čtvrtek 28. ledna 2010

Miroslav Kalous: Vědci ve veřejné debatě, odborné blogy a Politica Mundi

V článku najdete pár mých úvah nad tím, jakou roli mohou sehrát akademici ve veřejné debatě, jak k jejich většímu zapojení můžou posloužit odborné blogy a závěrem jak si v tomto kontextu stojí Politica Mundi. K napsání článku mě vybudil komentář Huberta Smekala u článku o blogu v roce 2009, v němž si mírně povzdechl nad nízkou účastí lektorů z FSS ve veřejné debatě.

Povzdech lze totiž prodloužit a můžeme se pozastavit nad nízkou účastí vědců ve veřejné debatě ČR obecně. Já to vidím jako velkou škodu. Věda má, zdá se mi, i jiné úkoly, než pouze dobývat poznání. Jedním z nich je právě vstupovat do veřejné debaty a tu obohacovat. Obohacovat tím, co je vědě vlastní: důkladnou znalostí problému, jasností používaných pojmů, dobře vystavěným argumentem.

Konkrétní (mně blízký) příklad? Problém imigrantů ze severní Afriky, al-Qá'idy, islámu, politiky na Blízkém východě a teze o „střetu civilizací“. Všechny body jsou samostatné otázky, více či ještě více komplexní. Na komentářových stránkách seriozních deníků je však spíš pravidlem než výjimkou je směstnat do sebe, z této směsky se pak často, jaksi záhadně vyloupne silácký a velkou část reality míjející názor. Je tomu tak i proto, že komentující se obvykle vůbec nezajímají o dění na Blízkém východě.

Nesnažím se říci, že pouze odborník by si mohl nárokovat chytrý názor. Třeba aby ústavu vykládali pouze právníci specializující se na ústavní právo. Že funkce automaticky dokládá inteligenci nebo nedejbože neomylnost autora. Kdepak! Co chci říct je, že v uvedeném a stovkách dalších případů může akademik bořit mýty, vyzdvihovat opomíjená fakta, vyjasňovat pojmy nebo ukazovat souvislosti. V prvé řadě tedy dávat ku prospěchu svou nejdůležitější přednost: hluboké znalosti.

Ve svých úvahách pak vidím mírnou odlišnost mezi úlohou vědce a úlohou „intelektuála“. Veřejný intelektuál vystavuje především svoje názory, a nároky na jejich správnost více než s konkrétními znalostmi souvisí s jeho inteligencí (v osvícenském duchu chápanou jako schopnost používat rozum) a šířkou obzorů.

Sympatičtější mi je role akademika, ale ať tak či onak, obě vidím jako prospěšné. A je fakt, že u nás většina otázek a proudů veřejné debaty tyto postavy postrádá. Vzpomínám na slova Davida Václavíka (který je vedoucím Ústavu religionistiky FF MU) na loňské konferenci o náboženském radikalismu: zaujetí významnější pozice ve veřejném, tedy i mediálním, prostoru vyžaduje určité úsilí. Je třeba přizpůsobit jazyk, umět zjednodušovat a přitom neztratit ze zřetele podstatu (což je ale nakonec základní dovednost dobrého vědce), zvyknout si na dezinterpretace a u nás možná více než jinde také na kádrování (dodávám já). To, že málokdo má chuť se do tohoto pustit, asi pomůže vysvětlit malou roli českých akademiků ve veřejných debatách.

