pátek 29. srpna 2008

Obama vs. McCain II – The Age Issue

V souvislosti s dnešními narozeninami Johna McCaina bych upozornil na jedno z témat letošní kampaně, kterým je věk obou kandidátů. Starší kandidáti zdůrazňují své zkušenosti, jejich soupeři upozorňují na fyzické a psychické nároky nutné ke zvládnutí managementu světové mocnosti a tzv. „Age Issue“ je tak tradičně součástí prezidentských předvolebních soubojů v USA. Naposledy v roce 1996 se tato otázka stala jedním z důležitých faktorů prohry kandidáta republikánů, kterým byl podobně jako letos válečný veterán starší sedmdesáti let. McCain zatím odkazy na vysoký věk přechází spíše s humorem a výzkumy veřejného mínění ukazují, že si v této otázce vede lépe než před dvanácti lety Bob Dole. Podle jednoho průzkumu se dokonce celkové preference McCaina dostaly před jeho demokratického rivala, i když jiné zdroje favorizují spíše Obamu.

Republikánský tábor naopak využívá Obamova mládí a zřetelné nezkušenosti, co se týče vrcholné americké politiky. Obama je tak představován jako spíše celebrita, než politik „ready to lead“ a některé výroky postupně začínají na YouTube žít vlastním životem (viz Paris Hilton message). Na druhou stranu, mládí Bracka Obamy přivedlo k jeho kampani neuvěřitelné množství lidí, kteří dokáží správně nakládat s internetem a s limity v rámci financování prezidentské kampaně. Ostatně, díky Facebooku (a dalším sociowebům) dokázal Obamův tým vybrat dokonce více peněz na svoji kampaň, než obávaný konglomerát manželů Clintonových.


Obamova popularita mezi mladými Američany, jeho charismatické proslovy nebo aktivity jeho příznivců ukazují, jak i dnes může politik doslova „promlouvat k davům“ a stát se více než vrcholným úředníkem. To v Evropě dneška už nebývá příliš zvykem. Obamovy emotivní proslovy si tak u jeho odpůrců vysloužily přirovnání k Mojžíšovi a design plakátů navržených jeho spolupracovníky byl přirovnán (také zde) k náboženským ikonám. Ostatně, v tomto případě to nebylo daleko ani od mého prvního dojmu.

Červené z Číny

Palba nových (vybraných) perliček ze zářijového Prospectu:
  • In England, 57 per cent of children aged five to 12 have visited Spain and 54 per cent France. But only 44 per cent have visited Wales and 39 per cent Scotland. (Travelodge)
  • China is now the world's sixth largest wine producer. (Slate, 8th August 2008)
  • There are around 600 breweries producing real ale in Britain— twice as many as 15 years ago. (The Economist, 16th August 2008)
  • Last year, the number of people killed on British roads—just under 3,000—was the lowest since records began in 1926. (BBC News, 26th June 2008)
  • Greece has more tanks than any other EU country. (The Economist, 26th July 2008)
  • 1p and 2p pieces made before 1992 are 97 per cent copper. Today's high price of copper ($8,185 a tonne) means they are worth around 3p. (Daily Telegraph, 11th July 2008
  • Evelyn Waugh's first wife was named Evelyn. (Curiosities of literature, by John Sutherland)
  • Nelson Mandela and Desmond Tutu both have houses in Vilakazi Street in Soweto, making it the only address in the world to house two Nobel Peace prize winners. (BBC news online, 19th July 2006)
  • Nine out of ten Chinese citizens say they approve of the way things are going in their country. (New Yorker, 28th July 2008)
  • With 800m players, beach volleyball is the second most popular sport in the world by participation, after football. (BBC1)
  • In the mid-1930s, there were 15,000 US citizens living in the USSR. (The Forsaken by Tim Tzouliadis).

