News Coverage of Donald Trump’s First 100 Days

Academics at the Shorenstein Center on Media, Politics and Public Policy analyzed coverage from Trump’s first 100 days in office across 10 major TV and print outlets. They found that the tone of some outlets was negative in as many as 98% of reports. (Heatstreet)

Trump’s first 100 days were a landmark. On national television, Trump was the topic of 41 percent of all news stories—three times the usual amount. It was also the case that Trump did most of the talking. He was the featured speaker in nearly two-thirds (65 percent) of his coverage. Altogether, Republicans, inside and outside the administration, accounted for 80 percent of what newsmakers said about the Trump presidency. (Harvard)

Fox was the only outlet where Trump’s overall coverage nearly crept into positive territory—52 percent of Fox’s reports with a clear tone were negative, while 48 percent were positive. Fox’s coverage was 34 percentage points less negative than the average for the other six outlets. (Harvard)

FOX News

Trump ví, kterým novinářům dát možnost otázek na tiskovkách, resp. kde jsou jeho voliči.
(Trump has only taken questions from the conservative media in the last 2 weeks)

Cenzúra, umenie a kreativita

Hladinu politického života v Číne v uplynulých dňoch rozvírili protesty okolo Nanfang Zhoumo (Južný týždenník). Ten tradične zaujíma liberálne stanoviská a jeho popularita rozhodne nie je ohraničená jeho domovskými južnými provinciami, ale patrí medzi najvýznamnejšie celoštátne periodiká. Celá kauza vznikla, keď cenzúra zmenila kritický novoročný článok voči spoločenským pomerom tak, že v konečnom dôsledku dával pomerne konformný provládny zmysel. Editori týždenníku to, možno trochu prekvapujúco, takto nenechali a zahájili protest, ktorým si rýchlo získali sympatie mnohých ľudí. O situácii informuje napr. Al Jazeera, New York Times a ďalšie médiá ako China Digital Times, Epoch Times, Tea Leaf Nation.

Ale o inom som chcel. Pre našinca môže byť prekvapujúce, ako kreatívne a umelecky mnohí Číňania na túto situáciu zareagovali, najmä keď práve "kreativita" a "umenie" nezvyknú byť medzi pojmami, ktoré sa nám vybavia na prvých miestach pri spomenutí „Číny“.

V zmysle tradičného cang tou shi (básne so skrytým významom) sa zachovali mnohé médiá, ktoré rôznymi spôsobmi „zakódovali“ svoju podporu Nanfang Zhoumo vo svojich článkoch, keďže otvorený článok na podporu (by) im cez cenzúru neprešiel. Spojenie znakov v rôznych poradiach dáva buď čisto názov „Nanfang Zhoumo“, alebo ďalšie povzbudivé heslá, podporujúce tento týždenník (viď obrázok). Cenzúra môže byť v konečnom dôsledku celkom dobrý spôsob na precvičovanie kreativity tvorcov a pozornosti čitateľov.

More than ever, Nixon now! For you and me!

V létě byla ve washingtonském Newseum ("museum of news") skvělá video-výstava o amerických předvolebních televizních reklamách, které slaví 60ti leté výročí (viz foto výše). Od jednoduchých reklam, které chtěly díky nekonečnému opakování jména kandidáta vtisknout klíčové slovo do mysli voliče (viz video na konci postu), až po drsně útočné kampaně z 80. let a později. Příkladem byl například spot Bushe sr., který zničil kandidáta demokratů Dukakise poukazováním na jeho slabost ve věcech národní bezpečnosti (viz dřívější post na PM) a v otázkách boje proti zločinu. Viz níže. 

Pomalost Dukakisovy reakce na tento útok je pak považována za jeden z důvodů jeho prohry. Později se útočné reklamy ještě zintenzivnily, například v případě kampaně tzv. "Swift Boat Veterans for Truth", která svérázně zpochybňovala válečné zásluhy demokratického kandidáta Kerryho v kampani v roce 2004. Od té doby se také předvolebním podpásovkám říká "swiftboating".