Odborné blogy

Stále více se součástí toho, o čem tu mluvím jako o veřejné debatě, stávají blogy. Vybavuji si slova Břetislava Dančáka, tehdy ještě šéfa Mezinárodního politologického ústavu, když jsme za ním s lidmi se Studentské sekce téhož ústavu před rokem šli s tím, že chceme založit blog. „Blogy? To je něco pro lidi, co nemají po večerech co dělat?“ reagoval. Byl to tehdy vtip, ale na každém šprochu…

Od té doby mi v RSS čtečce přibyla kupa odkazů na weby, které slouží jako médium pro úlohu akademiků popsanou výše. Například o Vánocích zmařili policisté USA pokus o teroristický útok, k němuž se posléze přihlásila al-Qá'ida na Arabském poloostrově. Ve dnech bezprostředně poté jsem hledal zdroj, který by mě jednak udržoval v obraze na skoro-denní bázi, ale zároveň mi poskytl krátké analýzy a odkazy na ještě podrobnější zdroje. Našel jsem Waq al-Waq, který se osvědčil tak, že získal od mé čtečky smlouvu na dobu neurčitou.

Píší ho dva autoři (všimli jste si, jak se převažující představa blogu jako výlučně one-(wo)man-show už přesunula do historie?), jeden je doktorandem na Princetonu, druhý je nezávislý novinář a analytik; oba mají s Jemenem bezprostřední zkušenosti. V nejžhavějších dnech jsem se dočetl jejich fundované komentáře ke zprávám k tisku a vlastní analýzy, sledoval live blogging slyšení ohledně Jemenu v senátu USA (senate testimony), kde jeden z autorů sám vystoupil, a dalo by se pokračovat.

Tento typ blogu představuje dobrou příležitost pro akademiky podělit se o své znalosti. Je to platforma, která umožňuje oslovit hodně lidí, a přitom se dá vyhnout problémům s mediálním prostorem naznačeným výše. Ano, účinnější je vystupovat v televizi nebo psát do novin. Ale jedno a druhé se nevylučuje, naopak, podporuje. U nás by o něco takového mohl být teoreticky větší zájem, protože zdejší seriózní média nenabízejí to, co zahraniční v určité míře umí (komplexní zpracování tématu, podrobnější práci s fakty a souvislostmi), tj. nepouštějí se do funkce filtru informací, s jehož pomocí by mělo být snazší vidět podstatu věci.

A co Politica Mundi?

Možná vás právě teď napadá, že do předestřeného modelu odborného blogu Politica Mundi tak úplně nepasuje. Pravda. Proč? Není totiž dostatečně tematicky vyhraněná. Pokud by pro autory byla důležitá čtenost blogu, v tomto bodě najdeme její limity. Guru použitelnosti webu Jakob Nielsen poukázal na to, že tematicky roztříštěné weby nedosahují návštěvnosti těch, které jsou monotematické. Spousta čtenářů-nováčků přečte na Politica Mundi jeden článek, a už se nikdy neobjeví, ostatní je nezaujaly. Specializované weby si snáz tyto čtenáře připoutají tím, že nabízejí články ze stejného soudku. A koho jednou nalákala sklenka Ryzlinku, rád si dá i druhou, zato na pivo hned poté mít chuť nebude.

Tematická nevyhraněnost znamená pro Politicu Mundi nevýhodu, ne absenci smyslu života. Jisté mantinely toho, o čem články můžou být, tu jsou a z dvouleté historie blogu vyplývá, že lidi s obecným zájmem o politiku k ní cestu najdou (celá řada prostě proto, že se motají kolem FSS). V USA si i takové blogy získaly značnou popularitu (Duck of Minerva). Jen si nelze dělat iluze o dopadu zdejších článků na veřejnou debatu.

úterý 26. ledna 2010

Právník roku a justiční mafie

Než se pustím do svého prvního postu na Politica Mundi, tak bych rád poděkoval jeho „otcům zakladatelům“ za přizvání do autorského týmu. PM patří určitě mezi blogy, které čtu pravidelně a rád, a tak doufám, že k její zajímavosti také trochu přispěji. Ve svých příspěvcích bych se chtěl věnovat tématům, která jsou na první pohled spíše právnická. Jak však i zde již nejednou zaznělo, prolnutí mezi právem a politikou je v dnešní době judicializace politiky a politizace justice mnohdy značné. Pár občasných doušek ze světa práva tak podle mého soudu nemůže uškodit ani blogu, který ve svém názvu nese slovo politica.


