středa 31. prosince 2008

Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze


Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze

Co bylo v posledních několika letech dříve – teroristické útoky Hamásu, nebo izraelská „protiteroristická“ tvrdost? Tato otázka se může podobat známé hádance o slepici a vejci. Znám osobně řadu lidí kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že Izrael jedná v současných operacích v Gaze správně. Z jejich argumentace, která se stále nese v duchu nejrůznějších klišé, jsem ale již mírně unaven. Vždy si ale řeknu, dobrá, oni třeba neměli možnost zabývat se po patnáct let izraelsko-palestinským konfliktem a zažít ho na vlastní kůži. Daleko více mě však zaráží, když neadekvátní argumentaci používají i ti, kterých si jinak vážím, a kteří přece musí o konfliktu vědět daleko více, nebo na to mít své lidi, jako náš ministr zahraničí Schwarzenberg. Není přece možné považovat za legitimní protiteroristickou akci to, co provádí izraelská armáda a politikové (úmyslně nepoužívám označení „Izraelci“). Stačí se podívat na statistiky izraelské organizace B´Tselem – jedné z nejvěrohodnějších monitorujících lidská práva na palestinských územích – a dozvíme se disproporci, která je do očí bijící: Od počátku násilností v roce 2000 do dneška je poměr usmrcených na palestinské straně takřka pětinásobně větší než na straně izraelské. A stejná logika platí i pro současné násilí: ke kolektivnímu trestu je odsouzeno více než 1.5 miliónu obyvatel Gazy, kteří si svůj osud nevybrali sami. Více než 300 lidí jen do včerejška zaplatilo životem za to, že militantní křídlo Hamásu usmrtilo během uplynulých desíti let raketami a minomety kolem dvaceti lidí (se sebevražednou taktikou Hamás před několika lety přestal). Něco takového nemůže být spravedlivý boj proti terorismu ani praxe státu, který v pohledu na vyspělost vlastní demokracie rozhodně nepatří mezi ty nejskromnější. Bude-li však v podobném duchu pokračovat, není to nic jiného, než potvrzení toho, že někteří izraelští politici nepovažují životy Palestinců za rovnocenně hodnotné.
Hnutí Hamás je produktem určité politiky a mj. i izraelské tiché podpory v 80. letech minulého století. Hamás vyznává násilí a to bude vždy jeden z hlavních argumentů proti němu. V mnoha věcech je Hamás odsouzeníhodný. Bohužel-bohudík má však i své kladné rysy, jako například sociální systém, který je jako jediný efektivně schopný pomoci Palestincům v Gaze. Kdyby izraelští politici chtěli, mohli obyvatelům Gazy dávno situaci ulehčit a Hamás tak oslabit.
Izrael se považuje za demokratickou zemi ochraňující lidská práva. Bohužel minulost mnohokrát ukázala, že Izrael dovede sice dobře ochraňovat lidská práva svých vlastních občanů, ale méně už práva lidí, kteří se nacházejí pod jeho okupací či přímou kontrolou. Přitom za jejich ochranu je Stát Izrael stejně tak zodpovědný na základě svých dobrovolných závazků – jako např. podepsání Haagských a Ženevských konvencí.
Byly popsány tuny papíru a bylo na nespočtu příkladů prokázáno, že izraelsko-palestinský konflikt není žádným černobílým střetnutím dobra se zlem. Přiznali to koneckonců sami izraelští otcové-zakladatelé, jako byl Ben Gurion a částečně i Žabotinský. Ti považovali odpor Arabů vůči sionistickým aktivitám za přirozený. Sebekritiku v určité části života pocítili nejen lidé jako Arafat a řada důležitých palestinských osobností, ale třeba i Dajan, Rabin a Barak. Ten poslední je jedním z hlavních architektů současné ofenzívy. Přitom dobře ví, jaké je to být v kůži Palestince, neboť v roce 1999 prohlásil, že „kdyby se narodil Palestincem, stal by se členem teroristické organizace“. Asi na svá slova zapomněl, koneckonců jako to dělají politici v jiných částech světa.
Je smutné, že izraelská operace slouží i jako druh volební kampaně před blížícími se volbami v únoru 2009. Politici ze Strany práce a Kadima se obávají daleko radikálnějšího Likudu a chtějí se před voliči také prezentovat jako „tvrďáci“. Důsledky ofenzívy jim tak možná zlepší preference a získají několik křesel v parlamentu navíc. Pro Izraelce a Palestince, jejichž osudy jsou navzájem neoddělitelně provázány, však přinesou jen další generaci utrpení a nenávisti.

úterý 30. prosince 2008

Smrt autora Střetu civilizací

Uprostřed vánočních svátků mohla zapadnout zpráva, že obor politické vědy přišel o jednu ze svých největších celebrit, profesora Samuela Huntingtona. Huntington se proslavil především knihou "Střet civilizací", která pojednává o problematickém soužití jednotlivých "civilizací", tedy kulturně ši ideologicky spřízněných entit, nicméně politologii i mezinárodní vztahy obohatil o mnohem více.
Kromě nejznámějšího díla, které předvídalo především střet mezi Západem a islámem dlouho před 11. zářím, se Huntington věnoval například též přeměně režimů tzv. "třetí vlny demokratizace", do níž spadaly i státy střední a východní Evropy. Celé problematice věnoval dílo"The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century".
V úctyhodných 77 letech pak vydal další kontroverzní publikaci "Who are We?" (česky nikoliv Kdo jsme?, jak tvrdí Aktuálně.cz, ale Kam kráčíš, Ameriko?). Toto provokativní dílo se zabývá proměnou americké identity na začátku 21. století, přičemž zjevnou hrozbou, kterou Huntington nachází, je pokračující hispanizace Spojených států. Huntington velmi dobře identifikuje důvody, které k tomu vedou (geografická blízkost, neschopnost zabránit nelegální migraci či vysoká porodnost Hispánců), nicméně čtenář se nemůže zbavit dojmu, že knihu nepíše z objektivního pohledu, nýbrž jako obhajobu WASPs a jejich tradičních amerických hodnot. Ostatně kritiky mu byl nejčasětji vytýkán příliš konzervativní postoj.
I přes řadu kritiků mají Huntingtonovy knihy společné hluboké porozumění procesům mezinárodních vztahů a silám za nimi stojícím. Jeho knihy lze určitě doporučit všem, kteří mají o obor mezinárodních vztahů zájem.

Pár příspěvků z mojí facebokoové zdi (protiteroristicko-separační) ohledně ofenzívy v pásmu Gazy

Marek má za to, že proti terorismu se nedá bojovat tak, že na něj odpovíme ještě větším a nepřiměřeným násilím. 29 Prosinec 0:47

Lukas Hoder v 8:51. 29 Prosinec:
Souhlasím. V této době v Gaze to opravdu bije do očí. :(
David Muller v 9:32. 29 Prosinec:
a jakpak panove poznáte, co je přiměřené a co nikoliv? se zájmem bych si poslechl nějakou konstruktivní kritiku :-)
Lukas Hoder v 9:48. 29 Prosinec:
Neni to samozrejme ciste, ale v poslednim pripade z Gazy sice Hamas vypaluje spousty raket nekolik tydnu, ale obet techto utoku byla pry jedna (ci jednotlivci). Vojenske opatreni Izraele si vyzadalo snad stovky obeti. Pokud jsou to spravne informace, tak je to dle meho bezprostredniho dojmu "neprimerene". Ale, tezko rict, jak se da proti vypalovani raket z obydlenych oblasti vlastne bojovat...
David Muller v 9:57. 29 Prosinec:
jiste, ale asi se shodneme na tom, ze dlouhodobe neni vypalovani raket tolerovatelne. a otazka, kterou koncis, je co s tim? zakladni rozdil osobne vidim, bez naroku na objektivitu, v tom, ze hamas si pali vcelku kam chce, zatimco izrael se prinejmensim snazi utocit na cile, ktere se daji oznacit za vojenske a obyvatelstvo upozornuje, ze oblast kolem je, rekl bych, smrtelne rizkova. Resp. civiliste, na rozdili od hamasu, nejsou rozhodne primarnim cilem.
Marketa Cudlinova v 12:58. 29 Prosinec:
souhlasim s Davidem, ted jsem zrovna u segry v Israeli a vetsina lidi tady to vidi presne tak. Ono komentovat to z venci je jine nez zit uvnitr v neustalem ohrozeni...Israel udelal za posledni leta mnoho ustupku, byla tu snaha ale z druhe strany presny opak... terorista vyuziva kazde prilezitosti se ozbrojit a kazde slabosti k utoku... co bys Marku videl jako reseni? Chapu ze kdyz je nekdo denne ostrelovan i pres podepsane primeri, tak ze mu dojde trpelivost... ovsem chapu i ze nasili plodi jen dalsi nasili a ze bejt zavrenej v kleci jak zvire taky mnoho naklonnosti nebudi...
Marek Cejka v 14:38 29 Prosinec:
Prvni vec: Hamas vyznava nasili a prestoze je mnohem slabsi nez Izrael,bude mu touto taktikou vzdy davat zaminku
Druha vec:Hamas vyhral volby,ale presto nedostal zestrany Izraele a Zapadu sanci ukazat svou lepsi stranku.Pritom prestal se sebevr.utoky a snazil se ukazat i jinou tvar.Ano,strilel mezi tim rakety,ktere za 10let zabily cca 10lidi.IDF za stejnou dobu zabila tisice lidi.Je zde tedy disproporce.
Vec treti: dokud nebude zivot Arabu povazovan za plnohodnotny s nasimi,zapadnimi',budou se takove veci dit
Eva Taterová v 21:58. 29 Prosinec:
Upřímně řečeno, nevím, co si mám myslet o hnutí, které jako živé štíty používá civilisty mimo jiné i proto, aby potom mohlo na mezinárodní scéně argumentovat tím, kolik civilistů přišlo při izraelském zásahu o život. Je fakt, že Hammás po vyhraných volbách nedostal šanci ukázat, co v něm je, ale na druhou stranu, když Hammás hned po volbách odmítnul právo Izraele na existenci a zcela nezavrhnul ozbrojený džihád jako možné řešení, tak potom není moc překvapení, že sklízí reakce, jaké sklízí. Nehledě na to, že při jednání si taky nepočíná úplně konstruktivně... Takže ne, že bych schvalovala postup Izraele, ale dost dobře dokážu pochopit, co ho k tomu vede.
Marek Cejka v 12:00. 30 Prosinec:
Evo, abys mela komplexni obrazek, kdo vsechno pouziva civilisty jako zive stity: Stein, Y.: Human Shield – Use of Palestinian Civilians as Human Shields in Violation of High Court of Justice Order, B´Tselem, Jerusalem 2002

pondělí 29. prosince 2008

Hodně špatný rok :))

Aj váš život leží v troskách, pretože naň nejakým spôsobom siahli chápadlá svetovej finančnej krízy? Aj vy si kladiete otázku ako prežijete ďalší rok, mesiac, deň...? Tak sa na vec pozrite s nadhľadom a so svojou neutešenou situáciou sa vyrovnajte kreatívne a s humorom. Tak ako grafický dizajnéri, ktorí všeobecnú frustráciu šikovne pretavili do logotypov známych svetových spoločností. Ľudská tvorivosť nepozná hranice. :)

Pre inšpiráciu nasledujúce odkazy: tu a tu.
Veľa šťastia a úspechu v roku následujúcom!

sobota 27. prosince 2008

Hodně špatný výrok

Erik Best skutečně nemile překvapil, jeho výlev v novém Respektu jsem snad ani nepochopil. Kdyby byl Čech a politik, tak hodně důrazně kandiduje na nejimbecilnější výrok roku.
Tedy, ERIK BEST, vydavatel zpravodajského bulletinu Fleet Sheet:
"Nejdůležitější událostí roku byla bezpochyby světová krize. Nepřipravenost na tuto krizi asi nejvíce charakterizuje českou společnost. Náznaky krize byly vidět už v roce 1989 (i když většina ekonomů a politiků to popírá). Češi nadšeně přijali svobodu po revoluci, ale ne úplně pochopili, že vrátit se do světa znamená také vystavit se rizikům a excesům západní civilizace. Kdyby byli Češi před dvaceti lety obezřetnější, byli by nyní lépe připraveni na ekonomické a společenské těžkosti, které nastanou."

