším soudním trablům a instituci soudcovských rad (viz článek M. Bobka a D. Kosaře). Co rozhodně potěšilo, pak skutečnost, že čeští akademikové (byť působící v zahraničí) patřili dle mého mínění k těm nejlepším z celého našlapaného pole. A teď pár otázek, které mě napadly, ale neměl jsem je promyšlené tak, abych se odvážil zeptat...
Zejména kovaným právníkům musela brnět hlava z neustálého používání sousloví principal - agent model (concept, theory atd.). Inflační použití mi přišlo zbytečné, zvláště pro nadnárodní soudy jako SD či ESLP se nehodí, jelikož agent není lehko kontrolovatelný a diktuje i principálovi, což činí tento deskriptivní nástroj stěží použitelným. Státy samy přijímají pravidla, která znesnadňují P-A situaci. Ostatně přímo k SDEU o tom psali Karen Alter nebo Alec Stone Sweet, kteří vyměnili agenta za trustee (což taky párkrát zaznělo). Pro zájemce o obecnější trend delegace rozhodování z volených na nevolené instituce doporučuji článek Sweeta a Thatchera.
K mnohému, co jsem vyslechl, by se přitom podle mě hodil snad ještě lépe další vlivný deskriptivní model, a to nějaká variace na Hirschmanův Exit a Voice (viz např. Weilerovu aplikaci tohoto konceptu na vývoj ES). U silných soudů, od nichž je nesnadný exit (ať už úplný, nebo změna pravidel hry, nebo nerespektování rozsudku), se státy snaží o silnější kontrolu na vstupu. Skrze vyšší kontrolu voice (typicky výběru kandidátů na soudce) se snaží minimalizovat nutnost uchylovat se k exit. Jinými slovy, pokud je libovolný orgán (domněle) nevýznamný, pak tam posíláme jakékoliv trafikanty. Když ale začne být relevantní (např. soud státům velí změnit domácí praxi), pak začneme více dbát o to, aby orgán produkoval nám konvenující výstupy.
U poslouchání Michalova příspěvku k soudcovským radám mě hned napadla tradiční sociálněvědní otázka - "What is this a case of?". Michal (a David) říká, že soudcovské rady v zemích CEE nefungují, a pokud se zdá, že ano (Polsko), pak mají velmi slabé pravomoci, tudíž se v zásadě nekvalifikují na plnohodnotný případ soudcovské samosprávy. Napadlo mě, jestli je životaschopná obecná hypotéza říkající cca: samospráva vede k suboptimálním výsledkům. Soudcovská samospráva není jistě jediným případem nefungování, stačí se podívat na selhávání různých sportovních svazů (na mezinárodní i národní úrovni), hospodářských komor a podobně. Případ soudcovských rad mě velmi zaujal, možná se rozborem tohoto konkrétního případu dotýkáme něčeho hlubšího. Třeba seberegulace a sebeadministrace vedou s vysokou pravděpodobností k produkci neuspokojivých výsledků. Insideři s různými zájmy a službičkami a protislužbičkami se nedovedou oprostit od sledování vlastního omezeného zájmu. Zapojením outsiderů, kteří nejsou do mikropolitikaření nijak zataženi a výsledky jejich činnosti se jich nebudou přímo dotýkat, možná dosáhneme lepších výsledků, neboť se zapojí racionální celostnější pohled, jenž není veden pouze vlastními bezprostředními zájmy. Moc rád bych se teď vrhl na studium částí této knihy, protože podobné úvahy již jistě mělo mnoho povolanějších, ale bohužel zvítězí bezprostřední zájem napsat posudek před velmi nejistým osudem nějakého článku v mlhavé budoucnosti.
Příspěvky