čtvrtek 28. srpna 2008

Střípek z mediální války

Bohužel jsem, na rozdíl od Srdjana, neměl první dny konfliktu v Gruzii přístup k širší paletě informačních zdrojů, a tak jsem se musel spolehnout především na CNN a také na česká média. Takže než jsem se dostal i k něčemu jinému, byl jsem náležitě zmasírován tou "správnou" stranou. Musím v tomto případě ocenit solidní práci České televize, její úroveň zpravodajství se za posledních několik let zvedla a i když je ČT stále poplatná většinovému názoru západních médií (což samozřejmě nevylučuje, že to může být většinou ten správný), dělá pro vyváženost pravděpodobně maximum možného. To CNN dopadla podle mě mnohem hůře, ostatně posuďte sami a porovnejte podání dnešní zprávy o rozhovoru Vladimíra Putina pro CNN zde a zde, především doporučuju sledovat první Putinova slova dobře srozumitelná i Čechovi a jejich anglický překlad. Ne že bych považoval Russia Today za vyvážený zdroj, ale tak nějak pochybuju, že by v tomhle případě úmyslně zkomolili slova vlastního premiéra. Moc rád bych si ten rozhovor poslechl celý, doufám, že ho Russia Today zpřístupní, alespoň to tak často dělají, to se od CNN v tomto prípadě jaksi čekat nedá. A to jsem do dneška považoval CNN za důvěryhodnější zdroj. To jen pro vyvážení pohledu. K tomu, aby se člověk dozvěděl o lumpárnách druhé strany, stačí zapnout televizi.

pondělí 25. srpna 2008

ANKETA: Která země vyhraje oficiální pořadník XXIX. olympijských her v Pekingu 2008?

Ríša stredu posmutnela, olympiáda skončila. Priniesla mnoho zaujímavých okamžikov – teda aspoň podľa tých, ktorí nezaujali principiálny postoj a hry sledovali. Nenaleží nám hodnotiť športové výkony, úspechy a neúspechy. Bilancovať budú príslušné zväzy a funkcionári. Našou úlohou je priniesť výsledky ankety, ktorú sme na blogu v súvislosti s XXIX. letnou olympiádou vyhlásili.

Pýtali sme sa, ktorá krajina podľa vás vyhrá oficiálne medailové poradie. Je vidieť, že návštevníci našich stránok majú dobrý odhad. Väčšina z Vás správne predpokladala, že úsilie Číny presadiť sa na športovom nebi bude korunované úspechom. Slovami bývalého slovenského premiéra: „Kde je (politická) vôľa, tam je cesta...“. Nám ostatným, ktorý sme spojili svoje nádeje s inými adeptmi nezostáva, než vypiť kalich horkosti do dna :)

Zaujímavé je, do akej miery môžu byť športové výsledky súčasťou národnej prestíže. Čína je jasným príkladom. Ani USA ale nezostávajú pozadu. Vzhľadom k tomu, že Medzinárodný olympijský výbor v podstate žiadne oficiálne pravidlá pre poradie krajín nemá (a tie sú v rukách organizátorov), tak americké médiá suverénne presadzujú ako hlavné kritérium celkový zisk všetkých kovov, v čom boli práve Spojené štáty úspešnejšie než Čína (viď napr. NY Times, Washington Post apod.) :) Názor si musí každý urobiť sám...

Kde niečo končí, niečo iné začína. Na záver preto vyhlasujeme novú anketu, ktorá reflektuje aktuálne dianie na medzinárodnom poli – rusko-gruzínsky konflikt. Objavujú sa názory, že keby NATO urýchlilo prístupový proces Gruzínska, tak by k ruskej invázií nedošlo a teda že výsledky bukureštského summitu sú de facto úspechom Ruska. Oponenti naopak zdôrazňujú, že Gruzínsko nie je na členstvo pripravené a NATO by si tým skôr spôsobilo problémy (navyše ak evidentne nie je schopné poskytnúť adekvátnu a dostatočnú pomoc pred ruskými tlakmi). V aktuálnej ankete nás preto zaujíma váš názor na potenciálne členstvo Gruzínska v Severoatlantickej aliancií.

úterý 19. srpna 2008

Kosovo (1999) a Gruzie (2008)