Velký mediální audit

Tento článek se chystám napsat již od samého založení našeho blogu, ale čas a chuť jsem si našel až o vánočních svátcích s chvílemi klidu bez internetu a dostatečně daleko od nejbližšího dostupného bodu připojení. Rád se s vámi podělím o svůj pohled na tuzemské i mezinárodní mediální prostředí, jmenovitě o názor na noviny a časopisy, snad mě doplníte v komentářích.
Go For FT!
Začnu světovým tiskem, tam je situace z mé perspektivy nejjednodušší. Čtu především zahraniční editorialy (či „op-eds“ – komentáře osobností mimo vlastní redakci), a to Financial Times, International Herald Tribune, New York Times a Wall Street Journal. Za nejlepší považuji komentáře FT, které používají umírněnou racionalistickou argumentaci s jasnou liberální základnou. U zbylých listů občas převáží ideologie nad rozumem, ale o to zajímavější je přečíst si náhled na stejnou věc z klávesnice autorů NYT a WSJ.
HN, ale …
Česká republika se nachází v těžké situaci, máme tu jeden seriózní list (Hospodářské noviny), jeden blížící se serióznímu listu (Lidové noviny), jeden se slupkou seriózního listu, ale s bulvárním stylem a místy i obsahem (MF Dnes), přičemž zbytek tvoří výkvět typu Blesk, Šíp a podobně, které jsem nikdy nečetl, ani neprohlížel. Do výčtu nezařazuji Právo, protože se s jeho obsahem seznámím zhruba jednou do roka, což mě neopravňuje k jakýmkoliv soudům.
Odebírám HN, jejichž informační obsah (občas se vyskytne dokonce něco o vysokých školách, vědě a výzkumu či Evropské unii) i komentáře mně vyhovují, naopak nejsem spokojen s množstvím gramatických chyb, které se dennodenně v novinách vyskytují. Z autorského kolektivu mám nejraději články Tomáše Němečka, bystrý bývá i Daniel Anýž a Petr Kamberský, k zamyšlení (a někdy nesouhlasu) často nutí Petr Fischer. Postrádám kvalitní komentáře do Respektu přestoupivšího Jana Macháčka.
LN čtu spíše nahodile, nijak zvlášť mě kromě přílohy Orientace nezaujaly, ale ani neurazily. Nerad se smiřuji s již vícero let trvající cestou MF Dnes k nejmasovějšímu čtenáři. V současné době si tam přečtu maximálně Kavárnu, sport, kulturu a regionální zpravodajství, zprávy upadly snad až do zkratkovitého senzacechtivého bulváru, komentáře zůstávají žalostné, byť aspoň P. Páral psává něco, co má hlavu a patu, i když s tím třeba nesouhlasím. Steigerwaldův styl se mi nikdy moc nelíbil, měl jsem vždy pocit, že čtu fejeton a ne politický komentář. U Martina Komárka si nebývám jist, zda nepíše v podnapilém stavu, v horším případě ve stavu intelektuální indispozice. Shrnuto – na můj vkus příliš málo erudice, komentáře by nejlépe uspěly ve Vízkově Kozlovně.
Newsweek yes, Reflex ne
V české mediální kotlině se má znalost politicko-společenských (či společensko-politických) týdeníků zužuje na Respekt, Reflex a Týden. S Respektem jsme začali v 90. letech (to jsem občas prolistoval u rodičů), v době gymnaziální a časně univerzitní přišel Reflex, který se mi časem zajedl, takže jsem se rád vrátil k Respektu. Ani přeměna z novinového na časopisecký formát mnou nijak nezamávala, rychle jsem si zvyknul a jsem spokojen, zvláště když redakce posílila o J. Macháčka a pokračuje v trendu otiskování zajímavých názorů ze zahraničí či od zahraničních zpravodajů v ČR. Poměr mezi politickou a kulturní náplní považuji za správně vyvážený, občas mi jen vadí až naivní idealismus části redakce.
Reflex s odstupem pokládám za vhodné čtení pro věkovou kategorii 15 až 20 let, permanentně zhulený JXD zkrátka omrzí a vševědoucí styl přispěvovatelů jakbysmet. Navíc Reflex z mně neznámého důvodu publikuje apriori ideologické anti-EU články, které v době, kdy je servírovali jako Bruselské pralinky Ondra Krutílek s Peťou Kuchyňkovou měly informovaný základ a nepostrádaly na zajímavosti, ale když o EU píše Bohumil Pečinka, tak bohužel zůstává jen u ideologických štěků bez dostatku znalostí. Na druhou stranu, na vnitropolitickou scénu zůstává Pečinka originálním machrem.
Týdnu dám párkrát za rok šanci, aby mě pokaždé zklamal.
Za dob studií na právech jsem odebíral Newsweek a postupně se mi začal zdát až příliš americký – plno narativních příběhů s malým prostorem pro hlubší analýzu a fakta. Nyní v abonmá pokračuje sestra a musím přiznat, že Newsweek se výrazně zlepšil, v každém čísle najdete řadu zajímavých článků skutečně velkých jmen, což je za cenu přibližně českých týdeníků velké plus.
Time projíždím jen na internetu, je ještě američtější než Newsweek v nejameričtějších časech, proto zaujme jen zřídka. V současné době jsem tedy velmi spokojeným odběratelem britského The Economist a jen bych si přál tolik času, abych stihnul přečíst vše. Skutečně třída, jestli váháte, jaký časopis sledovat, vyberte Economist.
Vše nejlepší do nového roku!

pondělí 22. prosince 2008

The Visitor vs. The Day the Earth Stood Still

K vánočnímu času se hodí spíše poodstoupit od akutních politických témat nebo na ně alespoň pohlédnout z méně striktního úhlu. Jedním ze způsobů, jak tohoto dosáhnout je upozornit na zajímavé filmy či knihy, které s tématy Politica Mundi souvisí, ale které zároveň nejsou strohými analýzami či dokumenty. Vyzívám tak ostatní bloggery, aby nám k sezení ve vánočním křesle doporučili nějakou tu prózu či film… Jelikož své knižní doporučení si nechám na příští post, při této příležitosti bych upozornil na dva filmy, které jsem v poslední době viděl. Jde o skvělý film The Visitor a hrubě podprůměrný „spektákl“ The Day the Earth Stood Still.

Film The Visitor z roku 2007 ukazuje na příběhu stárnoucího ovdovělého profesora (zabývá se globalizací, atd.), který již řadu let po odborné stránce chřadne, a který se při své cestě do New Yorku setká se dvěma nelegálními přistěhovalci, realitu zpřísnění imigračních předpisů v USA po 11. září 2001. Poklidný příběh o poměrně nesourodé skupince lidí graduje zadržením jednoho z profesorových nových přátel (syna bývalého syrského politického vězně), ukázkou nejistoty ohledně jeho dalšího osudu a tvrdosti procesu vyhoštění. Závěrečné hořké přirovnání praxe v USA k Sýrii ze zpětného pohledu sice působí přehnaně, ale z hlediska konkrétních postav příběhu postižených tvrdostí striktních procesních pravidel zcela pochopitelně.




Na druhé straně stojí sci-fi The Day the Earth Stood Still s Keanu Reevesem a Jennifer Connelly. Podprůměrně hodnocený remake protiválečného filmu z roku 1951 nenabízí ani příjemně plytkou zábavu, ani příliš napětí a hlavní „zelená“ zpráva působí spíše směšně. Mimozemská civilizace totiž přichází planetu Zemi zachránit před lidskou civilizací, která ji svou nešetrností ničí. Film nezachrání ani obamovské heslo „We can change“, ani montypythonovský John Cleese v roli nositele Nobelovy ceny za „altruistickou biologii“ a nakonec ani Keanu Reeves. Z tohoto pohledu je snad lepší podobně apokalyptický a podobně podprůměrný „trhák“ I am Legend s Willem Smithem. Smířlivější tón nabízí alespoň recenzent The New York Times:


Still, any movie that awards a former Monty Python cast member a Nobel Prize in anything cannot be all bad. And “The Day the Earth Stood Still” could be worse.


Horší by tedy skutečně být mohl… no ale, ani to není úplně lichotivé hodnocení.

pondělí 15. prosince 2008

"This summer school is much more about school than about summer,"...

