Neusilujme o nákladné zbytečnosti – pár slov k české „výjimce“ z Listiny základních práv EU

Již vícekrát jsem se sám nebo ve spoluautorství rozepisoval, že české usilování o připojení se k Protokolu č. 30, který si ve vztahu k Listině základních práv EU vyjednaly Spojené království a Polsko, představuje hru s mnohem vyššími náklady než přínosy. Výměnou za zbytečné rozdmýchání starých svárů se sousedy nezískáváme zřejmě vůbec nic. Nyní má/naše slova potvrdil Soudní dvůr EU, jenž ve spojených věcech C-411/10 a C-493/10 (předběžná otázka od soudů ze Spojeného království a z Irska) řešil citlivou problematiku přemísťování žadatelů o azyl do Řecka, kde podle všeho vůči nim systematicky dochází k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Soudní dvůr kráčí ve šlépějích dřívějšího výroku Evropského soudu pro lidská práva v případu M. S. S. v. Belgie a Řecko a zapovídá slepé následování unijních pravidel, jež by mohlo mít za následek porušení základních práv žadatelů o azyl. 

Protokol 30 (tedy britskou a polskou „výjimku“) Soudní dvůr moc podrobně nerozebírá, ale těch pár odstavců stačí. Klíčová pasáž zní: „(…) účelem (protokolu) není osvobodit Polskou republiku a Spojené království od povinnosti dodržovat ustanovení Listiny, ani bránit soudu některého z těchto členských států, aby dbal na dodržování těchto ustanovení“ (bod 120 rozsudku). Ještě podotknu, že tato pasáž se netýká ustanovení Listiny základních práv EU, která pokrývají sociální práva, tuto část „výjimky“ Soudní dvůr neinterpretoval. Což však pro český případ není až zase tak podstatné, jelikož problematika Benešových dekretů spadá pod právo na vlastnictví, jež v Listině nespadá do dotyčného oddílu Solidarita.

Snažil jsem se narychlo zjistit, zda Česká republika trvá na schválení „výjimky“ spolu s přístupovou smlouvou Chorvatska, jak by odpovídalo Klausovu trucpožadavku. Bohužel, nepodařilo se mi nic moc zjistit. Přístupová smlouva Chorvatska nic o české „výjimce“ neobsahuje, což před nás pokládá dvě alternativy. Buď „výjimka“ nakonec nebude součástí ratifikačního procesu, nebo o ní nebude hlasováno v jednom balíku s přístupovou smlouvou. Prezident Klaus si původně představoval, že „výjimku“ ratifikují členské státy EU jedním vrzem spolu s přístupem Chorvatska, čímž se minimalizuje možnost, že by „výjimka“ neprošla. Žádný stát nepotopí chorvatské rozšíření kvůli české marginálii. Když se bude hlasovat o „výjimce“ odděleně, pak se klidně ale nějaký rebel najde. Třeba český parlament, jehož ústavní většinu prezident ignoroval.