Show must go on! aneb „Tlačový zákon“ revival...

Stručná rekapitulácia
Na Slovensku bol pred nedávnom schválený nový tlačový zákon, ktorý vzbudil v radoch novinárov, ale aj verejnosti veľký nesúhlas (kriticky voči nemu vystúpili aj zahraniční partneri, napr. OBSE). Zdalo sa, že prvýkrát od volieb 2006 má opozícia šancu pritlačiť koalíciu Smer – HZDS – SNS k múru, pretože hrozila nespoluprácou pri ratifikácií tzv. reformnej zmluvy. Koalícia ale nakoniec slávila absolútny úspech – schválila tlačový zákon a prešla aj reformná zmluva! Dôvod? Opozičná Strana maďarskej koalície (SMK) pri ratifikácií kolaborovala (čím v podstate získala iba to, že vláda nebude tlačiť na zmenu školského zákona). Týmto krokom vyvolala SMK doposiaľ najväčšiu roztržku medzi opozičnými stranami.
----------------------------

Ostatné opozičné strany SDKÚ a KDH pochopiteľne pre postup SMK iné označenie než „zrada“ nenašli a vytrvalo s týmto subjektom odmietajú spolupracovať. Nie že by to niečo znamenalo. Opozícia dlhodobo čelí kritike, že je voči vláde bezradná. Veľmi vypovedajúce sú prieskumy verejnej mienky, ktoré martýrium opozičných strán pekne dokladajú. Navyše, neschopnosť konkurovať vládnym stranám má v týchto subjektoch za následok vznik silných dezintegračných tendencií. Ozývajú sa hlasy požadujúce generačnú výmeny v ich vedení. Vydieranie ohľadne ratifikácie reformnej zmluvy bolo prvým náznakom, že by opozícia mohla efektívne niečo dosiahnuť. Za takejto situácie preto zanechal podraz SMK trpkejšiu pachuť.

V tomto kontexte pôsobí najnovšia snaha SMK veľmi tragikomicky. SMK na dnes zvolala stretnutie expertov a pozvala aj zástupcov SDKÚ a KDH (ktorí sa pochopiteľne odmietli zúčastniť). Predmetom jednania bolo zvažovanie toho, ako možno nedostatky tlačového zákona eliminovať (výsledok je bohužiaľ pomerne chabý - reálne sa dá uvažovať maximálne o podaní na Ústavný súd).

Politika je zvláštna vec. Neprekvapuje ani tak samotný paradox, že práve SMK sa snaží pôsobiť ako výrazný odporca tejto právnej normy a dokonca ani to, že sa snaží ostatných kritikov integrovať. Musí predsa svoj lapsus nejako zakryť. Zarážajúce sú ale konkrétne výroky predsedu SMK, ktoré toto divadlo sprevádzajú. Pál Csáky totiž napríklad neváha SMK označiť za momentálne najsilnejšieho a najaktívnejšieho člena opozície. Gratulujeme!

Nezostáva než čakať, ako sa tlačový zákon v praxi prejaví. Už za pár dní budeme múdrejší. Do platnosti vstúpi v nedeľu 1. júna.

Oslabí smrt legendy kolumbijskou guerillu?