...povedala, odkazujúc na šedé mračná nad londýnskymi ulicami v júli 2008 pri privítaní nových študentov letnej školy na London School of Economics and Political Science (LSE) Dr Joanne Horton a zdalo sa, že to myslí vážne. V pikantnom britskom humore na nesmrteľnú tému počasia sa tak decentne ozvalo varovanie, že kto túto letnú školu strávi pendlovaním medzi Ministry of Sound a Oxford Street, nemusí byť s jej výsledkom spokojný. "Ste tu, lebo chcete LSE-experience... tak ju máte mať," dodala, keby náhodou stále ešte niekto nechápal. Čo teda tá LSE-experience obnášala? A prečo som hneď, ako som včera zbadala ponuku kurzov na rok 2009, mala potrebu na ňu na Politica Mundi upozorniť?
Po prvé, LSE Summer School ponúka nesmierne široký výber kurzov, a to naprieč obormi, samozrejme so solídnym zastúpením tém týkajúcich sa medzinárodných vzťahov. Výber kurzu je kľúčový pre spokojnosť s celým pobytom, LSE totiž nemá nastavené všeobecné striktné kritériá pre prijímanie uchádzačov na jednotlivé kurzy a prvý dojem z ponuky môže byť zmätený. Sama som vyberala výlučne podľa záujmu o danú tému (vďaka čomu vyhral kurz IR105: Understanding Foreign Policy: the Diplomacy of War, Profit and Justice, alebo Foreign Policy Analysis, ako ho radšej nazýval vyučujúci, Dr Chris Alden), tento postup však nemusí byť najlepší. Jednotkou začínajúce kurzy sú totiž najľahšie, a máte na nich najväčšiu pravdepodobnosť, že sa stretnete aj s mimooborovými študentmi. Dvojkové kurzy sú ťažšie a trojkové sú už celkom náročné, hlavne tie ekonomické (o zdesenom hromadnom úteku študentov z kurzov typu EC312: Advanced Econometrics som sa celé leto napočúvala dosť) a sú primárne určené pre graduate, alebo často post-graduate študentov. Výnimkou medzi účastníkmi nie sú ani profesionáli napríklad z bankového sektoru.
Všeobecne, zdá sa, platí, že študent bakalárskeho stupňa u nás zvládne jednotkové alebo dvojkové kurzy (a na jednotkovom sa občas môže nudiť), magisterského stupňa dvojkové či trojkové. Samotná výuka pozostáva z nepovinných prednášok, povinných seminárov, často priebežných testov, prezentácií na seminároch, a záverečného testu. Študent si pritom môže vybrať, či chce len tzv. attendance certificate, alebo aj známku. Treba sa však pripraviť na vysoké nároky - pre F vyučujúci nechodia ďaleko a napríklad v mojom kurze počet hodnotení "A" predstavoval asi 5 % zo všetkých ukončení.
Organizačné pokyny sú vyčerpávajúco popísané na stránkach letnej školy, z tých subjektívnych dojmov, ktoré online nenájdete, by som vyzdvihla v prvom rade odlišnosť akademického prostredia a rozdielne poňatie výuky oproti FSS MU. Hoci koncept prednášky a seminára netreba predstavovať, absolventa kurzu Analýza zahraničnej politiky na FSS MU by mohla celkom prekvapiť požiadavka aplikovať psychologické prístupy FPA na osobnosť iránskeho prezidenta, či fakt, že v kurze je hneď niekoľko ľudí, ktorí to s prehľadom zvládnu s takou ľahkosťou a zachádzajúc do takých detailov, akoby bola v ČR reč o Klausovi. Ticho zavládlo snáď len pri aplikovaní Allisonových modelov na politický systém Gabonu (vyučujúci Dr Alden sa dlhodobo zaoberá Afrikou), ale nakoniec sme sa aj tým nejak prekúsali.
Zhrnúť všetky relevantné zážitky a doporučenia do jedného blogového postu je takmer nemožné, ale ako celok môžem LSE Summer School 2009 iba doporučiť. Pre vysokú kvalitu výuky, ústretovosť personálu voči potrebám študentov (časté sú napríklad požiadavky na zmenu kurzu na začiatku letnej školy, či dopyt po informáciách ohľadne prijímacích konaní na MA/MSc/MBA/LLM a pod. programy), cez obohacujúcu študentskú komunitu, individuálny prístup na seminároch v malých skupinkách až po zázemie, ktoré LSE ponúka.
Zážitkom sú aj tzv. Public Lectures, verejné prednášky uznávaných odborníkov, v rámci ktorých bolo v lete 2008 na prvej session zhliadnuť napríklad prejav Davida Helda, Willa Huttona či na druhej session Anthonyho Giddensa. Nemenší dojem vzbudí knižnica LSE, za ktorej obsiahnosť povie asi všetko napríklad fakt, že v nej nájdete okrem iného publikácie členov KMVES - čo by samé o sebe nebolo také prekvapivé, keby tieto neboli často dostupné aj v češtine. Bohužiaľ, na zvládnutie toho najlepšieho z knižnice LSE by nestačilo ani desať ročníkov letných škôl.
Keď k tomu prirátam kultúrne možnosti Londýna či napríklad univerzitné Crush Parties a River Boat Parties, LSE Summer School 2009 je rozhodne "the place to go". Kto by mal záujem o ďalšie informácie, nech sa neváha spýtať.

pátek 12. prosince 2008

Pár poznámek k venezuelským volbám

Před 14 dny proběhly ve Venezuele volby, jejichž kampaň jsem měl možnost sledovat. K pár postřehům týkajících se výsledků voleb se dostávám bohužel teprve nyní, to jim ale snad neubere na zajímavosti.
K předvolební kampani - Chávezova PSUV měla jednoznačně dominantní propagaci (propoagandu?:)), sahaje od médií chválících počiny vlády, přes počet plakátů, které se lepí úplně všude (kmeny stromu, vysí mezi domy na ulici, jsou na kandelábrech), po chávistický Rojobus (kam se hrabal Miloš Zeman se Zemákem) a vládními petrodolary placené ohňostroje. Hlavně venkov chodil oblečen v rudém kroji v podobě triček PSUV, která byla zdarma distribuována prakticky v neomezeném množství. Ostatní strany bylo vidět o hodně méně.
Výsledky - možná trochu překvapivý obrat a nárůst popularity Cháveze. PSUV získala o milion a půl více hlasů než loni v referendu, které mělo Cháveze udržet v prezidentském sedle na další období (ostatně se dá očekávat, že se silnějším mandátem se o to opět pokusí). Na druhou stranu bohaté a zalidněné státy už mají socialistického pokroku pokrk a volily opozici. Chávez tak ztratil Caracas či ropnou Zulii. Tento progres pro něj dobudoucna asi nevěští nic dobrého, Venezuela má vysoký podíl městské populace a přes vesnice se tam vítězit nedá. Pokud by městská bohatší populace pokračovala v přesunu k opozici, má Chávez do budoucna problém.
Vítěz? - Spíše Chávez. Opozice sice posílila a získala hlavní město i perlu turismu - ostrov Isla Margarita, oblíbenou destinaci evropských turistů, nicméně na druhou stranu Chávez má více, než měl před rokem. Blbá nálada ve venezuelské společnosti se tak obrátila zpět čelem k bolívarské revoluci. Bude zajímavé sledovat, jaké kroky Chávez podnikne k dalšímu pokusu o svoji politickou nesmrtelnost. Jeden z důvodů, proč opozice není silnější, přednesl ostatně sám prezident hned den po volbách. Dle něj se opozice více zaobírá tím, jak si vrážet kudly do zad, než tím, jak jej má porazit. Bohužel má pravdu a nic nenasvědčuje tomu, že by se formovala pevná protichávistická fronta. Škoda.

čtvrtek 11. prosince 2008

Budete to muset podepsat.

Přepis hovoru prezidenta Klause s delegací z Evropského parlamentu zde. Mně to jako drzost od Cohn-Bendita příjde. No, i když těžko říct, co je vlastně ve vrcholné evropské politice drzost, po tom, co jsme měli možnost číst v přepisu ze schůzky Sarkozy Topolánek...
Každopádně pěkná "palba":

Daniel Cohn-Bendit (Greens/EFA): Lisabonská smlouva … Budete to muset podepsat. …Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra Vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. … Ve Vaší funkci se s ním nemáte co scházet.
Václav Klaus: … Tady nejste na pařížských barikádách.
Hans-Gert Pöttering: Ne, my máme času dost. …
Václav Klaus: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.
Daniel Cohn-Bendit: Protože jste tady ještě neměl mě.

středa 10. prosince 2008

Kde končí pomoc pro Gruzii?

Času není nazbyt, ale o tuto perlu jsem se nemohl nepodělit!

úterý 9. prosince 2008

Tip na dáreček pro sebe sama

Blíží se Vánoce, tak je potřeba udělat si radost. Už jsem dlouho žádnou beletrii nečetl, před spaním jsem rád, že horko těžko přelouskám pár článků z Economistu nebo dočtu noviny. Služební cesta do Benátek mě tedy potěšila i z toho důvodu, že si čekání na letišti vedle četby knihy pro Kořkyho recenzi ukrátím též něčím čtivějším. Po shlédnutí silného divadelního kousku Šamhorodský proces jsem si předsevzal přečíst předlohu a náhle se objevil vhodný časový prostor.
Při četbě knihy Night od Elie Wiesela jsem se třepal snad ještě víc než naše letadélko v docela častých poryvech větru. Kraťounká knížka, ale o to silnější zážitek, zařadil bych ji mezi povinnou četbu ještě na střední, než kluci začnou nosit bombery a významně operovat s čísly 18 či 88.
Vážně - pár hodin věnovaných Noci stojí za to, zamrazí, otřese, zhnusí, donutí k přemýšlení, jako romantický dárek nedoporučuji, jako cokoliv jiného ano.

pátek 5. prosince 2008

And Now for Something Completely Different

Budoucí prezident USA je zvolen, ale koho si to Američané vlastně vybrali? Tradiční pohledy na jeho tým poradců či program bych doplnil o jiný, ne méně zásadní… Nepůjde o jeho smysl pro humor, který by mohl být otestován například dle návodu jedné studie. Ta se pomocí hodnocení vtipů lidmi snažila potvrdit, že konzervativci se více smějí tradičním vtipům obsahujícím rasové či sexuální stereotypy, zatímco liberálové se smějí nekonvenčním vtipům (např. absurdnímu humoru). Z výzkumu vyplynulo, že konzervativci jako více vtipné hodnotí všechny druhy vtipů… asi se radši smějí, nevím. Nepůjde ani o pohled na auta, která Obama řídil, a která měla podtrhnout jeho politické názory, když z náročného Chrysleru 300C přesedlal na šetrný Ford Escape Hybrid.
Půjde zde o Obamovy favority populární kultury. Jaký je Obamův oblíbený film?
  • Oh, I think it would have to be The Godfather. One and two. Three not so much. Umm. So-so, but, but that--that saga--I love that movie. … I mean there's this combination of old world gentility and, you know, ritual with this savagery underneath. It's all about family. So it's a great movie. Lawrence of Arabia. Great film. One of my favorites--and then Casablanca. Who doesn't like Casablanca?

No, Casablanca není můj šálek čaje, ale budiž. Na své stránce na Facebooku k tomuto výběru dodal i Přelet nad kukaččím hnízdem. Lepší. :) Ze stejného rozhovoru:

  • If you could be any superhero, which superhero would you be?
    I was always into the Spider-Man/Batman model. The guys who have too many powers, like Superman, that always made me think they weren't really earning their superhero status. It's a little too easy. Whereas Spider-Man and Batman, they have some inner turmoil. They get knocked around a little bit.
Zajímalo by mě, copak říkal Obama na nového Batmana (Dark Knight) s jeho pochybnostmi ohledně prostředků a cílů? Hmm, jako odborník na ústavní právo se mu možná superhrdina nad zákonem moc nelíbil. No, uvidíme, jak bude nakládat s mocí supervelmoci.

Přednáška Elišky Wagnerové

Vážené dámy a pánové,
Přijměte srdečné pozvání na přednášku místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové s názvem 60 let Všeobecné deklarace lidských práv, která se uskuteční ve čtvrtek 11. prosince od 13 hodin v přednáškovém sále P51 na Fakultě sociálních studií (Joštova 10, Brno).
Přednáška se koná při příležitosti oslav 60. výročí VDLP pod záštitou českého zastoupení EIUC (European Inter-University Center for Human Rights and Democratization).