Vojenský zásah Ruska v Gruzii nabídl českým komentátorům více paralel k československé historii, ať už se jednalo o zábor Sudet Hitlerem či vpád armád Varšavské smlouvy o třicet let později. Na nejnovější konflikt na Kavkaze je však možné hledět také z mnoha jiných perspektiv. Například, z hlediska vojenského se sice jednalo o nerovný zápas ruské „58. armády“ se slabými gruzínskými jednotkami, ovšem dle některých komentářů (např. zde a zde) se také jednalo o ukázku zastaralé ruské techniky 2. až 3. třídy (první třída je umístěna blíže západních hranic Ruska v Evropě). Z hlediska geopolitického je možné uvažovat o velikosti aktuální ruské sféry vlivu nebo z hlediska informačních technologií se objevilo další upozornění na nové prostředky války v kyberprostoru. Prezident Klaus pak ve svém tradičně „specifickém“ postoji zmínil mimojiné i jednu již v rámci sociálních věd diskutovanou myšlenku, že umělý „peacekeeping“ často vede spíše ke konzervaci konfliktu než k jeho vyřešení. Zajímavý je však i pohled mezinárodního práva, kterého se ve světle Kosovského „precedentu“ dovolával vystudovaný právník Dmitrij Medveděv. Apel Ruska na nutnost řešení „humanitární krize“ v Jižní Osetii vyvolané gruzínským zásahem přinesl starosti nejen českému ministerstvu zahraničí, ale i mnoha evropským obhájcům intervence v Kosovu z roku 1999. V zásadě by se paralela s Kosovem mohla použít – územní suverén (Gruzie/Srbsko), jehož jedna provincie (Kosovo/Jižní Osetie), která měla dříve autonomní postavení a má odlišné etnické složení obyvatelstva, akceleruje svoji snahu o samostatnost. Suverén se tedy rozhodne prosadit svoji autoritu silovými prostředky, což vyvolá obavy o humanitární situaci civilního obyvatelstva. Regionální garant bezpečnosti (NATO/Rusko) se s ohledem na klid a pořádek ve své sféře vlivu rozhodne pro unilaterální humanitární intervenci a donutí suverénní stát ke stažení své armády a k uznání status quo (ante). Srovnání zásahu v Gruzii s z hlediska mezinárodního práva zřejmě nelegální intervencí NATO v Kosovu tak nejspíš dále přispěje k zajímavým diskusím o možnosti humanitární intervence (viz např. Michigan Journal of Int. Law, Vol. 26, No. 4) či o posunu postavení Rady bezpečnosti OSN. V rámci úvahy o paralelách zásahů NATO (1999) a Ruska (2008) bych na tomto místě uvedl některé rozdíly:
  • V Kosovu zasáhla regionální mezinárodní organizace, jejichž roli v řešení konfliktů předjímá i Charta OSN a podobným směrem se po studené válce pomalu upírá i „jistá“ praxe států (viz zásahy ECOWAS, NATO či statut Africké unie).
  • Mezinárodní společenství (do jisté míry) akceptovalo princip dělení celků jako SSSR (Ruska) či Jugoslávie (Srbska). Sekundární dělení nástupnických států (např. Gruzie) je však dalším krokem.
  • Vážnost humanitární situace v Kosovu zásadním způsobem uznala Rada bezpečnosti OSN skrze rezoluci 1244. V případě Jižní Osetie nejsou tvrzení Ruska o potřebě humanitárního zásahu ověřená a věrohodná. NATO v Kosovu zasáhlo až více než rok od eskalace konfliktu, když mezitím podporovalo diplomatická jednání OSN, OBSE či dalších mezinárodních aktérů, a nabízelo Srbsku garance územní celistvosti v případě ukončení násilností. Ruský přístup byl mnohem přímější a agresivnější, bez zjevné a dlouhodobé snahy o diplomatické řešení, což podporuje tezi o přípravě Ruska na eskalaci konfliktu.

čtvrtek 14. srpna 2008

Niekedy je výhodné byť americkým prezidentom!

Olympiáda je v plnom prúde a diskusie o správnosti účasti štátnikov na týchto hrách neutíchajú. Zdá sa ale, že George Bush si s tým až tak hlavu neláme. V horúcom lete musí človek spojiť príjemné s užitočným. Je to už síce skoro týždeň starý článok, ale priložené fotografie určite stoja za zhliadnutie! Na odľahčenie :)

Pre navnadenie prikladám jednu z fotiek:

Foto: AFP, Zdroj: lidovky.cz

Letní parna a otázky

Pár zcela nesouvislých otázek vztahujících se k událostem v Gruzii:
  1. Co ještě by se muselo stát, aby se premiér Topolánek nejel podívat, jak se běhá na oválu?
  2. Jaká je lepší reakce než odejmutí pořadatelství OH v Soči?
  3. Společná zahraniční politika EU - co to je???