A teď již k samotnému tématu prvního postu. Minulý pátek byly na galavečeru v brněnském Bobycentru vyhlášeni vítězové ankety Právník roku 2009. Česká média tradičně zaujaly hlavně výsledky v nejbizarnější kategorii, kterou představuje Právník roku volený laickou veřejností. Tím se stal již počtvrté v řadě advokát Tomáš Sokol, o kterém tak již brzy bude možné mluvit, slovy M. Chocholy z pořádající společnosti epravo.cz, jako o „Karlu Gottovi české justice“.


Daleko zajímavější výsledky přitom přinesly některé další kategorie. Zřejmě nejpikantněji dopadla kategorie Talent roku (pro mladé začínající právníky do 33 let věku). Zde zvítězil Jan Lata, státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně. Již při vyslovení názvu eseje, za niž ocenění obdržel (Nezávislý státní zástupce – zbožné přání, nebo dosažitelná realita?), by však mělo být jasno, jakou zprávu zamýšlela touto volbou porota vyslat. Výmluvně působí také jména osob, které Lata při děkovné řeči označil za své odborné vzory – Marie Benešová, Ivo Ištvan i Adam Bašný se v nedávné době proslavili svým angažmá v „kauze Čunek“. Všichni uvedení tvrdě kritizovali politické manipulace provázející vyšetřování případu někdejšího vícepremiéra. Latovo ocenění odměnila část sálu bouřlivým aplausem, část sálu kyselým výrazem ve tváři. Do té druhé skupiny evidentně patřila rovněž ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, která byla dokonce nucena Latovi cenu předat. K posledním „právníkům roku“ viz také povedený komentář Petra Uhla ze sobotního Práva.


Některé činy a výroky zmíněných aktérů vyšetřování Čunkova případu se dočkaly zajímavých doher. Marie Benešová čelí žalobě na ochranu osobnosti podané proti ní skupinou osob, kterým se příliš nelíbilo, že je počastovala označením justiční mafie. Tento spor se těší dostatečnému zájmu médií. Poněkud stranou jejich pozornosti však stojí po mém soudu ještě zásadnější spory, v nichž se Ivo Ištvan a někteří další státní zástupci brání odvolaní ze svých postů (například Ištvan z pozice vrchního státního zástupce v Olomouci), které vnímají jako trest za odpor, jež projevili proti politickým zásahům do jejich činnosti.


V „prvním kole“ těchto sporů jde přitom o zdánlivě technickou otázku – náleží přezkum takových rozhodnutí ministra spravedlnosti správnímu nebo civilnímu soudnictví? Nejvyšší správní soud už si ji zodpověděl, a to tak, že správnímu soudnictví (viz rozsudky č. j. 9 As 94/2008-77, 9 As 2/2009-59 a č. j. 1 As 9/2009-86). NSS argumentuje v zásadě tím, že nejde o klasický pracovněprávní spor, protože funkce vedoucího státního zástupce má výraznou veřejnoprávní rovinu: „Vedoucí státní zástupci tak nad rámec výkonu funkce „řadového“ státního zástupce určujícím způsobem ovlivňují chod státního zastupitelství, v jehož čele stojí, vytvářejí organizační struktury a vnitřní vztahy. Obecně lze konstatovat, že na rozhodnutí vedoucího státního zástupce záleží, zda jimi řízená státní zastupitelství kvalitně a plynule zabezpečují výkon zákonem jim svěřené působnosti – zastupování veřejné žaloby.“ Veřejný zájem na řádném výkonu pravomocí vedoucího státního zástupce má být obzvláště patrný v rámci trestního řízení: „Uplatněním pravomocí svěřených vedoucímu státnímu zástupci ustanovením § 12e zákona o státním zastupitelství (výkon dohledu) ve spojení s § 174 a § 175 trestního řádu může vedoucí státní zástupce svými pokyny jednotlivým státním zástupcům v rámci provádění dozoru v přípravném řízení významným způsobem přímo zasahovat do trestního řízení. Proto je zde „vysoký veřejný zájem na tom, aby výkon pravomocí svěřených vedoucím státním zástupcům byl oproštěn od jakéhokoliv vnějšího vlivu, a to včetně zásahů moci výkonné reprezentované ministerstvem spravedlnosti. Mechanismus odvolávání vedoucích státních zástupců v zákoně o státním zastupitelství by pak měl být účinnou hrází proti takovým třeba i politicky motivovaným zásahům, jinak by vůbec nebylo možné řádně a účinně stíhat vysoké představitele moci výkonné pro podezření ze spáchání trestného činu. Je nicméně skutečností, že stávající model jmenování a odvolávání vedoucích státních zástupců umožňuje ministru spravedlnosti jmenovat konkrétní politicky přijatelné či naopak odvolat politicky nepřijatelné vedoucí státní zástupce, a tím účinně ovlivňovat činnost státního zastupitelství.“ (viz rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 9/2009-86).