Ruská zahraniční politika ruským pohledem

Vážené kolegyně, vážení kolegové
Přijměte prosím pozvání na přednášku profesorů z Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů Alexandra Lukina a Borise Martynova na téma Rusko–čínské vztahy a Vztahy Ruska a Jižní a Latinské Ameriky v bezpečnostní dimenzi, která se uskuteční ve středu 10. prosince od 14 hodin v místnosti U42.
Alexander Lukin získal doktorát z politologie na Oxfordské univerzitě, publikoval u Oxford University Press a působil mimo jiné i na Harvard University a v prestižním Brookings Institute. Pracoval na ruském ministerstvu zahraničních věcí a na ruském velvyslanectví v Číně. V současné době slouží jako ředitel Centre for East Asian and Shanghai Cooperation Organization Studies a zabývá se zejména rusko–čínskými vztahy.
Boris Martynov získal doktoráty z historie a politologie a již od roku 1976 působí na Institutu Latinské Ameriky ruské Akademie věd. Publikoval více než sto článků a řadu knih, především s tématikou mezinárodní bezpečnosti a terorismu a vztahů mezi Ruskem a zeměmi Latinské Ameriky.
Jednacím jazykem je angličtina, po přednáškách následuje diskuze.

čtvrtek 4. prosince 2008

Stalin by se divil...


... kdyby věděl, jakého má jmenovce:D

pondělí 1. prosince 2008

Recenze

Drazí, nerad zneužívám tohoto ctěného fóra, ale co už... Zoufale potřebuji, rychle, recenzi do charismatického a váženého periodika Mezinárodní vztahy, kniha by měla být nikoli starší než 2 roky, alespoň trochu relevantní k problematice mezinárodních vztahů. V současné době mám k dispozici recenzní výtisk publikace Úpadek amerického federalismu? Posilování federální vlády na prahu 21. století. Kdo chce knížečku za recenzi? Prosím, prosím...

Muž na odstrel

Najpozitívnejšie vnímaným ministrom slovenskej vlády je nepochybne minister zahraničných vecí Ján Kubiš. Jeho význam je daný predovšetkým tým, že jeho nominácia bola apolitická a do funkcie bol menovaný ako veľmi kvalitný odborník v oblasti medzinárodných vzťahov. Práve renomé, ktoré má v zahraničí (v rokoch 1999 až 2005 pôsobil ako Generálny tajomník OBSE), viedlo Róberta Fica k jeho výberu. Fico vedel, že zloženie vládnej koalície (prítomnosť kontroverzných subjektov SNS a HZDS) vyvolá rozporuplné reakcie a že potrebuje extrémne skúseného ministra zahraničných vecí, aby obratne tlmil negatívne prejavy partnerov v zahraničí. Preto mu bol ochotný garantovať určitú nezávislosť.
Toto manželstvo z rozumu istý čas fungovalo (odhliadnuc od občasných rozporov – Kubiš musel napríklad tu a tam mierniť Ficové nadšenie so spolupráce s problémovými aktérmi a korigovať jeho problematické výroky). Zdá sa ale, že idylka sa blíži ku koncu. Je pomaly verejným tajomstvom, že sa na poste ministra zahraničných vecí pripravuje zmena a že pre Kubiša sa už hľadá nová pozícia (ideálne na vysokom poste v niektorej medzinárodnej organizácií).
Dôvodom má byť kritika ekonomickej dimenzie zahraničnej politiky. Fico sa dlhodobo snaží o to, aby slovenská diplomacia viac akcentovala rozvoj obchodu so zahraničím a to aj za cenu opustenia pôvodných hodnotových priorít (podpora slobody, rozvoj demokracie, dodržiavanie ľudských práv), čo sa prejavuje snahou o prehĺbenie spolupráce s Ruskom, Čínou, Vietnamom apod. V tom mu celkom evidentne Kubiš oponuje. A zdá sa, že niektorým ľuďom z premiérovho okolia (s podnikateľským pozadím a ambíciami) došla trpezlivosť.
Ak sa potvrdí, že Kubiš z funkcie odchádza, je to špatná správa pre slovenskú zahraničnú politiku. Ťažko si predstaviť lepšieho garanta jej stability. Ficov vplyv na túto oblasť bude určite oveľa výraznejší, čo bude mať zhubné následky na renomé SR u strategických spojencov. Navyše bude ťažké nájsť vhodného nástupcu. A čo je horšie, okrem mien z diplomatických kruhov sa objavili aj kandidáti s politickým pozadím, ktorý v obore nemajú absolútne žiadnu šancu uspieť – napríklad súčasný minister kultúry Marek Maďarič by bol obzvlášť nešťastnou voľbou.

sobota 29. listopadu 2008

Dialogy o EU

Post-lisabonský dlouhý a místy velmi zajímavý rozhovor s Klausem tu.
Předseda Evropské komise Barroso zde.

pátek 28. listopadu 2008

Tisk se moc nepředvedl

Při referování o Lisabonu jsem jako tradičně spoléhal na Hospodářské noviny, které nikterak neoslnily, ale na druhou stranu ani nepropadly. Místy jsem udělal tu chybu, že jsem sáhnul po MF Dnes, a to jsem se pak nestačil divit. Ostatně, posuďte sami tu.
Snůška nesmyslů startuje již na začátku a postupně akceleruje:
  • "Žádná jiná smlouva nevyvolala tolik kontroverzí jako ta Lisabonská." - těžko kvantifikovat, ale Maastricht a Smlouva o Ústavě dle mého zvedly hladinu žluči výše; to jen maximálně u nás jsme se díky Klausovi a Ústavnímu soudu o něčem tak astronomicky vzdáleném jako je primární právo, dozvěděli.
  • "Jde totiž nejdál." Smlouva o Ústavě šla dál. A když to vezmu v délce jednotlivého posunu, tak Lisabon sahá Jednotnému evropskému aktu cca po kolena.
  • "Aby EU vystupovala navenek jednotně, mají vzniknout dvě nové funkce: jakýsi "europrezident" a "euroministr zahraničních věcí"." Onen nový "zahraniční euroministr" úplně nový není, jedná se o takového Javiera Solanu s rozšířenými pravomocemi.
  • "Co je však nejdůležitější změna – způsob hlasování. Častěji bude stačit k prosazení návrhů souhlas většiny, a ne všech jako dosud." Kvalifikované většiny, nikoliv prosté většiny.
  • "Nově bude možné taky z EU vystoupit." To jde samozřejmě i dnes, jen to není v primárním právu výslovně upravené.
  • "Odpůrcům vadí, že Lisabonská smlouva omezuje suverenitu jednotlivých zemí Unie – což je nevýhodné hlavně pro střední a menší země, jako je Česko. Větší slovo než dnes mají mít velcí evropští hráči jako Německo a Francie. Malým vadí, že se státy vzdají kompetencí ve zhruba 50 oblastech ve prospěch Bruselu – například jde o migraci, dopravu nebo energetiku." Tento odstavec je asi nejlepší ponechat bez komentáře, to je jedna perla za druhou.
  • "Evropský parlament, který má dnes jen poradní hlas, by získal více pravomocí." ???? Autoři zaspali víc než 20 let.
  • "Teoreticky by svou mohli prosadit i lidé bez politiků v "občanské iniciativě"." Ne, nemohli.
  • "Novinka je, že těm, kdo cestují mimo Unii, smlouva zajistí praktičtější diplomatickou a konzulární pomoc." Zas tak "crystal clear" to není; pravda, jazyk je oproti Maastrichtu trochu odhodlanější skutečně pravidla pomoci zakotvit.
  • A bombastický závěr: "Jedni míní (hlavně levice), že je správné omezit své pravomoci ve prospěch silnější Evropské unie. Druzí (hlavně konzervativní pravice) jsou přesvědčeni, že Unie bude silná jedině jako spolek rozmanitých zemí." Co na to CDU?

Resumé: příliš správných vět v článku nenajdete. Vím, že je těžké psát o takto komplikované věci v novinářské zkratce, ale na úroveň nesmyslu by se naši mistři pera dostat neměli.

Když ryba smrdí od hlavy aneb marný mexický boj s narkomafií

Mexiko dnes z hlediska drogových kartelů představuje minimálně stejnou hrozbu jako Kolumbie. Po rozbití kartelů z Medellínu a Cali se kolumbijská scéna fragmentovala a distribuci na americký trh převzali ve velkém právě Mexičané. Od poloviny devadesátých let tak rostou v zemi velké drogové kartely oplývající obrovským množstvím prostředků s možností korumpovat kohokoliv.
Že je v Mexiku policie prohnilá skrz na skrz se dlouhodobě ví, několikrát proti ní musela zakračovat i armáda. Poslední týdny ale ukázaly, kam až chobotnice jménem narkomafie stačila vystrčit svá chapadla.
Minulý týden byl zatčen mexický protidrogový "car" Noé Ramírez Mandujano, hlava boje proti narkomafii. Důvod? Kromě státní kasy byl Mandujano placen též z kapes mafie, konkrétně mocného Pacifického kartelu. A od něj si přišel určitě na více paněz nežli od státu - měsíčně mu na účet přicházelo 450.000 dolarů. Výměnou za to informoval kartel o průběhu vyšetřování a varoval jej před zátahy.
Mandujano je však pouze největší rybou, kterou se vyšetřovatelům podařilo chytit. Dva jeho podřízení na ředitelské úrovni prali také a vyšetřován je i Mario Velarde Martinéz, muž, který byl za minulé administrativy jedním z nejvýše postavených lidí v AFI, mexické obdobě americké FBI.
Celkem jen za poslední měsíc sklapla past nad osmi muži ve vysokých funkcích a spousta dalších je vyšetřována. Toto je však jen začátek. Z kolumbijské zkušenosti lze důvodně očekávat, že peníze od narkomafie srazí vaz ještě hodně dalším vlivným lidem. Narkomafie se totiž díky pasivitě vlády v jejich počátcích v Mexiku rozvinula natolik, že disponuje prakticky nevyčerpatelnými prostředky. A nebojí se jejich část investovat do svojí ochrany - od běžných policistů, přes střední kádry až po špičky typu Mandujana.

středa 26. listopadu 2008

Zajímavosti z Prospectu

Vybrané říjnové perličky z Prospectu:
  • In 2005, Baltimore averaged a higher per capita homicide rate than Darfur. (UN field reports and infoplease.com; sent in by Alex de Waal)
  • In 1974, Leicestershire golfer Bob Taylor achieved three holes-in-one in competition on the same hole over three successive days. (Hole in one, by Chris Rodell; sent in by Charles Stonehill)
  • 35,000 people die of rabies in India every year. (The Times, 26th August 2008)
  • In the US, a poll of 10,000 married couples in 2006-07 found that 19 per cent met online, compared with 17 per cent who got together at work and 17 per cent who met through friends. (Daily Mirror, 14th August 2008)
  • In the US, a poll of 10,000 married couples in 2006-07 found that 19 per cent met online, compared with 17 per cent who got together at work and 17 per cent who met through friends. (Daily Mirror, 14th August 2008)
  • Only 245 male tennis players have won more than £1m in total career prize money. (ATP online)
  • Exports make up 13.5 per cent of US GDP - the highest figure since the second world war. (Wall Street Journal, 11th September 2008)
  • China's biggest single oil supplier is Angola. (The Economist, 30th August 2008)
  • 23 per cent of Germans believe the US government was behind 9/11. The figures in Britain, France and Italy are 5, 8 and 15 per cent respectively. In Egypt, just 12 per cent blame the US, although 43 per cent point the finger at Israel. (worldpublicopinion.org)
  • Buckingham Palace was recently valued at £935m. (The Telegraph, 1st September 2008)
  • A pound of gold is worth $12,000. The following are all worth more than their weight in gold, in terms of price per pound: platinum ($20,679), $50 notes ($22,680), cocaine ($22,680), rhodium ($77,292), good-quality 1-carat diamonds ($11.4m), LSD ($55m) and antimatter ($26 quadrillion). (Marginal revolution, 28th August 2008)
  • The Greater London Authority Act 1999, which established the office of London mayor, was the longest piece of legislation passed by parliament since the Government of India Act in 1935. (The Times, 21st August 2008)
  • One in four adults in New York City have herpes. (USA Today, 9th June 2008)
  • This year, over 5 per cent of the Egyptian government budget will go on bread subsidies. Subsidies as a whole cost more than the health and education budgets combined. (Prospect, October 2008)