Hry o lidská práva

S články Petra Fischera v HN někdy souhlasím a většinou o napsaném aspoň chvíli přemýšlím. S příspěvkem na téma OH a lidská práva souhlasím bez přemýšlení, zejména s následujícími pasážemi:
"Ani německá kancléřka Angela Merkelová, která už od začátku odmítala do Pekingu jet, není úplně principiální. Nikdy a nikde sice nezapomene hovořit o čínském porušování lidských práv, budoucnost německých firem na čínském trhu jí je ale natolik blízká, že by nikdy nepřekročila hranici "čisté formální kritiky", za níž nepřicházejí konkrétní činy." (..)
"S Čínou je to těžké. Na ní si každé morální odhodlání vedené hrdou myšlenkou obrany všelidských hodnot vyláme zuby. Mezinárodní politika ve vztahu k Číně už nějaký čas ctí čistě ekonomická pravidla. To nejdůležitější ze všech praví - "too big too fail".
Je to stejné jako s megabankou na globálním trhu. Čína je prostě příliš velká na to, aby si někdo mohl dovolit její politicko-ekonomickou izolaci, a je to příliš velký trh, než abychom ho mohli ignorovat.
Této ekonomické logice, vykládající teorii nadměrných velikostí a výhod a nevýhod z toho plynoucích, se pak podřizuje celý politický diskurs.
Včetně jeho povinného doplňkového morálního oparu, vyráběného k okrášlení této nepříliš chutné směsi. I Číňané to dávno pochopili, proto svým váženým významným hostům tolerují vystoupení na téma lidských práv, neboť si správně vyložili, že to patří k folkloru západní kultury, řízené mediální a ekonomickou logikou.
Ekonomové s nadměrnými velikostmi firem, jejichž rozvětvená ramena prorůstají celým světem a osudově se tak zaplétají se všemi, spojují problém morálního hazardu.
Ten vyplývá z toho, že případné problémy takového velikána může, ba dokonce i musí řešit stát, který by se jinak do soukromého byznysu nepletl. Na politické rovině tomu odpovídá morální hazard jiného typu. Velikost (moc) kritizovaného partnera, jemuž se sice dá leccos podstatného vytknout, ale zároveň se s ním musí spolupracovat, vytváří riziko devalvace hodnot, které byly investovány v politické hře.
Zahraničně-politický kompromis (morální gesto následované obchodní vstřícností) devalvuje slova jako lidská práva nebo spravedlnost, s nimiž se, jak ukazuje situace, nakonec manipuluje čistě účelově, nikoli principiálně. Podle situace, vždy tak, jak se nejlépe hodí tomu kterému zájmu."

Pěkný pozdrav ze Sarajeva


I na nás čekala v Bosně zajímavá překvapení...

Několik poznámek z cesty na Balkán

Na začátku srpna jsem navštívil s přáteli několik míst v Chorvatsku, Bosně-Hercegovině a Srbsku. Přidávám tak několik cestopisně politologických poznámek:
Na Balkáně jsme navštívili jak řadu různých bohulibých míst (například. jednu z nejspektakulárnějších evropských úzkokolejek – Šarganskou osmicu – která se vine v jednom srbském pohoří nedaleko Bosny), tak i místa, kde se ještě před nedávnem válčilo, etnicky čistilo a masakrovalo. Takže v našem itineráři byly i místa jako Sarajevo, Srebrenica, Goražde či Knin. Některá místa jsou kombinací obojího. Například v městečku Višegrad na bosensko-srbské hranici najdete nádherný kamenný most, který nechal postavit v 16. století Mehmed Paša Sokolovič. Zkrátka úžasný pohled a jen těžko uvěříte, že na stejném mostě se před pár lety vraždilo a tekly po něm potoky krve.

Když navštěvujete místa třeba z první, nebo druhé světové, tak to bývá také silný dojem, ale přeci jen cítíte, že už od těch událostí uplynula dlouhá desetiletí. Hodně míst na Balkáně je ale opravdu děsivých také proto, ze tu nedávnost konfliktu cítíte a vidíte všude kolem sebe.
Nejsilnější dojem byl – a to se asi dá čekat – ze Srebrenice. Nejde snad ani tak o město samé, které lehce připomíná město duchů, jako spíš o nedaleký memoriál, kde je pochováno více než 8000 obětí masakru. Kousek od hřbitova je bývalá továrna s obří halou, kde byli uprchlici natěsnání, než byli holandskými vojáky OSN vydáni srbským ozbrojencům. My jsme měli možnost hřbitov i továrnu navštívit se zájezdem bosenských muslimů, z nichž mnozí byli příbuzní obětí srebrenického masakru. Takže opravdu zážitek silnější, než jsme čekali.