Když se kolumbijské armádě na samém počátku března podařilo zlikvidovat Raúla Reyese, označila to za největší ránu, kterou se jí podařilo rebelům FARC zasadit. FARC však toho měsíce zaznamenala ještě daleko větší ztrátu - přirozenou smrtí zemřel její zakladatel a vůdce Manuel Marulanda alias Tirofijo (oficiálně přiznáno tuto neděli). Co tato smrt může pro guerillu znamenat?
Marulanda byl od samého počátku zcela nazpochybnitelnou autoritou v rámci organizace, i když i díky jeho stáří navenek v poslední době vystupoval často Jorge Briceňo alias Mono Jojoy, vůdce vojenské části FARC. Jako kovaný komunista a člověk, který za svůj život neznal nic než boj, byl Marulanda přirozeným tmelem celé organizace. Jeho smrt tak může znamenat poměrně složité hledání vlastní identity, a to v okamžiku, kdy FARC neprochází lehkým obdobím.
Novým kápem byl totiž zvolen poněkud překvapivě Guillermo León Sáenz aka Alfonso Cano, nikoliv Mono Jojoy, který stojí za největšími vojenskými úspěchy FARC a je zřejmým lídrem pro vojenské křídlo. Jeho vůdcovství tak zdaleka nebude natolik přirozené jako u Marulandy a teprve bude muset prokázat své schopnosti stát v čele, i když podle některých to byl právě on, kdo v posledních letech Marulandovi pomáhal s vedení FARC jako vrchní ideolog. S upevňováním pozice by si však měl pospíšit, jelikož FARC jednak ztrácejí díky narůstajícímu tlaku konfrontační strategie kolumbijského prezidenta Uribeho, jednak se potýkají s největší vlnou dezertací za celou svoji existenci - jen od počátku roku 2008 ztratily stovky lidí (v návaznosti na odpuštění zločinů přislíbené vládou).
FARC velmi pravděpodobně přežijí smrt svého vůdce, je však otázkou, na kolik je to oslabí. Lze se důvodně domnívat, že poměrně výrazně, jelikož kolumbijská vláda vysílá náznaky, že část vedení guerilly by mohla být ochotná k jednání. To by se za Marulandy stát nemohlo, dřívější rozhovory s předchozí vládou nebyly myšleny příliš vážně a FARC je využily k vlastnímu posílení. Skutečný dopad sice dokáže až čas, již nyní je však zjevné, že FARC prochází jedním z nejproblematičtějších období své existence.

Ústavní soud a pravopis

V již zveřejněném nálezu o 30 Kč u lékaře nemá Ústavní soud problém pouze s jednotou ohledně právního názoru, ale i ohledně pravopisu. Zatímco odůvodnění nálezu používá "Chammurapi" a stejně činí i nesouhlasící soudce Musil, tak disentující předseda soudu Rychetský uvádí "Chamurappi". Je správně varianta emempé nebo empépé??

Komentář k samotnému případu nechám na osobách povolanějších z blogu Jiné právo.

Uznání Kosova - sakramentsky nešťastný krok

Stalo se, co jsem, věren svému skepticismu ohledně odvahy českých politických elit (od 17. století to nestojí za nic, a to jsem ještě shovívavý…), čekal. Vláda „svěžiho vanka Topolanka“ uznala samostatné Kosovo. Jindy svým euroskepticismem či eurorealismem či čím to se prsící voždi ódéesky se tentokrát při vysvětlování svých postojů zaklínali evropským příkladem, že by jeden nevěřil.

Uznání Kosova je velký průser, a to z celé řady důvodů. Na každodenních životech českých občanů se díky tomu samozřejmě nic nezmění, možná budou mít jejich nezvedené děti jen ještě o něco lepší přístup k heroinu, jelikož se tu bude kosovskoalbánským narkomafiím zase o něco lépe dýchat. Z dlouhodobého (geo)politického hlediska je celá ta paráda špatně. Ačkoliv vláda ten akt neučinila nijak radostně, to je třeba jí přiznat, tak se knížepán, dříve netušený jestřáb Saša Vondra a další podepsali pod akt, který je v prvé řadě historickou zradou našeho letitého spojence.

Ač to spoustě lidí hlavně dík mediální masáži z 90. let nedochází, Srbsko je náš velmi osvědčený historický spojenec, který stál na straně našich tužeb a zájmů v obou světových válkách i v roce 1968. A že to Srbové budou vnímat jako zradu, záhy potvrdila slova srbského velvyslance u nás, který uvedl, že od nějakých Finsk a Holandsk, jejichž antisrbství je až směšné, to vcelku čekali, ale od Čechů je to bolí. A já dodávám, že oprávněně. Nikdy jsem s Klausem nesouhlasil více než dnes, kdy prohlásil, že se za vládu dík uznání Kosova stydí. Já se stydím také a to tak, že své omluvy rozesílám svojí pasrbštinou na srbské chaty nelitujíc svého na konci semestru drahocenného času.