Klaus fighting

Pouze kratičce ke včerejšímu prvnímu dílu lisabonské ságy u Ústavního soudu: vítězem prvního kola se stal jednoznačně na body Václav Klaus. Výborná řeč, přednesená pěkně zpatra, se střídavě vyzývavými a empatickými pohledy kolem sebe, s jednoznačně přesvědčovacím potenciálem. Doufám, že si frekventanti kurzu EVS413 Ústavní spory u ESD vzpomněli na rozsudek Maastricht a byli překvapeni, jak tomu všemu náhle krásně rozumí (ad kompetenční kompetence). Jen mé tradiční povzdechnutí - škoda, že se do jinak zajímavé řeči probojuje několik zaužívaných konzervODS nesmyslů jako např. dvojnásobné snížení váhy českého hlasu v Radě. A samozřejmě škoda, že nedošlo k jakékoliv debatě, k jakémukoliv dotazování ze strany soudců na hlavy vysokých ústavních představitelů. Taková možnost skoro-odborné diskuze na nejvyšší úrovni je potřeba jako sůl, zvláště když není limitována potřebou sdělit v televizní debatě co nejúdernější argument v minutě a půl.
A ještě jedno povzdechnutí na závěr: v předsálí Ústavního soudu jsem si připadal jak na Kometě v Rondu, kde se 7200 lidí tlačí u dvou vstupních bran. Jistě šel očekávat velký zájem o účast diváků na jednání, proto se mohli najmout třeba dva důchodci navíc, kteří by registrovali návštěvníky a rozdávali visačky tak, aby ante portas nezůstalo cca 30 lidí.
Jinak to co předvádějí v honbě za zajímavým snímkem kameramani a fotografové, to je opravdu zážitek. Při vstupu pana prezidenta do budovy Ústavního soudu nabíhají do davu, přeskakují květináče, padají, úžasné...
Post-post-post scriptum: proč si ČT24 pozvala do studia k jednání Ústavního soudu ing. Macha a pána z Evropských hodnot, kteří k problematice neměli takřka co říci??

úterý 25. listopadu 2008

Volby nasucho

Specifickým rysem nedělních venezulských voleb guvernérů a starostů byl fakt, že již od pátěčního poledne se něsměl prodávat alkohol v likoreriích, tedy obchůdcích s lihovinami. Asi aby národ s kocovinou nehlasoval špatně, rozumněj "ne rudě":)
Uvedené opatření nás samozřejmě zastihlo nepřipravené, nicméně ani samotní Venezuelci v tom neměli moc jasno - v některých restauracích v pohodě servírovali pivo, ale odmítali dělat koktejly, protože jsou z lihovin, někde prohibici dodržovali zcela. A někde z likorerií vynášeli zadním vchodem pivo a prodávali ho na ulici, i když dle našich informací za to hrozil kriminál.
Po pravdě řečeno mi opatření nejprve přišlo lehce mimo, zvlášť když prohibice trvala již od pátku a volby byly v neděli. Pak jsem si ale řekl, na druhou stranu, proč ne? A proč to nezkusit i u nás? Třeba by i ty naše poslední volby dopadly jinak;)

pátek 21. listopadu 2008

Reflexe americkych voleb v dzungli Orinoka aneb "Fuerza negra"

Nasledujici rozhovor se odehral ve vesnicce v orinocke dzungli, kam jsem pri svych toulkach Venezuelou zavital. Nejblizsi silnice 150 kilometru, doprava mozna jen po vode, sedime pred hotelem, ktery se od mistnich pristresku v podobe ctyr kulu v zemi a strechy ze slamy, kdy jediny "nabytek" predstavuje zavesena houpaci sit lisi tim, ze ma steny obite prkny a v oknech moskytieru (pochopitelne deravou, coz jeji ucinek lehce degraduje).
Sedim pred budovou a zabijim desitky komaru rezistentnich repelentum, dalsi desitky me ovsem dostanou (jen na prave ruce od zapesti ke koneckum prstum jsem nedavno napocital 27 stipancu), se mnou majitelka hotelu, ktera mezi mistnimi indiany Warao jako cernoska hodne vycniva.
"Co rikas na volby v Americe?", pta se. Odpovidam, ze jsem spokojeny, vse dopadlo, jak melo. "Tak, tak.", prikyvuje. "Hodne se zmeni. Super, ze bude v cele Statu stat cernoch. Cernosi jsou silni. Muj otec, to byl Francouz, jeste belejsi nez ty. Moje matka cerna. Cerny geny zvitezily. Cerna vzdycky zvitezi. Cerna je silna." Na chvili se odmlci, a pak uz jen dodava. "Fuerz nagra." (Cerna sila).
Inu, jestli je to tak, tak nezbyva nez poprat "Fuerza negra, Barack;)"

pondělí 17. listopadu 2008

Why Oh Why Can't We Have a Better Press Corps?

Vypůjčil jsem si do nadpisku tradiční otázku profesora ekonomie z Berkeley Brada DeLonga, který často peskuje noviny za publikování nepřesností. Třebaže mám pro různé přehmaty gramatického i faktického rázu pochopení, pamětliv zejména nedávného gramatického mega faux pas při rozesílání hromadného mailu svému nejlidnatějšímu kurzu, čítajícímu přes 200 posluchačů, krátký úvod k rozhovoru Daniela Anýže se Simonem Johnsonem v pátečních Hospodářských novinách mě donutil k pochybám, zda korektoři v jediném českém seriózním deníku fungují tak, jak mají. Krpy takovéhoto kalibru by rozhodně projít neměly: "označen za novou konferenci Bretten Woods, podle setkání, na němž v závěru 2. studené války vznikl současný mezinárodní finanční systém". Název Bretton Woods ostaně dělal problémy častěji, v dlouhém rozboru Lenky Zlámalové se zase píše Bretton Wood.
Jinými slovy, jak jsem za existenci HN u nás rád, jsou věci, na nichž by se mohlo zapracovat.

Call for papers - sympozium „Současná česká zahraniční politika a její výzkum“

Milé kolegyně, milí kolegové, ještě pár dní máte možnost zaslat návrhy na příspevky pro únorové (2009) sympozium věnované české zahraniční politice a zamyšlení se nad jejím výzkumem. Více zde: http://iir.cz/upload/EventsFiles/2008/Call%20for%20papers.M.Ko%F8an.pdf Těším se!!

Slzy dojetí a USA ve střední Evropě

Vystaveno s laskavým souhlasem vydavatele Prager Zeitung, kde tento text původně vyšel 6. 11. 2008

Málokdo by asi čekal, že při prezentaci odborné knihy z prostředí mezinárodních vztahů mohou propuknout city v takové míře, že se někteří diskutující neubrání slzám. Na druhé straně, dojde-li na problematiku vztahu střední Evropy a Spojených států, pak je v posledních letech spíše příznačné, že debatu ovládají emoce, než cokoli jiného. Diskuse, která se před nedávnem odehrála v Americkém centru při prezentaci výborné publikace z dílny Europea, věnované vnímání Spojených států v regionu střední Evropy, budiž toho důkazem. Pestrá směsice odborníků na danou problematiku, vysokoškolských pedagogů, politiků či českých emigrantů ve Spojených státech se v diskusi uchylovala k termínům jako „vděčnost“, „závist“, „malost“, „hegemonie“, „anti-amerikanismus“, což ukazuje, o jak nesmírně citlivé a rozporuplné téma se v současnosti jedná. I na ty slzy došlo.

Otázka možných podob vztahu ke Spojeným státům byla ve středoevropském prostoru vždy poměrně živá. S výjimkou Slovenska v období vlád V. Mečiara však v devadesátých letech v podstatě nepronikla na exekutivní či politickou úroveň. Naopak, zahraniční politika středoevropských (tzv. Visegrádských) zemí byla charakterizována základním konsensem, který spatřoval hlavní zahraničněpolitické pilíře v integraci do evropských i atlantických politických, hospodářských a bezpečnostních struktur. Heslem byla „euro-atlantická integrace“ a pevná vazba na Spojené státy v tomto úsilí hrála jednu z vůdčích rolí. Proč se tedy v posledních letech setkáváme s tak radikálním nárůstem principiálních politických konfliktů ohledně USA? Jak se mohlo stát, že zahraniční politika a vazba na Spojené státy může vévodit politickým kampaním, když navíc průzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že zahraniční politika stabilně figuruje na zadních místech v žebříčku popularity politických témat?

Důvody lze pochopitelně hledat jak v mezinárodním tak domácím politickém vývoji. Základní shoda o zahraničněpolitickém směřování Visegrádských zemí, to znamená co nejpevnější vazba jak evropská tak atlantická, byla v devadesátých letech nejen záležitostí vlastního rozhodování politických elit, ale byla rovněž umožněna absencí zásadnějších trhlin v euroatlantickém partnerství jako takovém. Této euroatlantické harmonii učinila nejpozději přítrž Spojenými státy vedená invaze do Iráku v roce 2003. Ta nejen, že oddálila Evropu od USA, ale znamenala také rozdělení v rámci Evropy samotné. Co víc, konec euroatlantického konsensu postavil před dosud nepoznané dilema i politické reprezentace ve středoevropských zemích. Středoevropské vlády a politické strany najednou čelily rozhodnutí, zda jít se „starou“ Evropou, kterou reprezentovaly zejména Německo s Francií, tedy klíčové státy při procesu vstupu visegrádských zemí do EU, nebo se Spojenými státy, které byly pojímány jako hlavní garant evropského a středoevropského bezpečnostního uspořádání. Navzdory tehdejší často i vyhrocené debatě se nakonec každá z visegrádských zemí rozhodla přidat na stranu „koalice ochotných“ a podpořit Spojené státy proti Iráku, a to i navzdory mínění většiny evropské a středoevropské veřejnosti. Nejpozději od této doby se ze vztahu ke Spojeným státům stala věc veřejná a politická.