Jaký kontrast o dva dny později den, kdy jsme dorazili do Bělehradu. Celkem náhodou jsme se octli na hlavním náměstí v době, kdy zde začínala demonstrace na podporu Radovana Karadžiče. Při ní našli společné slovo skalní komunisté, extrémní nacionalisté spolu se srbskými skinheady a fotbalovými chuligány. Účast na ní je relativně malá, tak kolem dvou stovek lidí. Projevy jsou přerušovány chytlavými nacionalistickými melodiemi a uslyšíme roztodivnou směsici tradičních písní, do kterých několikrát zazní Kaťůůša a sovětská hymna a dokonce i srbský nacionalistický rock a ska… Při demonstraci samotné asi nejdéle hovoří nějaký francouzský pravicový intelektuál, nejspíš příznivec Le Pena. Kousek za ním stojí bratr Radovana Karadžiče Luka. Do toho všeho znějí adorace na Putina za rozhodný postoj ve věci Jižní Osetie, propere se také olympiáda v Číně a kdesi v davu zavlaje kubánská vlajka. Opravdu dost bizarní akce.

Dost zvláštní byla ale například i část Chorvatska kolem města Knin, kde bývala v 90. letech tzv. Republika Srpska Krajina, což byl region osídlený hlavně Srby. Dnes je to území nejen do značné míry etnicky vyčištěné, ale i zpustlé a plné rozpadajících se vypálených či zazděných domů, které patřily předtím Srbům. V jednom takovém městečku duchů a zbořenin (Kistanije) stihli zdejší Chorvaté postavit obří kostel, ve kterém právě probíhá nedělní mše. I když i tady žije už určitě hodně lidí, kteří s nedávnými událostmi nemají mnoho společného, musím říci, že se mezi těmito křesťany cítím lehce tísnivě. No – když se to vezme kolem a kolem – možná není úplně nadšený ani sám papež Jan Pavel II., který na to někde ze shora kouká a vidí svůj billboard, na kterém je vyobrazen po boku generála Ante Gotoviny…

No a nakonec malá poznámka o bosenských muslimech – většina Bosňáků jsou sice muslimové, ale dost často velice sekularizovaní (Dokonce jsem slyšel o zapíjení ramadánu pivem a o bosenských imámech, kteří pálí svoji vlastní rakiji :) Ve městě Travnik jsme se mohli zúčastnit bohoslužby a prohodit pár slov ze zdejším panem imámem. Svůj rozhovor s námi uzavřel slovy „Don´t worry, be happy!“. Jaký to rozdíl vůči další mešitě, kterou jsme navštívili: Tu sponzorovala Saúdská Arábie a byla striktně wahhábistická. Oproti bohatě zdobené tradiční bosenské mešitě to je skutečně rozdíl nejen ve strohosti atmosféry, ale i v lidech v její blízkosti. Před mešitou je několik islámských obchůdků. Prodává tam vousatý Pákistánec, ale i několik fundamentalistických Bosňáků. Podle tetování na rukou jednoho z nich si nedělám příliš iluze o tom, co asi dělal během nedávného konfliktu. Věru veliký rozdíl mezi tradičním bosenským islámem a islámem, které se do země pokouší importovat Saúdi a některé další muslimské země.

