čtvrtek 31. května 2012

Ano, jsme zkorumpovaní

Zajímavý výzkum percepcí obyvatel států Evropské unie provedl Pew Reasearch Center, z jehož Pew Attitudes Global Project sem kopíruji několik grafů. 
V prvním se respondenti vyjadřovali o tom, nakolik příznivě vnímají jiné evropské země. Velmi vysoké mínění panuje o Němcích, u nás až překvapivých 80 % smýšlí o západních sousedech pozitivně, ale vysokou míru respektu předvádějí třeba také Francouzi (84 %). Jak se již vícekrát ukázalo, Češi mají rádi Brity. Naopak Řekové to u nás fest schytali, spolu s Němci o nich máme nejhorší mínění (jen 25 % Čechů se o Řecích vyjadřuje pozitivně). Na druhé straně, z tabulky vyplývá, že o Řecích si myslí něco dobrého jen Řekové...
Dotazovaní Češi si myslí, že v evropské ekonomické šlamastyce velmi dobře obstála Angela Merkelová (67 %), horší vysvědčení již mají pro Camerona ( 54 % - zde jsem trochu na pochybách, jestli vůbec obdobné procento tuší, o koho se jedná) a Sarkozyho (43 %). Nejhůře dopadl pro Čechy, stejně jako pro Poláky, jejich vlastní lídr. Výkony Petra Nečase se zamlouvají pouze čtvrtině ve výzkumu participujících Čechů. Jaký to rozdíl oproti Německu, kde Merkelovou s uznáním hodnotí plných 80 % respondentů. 
Alespoň v jedné kategorii jsme ale obstáli s vysokými čísly - plných 65 % českých respondentů se domnívá že ČR je nejzkorumpovanější zemí Unie. Obdobně nevalné mínění o sobě samých mají zejména státy jižního křídla (Itálie, Španělsko, již méně Řecko a mnohem méně Francie). Možná trochu překvapivě v tomto ohledu  nevidí problém u sebe samých Poláci. A Němci a Britové jsou zcela v klidu...

neděle 27. května 2012

Charles na Georgetown Law



V březnu na Georgetown Law zavítal politický cirkus, během kterého se utkali například známí komentátoři z Washington Post Charles Krauthammer a E. J. Dionne Jr. Tématem byly samozřejmě prezidentské volby, reforma zdravotnictví před US Supreme Court a další témata. Došlo i na parádní bonmoty, když se mluvilo o ideologicky a osobnostně poněkud mdlém kandidátu Republikánů, kterého mnoho voličů GOP nemiluje. "Republicans fall in line, they don't fall in love." Nebo: "You date averybody else, but Romney is the guy your parents want to fix you with."

Dočkal jsem se i zajímavých předpovědí. Například, kdo bude viceprezidentským kandidátem Republikánů. Dle Krauthammera to bude Marco Rubio (o něm příště). Paul Ryan je taky velký kandidát, ale ten čeká na svoji šanci a dle Krauthammera bude v budoucnu prezidentem. A co prezidentské volby v roce 2016? Za Demokraty bude kandidovat Hillary Clinton a za Republikány skutečně ideologický Republikán. Strana se totiž za poslední roky posunula hodně do prava, takže Romney už není konzervativní kandidát jako před lety, ale výrazně umírněný, přestože své názory v podstatě nezměnil. Strana se změnila. Za čtyři roky se nejspíš zakonzervuje ještě víc a už uspěje s prosazením skutečně konzervativního kandidáta, jakým byl před lety například Barry Goldwater. Krauthammer odhaduje, že to v roce 2016 bude mít pro GOP nicméně stejný výsledek, jako v roce 1964.

A ještě k Charlesovi. Vypadal poněkud unaveně, na podium nepřišel po svých, ale přisvištěl na vozíčku. Dle mého washingtonského zdroje se zranil při potápěni. Nuž, snad se dá ještě dohromady, nevypadal moc dobře.

sobota 26. května 2012

Slovensko v žebříčku FP!

Slovenský zástupce se dostal do žebříčku časopisu Foreign Policy. Vystoupení Max Jason Mai patřilo podle FP mezi sedm nejhorších na letošních cenách Eurovize.