K diferencovanému přístupu k zahraniční politice ve střední Evropě také zásadně přispěl samotný vstup do EU v květnu 2004. Vlády a politické strany najednou byly nuceny přijmout spoluzodpovědnost za vnější vztahy EU a za osud Evropské unie jako takové, což s sebou nese o poznání pestřejší a rozsáhlejší paletu zahraničněpolitických rozhodnutí. Po ideové byl cíl vstupu do euroatlantických struktur vcelku pohodlný, po roce 2004 však byl nahrazen rozmanitým, náročnějším a důslednějším hledáním vlastní zahraničněpolitické identity. A hledání s sebou nese diskusi. Je totiž bláhové, a ještě spíše dokonce nebezpečné, domnívat se, že může existovat jedna dobrá, racionální, odborně vypočítaná zahraniční politika. Naopak, zahraniční politika je – a měla by být – záležitostí demokratického procesu, deliberace, nejistoty ohledně správného rozhodnutí, zodpovědnosti a v neposlední řadě by měla být spojena s mnoha názory. Zahraničněpolitické volby jsou následkem partikulárního vnímání mezinárodní politiky, představ o správném uspořádání světa a místa reprezentovaného státu v něm. Proto se v současné době tak radikálně liší názory na politiku Spojených států a na to, jak na tuto politiku reagovat. Proto vlastně ani nemůže být nalezen skutečný konsensuální základ pro zahraniční politiku. V demokratických zemích je tento stav dostatečný a možná i žádoucí, neboť nepřeje extrémům.

Existuje však jedno velké ALE. Bohužel totiž, jak už to někdy bývá, bez výjimky všechny relevantní politické strany států Visegrádské skupiny učinily ze zahraniční politiky rukojmí domácího politikaření, zneužívajíc zásadní zahraničněpolitické volby pro voličskou mobilizaci či přímo pro vnitrostranické pletichaření. Taková strategie se nemůže než promítnout do zvýšeného zájmu a citlivosti veřejnosti o zahraničněpolitické rozhodování. Potud dobře – zájem veřejnosti je pro demokracii klíčový. Je-li ovšem cílem politických stran polarizace veřejnosti, tvorba možných proti-amerických či proti-evropských sentimentů a jejich následná politická kapitalizace, pak je možnost jakékoli diskuse v podstatě paralyzována. Takový trend k demokratickému uchopení zahraniční politiky rozhodně nepřispívá.

Problematika vztahu ke Spojeným státům se přitom promítá v podstatě do všech významnějších zahraničněpolitických rozhodnutí, jako byla otázka Kosova, Gruzie, evropské obranné politiky, energetické bezpečnosti, a v první řadě pochopitelně otázka prvků americké protiraketové obrany v prostoru střední Evropy. V budoucnu tedy nemusí dojít ani na kontroverzi podobnou té, jíž jsme byli svědky v roce 2003, aby se ukázalo, že země střední Evropy rozhodně nebudou schopny přispět ke stabilizaci, ani ke konstruktivní diskusi. Taková diskuse totiž neprobíhá ani uvnitř těchto zemí samotných. Pro EU i pro budoucího presidenta Spojených států by mohla tato situace vést k zamyšlení. Ne snad, že by Visegrádské země hrály nějakou zvláště významnou roli v mezinárodní politice. Spíše naopak. Přesto však lze říci, že se například profilují jako země se zvláštním vztahem k východnímu a jihovýchodnímu sousedství EU a v tomto směru i usilují o významnější podíl na strukturování vztahů EU a NATO vůči tomuto regionu, Ukrajinu, Gruzii, Srbsko a Kosovo nevyjímaje. Tyto regiony jsou jednou z klíčových oblastí sousedství EU, a patří mezi zájmové oblasti Spojených států. Vypočitatelný a spolehlivý partner ze střední Evropy by jistě mohl přijít vhod. Navíc, v minulosti se středoevropské země osvědčily jako věrný spojenec Spojených států, a to nehovořím pouze o Iráku, medializované otázce českého „radaru“ či polských „raketách“.

Závěrem lze tedy říci, že debaty o zahraniční politice a vztahu ke Spojeným státům musí být emotivní a zapálené, neboť se jedná o témata celospolečensky vitální. Dokonce i na slzy může dojít, jako nedávno v Americkém centru. Je však v zahraničněpolitickém zájmu Visegrádských zemí, i v zájmu širšího mezinárodního prostředí, aby na politické úrovni byla tato diskuse vedena sice zapáleně, ale zároveň zodpovědně a státnicky a s vědomím, že bez alespoň minimální kompromisu to asi nepůjde.

sobota 15. listopadu 2008

Energetická bezpečnost na FSS

Všichni jste ve čtvrtek 20. listopadu 2008 srdečně zváni do auly FSS, kde se uskuteční mezinárodní konference s názvem Energetická bezpečnost kaspického regionu. Od jedné hodiny odpolední zde vystoupí velvyslanci Ruska, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Turecka, chargé d'affaires Gruzie, zástupci českých ministerstev i velkých energetických společností.
Na konferenci naváže od 20 hodin vystoupení osmičlenné ázerbajdžánské národní skupiny Tunzale Agaeva, která v České republice vystupuje poprvé. Zájemcům se tak nabízí unikátní příležitost naživo si poslechnout typickou hudbu tohoto regionu, zprostředkovanou uznávanými hudebníky. Vše samozřejmě doprovázeno tradičně opulentním rautem.
Pro přesný program klikejte tu.

pátek 14. listopadu 2008

Soudní dvůr a princip subsidiarity

Jedno nejmenované české ministerstvo mělo následující problém: jedna nejmenovaná země v Radě hrozí, že pokud jí nevonící návrh nařízení skutečně projde unijním legislativním mechanismem, tak bude žalovat právní akt u Soudního dvora na neplatnost, a to z důvodu porušení zásady subsidiarity. Mou krátkou zprávu pro ministerstvo, jakou má asi vyhrožující země u Soudního dvora šanci, najdete zde. Upozorňuji, že se jedná o krátký textík založený zejména na respektovaných knižních publikacích, prostý jakýchkoliv akedemických ambicí.

čtvrtek 13. listopadu 2008

Co hýbe světem?

Vladimír Dlouhý píše do Financial Times, The Economist informuje o Klausově ne zcela klidně proběhnuvší návštěvě Irska a The Wall Street Journal přináší článek o Obamovi a protiraketové obraně. Že by byla venku okurková sezóna?
Aktualizováno! Aby toho nebylo málo, prezidentově irské krasojízdě se dnes věnuje komentář ve Wall Street Journal.

Bienvenidos a republica bolivariana

Jsa v soucasne chvili ve Venezuele se rad podelim o prvni dojmy ze zeme. Ihned pote, co jsem se dostal ke sve bagazi (na latinos az neuveritelne rychle), se me zdvorile ujal jeden z pracovniku ochranky, pry abych se neztratil. Soucasti pratelskych rad bzlo pochopitelne seznameni s kamaradem vekslakem a kamareadem z ministerstva turistiky, s peknou orwellovskou zkratkou Mintur.
Bylo mi vysvetleno, jak menit dolary na cernem trhu tak, aby se dostalz k beznym lidem (krome pritele Vekslaka je obavam se uvidi jen vetsi vekslacke ryby) a nejlepe na letisti, protoze pak uz nikdy nedostanu podobny kurz. Vzhledem k tomu, ze sem podobnych triku uz par zazil, jesm za nabizeny kurz vymenil jen nezbytne minimum (a v duchu se kopal do onech mist, ze jsem dolaru nevzal vice s ohledem na povestnou bezpecnost venezuelskych mest), k velkemu zklamani sekuritaka, vekslaka, ale o to mensimu ridice Ivana (rodice by mely pracovat na prognostaku, lepsi jmeno do dnesnich dob sznkovi vybrat nemohli:)). Ten uz za rohem nabizi lepsi kurz.
Pomalu, ale jiste, zacinam chapat, do jakeho stavu Chavez mistni ekonomiku dostal, na cernem trhu za dolar dostanete dvakrat vice nez je oficialni kurz, protoze je to jedina mena, ktera drzi hodnotu. Krome oficialnich bolivaru tak bezne koluji dolary, ktere se vsak kazdy snazi schranovat. Po navsteve potravin chapu proc. Dle oficialniho kurzu date za toastovy chleb 80 korun, 1,5 litru vody 45 a kilometru taxiku 50-100 Kc (i mistni). Vetsina veci podrazila za poslednich 5 let minimalne 2x, vetsinou 3x. Jen benzin je v podstate zdarma, za 50 litru zaplatil Ivan podle oficialniho kurzu asi 30 korun. Az sem zavedl vanezuelskou ekonomiku chavezovsky socialismus.
Cesta z letiste do centra odpovida predpokladum, Ivan se ridi heslem o silnejsim psovi, stejne jako popularni Ivanek. Dvakrat na posledni chvili uhne busu, ktery nas tlaci na krajnici, jinak svym Chevy tlaci dalsi:)
Nasleduje obvykly trik s tim, ze jsme zavezeni nekam, kam nechceme, ale ze drobne navyseni jizdneho to lze napravit. Na to nelze reagovat jinak nez prikyvnutim a chzstanim se na nasledujici hadku s tradicnim odchodem s pokrikujicim domorodcem v zadech:)
Toz tedy prvni dojmy, uz jsou i dalsi, casem sem jeste neco pridam:)

úterý 11. listopadu 2008

Má to cenu?

Předsednictví ČR v EU se blíží, ovšem jak český prezident, tak i občané ČR míní, že nejde o nic zásadního a v podstatě je to nezajímá. Poté, co jsem si přečetl poslední - tradičně zajímavý - rozhovor s Václavem Klausem jr. nejen o školství a PORG, jsem zjistil, že píše blog. Pro zájemce o humorný pohled na nedůležitost českého předsednictví a jeho paralelu s funkcí předsedy třídy na základní škole doporučuji podívat se na jeho poslední post... :)

"Předsednictví tedy zvládneme v pohodě a na nějakou dobu tím mediálně přehlušíme fakt, že zámecké sýpky nejsou v nejlepším stavu, pole leží ladem, na našem zámku to intrikuje všichni proti všem s nebývalou měrou, poklasní a správcové okrádají knížete-pána, kde můžou a Čingischán i vládci Mezopotámie mezitím připravují své oddané nekonečné šiky."

pondělí 10. listopadu 2008

ANKETA: Myslíte si, že by se Gruzie měla stát členem Severoatlantické aliance?

