středa 31. prosince 2008

Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze


Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze

Co bylo v posledních několika letech dříve – teroristické útoky Hamásu, nebo izraelská „protiteroristická“ tvrdost? Tato otázka se může podobat známé hádance o slepici a vejci. Znám osobně řadu lidí kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že Izrael jedná v současných operacích v Gaze správně. Z jejich argumentace, která se stále nese v duchu nejrůznějších klišé, jsem ale již mírně unaven. Vždy si ale řeknu, dobrá, oni třeba neměli možnost zabývat se po patnáct let izraelsko-palestinským konfliktem a zažít ho na vlastní kůži. Daleko více mě však zaráží, když neadekvátní argumentaci používají i ti, kterých si jinak vážím, a kteří přece musí o konfliktu vědět daleko více, nebo na to mít své lidi, jako náš ministr zahraničí Schwarzenberg. Není přece možné považovat za legitimní protiteroristickou akci to, co provádí izraelská armáda a politikové (úmyslně nepoužívám označení „Izraelci“). Stačí se podívat na statistiky izraelské organizace B´Tselem – jedné z nejvěrohodnějších monitorujících lidská práva na palestinských územích – a dozvíme se disproporci, která je do očí bijící: Od počátku násilností v roce 2000 do dneška je poměr usmrcených na palestinské straně takřka pětinásobně větší než na straně izraelské. A stejná logika platí i pro současné násilí: ke kolektivnímu trestu je odsouzeno více než 1.5 miliónu obyvatel Gazy, kteří si svůj osud nevybrali sami. Více než 300 lidí jen do včerejška zaplatilo životem za to, že militantní křídlo Hamásu usmrtilo během uplynulých desíti let raketami a minomety kolem dvaceti lidí (se sebevražednou taktikou Hamás před několika lety přestal). Něco takového nemůže být spravedlivý boj proti terorismu ani praxe státu, který v pohledu na vyspělost vlastní demokracie rozhodně nepatří mezi ty nejskromnější. Bude-li však v podobném duchu pokračovat, není to nic jiného, než potvrzení toho, že někteří izraelští politici nepovažují životy Palestinců za rovnocenně hodnotné.
Hnutí Hamás je produktem určité politiky a mj. i izraelské tiché podpory v 80. letech minulého století. Hamás vyznává násilí a to bude vždy jeden z hlavních argumentů proti němu. V mnoha věcech je Hamás odsouzeníhodný. Bohužel-bohudík má však i své kladné rysy, jako například sociální systém, který je jako jediný efektivně schopný pomoci Palestincům v Gaze. Kdyby izraelští politici chtěli, mohli obyvatelům Gazy dávno situaci ulehčit a Hamás tak oslabit.
Izrael se považuje za demokratickou zemi ochraňující lidská práva. Bohužel minulost mnohokrát ukázala, že Izrael dovede sice dobře ochraňovat lidská práva svých vlastních občanů, ale méně už práva lidí, kteří se nacházejí pod jeho okupací či přímou kontrolou. Přitom za jejich ochranu je Stát Izrael stejně tak zodpovědný na základě svých dobrovolných závazků – jako např. podepsání Haagských a Ženevských konvencí.
Byly popsány tuny papíru a bylo na nespočtu příkladů prokázáno, že izraelsko-palestinský konflikt není žádným černobílým střetnutím dobra se zlem. Přiznali to koneckonců sami izraelští otcové-zakladatelé, jako byl Ben Gurion a částečně i Žabotinský. Ti považovali odpor Arabů vůči sionistickým aktivitám za přirozený. Sebekritiku v určité části života pocítili nejen lidé jako Arafat a řada důležitých palestinských osobností, ale třeba i Dajan, Rabin a Barak. Ten poslední je jedním z hlavních architektů současné ofenzívy. Přitom dobře ví, jaké je to být v kůži Palestince, neboť v roce 1999 prohlásil, že „kdyby se narodil Palestincem, stal by se členem teroristické organizace“. Asi na svá slova zapomněl, koneckonců jako to dělají politici v jiných částech světa.
Je smutné, že izraelská operace slouží i jako druh volební kampaně před blížícími se volbami v únoru 2009. Politici ze Strany práce a Kadima se obávají daleko radikálnějšího Likudu a chtějí se před voliči také prezentovat jako „tvrďáci“. Důsledky ofenzívy jim tak možná zlepší preference a získají několik křesel v parlamentu navíc. Pro Izraelce a Palestince, jejichž osudy jsou navzájem neoddělitelně provázány, však přinesou jen další generaci utrpení a nenávisti.