Poslední ročník prezidentských kampaní máme za sebou a asi opět bude z čeho vybírat. Média se většinou nepozastavovala nad trapnými výpady Obamy vůči Romneyho majetku, nicméně příznivci GOP demokraty taky nešetřili. Co se týče historického srovnání, exklusivní je web Museum of the Moving Images, kde najdete většinu presidentských reklam a spotů, včetně báječného kousku "Nixon Now For You and Me".



Pro stručný "supercut" přehled všech kampaní, viz toto pěkné video z YouTube...

Velký mediální audit

Tento článek se chystám napsat již od samého založení našeho blogu, ale čas a chuť jsem si našel až o vánočních svátcích s chvílemi klidu bez internetu a dostatečně daleko od nejbližšího dostupného bodu připojení. Rád se s vámi podělím o svůj pohled na tuzemské i mezinárodní mediální prostředí, jmenovitě o názor na noviny a časopisy, snad mě doplníte v komentářích.
Go For FT!
Začnu světovým tiskem, tam je situace z mé perspektivy nejjednodušší. Čtu především zahraniční editorialy (či „op-eds“ – komentáře osobností mimo vlastní redakci), a to Financial Times, International Herald Tribune, New York Times a Wall Street Journal. Za nejlepší považuji komentáře FT, které používají umírněnou racionalistickou argumentaci s jasnou liberální základnou. U zbylých listů občas převáží ideologie nad rozumem, ale o to zajímavější je přečíst si náhled na stejnou věc z klávesnice autorů NYT a WSJ.
HN, ale …
Česká republika se nachází v těžké situaci, máme tu jeden seriózní list (Hospodářské noviny), jeden blížící se serióznímu listu (Lidové noviny), jeden se slupkou seriózního listu, ale s bulvárním stylem a místy i obsahem (MF Dnes), přičemž zbytek tvoří výkvět typu Blesk, Šíp a podobně, které jsem nikdy nečetl, ani neprohlížel. Do výčtu nezařazuji Právo, protože se s jeho obsahem seznámím zhruba jednou do roka, což mě neopravňuje k jakýmkoliv soudům.
Odebírám HN, jejichž informační obsah (občas se vyskytne dokonce něco o vysokých školách, vědě a výzkumu či Evropské unii) i komentáře mně vyhovují, naopak nejsem spokojen s množstvím gramatických chyb, které se dennodenně v novinách vyskytují. Z autorského kolektivu mám nejraději články Tomáše Němečka, bystrý bývá i Daniel Anýž a Petr Kamberský, k zamyšlení (a někdy nesouhlasu) často nutí Petr Fischer. Postrádám kvalitní komentáře do Respektu přestoupivšího Jana Macháčka.
LN čtu spíše nahodile, nijak zvlášť mě kromě přílohy Orientace nezaujaly, ale ani neurazily. Nerad se smiřuji s již vícero let trvající cestou MF Dnes k nejmasovějšímu čtenáři. V současné době si tam přečtu maximálně Kavárnu, sport, kulturu a regionální zpravodajství, zprávy upadly snad až do zkratkovitého senzacechtivého bulváru, komentáře zůstávají žalostné, byť aspoň P. Páral psává něco, co má hlavu a patu, i když s tím třeba nesouhlasím. Steigerwaldův styl se mi nikdy moc nelíbil, měl jsem vždy pocit, že čtu fejeton a ne politický komentář. U Martina Komárka si nebývám jist, zda nepíše v podnapilém stavu, v horším případě ve stavu intelektuální indispozice. Shrnuto – na můj vkus příliš málo erudice, komentáře by nejlépe uspěly ve Vízkově Kozlovně.
Newsweek yes, Reflex ne
V české mediální kotlině se má znalost politicko-společenských (či společensko-politických) týdeníků zužuje na Respekt, Reflex a Týden. S Respektem jsme začali v 90. letech (to jsem občas prolistoval u rodičů), v době gymnaziální a časně univerzitní přišel Reflex, který se mi časem zajedl, takže jsem se rád vrátil k Respektu. Ani přeměna z novinového na časopisecký formát mnou nijak nezamávala, rychle jsem si zvyknul a jsem spokojen, zvláště když redakce posílila o J. Macháčka a pokračuje v trendu otiskování zajímavých názorů ze zahraničí či od zahraničních zpravodajů v ČR. Poměr mezi politickou a kulturní náplní považuji za správně vyvážený, občas mi jen vadí až naivní idealismus části redakce.
Reflex s odstupem pokládám za vhodné čtení pro věkovou kategorii 15 až 20 let, permanentně zhulený JXD zkrátka omrzí a vševědoucí styl přispěvovatelů jakbysmet. Navíc Reflex z mně neznámého důvodu publikuje apriori ideologické anti-EU články, které v době, kdy je servírovali jako Bruselské pralinky Ondra Krutílek s Peťou Kuchyňkovou měly informovaný základ a nepostrádaly na zajímavosti, ale když o EU píše Bohumil Pečinka, tak bohužel zůstává jen u ideologických štěků bez dostatku znalostí. Na druhou stranu, na vnitropolitickou scénu zůstává Pečinka originálním machrem.
Týdnu dám párkrát za rok šanci, aby mě pokaždé zklamal.
Za dob studií na právech jsem odebíral Newsweek a postupně se mi začal zdát až příliš americký – plno narativních příběhů s malým prostorem pro hlubší analýzu a fakta. Nyní v abonmá pokračuje sestra a musím přiznat, že Newsweek se výrazně zlepšil, v každém čísle najdete řadu zajímavých článků skutečně velkých jmen, což je za cenu přibližně českých týdeníků velké plus.
Time projíždím jen na internetu, je ještě američtější než Newsweek v nejameričtějších časech, proto zaujme jen zřídka. V současné době jsem tedy velmi spokojeným odběratelem britského The Economist a jen bych si přál tolik času, abych stihnul přečíst vše. Skutečně třída, jestli váháte, jaký časopis sledovat, vyberte Economist.
Vše nejlepší do nového roku!