Tak a je za nami ďalšie kolo lokálnej ankety. V tej poslednej sme sa vás pýtali na váš postoj k vstupu Gruzínska do Aliancie (resp. v podtexte na „vstup“ Aliancie do regiónu). Názory návštevníkov blogu sú vcelku jednoznačné – prevažná väčšina začlenenie Gruzínska do Aliancie podporuje (25 kontra 11), a to minimálne v dlhodobej perspektíve. Na prvý pohľad zaujme tiež fakt, že počet hlasujúcich, ktorým ležia na srdci vzťahy k Rusku, je minimálny.
Novou anketou by sme sa radi vrátili na domácu pôdu, aj keď sa ponúka plejáda tém z oblasti svetovej politiky. Blíži sa koniec roka a s ním bude musieť miláčik davov Nico Sarkozy (chtiac-nechtiac) predať žezlo vlády nad európskymi dŕžavami českému nástupcovi. Súčasná vnútropolitická situácia ČR je ale potenciálne výbušná a je otázne kto ním bude? Udrží si Topolánek svoje kreslo, alebo dôjde k zmene? A k akej?

pátek 7. listopadu 2008

Bend the Arch of History

Pokud by do znovu připomenuté soutěže "Nejhloupěší výrok politika" mohl nominovat jeden můj kamarád, který svůj zdravý selský rozum programátora aplikuje na politiku přímo a bez okolků, uvedl by na předním místě Baracka Obamu za jeho středeční Victory Speech. Pro mnohé "Change-people" asi pobuřující záležitost a pro obdivovatele řečnického umění obecně nejspíš překvapivý krok, ovšem z hlediska zdravého rozumu je to prostě blábol: "Put our hands on the arch of history and bend it once more towards the hope for better days."
Já v tomto případě patřím do skupiny obdivovatelů řečnického umění a přesto, že oblouk dějin ohýbat nehodlám, přikládám zde video Victory Speech jako důkaz působivého politického proslovu. Posledních 5 minut doporučuji obzvlášť, protože téma "Yes, we can" a jím uhranutý dav se jen tak nevidí.


Občané o radaru

Poslední průzkum hlásí setrvalý stav.

čtvrtek 6. listopadu 2008

Na dlhé zimné večery

Blíži sa obdobie, kedy nám nepriazeň počasia - krutý sibírsky mráz, severák a snežné fujavice – obmedzí možnosti trávenia voľného času. Špeciálne v takých chvíľach väčšinou každý rád siahne po dobrej knihe. V konkurencií širokého výberu aktualít nikdy neurazí osvedčená klasika. Záujemcovia o medzinárodné vzťahy, ktorých už pomaly unavujú nové a nové spisky o tom, prečo Bushová administratíva v Iraku zlyhala, majú alternatívu v podobe zásadného diela v oblasti vojenskej stratégie. Brnenské vydavateľstvo B4U Publishing prináša tento rok na trh „Umění války“, ktorého autorom je čínsky majster Sun-c´. Predpokladám, že čitateľom tohto blogu dielo samotné netreba bližšie predstavovať. Odporúčam prečítať i recenziu, ktorá síce k českému prekladu nie je veľmi zhovievavá, ale kvalitu autorových myšlienok nijak neznižuje:

"Základem Sun C'ových teorií je důkladné poznání sebe sama a protivníka na straně druhé. A to je právě to, co knize umožnilo neztratit nic ze své popularity a aktuálnosti."

(nekultura.cz, 18.10.2008)

KMVES goes to Hollywood

Když o něco jde, tak mají mluvit odborníci. ČT24 to naštěstí pochopila a obrátila se do Brna. Po Petrovi Vilímkovi se objevili na televizních obrazovkách i další členové Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU a specialisté na americkou zahraniční politiku - sám vedoucí dr. Petr Suchý a ředitel Mezinárodního politologického ústavu doc. Břetislav Dančák. V knihovně FSS s odbornými periodiky typu Ekolisty za zády se prezentovali zejména na tématech americké zahraniční politiky vůči Evropě a Blízkému Východu. Sledujte zde v časech 8:02 a 1:31:22.
PS: Proč ČT24 píše MUNI??
PPS: Modrá kravata povinností!

středa 5. listopadu 2008

Petr Vilímek na ČT24

Včera (4. listopadu 2008) vystoupil na ČT24 člen našeho blogovacího týmu Peťa Vilímek v pořadu Světadíl, a to mimochodem velmi zdařile.
Klikejte tu a přetočte na 1:33:23. Pěkné podívání.

pondělí 3. listopadu 2008

Desetileté namlouvání ČR a Mezinárodního trestního soudu

"Za sebe se zdržím hlasování o této věci. Myslím si však, že by bylo lépe přerušit jednání o tomto bodu do doby, dokud nedojde k ratifikaci Římského statutu nejméně dvěma dalšími stálými členy Rady bezpečnosti. To také navrhuji."

"Vyžadovat, prosím, aby bylo přerušeno do doby, až další dva stálí členové ratifikují Římský statut… Já bych si dovolil poznamenat, že to znamená posunout rozhodnutí o Mezinárodním trestním soudu na den svatého Dyndy, protože každý z nás ví, že další stálí členové Rady bezpečnosti, mimo Velké Británie a Francie, které - to chválím - už hodně udělaly, to prostě neudělají. To nám musí být jasné."

K této debatě došlo na půdě Poslanecké sněmovny minulý čtvrtek mezi poslancem Exnerem a ministrem Schwarzenbergem. Exnerův návrh nakonec neprošel a Poslanecká sněmovna vzápětí poprvé ve své historii vyjádřila souhlas s ratifikací Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Stalo se tak po 10 letech od doby, kdy byl návrh ŘS přijat na Římské konferenci a byl zahájen ratifikační proces.

Je už notoricky známé, že za těchto deset let stačily ratifikovat všechny země EU s výjimkou České republiky, i v širší Evropě jsme zůstávali sami po boku Ruska, Turecka, Moldávie, Běloruska, Ukrajiny... Příčiny našeho dosavadního odmítání jsou směsicí politických (nepřistoupily Spojené státy, nerealizovatelnost cílů ICC) a právních důvodů (nesouladu s ústavním pořádkem ČR - imunity ústavních činitelů, amnestie/milosti, vydávání občanů do zahraničí a další). Obávám se ale, že především většina poslanců o fungování ICC valnou představu nemá a ani ji neprojevila, proto byl postoj jednotlivých poslaneckých klubů, hmatatelněji než v jiných otázkách, formován postoji jednotlivců.

Co ale změnilo názor poslanců od roku 2000, kdy poprvé Marek Bendal vyhnal návrh na ratifikaci ze Sněmovny? Ukázal se od té doby ICC jako funkční a nezávislý nástroj? To spíše ne. Dostalo se mu větší podpory od ostatních zemí? To rozhodně ano, za 8 let byl ratifikovaný více než 90 zeměmi k dnešnímu číslu 108, nicméně Rusko, Čína i USA zůstávají stále stranou. Než pozorné vyhodnocování činnosti ICC našimi poslanci bych spíše viděl přičinu jednak v tlaku EU rostoucím s blížícím se předsednictvím, dále pragmatický přerod poslanců ODS, kteří po přebrání vládní zodpovědnosti nepotřebovali za každou cenu torpédovat každý návrh vycházející z pera vlády.

Ratifikace ale stále není u konce, doposud chybí podpis prezidenta. Z jeho dřívějších postojů k jiným mezinárodním otázkám by se dalo vyvozovat, že ICC nebude zvlášťe nakloněn. Je však otázkou, zda-li se odváží postavit se ústavní většině, které se doposud ratifikace těší. Nechme se tedy překvapit, zda se ČR opravdu stane 109. členskou zemí této instituce.

neděle 2. listopadu 2008

Proč Obama?

Jelikož americké volby jsou zde, rád bych ještě využil diskusních možností blogu a zeptal se spolublogerů na jejich dojem a názor. Ze všech průzkumů vyplývá, že v Evropě tradičně převažuje obliba demokratického kandidáta, ovšem letos je to ještě výraznější. Jde o stereotyp? Je to jako s negativním pohledem na republikánské kandidáty? Ti jsou považováni za reprezentanty té hloupější Ameriky, i když třeba „superhloupý“ Bush jr. měl lepší výsledky z testů SAT než Al Gore či lepší výsledky GPA na Yale než John Kerry. Jelikož mě osobně trochu minula tzv. Obamománie, zajímalo by mě, proč byste (zdali je to tak) volili Obamu? Je to proto, že to není republikán jako prezident Bush s jeho nechvalnými výsledky v některých ohledech? Nebo proto, že má rozumnější názory? Nebo je to hloupá otázka, protože Obamu budou volit právě jen Američané… ?

Zajímavé důvody na podcastu The New York Review of Books uvedl Ronald Dworkin, když rozebral současnou situaci na americkém Nejvyšším soudě s tím, že pokud by vyhrál McCain a nechal jmenovat konzervativního kandidáta, mohlo by to znamenat výrazné přepsání dosavadního ústavního vývoje USA v mnoha zásadních otázkách. Závěr podcastu je exklusivní: „What we have tried? Stupidity. And it doesn´t work. Let´s try inteligence.“ Trochu emotivní a snad i přehnané řeči Dworkina jsou možná o něco méně emotivní a přehnané než poslední komentář Charlese Krauthammera na The Washington Post, ale zrovna kredit republikána Bushe s ohledem na právní aspekty boje proti terorismu není vůbec dobrý. Třeba z tohoto pohledu by ústavní právník Obama mohl přinést „the change we all are waiting for“. :)

sobota 1. listopadu 2008

W jako Wall Street?

Obecné paralely v rámci dvěstaleté a někdy z venku hleděno schematicky jednoduché politiky USA se hledají poměrně snadno. Paralelu prezidentů Bushe jr. a Trumana s jejich nepopularitou, vedením ne zcela úspěšné války na druhém konci světa (Korea, Irák) či soubojem s amorfním nepřítelem (komunismus, terorismus) jsem použil v nedávném textu pro Revue Politika, ovšem častěji je v souvislosti se současným prezidentem USA používána paralela vůči administrativě Ronalda Reagana. K již známým přirovnáním bych na tomto místě doplnil vypuknutí finanční krize během druhých funkčních období obou prezidentů, vyvalení finančních skandálů z kanceláří na Wall Street a jméno Oliver Stone.
V současné době vstupuje do kin Stoneův film W., který dle ohlasů konzervativců asi nebude tak smířlivý, jak režisér původně ohlašoval. Zábavné by to však být mohlo... Zdá se, že hlavní téma filmu je síla, která dokázala (alkoholika) Bushe jr. dotáhnout až Bílého domu. Že by to byl Bush sr.?

W. (2008)


O dvacet let dříve za vlády Reagana natočil Oliver Stone nejspíš lepší z obou filmů, který reagoval na tehdejší kolaps akciových trhů, obrovské schodky rozpočtu USA a skandály na Wall Street (stále velmi aktuální témata). Příběh s duem Michael Douglas a Charlie Sheen je sice na The New York Times A. O. Scottem v zásadě hodnocen jako "conventional Hollywood melodrama about rise and fall...", ale je přidána i řada komentářů, které dávají pádné důvody k shlédnutí. Od kvalitních hlášek (If you need a friend, get the dog.), poutavého děje, skvělého Douglese, až k vykreslení vrcholku kapitalismu 80. let a jeho vládců či k přesahům do klasiky anglické literatury. S tím posledním si pan novinář asi trochu zapřeháněl, ale jinak jde o kvalitní okénko do světa za zrcadlem a možná lepší volbu v rámci Stoneova provokativního díla.