úterý 30. prosince 2008

Smrt autora Střetu civilizací

Uprostřed vánočních svátků mohla zapadnout zpráva, že obor politické vědy přišel o jednu ze svých největších celebrit, profesora Samuela Huntingtona. Huntington se proslavil především knihou "Střet civilizací", která pojednává o problematickém soužití jednotlivých "civilizací", tedy kulturně ši ideologicky spřízněných entit, nicméně politologii i mezinárodní vztahy obohatil o mnohem více.
Kromě nejznámějšího díla, které předvídalo především střet mezi Západem a islámem dlouho před 11. zářím, se Huntington věnoval například též přeměně režimů tzv. "třetí vlny demokratizace", do níž spadaly i státy střední a východní Evropy. Celé problematice věnoval dílo"The Third Wave: Democratization in the Late Twentieth Century".
V úctyhodných 77 letech pak vydal další kontroverzní publikaci "Who are We?" (česky nikoliv Kdo jsme?, jak tvrdí Aktuálně.cz, ale Kam kráčíš, Ameriko?). Toto provokativní dílo se zabývá proměnou americké identity na začátku 21. století, přičemž zjevnou hrozbou, kterou Huntington nachází, je pokračující hispanizace Spojených států. Huntington velmi dobře identifikuje důvody, které k tomu vedou (geografická blízkost, neschopnost zabránit nelegální migraci či vysoká porodnost Hispánců), nicméně čtenář se nemůže zbavit dojmu, že knihu nepíše z objektivního pohledu, nýbrž jako obhajobu WASPs a jejich tradičních amerických hodnot. Ostatně kritiky mu byl nejčasětji vytýkán příliš konzervativní postoj.
I přes řadu kritiků mají Huntingtonovy knihy společné hluboké porozumění procesům mezinárodních vztahů a silám za nimi stojícím. Jeho knihy lze určitě doporučit všem, kteří mají o obor mezinárodních vztahů zájem.

Pár příspěvků z mojí facebokoové zdi (protiteroristicko-separační) ohledně ofenzívy v pásmu Gazy

Marek má za to, že proti terorismu se nedá bojovat tak, že na něj odpovíme ještě větším a nepřiměřeným násilím. 29 Prosinec 0:47

Lukas Hoder v 8:51. 29 Prosinec:
Souhlasím. V této době v Gaze to opravdu bije do očí. :(
David Muller v 9:32. 29 Prosinec:
a jakpak panove poznáte, co je přiměřené a co nikoliv? se zájmem bych si poslechl nějakou konstruktivní kritiku :-)
Lukas Hoder v 9:48. 29 Prosinec:
Neni to samozrejme ciste, ale v poslednim pripade z Gazy sice Hamas vypaluje spousty raket nekolik tydnu, ale obet techto utoku byla pry jedna (ci jednotlivci). Vojenske opatreni Izraele si vyzadalo snad stovky obeti. Pokud jsou to spravne informace, tak je to dle meho bezprostredniho dojmu "neprimerene". Ale, tezko rict, jak se da proti vypalovani raket z obydlenych oblasti vlastne bojovat...
David Muller v 9:57. 29 Prosinec:
jiste, ale asi se shodneme na tom, ze dlouhodobe neni vypalovani raket tolerovatelne. a otazka, kterou koncis, je co s tim? zakladni rozdil osobne vidim, bez naroku na objektivitu, v tom, ze hamas si pali vcelku kam chce, zatimco izrael se prinejmensim snazi utocit na cile, ktere se daji oznacit za vojenske a obyvatelstvo upozornuje, ze oblast kolem je, rekl bych, smrtelne rizkova. Resp. civiliste, na rozdili od hamasu, nejsou rozhodne primarnim cilem.
Marketa Cudlinova v 12:58. 29 Prosinec:
souhlasim s Davidem, ted jsem zrovna u segry v Israeli a vetsina lidi tady to vidi presne tak. Ono komentovat to z venci je jine nez zit uvnitr v neustalem ohrozeni...Israel udelal za posledni leta mnoho ustupku, byla tu snaha ale z druhe strany presny opak... terorista vyuziva kazde prilezitosti se ozbrojit a kazde slabosti k utoku... co bys Marku videl jako reseni? Chapu ze kdyz je nekdo denne ostrelovan i pres podepsane primeri, tak ze mu dojde trpelivost... ovsem chapu i ze nasili plodi jen dalsi nasili a ze bejt zavrenej v kleci jak zvire taky mnoho naklonnosti nebudi...
Marek Cejka v 14:38 29 Prosinec:
Prvni vec: Hamas vyznava nasili a prestoze je mnohem slabsi nez Izrael,bude mu touto taktikou vzdy davat zaminku
Druha vec:Hamas vyhral volby,ale presto nedostal zestrany Izraele a Zapadu sanci ukazat svou lepsi stranku.Pritom prestal se sebevr.utoky a snazil se ukazat i jinou tvar.Ano,strilel mezi tim rakety,ktere za 10let zabily cca 10lidi.IDF za stejnou dobu zabila tisice lidi.Je zde tedy disproporce.
Vec treti: dokud nebude zivot Arabu povazovan za plnohodnotny s nasimi,zapadnimi',budou se takove veci dit
Eva Taterová v 21:58. 29 Prosinec:
Upřímně řečeno, nevím, co si mám myslet o hnutí, které jako živé štíty používá civilisty mimo jiné i proto, aby potom mohlo na mezinárodní scéně argumentovat tím, kolik civilistů přišlo při izraelském zásahu o život. Je fakt, že Hammás po vyhraných volbách nedostal šanci ukázat, co v něm je, ale na druhou stranu, když Hammás hned po volbách odmítnul právo Izraele na existenci a zcela nezavrhnul ozbrojený džihád jako možné řešení, tak potom není moc překvapení, že sklízí reakce, jaké sklízí. Nehledě na to, že při jednání si taky nepočíná úplně konstruktivně... Takže ne, že bych schvalovala postup Izraele, ale dost dobře dokážu pochopit, co ho k tomu vede.
Marek Cejka v 12:00. 30 Prosinec:
Evo, abys mela komplexni obrazek, kdo vsechno pouziva civilisty jako zive stity: Stein, Y.: Human Shield – Use of Palestinian Civilians as Human Shields in Violation of High Court of Justice Order, B´Tselem, Jerusalem 2002