Tuto etickou rovinu uznání Kosova považuji za nejzávažnější, poněvadž se nám tento zbabělý postoj může jednou škaredě vrátit a nadto jsme tím znevážili haldy srbských životů, které padly za české zájmy. Argumenty typu, že si to Srbsko za 90. léta zasloužilo, jsou hodna zaujatých nevzdělanců typu pana Urbana. Aniž bych jakkoliv obhajoval srbské válečné zločiny napáchané v bosenské válce, nemá to s kosovskou otázkou co dělat. A nadto zločiny chorvatských bojovníků a posléze i bosensko-muslimských jsou až příliš často a ochotně opomíjeny.

V Kosovu žádné válečné zločiny a etnické čistky neproběhly, ač to tlupy buď hloupých či ignorantských nebo zaplacených novinářů či „politiků“ a la Dvořák či všichni ti po Balkánu se potloukající finští političtí důchodci donekonečna omílají. Žádné masové hroby, žádná genocida. Probíhaly lokálně omezené násilnosti, a to na obou stranách, což ale neopravňovalo zásah NATO ani v nejmenším. Ten nelze považovat za nic jiného, než hojení špatného svědomí západních mocností z Bosny a vliv albánské lobby a poživačné politiky vládnoucí demokratické strany v USA. Nejsou žádná data, která by potvrzovala obvinění vznesená na srbskou stranu. Naopak stále více vyplývá na povrch, že nakonec bylo z celé té pardy více srbských než albánských obětí.

Uznání Kosova je neštěstí i z čistě racionálního hlediska. Přidali jsme se k zemím, které tímto aktem vypustili z láhve velmi nebezpečného pomyslného džina a kosovský precedens bude pohromou pro světovou stabilitu. Ačkoliv to teď tak nemusí vypadat (je to ostatně zatím stále čerstvé nóvum), střednědobě to světovou stabilitou otřese. A můj osobní typ je, že první se otřese Kavkaz. Nejnovější vývoj v gruzínsko ruských vztazích zatím moji (jinak vcelku starou) domněnku potvrzuje.

Argumenty práva na sebeurčení příliš neberu, jelikož albánský národ toto své právo realizuje existencí samostatné Albánie. A demografická mapa v regionu není důsledkem „čmrlikání“ kolonialistů či „gosudarů“ po mapě, ale disproporcemi v porodnosti.

Další nepěkností s uznáním Kosova související je samotná podoba toho úkazu zvaného samostatné Kosovo. V čele státu tam stojí figurky, které by měly spíše stát na oploceném dvorku haagské věznice za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti nebo v některém z evropských kriminálů sedět za obchod s lidmi, narkotiky či za nájemné vraždy. V Srbsku jsou Mladić s Karadžićem přes sympatie části veřejnosti psanci, v Kosovu jsou obdobné typy premiéry a jinými funkcionáři. Potvrzuje to dokonce i Carla del Ponte ve svých pamětech…I když zde si dovolím jízlivou poznámku – pročpak s tím železná dáma nepřišla v době, kdy byla ve funkci a lála pouze na srbskou vládu, že nečiní, co by si La Puttana, jak jí sprostě přezdívali italští mafiánští donové, přála…?

Kosovo je criminal state par excellence. Gigantická pračka peněz, obrovské překladiště afghánského heroinu, kradených aut, k prostituci zotročených žen. Fakt, že Evropa dopustila na svém kontinentu vznik takto zlotřilého státu, ačkoliv zodpovědným lidem je fakt, co je zač kosovskoalbánský organizovaný zločin, jednoznačně známý, znamená ve svém důsledku ten největší průšvih, který Evropa draze zaplatí.