Střípek z mediální války

Bohužel jsem, na rozdíl od Srdjana, neměl první dny konfliktu v Gruzii přístup k širší paletě informačních zdrojů, a tak jsem se musel spolehnout především na CNN a také na česká média. Takže než jsem se dostal i k něčemu jinému, byl jsem náležitě zmasírován tou "správnou" stranou. Musím v tomto případě ocenit solidní práci České televize, její úroveň zpravodajství se za posledních několik let zvedla a i když je ČT stále poplatná většinovému názoru západních médií (což samozřejmě nevylučuje, že to může být většinou ten správný), dělá pro vyváženost pravděpodobně maximum možného. To CNN dopadla podle mě mnohem hůře, ostatně posuďte sami a porovnejte podání dnešní zprávy o rozhovoru Vladimíra Putina pro CNN zde a zde, především doporučuju sledovat první Putinova slova dobře srozumitelná i Čechovi a jejich anglický překlad. Ne že bych považoval Russia Today za vyvážený zdroj, ale tak nějak pochybuju, že by v tomhle případě úmyslně zkomolili slova vlastního premiéra. Moc rád bych si ten rozhovor poslechl celý, doufám, že ho Russia Today zpřístupní, alespoň to tak často dělají, to se od CNN v tomto prípadě jaksi čekat nedá. A to jsem do dneška považoval CNN za důvěryhodnější zdroj. To jen pro vyvážení pohledu. K tomu, aby se člověk dozvěděl o lumpárnách druhé strany, stačí zapnout televizi.

Show must go on! aneb „Tlačový zákon“ revival...

Stručná rekapitulácia
Na Slovensku bol pred nedávnom schválený nový tlačový zákon, ktorý vzbudil v radoch novinárov, ale aj verejnosti veľký nesúhlas (kriticky voči nemu vystúpili aj zahraniční partneri, napr. OBSE). Zdalo sa, že prvýkrát od volieb 2006 má opozícia šancu pritlačiť koalíciu Smer – HZDS – SNS k múru, pretože hrozila nespoluprácou pri ratifikácií tzv. reformnej zmluvy. Koalícia ale nakoniec slávila absolútny úspech – schválila tlačový zákon a prešla aj reformná zmluva! Dôvod? Opozičná Strana maďarskej koalície (SMK) pri ratifikácií kolaborovala (čím v podstate získala iba to, že vláda nebude tlačiť na zmenu školského zákona). Týmto krokom vyvolala SMK doposiaľ najväčšiu roztržku medzi opozičnými stranami.
----------------------------