pondělí 29. prosince 2008

Hodně špatný rok :))

Aj váš život leží v troskách, pretože naň nejakým spôsobom siahli chápadlá svetovej finančnej krízy? Aj vy si kladiete otázku ako prežijete ďalší rok, mesiac, deň...? Tak sa na vec pozrite s nadhľadom a so svojou neutešenou situáciou sa vyrovnajte kreatívne a s humorom. Tak ako grafický dizajnéri, ktorí všeobecnú frustráciu šikovne pretavili do logotypov známych svetových spoločností. Ľudská tvorivosť nepozná hranice. :)

Pre inšpiráciu nasledujúce odkazy: tu a tu.
Veľa šťastia a úspechu v roku následujúcom!

sobota 27. prosince 2008

Hodně špatný výrok

Erik Best skutečně nemile překvapil, jeho výlev v novém Respektu jsem snad ani nepochopil. Kdyby byl Čech a politik, tak hodně důrazně kandiduje na nejimbecilnější výrok roku.
Tedy, ERIK BEST, vydavatel zpravodajského bulletinu Fleet Sheet:
"Nejdůležitější událostí roku byla bezpochyby světová krize. Nepřipravenost na tuto krizi asi nejvíce charakterizuje českou společnost. Náznaky krize byly vidět už v roce 1989 (i když většina ekonomů a politiků to popírá). Češi nadšeně přijali svobodu po revoluci, ale ne úplně pochopili, že vrátit se do světa znamená také vystavit se rizikům a excesům západní civilizace. Kdyby byli Češi před dvaceti lety obezřetnější, byli by nyní lépe připraveni na ekonomické a společenské těžkosti, které nastanou."