čtvrtek 24. května 2012

Pákistánská spojka


Americko-pákistánské vztahy v roce 2011 jako ze špionážního románu

Život v Pákistánu je určován třemi „A“ – Alláh, Armáda, Amerika. Muslimská země ovládaná střídavě generály nebo slabou civilní vládou si za dohledu tajných služeb žárlivě brání svoji suverenitu před muslimskými radikály a USA. Tak situaci popisuje David Ignatius, známý sloupkař deníku The Washington Post a úspěšný spisovatel špionážních románů, ve své poslední dobrodružné knize Krvavé peníze. A není daleko od pravdy. Lži, nedůvěra, ale také partnerství a nezbytnost spolupráce dlouhodobě určují složité vztahy mezi Pákistánem a USA. Rok 2011 byl však v tomto ohledu výbušnější než kterýkoliv předtím.

Je vlastně obtížné hovořit výhradně o americko-pákistánských vztazích, protože americká zahraniční politika jedná s Pákistánem do jisté míry „v balíku“ společně s Afghánistánem, kde USA již deset let vedou válku proti terorismu. Prezident Obama ostatně z tohoto důvodu zřídil funkci speciálního emisara pro AfPak. Pákistánu se USA jednoduše nevyhnou, ať už z hlediska zásobování svých jednotek v Afghánistánu, kontaktů na Tálibán přes pákistánskou tajnou službu ISI nebo kvůli zázemí afghánského Tálibánu v kmenových oblastech Pákistánu, tradiční to výhodě guerillové války.

Obě země jsou ostatně z hlediska Washingtonu podobné – řízeny slabou centrální vládou, zastupovány proamerickými lídry nepopulárními doma a navzájem propleteny sítěmi Tálibánu, Al-Káidy a tajných služeb. Přesto jsou vztahy USA s Pákistánem „speciální“ a  komplikovanější. Ať už vzhledem k vazbám obou zemí z dob Studené války, kdy USA využívaly Pákistán při své podpoře afghánských mudžahedínů v boji proti Sovětům, nebo z pohledu rizik spojených s jaderným arzenálem Pákistánu.

Jak jemně musí v tomto ohledu americká zahraniční politika našlapovat a jak se (ne)přátelství USA s Pákistánem vyvinulo v roce 2011 je možné dokreslit na bezpečnosti a způsobu správy pákistánských jaderných zbraní.

Jaderný kolotoč

Jak nedávno na stránkách magazínu The Atlantic popsal Jeffrey Goldberg, pákistánská doktrína bezpečnosti jaderných zbraní se soustřeďuje na jejich rozptýlení na asi patnácti místech po celé zemi. Tyto zbraně jsou údajně často přemísťovány z místa na místo, a to nejen kvůli údržbě, ale také aby se předešlo riziku jejich sledování a získání nepřítelem. A nepřítelem je zde nejen Indie nebo teroristé, ale i USA.
...

Celý můj text můžete najít na stránkách posledního vydání Euro Atlantic Quarterly nebo na webu EAQ (pro předplatilete). Nevím, jak na to editoři časopisu přišli, ale nabídli mi napsat něco o Pákistánu, o kterém jsem toho moc nevěděl. Byla to alespoň příležitost pákistánskou politiku probrat s jedním nejmenovaným pákistánským fulbrightistou z vážené politické rodiny z Karáčí. Text vyšel s několikaměsíčním zpoždění, mělo se jednat o hodnocení vztahů mezi USA a Pákistánem za rok 2011.

pátek 18. května 2012

EUkrize

Pár kratochvilných článečků o EU - už podle nadpisů nás ale žádné kratochvíle nečekají... Aspoň velká jména za oceánem si to myslí:
Nouriel Roubini: Greece Must Exit
Daniel Kelemen: Europe's New Normal
Fareed Zakaria: Time to Say Danke
Paul Krugman: Apocalypse Fairly Soon
Barry Eichengreen: Is Europe on a Cross of Gold?

pondělí 14. května 2012

Sikorski: Je osudem Evropy stát se superMonakem nebo supervelmocí?

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski je jedním z mála evropských politiků, který se i v časech krize nebojí jasně prezentovat svou představu o tom, jak by měla vypadat budoucnost Evropské unie. Naposledy tak učinil minulý týden ve Financial Times (9.5. 2012). Přepis v originále přinášíme níže:

Is Europe destined to become super Monaco, or superpower?