Ostatné opozičné strany SDKÚ a KDH pochopiteľne pre postup SMK iné označenie než „zrada“ nenašli a vytrvalo s týmto subjektom odmietajú spolupracovať. Nie že by to niečo znamenalo. Opozícia dlhodobo čelí kritike, že je voči vláde bezradná. Veľmi vypovedajúce sú prieskumy verejnej mienky, ktoré martýrium opozičných strán pekne dokladajú. Navyše, neschopnosť konkurovať vládnym stranám má v týchto subjektoch za následok vznik silných dezintegračných tendencií. Ozývajú sa hlasy požadujúce generačnú výmeny v ich vedení. Vydieranie ohľadne ratifikácie reformnej zmluvy bolo prvým náznakom, že by opozícia mohla efektívne niečo dosiahnuť. Za takejto situácie preto zanechal podraz SMK trpkejšiu pachuť.

V tomto kontexte pôsobí najnovšia snaha SMK veľmi tragikomicky. SMK na dnes zvolala stretnutie expertov a pozvala aj zástupcov SDKÚ a KDH (ktorí sa pochopiteľne odmietli zúčastniť). Predmetom jednania bolo zvažovanie toho, ako možno nedostatky tlačového zákona eliminovať (výsledok je bohužiaľ pomerne chabý - reálne sa dá uvažovať maximálne o podaní na Ústavný súd).

Politika je zvláštna vec. Neprekvapuje ani tak samotný paradox, že práve SMK sa snaží pôsobiť ako výrazný odporca tejto právnej normy a dokonca ani to, že sa snaží ostatných kritikov integrovať. Musí predsa svoj lapsus nejako zakryť. Zarážajúce sú ale konkrétne výroky predsedu SMK, ktoré toto divadlo sprevádzajú. Pál Csáky totiž napríklad neváha SMK označiť za momentálne najsilnejšieho a najaktívnejšieho člena opozície. Gratulujeme!

Nezostáva než čakať, ako sa tlačový zákon v praxi prejaví. Už za pár dní budeme múdrejší. Do platnosti vstúpi v nedeľu 1. júna.

Organizovať, či neorganizovať?

Ak čínsky funkcionári predpokladali, že olympijské hry budú skvelou príležitosťou pre prezentáciu krajiny, mali dôsledne zvážiť aký obraz chcú prezentovať a hlavne, aký obraz môžu garantovať. Napriek úpornej snahe o vyvolanie pozitívneho image sa totiž zdá, že minimálne rovnako silný je aj hlas ľudsko-právnych aktivistov a kritikov čínskych vnútropolitických pomerov.

V konečnom dôsledku sa tak môže stať, že o porušovaní ľudských práv v Číne si budú hovoriť aj ľudia, ktorí by inak Tibet považovali za exotický nápoj a pre ktorých bola Čína „iba“ krajinou, ktorá vývozom lacného textilu zvyšuje nezamestnanosť v radoch pracovníkov našich textilných závodov.

Ľudská tvorivosť pritom nepozná hranice. Prakticky hneď po zverejnení oficiálneho loga obletel svet strip, ktorý dosť nelichotivým, ale výstižným spôsobom vysvetľoval, ako toto logo vzniklo :)

Veľkú mediálnu pozornosť si získali aj posledné aktivity odporcov olympijských hier, ktorí prišli s nápadom, že ideálny spôsob, ako na seba upozorniť, bude znepríjemniť cestu tradičnej olympijskej pochodni. A skutočne, nedeľná púť Londýnom bola napriek dôslednej pozornosti bezpečnostných zložiek viackrát narušená . Polícia musela kvôli incidentom zatknúť 35 ľudí. Jednému mužovi sa dokonca skoro podarilo pochodeň ukradnúť. Zaujímavé boli aj zábery aktivistov, ktorý sa hasiacim prístrojom snažili oheň uhasiť (a podľa niektorých údajov, sa im to raz aj podarilo).

Olympiáda je jednoducho veľké mediálne sústo. Oči celého sveta ju budú pozorne sledovať. Ako je vidieť, je lákadlom aj pre aktivistov, ktorým stačí jednoduchý kreatívny nápad, aby na seba strhli pozornosť. Deň zahájenia hier sa nezadržateľne blíži a dá sa očakávať, že podobných incidentov bude pribúdať. Naopak, vytvoriť pozitívny mediálny obraz si od organizátorov vyžiada niekoľkonásobne viac úsilia.