Velký mediální audit

Tento článek se chystám napsat již od samého založení našeho blogu, ale čas a chuť jsem si našel až o vánočních svátcích s chvílemi klidu bez internetu a dostatečně daleko od nejbližšího dostupného bodu připojení. Rád se s vámi podělím o svůj pohled na tuzemské i mezinárodní mediální prostředí, jmenovitě o názor na noviny a časopisy, snad mě doplníte v komentářích.
Go For FT!
Začnu světovým tiskem, tam je situace z mé perspektivy nejjednodušší. Čtu především zahraniční editorialy (či „op-eds“ – komentáře osobností mimo vlastní redakci), a to Financial Times, International Herald Tribune, New York Times a Wall Street Journal. Za nejlepší považuji komentáře FT, které používají umírněnou racionalistickou argumentaci s jasnou liberální základnou. U zbylých listů občas převáží ideologie nad rozumem, ale o to zajímavější je přečíst si náhled na stejnou věc z klávesnice autorů NYT a WSJ.
HN, ale …
Česká republika se nachází v těžké situaci, máme tu jeden seriózní list (Hospodářské noviny), jeden blížící se serióznímu listu (Lidové noviny), jeden se slupkou seriózního listu, ale s bulvárním stylem a místy i obsahem (MF Dnes), přičemž zbytek tvoří výkvět typu Blesk, Šíp a podobně, které jsem nikdy nečetl, ani neprohlížel. Do výčtu nezařazuji Právo, protože se s jeho obsahem seznámím zhruba jednou do roka, což mě neopravňuje k jakýmkoliv soudům.
Odebírám HN, jejichž informační obsah (občas se vyskytne dokonce něco o vysokých školách, vědě a výzkumu či Evropské unii) i komentáře mně vyhovují, naopak nejsem spokojen s množstvím gramatických chyb, které se dennodenně v novinách vyskytují. Z autorského kolektivu mám nejraději články Tomáše Němečka, bystrý bývá i Daniel Anýž a Petr Kamberský, k zamyšlení (a někdy nesouhlasu) často nutí Petr Fischer. Postrádám kvalitní komentáře do Respektu přestoupivšího Jana Macháčka.
LN čtu spíše nahodile, nijak zvlášť mě kromě přílohy Orientace nezaujaly, ale ani neurazily. Nerad se smiřuji s již vícero let trvající cestou MF Dnes k nejmasovějšímu čtenáři. V současné době si tam přečtu maximálně Kavárnu, sport, kulturu a regionální zpravodajství, zprávy upadly snad až do zkratkovitého senzacechtivého bulváru, komentáře zůstávají žalostné, byť aspoň P. Páral psává něco, co má hlavu a patu, i když s tím třeba nesouhlasím. Steigerwaldův styl se mi nikdy moc nelíbil, měl jsem vždy pocit, že čtu fejeton a ne politický komentář. U Martina Komárka si nebývám jist, zda nepíše v podnapilém stavu, v horším případě ve stavu intelektuální indispozice. Shrnuto – na můj vkus příliš málo erudice, komentáře by nejlépe uspěly ve Vízkově Kozlovně.
Newsweek yes, Reflex ne
V české mediální kotlině se má znalost politicko-společenských (či společensko-politických) týdeníků zužuje na Respekt, Reflex a Týden. S Respektem jsme začali v 90. letech (to jsem občas prolistoval u rodičů), v době gymnaziální a časně univerzitní přišel Reflex, který se mi časem zajedl, takže jsem se rád vrátil k Respektu. Ani přeměna z novinového na časopisecký formát mnou nijak nezamávala, rychle jsem si zvyknul a jsem spokojen, zvláště když redakce posílila o J. Macháčka a pokračuje v trendu otiskování zajímavých názorů ze zahraničí či od zahraničních zpravodajů v ČR. Poměr mezi politickou a kulturní náplní považuji za správně vyvážený, občas mi jen vadí až naivní idealismus části redakce.
Reflex s odstupem pokládám za vhodné čtení pro věkovou kategorii 15 až 20 let, permanentně zhulený JXD zkrátka omrzí a vševědoucí styl přispěvovatelů jakbysmet. Navíc Reflex z mně neznámého důvodu publikuje apriori ideologické anti-EU články, které v době, kdy je servírovali jako Bruselské pralinky Ondra Krutílek s Peťou Kuchyňkovou měly informovaný základ a nepostrádaly na zajímavosti, ale když o EU píše Bohumil Pečinka, tak bohužel zůstává jen u ideologických štěků bez dostatku znalostí. Na druhou stranu, na vnitropolitickou scénu zůstává Pečinka originálním machrem.
Týdnu dám párkrát za rok šanci, aby mě pokaždé zklamal.
Za dob studií na právech jsem odebíral Newsweek a postupně se mi začal zdát až příliš americký – plno narativních příběhů s malým prostorem pro hlubší analýzu a fakta. Nyní v abonmá pokračuje sestra a musím přiznat, že Newsweek se výrazně zlepšil, v každém čísle najdete řadu zajímavých článků skutečně velkých jmen, což je za cenu přibližně českých týdeníků velké plus.
Time projíždím jen na internetu, je ještě američtější než Newsweek v nejameričtějších časech, proto zaujme jen zřídka. V současné době jsem tedy velmi spokojeným odběratelem britského The Economist a jen bych si přál tolik času, abych stihnul přečíst vše. Skutečně třída, jestli váháte, jaký časopis sledovat, vyberte Economist.
Vše nejlepší do nového roku!

pondělí 22. prosince 2008

The Visitor vs. The Day the Earth Stood Still

K vánočnímu času se hodí spíše poodstoupit od akutních politických témat nebo na ně alespoň pohlédnout z méně striktního úhlu. Jedním ze způsobů, jak tohoto dosáhnout je upozornit na zajímavé filmy či knihy, které s tématy Politica Mundi souvisí, ale které zároveň nejsou strohými analýzami či dokumenty. Vyzívám tak ostatní bloggery, aby nám k sezení ve vánočním křesle doporučili nějakou tu prózu či film… Jelikož své knižní doporučení si nechám na příští post, při této příležitosti bych upozornil na dva filmy, které jsem v poslední době viděl. Jde o skvělý film The Visitor a hrubě podprůměrný „spektákl“ The Day the Earth Stood Still.