Jinak řečeno, NSS dovodil, že při posuzování toho, zda byl určitý vedoucí státní zástupce odvolán ze své pozice v souladu s právem, není ve hře nic menšího, než nezávislost státních zástupců na politických tlacích. Nejúčinnější ochrana této hodnoty přitom vede přes soudy veřejného práva (tedy přes správní soudy). V této souvislosti je jistě zajímavá urputnost, s jakou se Ministerstvo spravedlnosti snaží uvedený závěr zvrátit a dosáhnout toho, aby o dané agendě přece jen rozhodovaly civilní soudy. V reakci na judikaturu NSS vyvolalo řízení před zvláštním senátem složeným ze soudců Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu, který má za úkol řešit kompetenční spory mezi civilním a správním soudnictvím. Zlé jazyky tvrdí, že rozhodnutí onoho kompetenčního senátu do značné míry předurčí i to, jaká budou konečná rozhodnutí ve věci. Nechme se překvapit a buďme optimisté, že tomu tak není.

úterý 19. ledna 2010

Utkání Praha-Brno


Já si ve včerejším komentáři zoufám, že se málo zapojujeme do veřejné debaty a on mezitím jeden z nás zápolí na stránkách Lidových novin! Takže duel "pražský publicista" vs "brněnský politolog" na téma Privatizace bezpečnosti ke sledování tu:
Servis Pehe: Privatizace americké bezpečnosti (2. ledna 2010), return Šmíd a přechod k síti: Chcete "žoldáky", či plastikový pytel? (16. ledna 2010), Pehe lob: Diskuse, či utkání Praha-Brno? (19. ledna 2010, LN s. 11). O úspěšnosti lobu se rozhodne zřejmě v brzké budoucnosti.

pondělí 18. ledna 2010

Vyšel lednový bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci

V lednu 2010 vyšel druhý bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU. V lednovém čísle bulletinu bychom vás rádi upozornili na rozhovory, které jsme vedli s kandidáty na místo soudce u Evropského soudu pro lidská práva za Českou republiku. Jistě Vás zaujmou názory našich případných zástupců ve Štrasburku.Rozhovor s poslední kandidátkou, dr. Ivou Brožovou, bychom rádi přinesli v příštím vydání. Mezi další texty v aktuálním čísle bulletinu patří článek o ČR a Listině základních práv EU, text o zákazu minaretů ve Švýcarsku či o situaci uprchlíků v JAR. Bulletin si můžete přečíst zde.