Wall Street (1987)

čtvrtek 30. října 2008

Evropské obavy z českého předsednictví

Česká politická situace se v posledních dnech stala výrazně protřásaným tématem po celé Evropě. Volebního úspěchu ČSSD si nešlo nevšimnout a o stabilitě vlády nyní panují značné pochyby. I z tohoto důvodu již vznikají scénáře, jak Čechům předsednictví ulehčit, rozuměj "obrat jej o to, co by normálně řešilo".
Mistrem v této oblasti je kreativní prezident Francie Nicolas Sarkozy, který přišel už s několika projekty, kterými by mohl vrátit zemi galského kohouta její "grandeur". Po neúspěšné Středomořské unii se nyní chopil finanční krize a svoje socialistické řešení hodlal exportovat do eurozóny skrze formální summity zemí, které jsou v ní sdruženy. Česká republika tomu naštěstí za pomoci Německa zabránila, nenechala si od Sarkozyho předsednictví slovy Václava Klause "vytunelovat" a finanční krizi tak bude jako předsednický stát řešit ona. Není bez zajímavosti, že kancléřka Merkelová již podruhé v krátké době vystavila stopku Sarkozyho plánům na posílení pozice Francie v Evropě. Sarkozyho elán se stal předmětem parodie i v samotné Francii, doporučuji shlédnout díl francouzských Gumáků zde :)
Obavy však současné politické problémy v ČR vyvolávají i v sousedním Německu, kde poslanci CSU dumají nad akceschopností naší oslabené vlády v otázce krize a jeden z nich dokonce přišel s nápadem na prohození si předsednictví se Švédskem, což by byl zcela bezprecedentní krok, nehledě na to, že Švédi by se za dva měsíce těžko připravili.
Reakce vyvolala i nedávná slova prezidenta Klause, že Evropu ovládají stejné státy, které před sedmdesáti lety podepsaly Mnichovskou dohodu. Česká republika by si pak neměla hrát na to, že její předsednictví něco změní. Klaus skutečně nevynechá jedinou příležitost, jak předsednictví bagatelizovat. Podle německého Die Presse tak není divu, že v Bruselu mnohým naskakuje husí kůže, když o roli Klause během předsednictví přemýšlejí.
Situace okolo českého předsednictví je v současné chvíli mimořádně zamotaná, jelikož nikdo neví, co po změně nálady voličů očekávat a jaká vláda nás jím provede. Navíc jsme první středně velký stát v rámci postkomunistického bloku, který se evropského vesla chopí, a to ještě v okamžiku, kdy EU vplula do finanční krize a problémů s ratifikací Lisabonské smlouvy, mimo jiné právě u nás, což nám opět nepřidává. Hned několik států, včetně pilného Rakouska, svoje první předsednictví nezvládlo. Další mínus bod pro nás. No a že jsme obecně vnímání jako euroskeptický stát asi není třeba dodávat.
Projekt evropské integraci je postaven mimo jiné právě na důvěře mezi jednotlivými státy. Ta v časech krize často mizí, stejně jako ochota spolupracovat, nebo spíše spolu s ní. Nezbude nám, než na obojím za zbývající dva měsíce zapracovat...

úterý 28. října 2008

Obama vs. McCain IV – Úpadek McCainovy kampaně?

Do amerických prezidentských voleb zbývá méně jak dva týdny a dle Real Clear Politics average vede Barack Obama o 7 % před republikánem McCainem. Demokratický kandidát dále investuje obrovské sumy peněz do drahých půlhodinových TV pořadů v hlavních vysílacích časech, aby si jej Američané dokázaly lépe představit v roli prezidenta a v mnohých tradičně republikánských státech se demokraté velmi přibližují k vítězství. I tradiční konzervativní komentátoři poukázaly na obrovské chyby v managementu McCainovy předvolební kampaně, někteří konzervativci již opouštějí potápějící se loď a šíří se i kritika Sarah Palinové. Na pravé straně americké politiky se však neobjevují jen tyto poraženecké názory. William Kristol ukázal historické příklady zisku mnoha procentních bodů během posledních dvou týdnů před volbami a Karl Rove ve WSJ upozornil, že existuje až 14 % nerozhodnutých voličů, a že až 45 % voličů si stále myslí, že Obama není na úřad prezidenta připraven.
Dle některých je tou nejlepší kvalifikací pro post prezidenta výuka ústavního práva na prestižní univerzitě, ovšem myslím, že přesvědčit o připravenosti Obamy americké voliče bude pro jeho kampaň ještě hodně důležité. Ostatně poměrně negativní postoje Američanů v tomto smyslu prozatím nedokázala změnit ani nákladná televizní kampaň.

pátek 24. října 2008

Tlačenka v řadě na euro?

Doporučení malým evropským státům, které doposud nepřijaly euro, z pera hlavního ekonoma Bank of America pro Evropu Holgera Schmiedinga ze včerejšího Op-Ed Wall Streer Journal:
"Smaller countries which had chosen to stay outside the euro are now seeing the advantage of a common currency shield against turbulences much more clearly. Witness the difference between exposed Iceland (těžko říci, proč si autor vybral mimounijní zemi, příklady Maďarska a Estonska by asi posloužily lépe. I když - Island si po bankovních přemetech prý s myšlenkou evropské integrace také pohrává) and sheltered Ireland. Expect a lengthening queue of smaller countries eager to join the common currency, with perhaps only Britain staying aloof."
Zdá se ale, že všichni se v řadě mačkat nebudou - ČR si naopak stále chválí výhodnost vlastní měny a co jsem zaslechl od pracovníků z Ministerstva financí, tak se razí trend neříkat o datu přijetí eura pokud možno nic.

čtvrtek 23. října 2008

Víte, kdo je v čele OSN?

Pokud ne, vůbec si tím nelámejte hlavu, pouze 22 % občanů České republiky má v tomto ohledu lepší znalosti. Výzkum Sociologického ústavu AV ČR mi zase jednou způsobil namožení krčních svalů od rychlého a déletrvajícího kroucení hlavou při četbě obeznámosti Čechů s mezinárodním prostředím. Generálního sekretáře OSN Pan Ki-muna nezná 78 % respondentů, stejně jako kancléře našich jižních sousedů Alfreda Gusenbauera a íránského prezidenta Ahmadínedžáda. V konkurenci těchto jmen moc nechápu, že izraelského premiéra Olmerta nezná jen 66 % občanů, tady bych čekal ještě horší výsledky než u předchozích pánů. Mimochodem, jen 40 % respondentů zná Gordona Browna a 48 % José Barrosa.

Již velmi "profláklou" skupinu tvoří představitelé našich zbývajících sousedů - Kaczynski a Fico nejsou známi pouze cca 22 % Čechů, Merkelová jen 16 %. Obdobně jako německá kancléřka skóruje i Sarkozy a Obama.

Vůbec nejlépe známi českému publiku jsou Václav Klaus a George Bush (99 %), lehce ztrácí Vladimir Putin (97 %). S ohledem na ostatní výsledky překvapila obeznámenost s osobou běloruského kápa A. Lukašenka (nezná jen 12 %!), jenž však zároveň dopadnul jako nejméně důveryhodný, těsně předstižen Bushem a Putinem. Osobnost, jíž Češi v mezinárodním kontextu nejvíce důvěřují, má samozřejmě iniciály VK, následován jest plebejci typu Merkelová, Obama, Sarkozy a Barroso.

středa 22. října 2008

"It's evident that it was a mistake. It happens."

Evidentní je, že by takovou "chybu" nevymyslel ani Vladimir Putin. Zde
Nakonec se nám z voleb vyklubí latinoamerický seriál.

pondělí 20. října 2008

Deskové hry a mezinárodní vztahy

Jsa fanouškem (fanatikem) deskových her, rozhodl jsem se napsat kratičké pojednání o tom, jak si můžete mezinárodní vztahy nevážně vyzkoušet nad stolem v roli vůdce některého z národů. Následující řádky jsou pouze úvodem do bohaté nabídky her, ve kterých si můžete vyzkoušet své diplomatické či strategické schopnosti:) Odkazy směřují na náš partnerský web Planeta Her.
Pramáti či praotcem některých moderních strategických her je populární Diplomacie, proto nelze než začít u ní. Její výhodou je, že si ji můžete vyzkoušet s ostatními hráči po webu, existuje spousta udělátek, které vám to umožní:) Pro více informací se můžete podívat sem. Sama hra se odehrává na samém počátku 20. století, kdy se postavíte do role vůdce jedné z tehdejších mocností a pokusíte se ovládnout Evropu. Mocností je celkem sedm a zvládnout to třeba s Rakouskem je nadlidský úkol:) V samotné hře pohybujete svými armádami po mapě Evropy a vytláčíte své oponenty. Bez zákulisní diplomacie to ale nejde, potřebujete podporu jiných. Takže po každém kole probíhá šuškanda, při které se snažíte přesvědčit některý z národů, aby zradil a přidal se na vaši stranu. Právě zrada ve správnou chvíli totiž může být klíčem k úspěchu... Nakonec vyhrává ten, kdo získá najvíce zásobovacích center. Dippy jsem hrál už v prváku na gymplu v domácí verzi u Davida Mullera a pořád ji považuji za top hru, i když raděj si ji zahraju po netu, naživo zabere dosti času. Na druhou stranu dívat se, jak soupeř po vaší kudle do zad soptí, má někdy taky něco do sebe. Existuje množství mutací, a tak se dá hrát třeba na mapě světa či v období antiky. Jistou modifikací Diplomacie je hra Risk, ale tu bych osobně moc nedoporučoval, nemá takovou atmosféru.
Hra Imperial se vrací o pár let zpět na stejný kontinent, místo pouhé války však přináší zajímavý mix industrializace, rozvoje a samozřejmě také toho konfliktu. Imperial je jedinečný tím, že jako podnikatel kupujete akcie jednotlivých států a vedete je jen do té doby, než má někdo těchto akcií více. Pak o stát přijdete a musíte dokoupit či investovat jinde. Hra je plná zvratů a má opravdu unikátní herní mechanismus, kdy se pohybujete dokola po kole plném akcí, které tak střídáte.
Výborné hry s mezinárodní tématikou si však můžete zahrát i ve dvou. Je to například Twilight Struggle, hra která je označována za jednu z nejlepších her všech dob. Jedná se o perfektní simulaci studené války, přičemž ve hře si projdete i některými skutečnými událostmi, jako je kubánská raketová krize. Ve hře se budete snažit v roli jedné ze supervelmocí získat vliv po celém světě. A věřte tomu, že i se Sovětským svazem se to dá vyhrát:)
Z obdobného soudku je pak též jednodušší karetní hra Cold War: CIA vs. KGB, která jak již název napovídá simuluje boj mezi dvěma tajnými službami. Také zde najdeme skutečné události, při kterých se snažíte přetáhnout špiony na svojí stranu.
Poslední, na co bych dnes upozornil, je volební hra Making of a President 1960, kterou ocení milovníci americké politiky. Nejde v ní totiž o nic menšího než o simulaci amerických voleb v roce 1960. V kůži Roberta Nixona tak můžete zkusit porazit JFK:)
Tolik tedy malé okénko do průniku deskových her a mezinárodní politiky, našlo by se určitě mnohem více příkladů a výborných her, ale nejprve počkám, jestli se vůbec dočkám nějaké reakce. Pokud ano, může příště přijít přídavek:)