Film The Visitor z roku 2007 ukazuje na příběhu stárnoucího ovdovělého profesora (zabývá se globalizací, atd.), který již řadu let po odborné stránce chřadne, a který se při své cestě do New Yorku setká se dvěma nelegálními přistěhovalci, realitu zpřísnění imigračních předpisů v USA po 11. září 2001. Poklidný příběh o poměrně nesourodé skupince lidí graduje zadržením jednoho z profesorových nových přátel (syna bývalého syrského politického vězně), ukázkou nejistoty ohledně jeho dalšího osudu a tvrdosti procesu vyhoštění. Závěrečné hořké přirovnání praxe v USA k Sýrii ze zpětného pohledu sice působí přehnaně, ale z hlediska konkrétních postav příběhu postižených tvrdostí striktních procesních pravidel zcela pochopitelně.




Na druhé straně stojí sci-fi The Day the Earth Stood Still s Keanu Reevesem a Jennifer Connelly. Podprůměrně hodnocený remake protiválečného filmu z roku 1951 nenabízí ani příjemně plytkou zábavu, ani příliš napětí a hlavní „zelená“ zpráva působí spíše směšně. Mimozemská civilizace totiž přichází planetu Zemi zachránit před lidskou civilizací, která ji svou nešetrností ničí. Film nezachrání ani obamovské heslo „We can change“, ani montypythonovský John Cleese v roli nositele Nobelovy ceny za „altruistickou biologii“ a nakonec ani Keanu Reeves. Z tohoto pohledu je snad lepší podobně apokalyptický a podobně podprůměrný „trhák“ I am Legend s Willem Smithem. Smířlivější tón nabízí alespoň recenzent The New York Times:


Still, any movie that awards a former Monty Python cast member a Nobel Prize in anything cannot be all bad. And “The Day the Earth Stood Still” could be worse.


Horší by tedy skutečně být mohl… no ale, ani to není úplně lichotivé hodnocení.

pondělí 15. prosince 2008

"This summer school is much more about school than about summer,"...

...povedala, odkazujúc na šedé mračná nad londýnskymi ulicami v júli 2008 pri privítaní nových študentov letnej školy na London School of Economics and Political Science (LSE) Dr Joanne Horton a zdalo sa, že to myslí vážne. V pikantnom britskom humore na nesmrteľnú tému počasia sa tak decentne ozvalo varovanie, že kto túto letnú školu strávi pendlovaním medzi Ministry of Sound a Oxford Street, nemusí byť s jej výsledkom spokojný. "Ste tu, lebo chcete LSE-experience... tak ju máte mať," dodala, keby náhodou stále ešte niekto nechápal. Čo teda tá LSE-experience obnášala? A prečo som hneď, ako som včera zbadala ponuku kurzov na rok 2009, mala potrebu na ňu na Politica Mundi upozorniť?
Po prvé, LSE Summer School ponúka nesmierne široký výber kurzov, a to naprieč obormi, samozrejme so solídnym zastúpením tém týkajúcich sa medzinárodných vzťahov. Výber kurzu je kľúčový pre spokojnosť s celým pobytom, LSE totiž nemá nastavené všeobecné striktné kritériá pre prijímanie uchádzačov na jednotlivé kurzy a prvý dojem z ponuky môže byť zmätený. Sama som vyberala výlučne podľa záujmu o danú tému (vďaka čomu vyhral kurz IR105: Understanding Foreign Policy: the Diplomacy of War, Profit and Justice, alebo Foreign Policy Analysis, ako ho radšej nazýval vyučujúci, Dr Chris Alden), tento postup však nemusí byť najlepší. Jednotkou začínajúce kurzy sú totiž najľahšie, a máte na nich najväčšiu pravdepodobnosť, že sa stretnete aj s mimooborovými študentmi. Dvojkové kurzy sú ťažšie a trojkové sú už celkom náročné, hlavne tie ekonomické (o zdesenom hromadnom úteku študentov z kurzov typu EC312: Advanced Econometrics som sa celé leto napočúvala dosť) a sú primárne určené pre graduate, alebo často post-graduate študentov. Výnimkou medzi účastníkmi nie sú ani profesionáli napríklad z bankového sektoru.
Všeobecne, zdá sa, platí, že študent bakalárskeho stupňa u nás zvládne jednotkové alebo dvojkové kurzy (a na jednotkovom sa občas môže nudiť), magisterského stupňa dvojkové či trojkové. Samotná výuka pozostáva z nepovinných prednášok, povinných seminárov, často priebežných testov, prezentácií na seminároch, a záverečného testu. Študent si pritom môže vybrať, či chce len tzv. attendance certificate, alebo aj známku. Treba sa však pripraviť na vysoké nároky - pre F vyučujúci nechodia ďaleko a napríklad v mojom kurze počet hodnotení "A" predstavoval asi 5 % zo všetkých ukončení.
Organizačné pokyny sú vyčerpávajúco popísané na stránkach letnej školy, z tých subjektívnych dojmov, ktoré online nenájdete, by som vyzdvihla v prvom rade odlišnosť akademického prostredia a rozdielne poňatie výuky oproti FSS MU. Hoci koncept prednášky a seminára netreba predstavovať, absolventa kurzu Analýza zahraničnej politiky na FSS MU by mohla celkom prekvapiť požiadavka aplikovať psychologické prístupy FPA na osobnosť iránskeho prezidenta, či fakt, že v kurze je hneď niekoľko ľudí, ktorí to s prehľadom zvládnu s takou ľahkosťou a zachádzajúc do takých detailov, akoby bola v ČR reč o Klausovi. Ticho zavládlo snáď len pri aplikovaní Allisonových modelov na politický systém Gabonu (vyučujúci Dr Alden sa dlhodobo zaoberá Afrikou), ale nakoniec sme sa aj tým nejak prekúsali.
Zhrnúť všetky relevantné zážitky a doporučenia do jedného blogového postu je takmer nemožné, ale ako celok môžem LSE Summer School 2009 iba doporučiť. Pre vysokú kvalitu výuky, ústretovosť personálu voči potrebám študentov (časté sú napríklad požiadavky na zmenu kurzu na začiatku letnej školy, či dopyt po informáciách ohľadne prijímacích konaní na MA/MSc/MBA/LLM a pod. programy), cez obohacujúcu študentskú komunitu, individuálny prístup na seminároch v malých skupinkách až po zázemie, ktoré LSE ponúka.
Zážitkom sú aj tzv. Public Lectures, verejné prednášky uznávaných odborníkov, v rámci ktorých bolo v lete 2008 na prvej session zhliadnuť napríklad prejav Davida Helda, Willa Huttona či na druhej session Anthonyho Giddensa. Nemenší dojem vzbudí knižnica LSE, za ktorej obsiahnosť povie asi všetko napríklad fakt, že v nej nájdete okrem iného publikácie členov KMVES - čo by samé o sebe nebolo také prekvapivé, keby tieto neboli často dostupné aj v češtine. Bohužiaľ, na zvládnutie toho najlepšieho z knižnice LSE by nestačilo ani desať ročníkov letných škôl.
Keď k tomu prirátam kultúrne možnosti Londýna či napríklad univerzitné Crush Parties a River Boat Parties, LSE Summer School 2009 je rozhodne "the place to go". Kto by mal záujem o ďalšie informácie, nech sa neváha spýtať.