Ze vzniku samostatného Kosova mi bylo na nic, z uznání tohoto aktu českou vládou je mi ještě mnohem hůř. Byť jsem to stejně čekal…čekal jsem aspoň, že vydrží ti naši zbabělí alibisté déle. A čistě osobně – je to poslední hřebíček do rakve mých sympatií ke knížeti pánu….

Proč byste si vzali Angelinu?

V jarním Cato's Letter mě velmi pobavil americký politický satirik P.J. O'Rouke, s jehož moudry se rád podělím. Zvláště to první je nádherné.

I have a 10 year old at home, and she is always saying, “That’s not fair.” When she says that, I say, “Honey, you’re cute; that’s not fair. Your family is pretty well off; that’s not fair. You were born in America; that’s not fair. Honey, you had better pray to God that things don’t start getting fair for you.”

To druhé je lehce lacinější, ale po chvílích strávených tuhou četbou přijde vhod:

"Two substantive political issues are the federal budget deficit and the war in Iraq. Now, if you’re electing Democrats to control government spending, then you’re marrying Angelina Jolie for her brains. This leaves the Democrats with one real issue: Iraq."

Strašidlo plagiarismu

Českou odbornou literaturou opět obchází strašidlo. V pondělním příspěvku na Jiném právu se Petr Bříza pustil do textu V. Hradilové, který vyšel v respektovaném akademickém periodiku Právník (8/2007). Přečtení samotného postu, reakci autorky a diskuzi pod článkem považuji za povinnost pro každého, kdo se na VŠ občas prochází nebo soustavněji působí.

Intervenovat v Barmě?

Barmský vůdce Than Šwei se sice dva týdny po ničivém cyklonu sešel s některými z postižených přírodní katastrofou, jeho režim ovšem nepřipouští zahraniční pomoc pro statisíce potřebných a humanitární situace v zemi se dále zhoršuje. Jak markantní rozdíl v komunikaci se světem oproti zkušeným autokratům v Pekingu. Pro Barmu však mají mezinárodní organizace mnohem horší zprávy. Organizace Save the Children tvrdí, že v deltě řeky Iravadi trpělo akutní podvýživou na 30.000 dětí mladších pěti let už před cyklonem, který zemi postihl 3. května, a že právě jim teď hrozí smrt.
Zdá se, že mezinárodní tlak nutí barmský režim k částečným ústupkům, ale jak se postavit k situaci, kdy autoritativní režim brání humanitární pomoci pro oběti přírodní katastrofy a ohrožuje tak desetitisíce lidských životů? Američtí konzervativci například diskutují o možnostech a rizicích shazování humanitární pomoci do postižených oblastí bez souhlasu barmské vlády nebo o možnosti zřídit na pobřeží barmy "safe havens" a bezletové zóny jako v devadesátých letech v Iráku. Není právě tohle situace, kdy by se měly rozvíjet diskuse o podmínkách omezení státní suverenity či přímo o humanitární intervenci? Jak by se zachovala Čína v případě snahy západních zemí prosadit v Radě bezpečnosti tvrdou rezoluci požadující spolupráci ze strany barmské vlády?

Svět podle Moralese

V Newsweeku z 12. května vyšel rozhovor s bolívijským prezidentem Evo Moralesem (plná verze tu), v němž se první domorodá hlava státu vyjadřuje mimo jiné o svém pojetí ekologických hrozeb:

"You say that capitalism is destroying the earth and bringing about the environmental problems we see today, but what alternative do you suggest?

Respect for the Mother Earth. As we [indigenous peoples] understand it, the earth is a mother, and you can't, for the sake of accumulating capital in just a few hands, turn the Mother Earth into a commodity. If we don't understand this way of living in harmony with Mother Earth, the ecological and environmental problems are only going to get worse. We can pay the ecological debt by changing economic models, and by giving up luxury consumption, setting aside selfishness and individualism, and thinking about the people and the planet earth."