Obrázek: Avenue of Thoughts (Jean-Michel Folon, sbírky Rady Evropy)

neděle 17. ledna 2010

Politica Mundi v roce 2009

Blog PM již začal třetí sezonu své existence a slušelo by se krátce zhodnotit jeho úspěšnost. Celkové zhodnocení nechám na otcích zakladatelích a já bych krátce shrnul návštěvnost blogu.
Za rok 2009 bylo poblikováno 170 postů, což je přibližně stejné množství jako v roce předchozím. Návštěvnost blogu (např. pokud srovnáme druhou polovinu roků 2008 a 2009) narostla více než o padesát procent. Nejúspěšnějšími měsíci roku 2009 byly z tohoto pohledu leden a listopad. Celkově se návštěvnost blogu pohybuje v několika tisících absolutně jedinečných návštěvníků za rok. Což není špatné. Lidé si PM čtou na celém světě (snad z výjimkou centrální Afriky:). Nejvíce návštěv je nicméně z Brna a z Prahy.
Mezi nejnavštěvovanější články patřily texty Janky Kovačovské o studiu v Paříži, text od Lubo Majerčíka o výzkumu v sociálních vědách nebo texty od Huberta Smekala a Marka Čejky. Do první desítky se ještě vlezl text od Oldy Krpce o plánovaném americkém radaru a debatě na toto téma v ČR.
Zajímavými daty jsou klíčová slova, která čtenáře na PM odkázala. Mezi klasickými hity vyhledávačů, jako např. "Hubert Smekal", se objevily i perličky, jako třeba "rath vs bendl", "džeksn" nebo "prdy". Snad nás i přístí rok čtenáři najdou takto často a tak originálními způsoby.

sobota 16. ledna 2010

Zlom v europolitice OSD?

V posledním Respektu (2/10) dává Miroslav Ouzký v rozhovoru jasně najevo, že ideologické rachocení palcáty a sudlicemi se části ODS začíná skutečně přejídat. Šéf europoslanců s modrým ptákem ve znaku není zjevně příliš nadšen z účasti ve frakci Evropských konzervativců a reformistů a nesoulad s ideovým otcem této malé frakce Janem Zahradilem z článku jen prýští.
Za nejzajímavější pasáž rozhovoru považuji uvědomění si, že ideologická neústupnost může vést k marginalizaci:
"Nic dobrého ECR pro ODS nepřináší?
Komunikace uvnitř frakce je mnohem jednodušší a otevřenější, protože jsme menší rodina. Také kdykoli chci mluvit na plénu, dostanu prostor, protože přidělování času v plénu zvýhodňuje silně zastoupené strany v menších frakcích. Nicméně ovlivnit reálně politiku? To mohou jen ti největší, ne my. A pak, mluvení v plénu nevyváží přerušení kontaktů s Německem, které je naším nejbližším partnerem ze staré Evropy. Když se stavíme za auta, český chemický průmysl, vodu, tak se u jednacího stolu vždycky potkáme s Němci, Brity naše problémy vůbec nezajímají. A teď ta komunikace vázne. Zájem Němců podpořit Čechy se blíží nule, protože už nejsme nejen spolustraníci, ale ani kolegové z frakce."
Zdroj: www.ouzky.cz

čtvrtek 14. ledna 2010

Jak si vedl Füle?

Maličká poznámka ke grilování budoucích komisařů - všude v českém tisku jsem četl chválu na vystoupení Štefana Füleho, dokonce by prý měl nahradit Ashtonovou.
Tony Barber z Financial Times poukazuje na druhou stranu mince, když přiznává rozčarování z výkonu obou zmíněných ("Both seemed desperate to avoid being caught out on the details of international affairs and to remain as vague as possible about the EU’s role in the world.") . Speciálně k českému diplomatovi říká: "Füle took the brave decision to answer the MEPs in English, but this had the unfortunate effect of slowing down his speech and making it virtually impossible for him to say anything meaningful in the two to three minutes allocated to him after each question or set of questions." Tak co s tím? A kdo jiný než kariérní profesionál s velkými zkušenostmi z anglicky mluvícího prostředí by měl z ČR splňovat požadavky tohoto druhu?
Foto: Euroskop.cz