pátek 12. prosince 2008

Pár poznámek k venezuelským volbám

Před 14 dny proběhly ve Venezuele volby, jejichž kampaň jsem měl možnost sledovat. K pár postřehům týkajících se výsledků voleb se dostávám bohužel teprve nyní, to jim ale snad neubere na zajímavosti.
K předvolební kampani - Chávezova PSUV měla jednoznačně dominantní propagaci (propoagandu?:)), sahaje od médií chválících počiny vlády, přes počet plakátů, které se lepí úplně všude (kmeny stromu, vysí mezi domy na ulici, jsou na kandelábrech), po chávistický Rojobus (kam se hrabal Miloš Zeman se Zemákem) a vládními petrodolary placené ohňostroje. Hlavně venkov chodil oblečen v rudém kroji v podobě triček PSUV, která byla zdarma distribuována prakticky v neomezeném množství. Ostatní strany bylo vidět o hodně méně.
Výsledky - možná trochu překvapivý obrat a nárůst popularity Cháveze. PSUV získala o milion a půl více hlasů než loni v referendu, které mělo Cháveze udržet v prezidentském sedle na další období (ostatně se dá očekávat, že se silnějším mandátem se o to opět pokusí). Na druhou stranu bohaté a zalidněné státy už mají socialistického pokroku pokrk a volily opozici. Chávez tak ztratil Caracas či ropnou Zulii. Tento progres pro něj dobudoucna asi nevěští nic dobrého, Venezuela má vysoký podíl městské populace a přes vesnice se tam vítězit nedá. Pokud by městská bohatší populace pokračovala v přesunu k opozici, má Chávez do budoucna problém.
Vítěz? - Spíše Chávez. Opozice sice posílila a získala hlavní město i perlu turismu - ostrov Isla Margarita, oblíbenou destinaci evropských turistů, nicméně na druhou stranu Chávez má více, než měl před rokem. Blbá nálada ve venezuelské společnosti se tak obrátila zpět čelem k bolívarské revoluci. Bude zajímavé sledovat, jaké kroky Chávez podnikne k dalšímu pokusu o svoji politickou nesmrtelnost. Jeden z důvodů, proč opozice není silnější, přednesl ostatně sám prezident hned den po volbách. Dle něj se opozice více zaobírá tím, jak si vrážet kudly do zad, než tím, jak jej má porazit. Bohužel má pravdu a nic nenasvědčuje tomu, že by se formovala pevná protichávistická fronta. Škoda.