středa 13. srpna 2008

Pro rozptýlení

Pár vybraných zajímavostí ze srpnového Prospectu:
  • In the 2004 US presidential election, every city with more than 500,000 inhabitants returned a majority vote for John Kerry. (Granta, summer 2008)
  • Iran’s fertility rate has fallen from 6.5 in 1980 to 2.1 today. (Martin Rees speech)
  • During the 1960s, a top ten song in the US charts had an average of 176 words. Last year it had 436. (Harper’s, August 2008)
  • 135m postcards were sent last year, 30m more than in 2003. (The Guardian, 17th July 2008)
  • During his first year in office, Gordon Brown introduced 2,823 laws—more than any previous prime minister in the same period. (Sunday Telegraph, 5th july 2008)
  • At the 2004 Olympics, the Bahamas won just over six medals per million population—almost three times as many as any other country. (Economist.com, 3rd June 2008)
  • In the US, more than 90 per cent of suicide attempts involving guns are successful. The success rate for jumping from high places is 34 per cent, and for drug overdoses just 2 per cent. (Time, 30th June 2008)
  • There are an estimated 10,000 trillion ants on earth—roughly 1.6m ants for each person. Their combined weight is equivalent to the weight of the entire human population. (MSN)
  • In 1948, the first year of the NHS, there were 480,000 hospital beds and 167,000 people on waiting lists; today there are 167,000 beds with 1,283,100 on waiting lists. (The sun, 2nd July 2008)
  • Kadima won Israel’s 2006 election with 22 per cent of the vote—less than the Liberal Democrats achieved in Britain in 2005. The only party in modern democracies to have won an election with a lower proportion of the vote was Israel’s Labour party, which won in 1999 with 20 per cent of the vote. (politicalbetting.com, 1st June 2008)

A to nejlepší nakonec:

  • About one third of the goals in Euro 2008 were scored by people who were not born citizens of the country they were playing for. (Slate, 30th June 2008)

Média ve válce (s ohledem na Gruzii)

Zpráva o začátku bojů v Gruzii mě zastihla v Srbsku, kde jsem zcela vypnul přísun jakýchkoliv informací. Ne, že bych to tak chtěl (dokonce jsem i noviny kupoval každý den, ale přečetl jsem je až při zpáteční cestě), prostě nebyl čas dívat se na televizi nebo hledat internet kavárnu, zvlášť když olympiáda v Pekingu byla tématem číslo jedna (tentokrát jde mimo mě), samozřejmě doplňována spekulacemi, kdy asi zatknou Ratka Mladiće.

A tak při jedné z návštěv prohodila jedna známa jen tak mezi řádky: „To je strašný, co se děje v Gruzii“. V tu chvíli mi bylo jasné, že začali boje kolem Jižní Osetie. Zapnul jsem televizi a zprávy byly více než chudé, vzhledem k mým požadavkům. Jo, kdybych nebyl tak kritický vůči informacím, tak bych byl spokojen, ale můj „hlad“ hledala švédský stůl.

Za 27 let, co jsem na této planetě jsem se naučil, jak se dívat na zprávy (hlavně) o válečných konfliktech: „Hledej informace a buď kritický k tomu co slyšíš!“ Dívej se, kdo je píše, odkud jsou autoři, z jakých agentur, jména autorů. Prověřuj.

Výhoda znalostí prostředí ulehčí orientaci. Bez ohledu na charakter novin (nacionalistické, nacionalisticko-konzervativní, liberální, něco mezi, apod.), jsem věděl, že problémem v Srbsku je, že pokud člověk četl zprávy z Gruzie, mohl si všimnout (pokud to chtěl), že většina informací pochází z ruských zdrojů nebo jihoosetských, což vyjde nastejno (v následujících dnech se to začalo pomalu měnit). A jelikož je mi známý tradiční proruský postoj srbské veřejnosti (hlavně nacionalisticky a konzervativně orientované části), bral jsem mnohé zprávy s rezervou. Hledal jsem protiváhu. Věděl jsem, že ta mě přivítá v Česku.

Věděl jsem, že mě v Česku čeká tradiční protiruský postoj, ale těšil jsem se na více informací „gruzinskýma“ očima. Moje očekávání se potvrdila, ale ne zas tolik, jak jsem očekával. „Nakažen“ filtrováním informací z válek z bývalé Jugoslávie jsem čekal mnohem větší zaujatost. Ovšem síla globalizace a přístupu k informacím posunuje také i zpravodajství. Pozitivní stránkou toho je, že je ta provázanost natolik silná, že ten, kdo chce najít informace, je prostě najde (bohužel se jedná o menšinu). Existuje ovšem i druhá strana mince. Ani jedna agentura nebo deník si nesmí dovolit být pozadu (to platí obzvlášť pro internetové zpravodajské servery) a v případě nepřehledného ozbrojeného konfliktu je mediální válka někdy důležitější než válka v terénu – dobrým příkladem je (opět) válka v bývalé Jugoslávii. Tak se druhý den objevily zprávy (z ruských zdrojů), že při gruzinském útoku bylo v Jižní Osetii zabyto 2000 civilistů a přes 30 000 uprchlíků uteklo do Ruska. Všechny agentury, noviny a televize to pustily do éteru jako 100% fakt. To, že tento „fakt“ nikdo nepotvrdil, ani nevyvrátil je historka sama pro sebe. První mediální bitvu vyhráli Rusové. A další nás teprve čekaly. V tom jsem se utvrzoval několikrát denně, při poslechu nepřeberného množství protichůdných informací – skončily boje vs. neskončily, Gruzíni se stahují vs. gruzínská armáda dále útočí, Kreml chce svrhnout gruzinského prezidenta, pak zase že ne. Slovo genocida se opakovalo tolikrát, jako by se konala konference o Rwandě.