úterý 12. ledna 2010

The Weekly Standard v novém

Webová verze konzervativního časopisu The Weekly Standard, který v roce 1995 založil William Kristol, změnila svůj "outfit". Patrně na oslavu patnáctého výročí vzniku a pro efektivnější útoky na současného nájemce Bílého domu. Nemusí se přitom jednat o zoufalou snahu proti populárnímu prezidentovi. Jednak Obamova popularita již není to, co bývala, a navíc s podobným úkolem si Kristol již jednou poradil. Právě před patnácti lety byl posměšně označován za "think-tank jednoho muže" a o několik let později již jeho "plátku" naslouchala velká část Bushovy administrativy. Zdá se, že veřejná část strategie je podobná jako před lety. Z hlediska formulace zahraničněpolitických priorit je zde Foreign Policy Initiative. TWS si razí cestu především v domácí politice. Hledání reálné politické podpory ve Washingtonu je pak ale otázka druhá...

středa 6. ledna 2010

Policy paper Centra pro lidská práva a demokratizaci k reformě ESLP

V lednu 2010 vyšel policy paper Centra pro lidská práva a demokratizaci k reformě Evropského soudu pro lidská práva. Centrum společně s nevládními organizacemi Ligou lidských práv a Ekologickým právním servisem reagovalo na výzvu Ministerstva spravedlnosti k diskusi nad možnostmi reformy ESLP vzhledem k mezivládní konferenci, která se k této otázce sejde v únoru 2010 ve švýcarském Interlakenu. V první části policy paperu bude nejdříve stručně popsán současný stav a důvody reformy, následně budou nastíněny reformní návrhy a okomentovány již existující návrhy předkládané interlakenské konferenci. Policy paper můžete najít zde.

neděle 3. ledna 2010

Judicializace posté

Další důkaz trendu judicializace politiky - lotyšský ústavní soud rozhodnul, že snížení důchodů, v jistých případech až o 70 %, je protiústavní. Vláda hospodářskou krizí těžce zkoušené pobaltské země tak bude muset hledat jiné cesty, jak dostát svým závazkům vůči EU a MMF. Soud mimo jiné vyřknul: "(...) disregarding economic situation in the State, the fundamental rights of persons enshrined in the Satversme are binding on the legislator." Děj se co děj, na práva nám nešahejte. V tento moment je asi jednodušší být soudcem, který prostě koná (zodpovědně) svou práci a dohlíží na dodržování ústavy, než vládním politikem, který chtě nechtě musí dělat velmi nepopulární spořivá opatření, lidé se mu bouří na náměstí a ještě k tomu bojuje s ústavním soudem. Co kdyby si vláda udělala analýzu, že zhruba stejnou částku, jakou by získala snížením penzí, dostane, když zruší ústavní soud, a prostřednictvím změny ústavy prostě ochránce ústavy sprovodila z Lotyšska?
Opustím tyto fantasmagorie a raději na závěr uznale pokynu hlavou, jaký husarský kousek se za pár desetiletím ústavním soudcům povedl - ještě před koncem druhé světové války pouze dva soudy na světě zasahovaly do činnosti zákonodárce, v současné době soudy ruší ústavní zákony, popřípadě určují vládám, jakým způsobem provádět záchranu ekonomiky. Tomu se říká přesun moci!

pátek 1. ledna 2010

Jak to bude s Listinou základních práv EU v ČR?

Na otázku položenou v titulku odpovím okamžitě a zcela bez vytáček: no to bych taky rád věděl... V následujícím textu aspoň rozeberu různé scénáře, které mohou v souvislosti s aplikací Listiny u nás nastat.

Hned na úvod je nutno zdůraznit, že tzv. česká výjimka z Listiny byla schválena jako součást Závěrů Evropské rady ze dne 29. a 30. října 2009, což představuje významný rozdíl oproti polské a britské výjimce, které můžeme nalézt v Protokolu 30 k Lisabonské smlouvě, tedy přímo v primárním právu.