čtvrtek 11. prosince 2008

Budete to muset podepsat.

Přepis hovoru prezidenta Klause s delegací z Evropského parlamentu zde. Mně to jako drzost od Cohn-Bendita příjde. No, i když těžko říct, co je vlastně ve vrcholné evropské politice drzost, po tom, co jsme měli možnost číst v přepisu ze schůzky Sarkozy Topolánek...
Každopádně pěkná "palba":

Daniel Cohn-Bendit (Greens/EFA): Lisabonská smlouva … Budete to muset podepsat. …Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra Vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. … Ve Vaší funkci se s ním nemáte co scházet.
Václav Klaus: … Tady nejste na pařížských barikádách.
Hans-Gert Pöttering: Ne, my máme času dost. …
Václav Klaus: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.
Daniel Cohn-Bendit: Protože jste tady ještě neměl mě.

středa 10. prosince 2008

Kde končí pomoc pro Gruzii?

Času není nazbyt, ale o tuto perlu jsem se nemohl nepodělit!

úterý 9. prosince 2008

Tip na dáreček pro sebe sama

Blíží se Vánoce, tak je potřeba udělat si radost. Už jsem dlouho žádnou beletrii nečetl, před spaním jsem rád, že horko těžko přelouskám pár článků z Economistu nebo dočtu noviny. Služební cesta do Benátek mě tedy potěšila i z toho důvodu, že si čekání na letišti vedle četby knihy pro Kořkyho recenzi ukrátím též něčím čtivějším. Po shlédnutí silného divadelního kousku Šamhorodský proces jsem si předsevzal přečíst předlohu a náhle se objevil vhodný časový prostor.
Při četbě knihy Night od Elie Wiesela jsem se třepal snad ještě víc než naše letadélko v docela častých poryvech větru. Kraťounká knížka, ale o to silnější zážitek, zařadil bych ji mezi povinnou četbu ještě na střední, než kluci začnou nosit bombery a významně operovat s čísly 18 či 88.
Vážně - pár hodin věnovaných Noci stojí za to, zamrazí, otřese, zhnusí, donutí k přemýšlení, jako romantický dárek nedoporučuji, jako cokoliv jiného ano.

pátek 5. prosince 2008

And Now for Something Completely Different

Budoucí prezident USA je zvolen, ale koho si to Američané vlastně vybrali? Tradiční pohledy na jeho tým poradců či program bych doplnil o jiný, ne méně zásadní… Nepůjde o jeho smysl pro humor, který by mohl být otestován například dle návodu jedné studie. Ta se pomocí hodnocení vtipů lidmi snažila potvrdit, že konzervativci se více smějí tradičním vtipům obsahujícím rasové či sexuální stereotypy, zatímco liberálové se smějí nekonvenčním vtipům (např. absurdnímu humoru). Z výzkumu vyplynulo, že konzervativci jako více vtipné hodnotí všechny druhy vtipů… asi se radši smějí, nevím. Nepůjde ani o pohled na auta, která Obama řídil, a která měla podtrhnout jeho politické názory, když z náročného Chrysleru 300C přesedlal na šetrný Ford Escape Hybrid.
Půjde zde o Obamovy favority populární kultury. Jaký je Obamův oblíbený film?
  • Oh, I think it would have to be The Godfather. One and two. Three not so much. Umm. So-so, but, but that--that saga--I love that movie. … I mean there's this combination of old world gentility and, you know, ritual with this savagery underneath. It's all about family. So it's a great movie. Lawrence of Arabia. Great film. One of my favorites--and then Casablanca. Who doesn't like Casablanca?

No, Casablanca není můj šálek čaje, ale budiž. Na své stránce na Facebooku k tomuto výběru dodal i Přelet nad kukaččím hnízdem. Lepší. :) Ze stejného rozhovoru:

  • If you could be any superhero, which superhero would you be?
    I was always into the Spider-Man/Batman model. The guys who have too many powers, like Superman, that always made me think they weren't really earning their superhero status. It's a little too easy. Whereas Spider-Man and Batman, they have some inner turmoil. They get knocked around a little bit.
Zajímalo by mě, copak říkal Obama na nového Batmana (Dark Knight) s jeho pochybnostmi ohledně prostředků a cílů? Hmm, jako odborník na ústavní právo se mu možná superhrdina nad zákonem moc nelíbil. No, uvidíme, jak bude nakládat s mocí supervelmoci.

Přednáška Elišky Wagnerové

Vážené dámy a pánové,
Přijměte srdečné pozvání na přednášku místopředsedkyně Ústavního soudu Elišky Wagnerové s názvem 60 let Všeobecné deklarace lidských práv, která se uskuteční ve čtvrtek 11. prosince od 13 hodin v přednáškovém sále P51 na Fakultě sociálních studií (Joštova 10, Brno).
Přednáška se koná při příležitosti oslav 60. výročí VDLP pod záštitou českého zastoupení EIUC (European Inter-University Center for Human Rights and Democratization).


