Výstraha! V Turecku i Iráku platí blízkovýchodní standardy. Při cestě zpět do Evropy je třeba se připravit, že 150 km/h na padesátce či stotřicítka na třicítce nemusí být pro tuzemské policisty lehce akceptovatelná. Výmluva, že v Arbilu to nikomu zas tak nevadilo, neobstojí. To stejné platí pro předjíždění na dálnici v protisměru, jízdu na červenou, couvání na dálnici, protijízdu v jednosměrce a podobné drobnosti. Aspoň v ČR tak často po dálnici neběhá dobytek a nejezdí koňské povozy.
1) Nedbejte na ujišťování půjčovatele auta a ověřte si, že máte platnou zelenou kartu. Projeli jsme Českem, Slovenskem, Maďarskem, Srbskem, Bulharskem a až bdělí turečtí celníci tuto drobnost odhalili. Naštěstí to pro tuto chvíli zpravila čerstvě nafaxovaná platná zelená karta. Ta nás dostala i z Turecka do Iráku, ale již ne zpět z Iráku do Turecka. Tam si celníci postavili hlavu a museli jsme si koupit jakési turecké pojištění. V Iráku pak neplatí zelená karta vůbec a musíte si pořídit cosi jejich, finta je, že platíte až na výjezdu z Iráku (jinak vás ven nepustí). Samozřejmě to netušíte a poslední peníze jste vrazili pár kilometrů před hranicemi do levného benzínu. Na iráckých hranicích nikdo neumí anglicky a nic není vysvětleno. Budete běhat ve více než 40 stupních tam a zpátky, nevíte kam a nevíte proč, nakonec vám zavolají mechanika, který otevře motor, pokývne hlavou a můžete začít běhat znovu. Pak se vás, zcela bezradných, ujme nějaký kuchař, který kdysi dělal v Německu a vy děkujete, že si něco pamatujete z Wir wiederholen fürs Abitur. Má oblíbená Der Die Das učebnice se slovíčky jako kombajn, JZD či žňová brigáda se ukázala méně použitelná. Nakonec to nějak vyjde.
2) Pokud si půjčujete auto, potřebujete na projetí do Turecka originál smlouvy nebo notářskou kopii. Ani jedno jsme samozřejmě neměli. Vzhledem k mému 0,1 úvazku na právnické fakultě ani nechtějte vědět, jak jsme se tam nakonec dostali... Iráčany, ani nikoho jiného, takové ptákoviny nezajímají.
3) Všude kupujete dálniční známky. Máte-li půjčené auto, podívejte se pro jistotu na okno. Těsně po nákupu slovenské dálniční známky můžete zjistit, že už jednu roční máte. Naštěstí hodný pán na kase vám ji při troše štěstí vezme zpět.
4) Dálnice na Slovensku a Maďarsku v pohodě, Srbsko a Bulharsko slabota, naštěstí Turecko nádhera. Takovou infrastrukturu mezi velkými městy můžeme Osmanům jen závidět. Jo, taky se tam dálnice nějak platí, patrně na principu fotobuňky, která čte vaši nálepku na skle. My jsme zaplatili za tu nejlevnější a jaksi to chvíli fungovalo.
5) Netušíte, proč je v Turecku tak drahý benzín? Běžně stojí litr v přepočtu cca 45 korun, v Iráku vyšel na třetinu.
6) To, že v Iráku na benzínce mají na stojanu obrovská loga Visa a MasterCard ještě neznamená, že tam platební kartu nevidí poprvé v životě. To, že vezmete kartu do ruky a ukážete na logo Visa a pak na logo Visa na stojanu, neznamená, že z intelektuálního souboje odcházíte jako vítěz. Kartou v Iráku nikde nezaplatíte...
7) To, že v Iráku je na určitém místě silnice jak podložka pod myš, ještě neznamená, že za 100 metrů nebude šotolinová hrůza. A také to neznamená, že za dalších 100 metrů si nepřejete, aby se ta šotolinová hrůza brzy vrátila. Infrastruktura je v Iráku strašně nevyrovnaná, krásné silnice bez varování střídá velmi nepovedený bratříček D1 po tankovém cvičení.
8) Nebojte se, že v Iráku nenarazíte na Čecha. V koloně na hranicích na nás vybafla plachta tiráku ČSAD Rakovník, viděli jsme jeden billboard Pilsner Urquell a v Dohuku slyšíme při cestě z města křik "Ahoj, Brno!". Nějaký kluk z Čech na severu Iráku staví pro nadnárodní společnost lanovku...
9) Nepůjčujte si auto, jemuž nefunguje klimatizace. Ve 43 stupních ve stínu ani větrání nepomáhá. Navíc zjistíte, že s permanentně otevřeným oknem mluvit můžete maximálně s člověkem vedle vás a vydržíte to tak 5 minut, na víc vaše hlasivky nemají.
10) Pro dnešek zakončím ódou na svéráz příhraničních městeček. Irácké Zakho, kousek za tureckými hranicemi, se může směle ucházet o titul nejneobyvatelnější obce na Blízkém východě. Stovky kamiónů parkujících či popojíždějících, šedo, smog, vedro, silnice přecházející volně v obchod, stoku nebo pastvinu. Hotový ráj prokletých básníků. Už jsem na hranicích zažil a viděl kde co, třeba loni při cestě do Íránu jsme cestovali s pašeráky (posléze odhalenými) nebo na cestě zpět z Íránu do Arménie jdete v noci po jakémsi zcela spoře osvětleném mostě, kde na vás doráží toulaví psi. Nebo kdysi před sedmi lety v chiapaské Tapachule, kde kolem nás při kartách večer před ubytovnou běhala krysa velikosti menšího pudla. Pak nás s autem nepustili do Guatemaly, načež jsme se tam vydali přes přechod Talisman aspoň na pár hodin pěšky. Kousek za hranicemi ležel uprostřed cesty chlap celý omotaný páskou z videokazety, nejevil známky života a kolemjdoucí se netvářili, že by se mělo jednat o něco nestandardního. (Už vidím, že o pohraničních městech napíšu samostatný poetický příspěvek!) Tak i v této konkurenci Zakho se ctí obstálo.
Příspěvky