V sisyfovském boji sice Moralesovi fandím, ale stejně všichni víme, že je odsouzen k neúspěchu.

Příliš mnoho Hitlerů

Že si Hugo Chávez nebere servítky snad nikdy, to je známá věc. Urazit již stihl kdekoho, a některé, jako třeba amerického prezidenta Bushe, již tolikrát, že by se jeden nedopočítal. Až jednou budu mít dostatek času, pokusím se tu sestavit "TOP 10 Chávez Quotes":), ale probrat se tolika hláškami bude úkol skoro nadlidský.

Poslední z výroku velkého Huga však ve mě zasel zmatek. Věren své tradici ideálního načasování v předvečer summitu Evropské unie s latinskoamerickými zeměmi zaútočil na německou kancléřku Angelu Merkelovou a přes jednoduchou rovnici, že je představitelka pravice, a anžto Němka, tak je vlastně dědičkou hitlerovské tradice (nadto teda ještě může "jít do ...", ale jelikož je prý Merkelová dáma, tak nevíme kam).

Jenže toto přirovnání už Chávez použil v souvislosti s Georgem Bushem, který kromě toho, že je dle jeho mínění "ďábel" (a smrdí sírou), tak je takový darebák, že Hitler byl oproti němu mimino. Čili takový "Űberhitler". A aby toho nebylo dost, Donald Rumsfeld, toho času ještě jakou součast Űberhitlerovy administrativy, přirovnal k Hitlerovi právě Cháveze (což by byla ale podle Chávezovy rovnice chyba, jelikož jako levičák a Venezuelan těžko může býti Hitlerem:)).

Jsem tedy asi zmaten po právu, protože Hitlerů tu najednou máme příliš mnoho. Který je ten pravý?

Svět tajemných sil

V minulém Respektu vyšel dost varovný rozhovor s odejitým šéfem rozvědky Karlem Randákem. Skutečně doporučuji přečíst!!! Tu to je. U problematiky tajných služeb a policejních kauz mám ale vždy problém s věrohodností a práh podezřívavosti se posouvá ještě o stupínek výš. K verzím Randáka jistě existují různé protiverze a já bohužel jako běžně obeznámený čtenář neposoudím, která strana má tu svou verzi postavenou na vodě a jaká se blíží pravdě. Neporadí mně kolegové z BSS?

Drobná ochutnávka:

Když už mluvíme o sledování a odposleších, myslíte, že se u nás zneužívají?

Odpovím trochu nepřímo. Pamatuji si na debatu s prezidentem Klausem asi před třemi roky, kdy si mě jako ředitele zavolal, protože z nějakého novinového článku usoudil, že zpravodajské služby monitorují někoho z jeho okolí. A nezavolal si jen mě, ale i ředitele jiných zpravodajských služeb. Byl velmi zneklidněn a chtěl věděl, je-li monitorováno jeho okolí, co je toho příčinou a tak dále. Tehdy jsme byli strašně rychle hotoví. Řekl jsem mu, že si mohl ušetřit psaní, protože tohle rozvědka vůbec nemá v kompetenci, nemá na to oprávnění.

Ale proč o tom mluvím – v demokratickém státě by to mělo fungovat tak, že pokud zpravodajská služba zachytí signál od nějakého Krejčíře, že si s ním telefonuje nějaký politik, tak by se ředitel služby měl sebrat, jít za příslušným ústavním činitelem a říct mu: Podívejte se, máme o tom člověku takovéhle informace a vy byste se s ním neměl kontaktovat, protože jinak se vystavujete problémům. A on by měl odpovědět: Děkuji vám, já to s ním skončím. Ale u nás kdybyste něco takového udělal, tak to politici vůbec nepochopí. Naopak poběží za tím chlápkem a řeknou mu: Hele, odposlouchávají tě. A ještě z toho udělají aféru „odposlouchává mě zpravodajská služba“.