If Marx had been right and political relations were determined by the economic base, the EU would be a superpower.
We are the wealthiest market in the world, with half a billion rich consumers and an educated workforce. We account for the biggest share in international trade, have a vast combined military budget and we are collectively the biggest donor of international aid.
But the economic crisis has brought home the fragility of the European edifice. There is no guarantee of a happy progression to an ever more prosperous, peaceful EU. Instead, we are looking at several possible outcomes.
The first is disintegration. If the effects of the European Central Bank’s relief for the banking sector fizzle out and the financial crisis deepens, the risk of the eurozone’s collapse would become real – and if it were to disintegrate or shrink, the single market would be hard to salvage.
The impoverished and still uncompetitive countries pushed out of Europe’s core would be tempted to hit back with competitive devaluations or even trade barriers.
If trade policies renationalise, would labour mobility, or even the freedoms of the Schengen passport-free zone – already under pressure from populists across the continent – be exempt?
If a sense of common future and pan-European solidarity erode, how soon before countries cease payments for common agricultural policy or cohesion funds?
An EU in which community institutions atrophy would quickly slide into geopolitical irrelevance. The vacuum would be filled by a resurgent Russia and an assertive China.
The second and more plausible scenario is drift. The EU retains its current shape. Member states take decades to repair their public finances. We cling to our standard of living by imposing external barriers but fail to regain global competitiveness.
Reforms of the EU are delayed and community institutions continue to weaken. We acquiesce in comfortable decline. Europe becomes a continent-sized Monaco – a wealthy retirement home with a few tourist attractions.
The third scenario, sometimes proposed as an alternative to the first two, is the imposition of utopian federalism: a unitary supranational state with a central government and single parliament.
I call this “utopian,” but another word might be “impossible”. I cannot imagine the parliament of any member state, including Poland’s, voting for a treaty that would transfer national sovereignty to Brussels.
There is also a fourth possibility – Poland’s proposal – of a permanent political union that preserves national powers in many areas.
In a federal but not centralised Europe, matters of culture, religion, way of life, and principal tax rates would remain in the purview of member states.
While respecting subsidiarity, integration would be strengthened in all areas where economies of scale apply: completion of the single market in services and internet trade, the implementation of a competitive energy market, joint protection of the EU’s external border so as to protect the Schengen freedoms within, and joint representation at the G20 and OECD.
The European Commission should be firmly at the centre of decision making, so that decisions are the product of transparent discussions and not backroom deals.
The posts of president of the commission and of the European Council could be merged and elected by the European parliament, or even more broadly.
Only then would there be an EU president who could negotiate as an equal with the leaders of the US and China. Only then could we begin to punch internationally in proportion to our economic weight.
A European political union would need a serious defence policy too: you cannot wield power in the world if your diplomacy can never by backed by force.
Poland pushed for the development of a common security and defence policy during its EU presidency last year, but progress is too slow.
The US is scaling back its military budget and reorienting its defence priorities to the Pacific: Europe has to assume greater responsibility.
We need more co-operation and specialisation of defence industries. In compliance with the Treaty of Lisbon we should launch permanent structured co-operation.
There is nothing inevitable about our decline. We still have reserves of strength and areas of excellence that are the envy of the world.
But if we are to retain not just influence but leadership, drift is not an option and disintegration would be a catastrophe.



pondělí 7. května 2012

Condi v Heritage Foundation

Nedávno jsem měl možnost se jít podívat na projev Condoleezze Rice v Heritage Foundation. Poměrně dost politický projev, zahrnující komplexní pohled na americkou zahraniční i domácí politiku, a spousta zajímavých momentů. Například osobní pohled na obrovský vliv, jaký měly tři velké šoky poslední dekády - 11. září 2001, ekonomická krize a Arabské jaro - na strategické i každodenní rozhodování americké vlády.

Zajímavý pohled na nestabilitu autokratických režimů a tzv. Ceaușescu moment, tedy jemnou hranici, kdy lidem žijícím pod autokraty dojde trpělivost a celá stabilita režimu se hroutí. Poměrně přesvědčivá obhajoba politiky neudržovat vztahy s autokratickými režimy za každou cenu proto, že údajně garantují "stabilitu".

Condoleezza Rice také přesvědčila, jaké charisma a eleganci může (a měl by) mít ministr zahraničí. A po americku také připoměla svůj vlastní osobní příběh, když mluvila o výhodách americké demokracie. Děvče z Birminghamu v Alabamě, nejvíce segregovaného velkého města v USA, kdy se zdálo, že nic není možné, ale které to dotáhlo až na ministryni zahraničí. Nuž, pěkný závěr projevu. Video celé řeči zde.