Do doby revize primárního práva, která by přinesla připojení České republiky k Protokolu č. 30, a tím pádem omezenou aplikaci Listiny, by měla být Listina ve vztahu k ČR plně aplikovatelná. Pokud by skutečně došlo ke schválení takové změny zakládacích smluv, na jejímž základě by se Listina ve všech situacích v ČR neuplatnila, došlo by ke zřejmému paradoxu – snížení úrovně ochrany práv. K takové variantě však nemusí vůbec dojít, stačí relativně málo – aby čeští vyjednavači netrvali na připojení k Protokolu 30. Lze mít za to, že závěry Evropské rady nestanovují povinnosti ohledně budoucího znění primárního práva. K nejbližší revizi smluv zřejmě dojde za pár let při rozšíření Evropské unie o Chorvatsko, v rámci nějž by se smlouvy měnily a Česká republika se připojila ke třicátému lisabonskému protokolu. Změny primárního práva samozřejmě vyžadují vnitrostátní schválení v souladu s ústavními požadavky každého členského státu. Těžko předvídat, jak dopadnou tuzemské volby do Poslanecké sněmovny v letošním roce, můžeme se ale domnívat, že nebudou dominovat strany s výraznou antipatií k Evropské unii, zvláště když občanští demokraté znatelně změkčili svůj postoj vůči EU směrem k pragmatismu.

Zákonodárci by si rovněž mohli pamatovat nedemokratický a nelegitimní proces včlenění výjimky z Listiny jako požadavku pro prezidentův podpis pod Lisabonskou smlouvou, kdy hlava státu de facto bez jakékoliv parlamentní diskuze převálcovala ústavními většinami schválenou verzi lisabonské novelizace. V tomto světle si tedy lze představit, že pokud aplikace Listiny v období do příští revize primárního práva nezpůsobí České republice žádné komplikace a Soudní dvůr ji bude používat obezřetně, dají zákonodárci přednost pokračování dosavadního stavu (tedy bez výjimky z Listiny) před prezidentem vnucenou výjimkou.

Čeští vyjednávači budou tudíž při rozšíření EU o Chorvatsko ve velmi důležitém postavení – musí důkladně monitorovat preference parlamentních stran, protože Parlament „přistupovací“ smlouvy ústavními většinami schvaluje. Vyjednávači budou nuceni předem zjistit, jaký scénář (s výjimkou nebo bez) má v komorách větší podporu a ten pak prezentovat na unijní mezivládní konferenci. Finální znění smluvní revize pak podléhá ratifikační proceduře ve všech členských zemích.

Jak bylo výše naznačeno, čeští zákonodárci mohou klidně upřednostňovat původně schválenou verzi Lisabonské smlouvy (tedy bez výjimky). Na druhé straně, mezinárodní smlouvy vyžadují podpis prezidenta republiky – pokud Chorvatsko přistoupí ještě v období mandátu Václava Klause, podepsal by prezident smlouvu bez České republiky v Protokolu 30? Druhý lisabonský nález Ústavního soudu napovídá, že prezident by podepsat měl, nicméně dá se očekávat, že V. Klaus by s podpisem nikterak nespěchal a Česká republika by se opět připomněla v roli unijního potížisty.

Můžeme uzavřít konstatováním, že jak je nejasná pozice výjimky Listiny, na kterou jsme upozornili posledně, tak je nejednoznačné i případné uvedení výjimky v život. Pokud si Parlament nebude chtít dělat problémy, tak schválí v rámci chorvatské přístupové smlouvy i připojení se k Protokolu 30, čímž však dopustí snížení úrovně ochrany práv. Pokud Parlament vytrvá na své verzi „Lisabonu“ a nepřipustí výjimku z Listiny, mohou nás čekat obdobné tanečky jako při ratifikaci Lisabonské smlouvy.