Pravděpodobně jsem zatím nikdy nevyhledával tolik informací o prvních dnech nějakého konfliktu, jako v tomto případě – od českých a srbochorvatských zdrojů, přes „klasiku“ (BBC, CNN, ITAR-TASS) po alternativní zdroje informací (např. IWPR a blogy). Prostě jsem nechtěl na samém začátku spadnout do mediální masáže jedné či druhé strany, i když jsem spadl do mediálního hrnce. Zajímavé bylo vidět, kolik se „expertů“ najednou objevilo. Dokonce i Martin Ehl z Hospodářských novin, který se zabývá hlavně Polskem, střední Evropou a bývalou Jugoslávií, měl co říct na toto téma. Děsím se toho, co se všechno ukáže za experty (z toho velké procento bude takových, co náhodou Gruzií projeli nebo vylezli na nějakou horu, mají kamaráda z jedné nebo druhé strany, apod.). To je cena mediálního konzumu – hlavně nebýt pozadu.

A jak to vypadá teď? Musím přiznat, že Gruzínci i přes porážku v první mediální bitvě nmezi Západní veřejnosti vyhrávají. Na jednu stranu je to dáno lehčím přístupem novinářů do Tbilisi – kde jsou samozřejmě „masírování“ gruzinskou stranou, na druhou stranu si musíme přiznat, že už samotné vyslovení slova „Rusko“, vyvolává sympatie pro ty druhé. Ne, že by to nemělo hlavu a patu. Rusové se vždy umí postarat o pořádné politické vlny a bombardováním Gruzie to opět dokázali.

Nechci říct, že se má někomu fandit. Osobně jsem byl zděšen, když jsem na internetových stránkách Hospodářských novin viděl anketu Komu fandíte v konfliktu v Gruzii? Co to má být? Sice je Peking na každém kroku, ale válka není olympijská disciplína. Pro začátek by jsme se měli připravit na další lekce mediální masáže nebo zneužívání těch samých. Nebo se obrnit pořádným pancéřem kritického nadhledu.

úterý 12. srpna 2008

Od mé gruzínské spolužačky

Aktuální blog z Gruzie. Přeji hodně štěstí!
A přidávám i tělo mailu:
"On Russo-Georgian War
Saturday, August 9, 2008 at 4:31pm
This is for my friends who are worried or enquiring regarding the escalation of hostilities in Georgia’s South Ossetian region.
First, as we speak there is no more Georgian – South Ossetian forces battling one another. There are Georgian and Russian regular armies fighting in the region. Russian 58th Army stationed in North Caucasus yesterday crossed the Russo-Georgian border and entered South Ossetia to fight Georgia in order to hinder reintegration of South Ossetia into Georgia. Russia over the years cultivated the separatist regime providing the population under its control with Russian passports to later claim the right of defending Russian citizens. Russia sent active duty military and security personnel to serve as ministers and deputy ministers of the “Republic of South Ossetia”. At the same time, Russia serves or rather served as the principal mediator and peacekeeper in the conflict. Russia wants these territories for herself, and now fears there are chances it might not happen.
As mentioned above on the 8th of August Russian regular army crossed the border and engaged Georgian regular forces in combat. Russia, as expected, enjoys an absolute air superiority and is bombing targets not only in South Ossetia but also cities (including residential areas) hundreds of miles away from the combat location.
Tbilisi, Poti, Senaki, Gori, Kutaisi are bombed regularly. As I write I have no idea when the generals in Russia and de-facto President Putin will decide that they can bomb residential areas in Tbilisi as well.
3.5 million nation is now facing an emerging, newly confident Evil Empire. And this is no exaggeration. As the world stands silent the strong is trying to subdue the weak with a sheer force. The cynicism of Russia’s UN Ambassador Churkin reminds of Gromiko mentality coming back strong in Russia.
Now the world should decide whether to allow for Russian contempt of smaller nations and International Law to proceed or to stand up and defend the victim of aggression. We want freedom, we want democracy in our country, we want to be able to choose our own destiny. Putin and the Russian generals think otherwise. They do not believe that small nations should have the right to be free. For 18 years now we have been trying to break free from the imperial grasp, and Russia responded constantly with hostility and blackmail.
Now as always we stand united. And alone. We are fighting Russian military machine that is eager to try out new techniques on us. Russian airplanes are now attacking residential areas hundreds of miles away from the battleground. There are casualties, many are wounded, and homes are burning.
Please help the way you can. The world should not stay aloof. This danger is only prelude to what is to come if the world appeases the aggressor. Made confident by rising oil revenues Russia wants to take back its “rightful” place as an Evil Empire. Let us make sure that never happens again."