Bude zaujímavé sledovať, ktorá zo strán si v rámci konečného bilancovania bude môcť pripísať viac trofejí.

Na Slovensku je to proste tak...

Je trochu smutné,že prvý „slovenský“ príspevok tohto perspektívneho blogu bude mat pochmúrny podtón. Alebo skôr tragikomický. Pretože na Slovensku je to tak :( Sľubné demokratizačné procesy z konca 90. rokov sa zdali byt nezvratné. Avšak ani nie desať rokov po odstavení Vladimíra Mečiara od moci sa jeho Hnutie za demokratické Slovensko stalo opäť súčasťou vlády. Znalci slovenských politických pomerov dvíhali varovný prst. Optimisti ale stále verili, že hlavný vládny aktér – strana Smer – dokáže problematických partnerov udržať na uzde a k žiadnym dramatickým zmenám nedôjde.

Po posledných udalostiach sa ale už asi nenájde nikto súdny, kto by bol schopný tvrdiť, že nová vládna koalícia sa bude chovať štandardne. A teraz nenarážam na jej likvidáciu („doladenie“) ekonomických reforiem predchádzajúcej vlády Mikuláša Dzurindu. Narážam na dodržiavanie elementárnych demokratických pravidiel! Je navyše smutné, že primárnym zdrojom týchto krokov nie sú potenciálne problematické subjekty HZDS, alebo SNS, ale priamo Smer (od ktorého sa naopak čakalo, že by mal byť garantom štandardného chovania sa vlády) a jeho predseda. Premiér Róbert Fico sa totiž svoj súboj s médiami po niekoľkých konfliktoch rozhodol riešiť radikálne. Až príliš radikálne!

Vládna koalícia sa rozhodla prijať nový tlačový zákon, ktorý (v súčasnej podobe) výrazne zasahuje do slobody médií. Okrem iného je problematické predovšetkým to, že zavádza povinnosť dať priestor na odpoveď/reakciu na zverejnenú informáciu. A pozor – to aj v prípade, že bude pravdivá! Podrobnejšie viď napr. články v denníkoch Sme, alebo Pravda. Slovenská novinárska obec sa proti novej úprave výrazne ohradila a dokonca došlo aj k tomu, že denníky vyšli protestne s bielou prvou stranou. K niečomu takému došlo v novodobej histórií Slovenska iba tretí krát, pričom naposledy práve v dobe vlády V. Mečiara, ktorý chcel novinám zvýšiť DPH a týmto spôsobom ich ekonomicky likvidovať. Snaha zmeniť tlačový zákon má dokonca medzinárodný dopad. Proti aktuálnemu návrhu vyjadrila svoje výhrady OBSE.

O tom, že nejde o nepodstatnú záležitosť svedčí aj to, že opozičné strany sú ochotné kvôli tlačovému zákonu riskovať svoju medzinárodnú kredibilitu. Pohrozili, že nepodporia tzv. lisabonskú zmluvu týkajúcu sa reformy EÚ, ak vládna koalícia tlačový zákon schváli. Ide v podstate o jediný nástroj, ktorý opozícia v komunikácií s koalíciou má. Ich hlasy sú vzhľadom na nutnosť kvalifikovanej väčšiny potrebné, aj keď celá situácia tak budí dojem politického vydierania.

Vládna koalícia je odhodlaná zákon presadiť za každú cenu. Aktuálny návrh už prešiel príslušným výborom Národnej rady a v podstate posledná šanca na nápravu bude v priebehu schvaľovania návrhu v pléne NR SR. Držme palce, že nakoniec predsa len zvíťazí zdravý rozum, pretože prijatím tohto zákona v súčasnej podobe by sa Slovensko vrátilo o desať rokov späť. Každý koho dráždilo, že politológovia stále SR nezaraďujú medzi štandardné liberálne demokracie bude musieť zase sklopiť uši a dať im za pravdu.

A vážení! Ja viem aký je dnes dátum, ale toto skutočne nie je prvý apríl... Bohužiaľ...