Ruská zahraniční politika ruským pohledem

Vážené kolegyně, vážení kolegové
Přijměte prosím pozvání na přednášku profesorů z Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů Alexandra Lukina a Borise Martynova na téma Rusko–čínské vztahy a Vztahy Ruska a Jižní a Latinské Ameriky v bezpečnostní dimenzi, která se uskuteční ve středu 10. prosince od 14 hodin v místnosti U42.
Alexander Lukin získal doktorát z politologie na Oxfordské univerzitě, publikoval u Oxford University Press a působil mimo jiné i na Harvard University a v prestižním Brookings Institute. Pracoval na ruském ministerstvu zahraničních věcí a na ruském velvyslanectví v Číně. V současné době slouží jako ředitel Centre for East Asian and Shanghai Cooperation Organization Studies a zabývá se zejména rusko–čínskými vztahy.
Boris Martynov získal doktoráty z historie a politologie a již od roku 1976 působí na Institutu Latinské Ameriky ruské Akademie věd. Publikoval více než sto článků a řadu knih, především s tématikou mezinárodní bezpečnosti a terorismu a vztahů mezi Ruskem a zeměmi Latinské Ameriky.
Jednacím jazykem je angličtina, po přednáškách následuje diskuze.

čtvrtek 4. prosince 2008

Stalin by se divil...


... kdyby věděl, jakého má jmenovce:D

pondělí 1. prosince 2008

Recenze

Drazí, nerad zneužívám tohoto ctěného fóra, ale co už... Zoufale potřebuji, rychle, recenzi do charismatického a váženého periodika Mezinárodní vztahy, kniha by měla být nikoli starší než 2 roky, alespoň trochu relevantní k problematice mezinárodních vztahů. V současné době mám k dispozici recenzní výtisk publikace Úpadek amerického federalismu? Posilování federální vlády na prahu 21. století. Kdo chce knížečku za recenzi? Prosím, prosím...

Muž na odstrel

Najpozitívnejšie vnímaným ministrom slovenskej vlády je nepochybne minister zahraničných vecí Ján Kubiš. Jeho význam je daný predovšetkým tým, že jeho nominácia bola apolitická a do funkcie bol menovaný ako veľmi kvalitný odborník v oblasti medzinárodných vzťahov. Práve renomé, ktoré má v zahraničí (v rokoch 1999 až 2005 pôsobil ako Generálny tajomník OBSE), viedlo Róberta Fica k jeho výberu. Fico vedel, že zloženie vládnej koalície (prítomnosť kontroverzných subjektov SNS a HZDS) vyvolá rozporuplné reakcie a že potrebuje extrémne skúseného ministra zahraničných vecí, aby obratne tlmil negatívne prejavy partnerov v zahraničí. Preto mu bol ochotný garantovať určitú nezávislosť.
Toto manželstvo z rozumu istý čas fungovalo (odhliadnuc od občasných rozporov – Kubiš musel napríklad tu a tam mierniť Ficové nadšenie so spolupráce s problémovými aktérmi a korigovať jeho problematické výroky). Zdá sa ale, že idylka sa blíži ku koncu. Je pomaly verejným tajomstvom, že sa na poste ministra zahraničných vecí pripravuje zmena a že pre Kubiša sa už hľadá nová pozícia (ideálne na vysokom poste v niektorej medzinárodnej organizácií).
Dôvodom má byť kritika ekonomickej dimenzie zahraničnej politiky. Fico sa dlhodobo snaží o to, aby slovenská diplomacia viac akcentovala rozvoj obchodu so zahraničím a to aj za cenu opustenia pôvodných hodnotových priorít (podpora slobody, rozvoj demokracie, dodržiavanie ľudských práv), čo sa prejavuje snahou o prehĺbenie spolupráce s Ruskom, Čínou, Vietnamom apod. V tom mu celkom evidentne Kubiš oponuje. A zdá sa, že niektorým ľuďom z premiérovho okolia (s podnikateľským pozadím a ambíciami) došla trpezlivosť.
Ak sa potvrdí, že Kubiš z funkcie odchádza, je to špatná správa pre slovenskú zahraničnú politiku. Ťažko si predstaviť lepšieho garanta jej stability. Ficov vplyv na túto oblasť bude určite oveľa výraznejší, čo bude mať zhubné následky na renomé SR u strategických spojencov. Navyše bude ťažké nájsť vhodného nástupcu. A čo je horšie, okrem mien z diplomatických kruhov sa objavili aj kandidáti s politickým pozadím, ktorý v obore nemajú absolútne žiadnu šancu uspieť – napríklad súčasný minister kultúry Marek Maďarič by bol obzvlášť nešťastnou voľbou.