Morales a další vítězové bolívijského referenda

V referendu, které se odehrálo tento vikend v Bolívii, Bolivijci hlasovali hned o několika věcech. Především o pokračování socialistického experimentu v nejchudší zemi Jižní Ameriky, která jinak oplývá velkým nerostným bohatství. Ten je představován Evo Moralesem, prvním indiánským prezidentem v zemi, kde původního obyvatelstva je zhruba 55%. Také o další podobě redistribuce zdrojů. o které Morales bojuje se vzpurnými guvernéry bohatých nížinných provincií. A nakonec též o celé podobě uspořádání Bolívie, ve které státy bohaté na suroviny již nadále odmítejí platit na chudé hory, z nichž jim Morales vládne.
Podle neoficiálních výsledků Morales potvrdil svoji pozici v čele země ziskem 60% hlasů. Na druhou stranu ale situace v zemi zůstává patová, jelikož většina z guvernérů, o jejichž mandátech se v referendu též rozhodovalo, si svoji pozici též udržela. Mezi nimi i Rubén Costas z provincie Santa Cruz, jeden z největších Moralesových kritiků a zastánců větší autonomie bohatších nížinných provincií.
Referendum v Bolívii tak v zásadě nevyřešilo vůbec nic. Potvrdilo současný status quo, kdy na jedné straně stojí Morales se svým přerozdělováním a socialistickým programem, ne druhé straně jeho odpůrci, kteří odmítají dále doplácet na spoluobčany z chudších částí země. Autonomii už si v tyto regiony odhlasovaly dříve tohoto roku, vláda je ale proti. Dynamiku politické krize, která se po dobu Moralesova vládnutí neustále prohlubuje, by naopak referendum mohlo ještě urychlit, jelikož všem je nyní zjevné, že patovou situaci je prakticky nemožné rozlousknout.
Možným řešením pro bohaté provincie je začít do hor posílat méně peněz, je však otázkou, s jakou reakcí ze strany vlády by se tato akce setkala. Moralesovy úspěchy, ve které věří stále méně obyvatel Bolívie, jsou totiž závislé právě na penězích ze zemního plynu. A odstřihnout se od nich by se nenechal. Na druhou stranu má Bolívie historii ozbrojených i neozbrojených převratů bohatou jako snad žádná jiná země světa (dopočítáme se téměř ke dvěma stovkám), a je otázkou, zda si nepřipíše další. Morales by němel zapomínat, že právě vlna lidových nepokojů pomohla jeho kariéře. A pokud se nezačně dařit lépe, mohla by ji stejně dobře i ukončit...

pondělí 11. srpna 2008

Gruzie, Gruzie, Gruzie

Počas balkánské cesty několika členů týmu toho na PM moc nepřibylo, tak alespoň odkaz na pohled z místa, kam se vedle Beijingu upírá zrak světa. Vskutku zajímavý a krátký pohled na události přímo z Osetie.
Jak jsem se díval, Tom Šmíd se již částečně realizoval na iDNES, ale doufám, že mohutně přispěje i na domovský blog.
Závěrem bych jen dodal, že v diskuzích ke Kosovu jsme zmiňovali, že přes všechny halasné proklamace o opaku se zkrátka jedná o precedens, který může spustit cokoliv. Bohužel.