pondělí 21. prosince 2009

Vánoční výzkum

Už jsem se tu dlouho nerealizoval, tak bych rád své resty odčinil prostřednictvím odkazu na ideální předvánoční výzkum a pár bonusů k tomu.
Pokud byste chtěli odhalit tajemství ženských objednávek v restauraci, zde je vodítko - rozhoduje efekt! Cituji:

"1) Females chose foods with significantly fewer calories when eating with men rather than women.

2) Women’s food choices weren’t affected just by a man being present, but in proportion to how many men were present — more men equaled fewer calories. (More women being present had the opposite effect on women’s calorie consumption.)

3) Neither the size of the group nor the gender make-up seemed much to affect males’ food choices."

Slibovaný bonus představuje výčet výrazných českých zářezů v aktuálních žebříčcích: jak v míře sebevražednosti, tak v tzv. misery indexu (deficit + nezaměstnanost) jsme konkurenceschopní! Na Maďary a Francouze teda nemáme, ale co není, může být.
Krásné Vánoce!

úterý 15. prosince 2009

Nový bulletin Cetra pro lidská práva a demokratizaci

V prosinci 2009 vyšel první bulletin Centra pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU, který bude pravidelně přinášet aktuality a komentáře z oblasti studia lidských práv.
Bulletin je rozdělen do několika konkrétních okruhů, které reflektují odborné zaměření činosti Centra - 1) Mezinárodní trestní soudnictví, 2) Evropský systém ochrany lidských práv, 3) Zahraniční politika a lidská práva, a 4) Česká republika a lidská práva. Obsahem prvního bulletinu je například rozhovor s Evou Hubálkovou, vedoucí české kanceláře u ESLP, text o protiprávních sterilizacích, článek o zákazu křížů v italských státních školách, text o Rusku a Radě Evropy nebo komentář k tzv. české výjimce z Listiny základních práv EU. Bulletin najdete na stránkách Centra.

pátek 11. prosince 2009

Chodil tam aj Jacques Chirac... (postrehy zo Sciences Po, časť druhá)


Jeden by povedal, že existuje množstvo kontroverznejších tém, ako zážitky z jednej školy. Ale po mojom prvom poste o Sciences Po, kde momentálne trávim semester, sa mi zdá, že tak vášnivú debatu (jej väčšia časť prebehla na Facebooku, neoboznámený čitateľ odpustí) ako tú o generalizovateľnosti mojej skúsenosti na celú Sciences Po, alebo na celé Francúzsko, alebo na celý francúzsky vzdelávací systém, som už dlho neodštartovala. Nuž, treba sa zmieriť s tým, že o metodológii a energetike a mnohom ďalšom sa nikomu hádať nechce :-)

Každopádne tých pár vecí, čo zazneli v minulom poste, si žiadajú pokračovanie. Len by som tu chcela upozorniť, že napriek tomu, že mi občas ujde možno vskutku hanebná generalizácia typu „takto to funguje vo Francúzsku“, skutočne ide iba o moje dojmy. Kto chce, môže si myslieť, že nemám právo hodnotiť nejakú školu na základe jednosemestrálneho pobytu (ale vzhľadom na to, že nezostavujem rebríček univerzít pre Financial Times, ale píšem o mojej skúsenosti, si to nemyslím), a môže mať aj iné dojmy (ako sa ukázalo, dokonca aj vtedy, keď nedisponuje ani len tou jednosemestrálnou skúsenosťou, čo zase pre zmenu prekvapuje mňa :-)). Ale to je asi tak všetko, čo s tým môže urobiť, pretože našťastie stále máme slobodu slova :-)

Takže k veci. Minule som sem písala o administratívnych „radostiach“. Ak vás to pobavilo, a chcete viac v podobnom duchu, tu je k dispozícii v češtine blog mojej spolužiačky zo Sciences Po. Ak chcete ešte viac, prečítajte si miestami politicky nekorektnú, miestami trošku vulgárnu, ale aj tak ultimátne zábavnú knihu Merde – rok v Paríži od Stephena Clarka.

Kam pre fondy
V tomto poste sa dotknem jednej dôležitej viac-menej administratívnej veci, a to financovania. Pobyt v Paríži nie je lacná záležitosť (presnejšie a úprimnejšie, je to pre našinca pekelne drahá záležitosť). Slovenskí študenti (rozhoduje občianstvo a trvalý pobyt) majú ale možnosť sa obrátiť na Nadáciu Slovenského plynárenského priemyslu a na Nadáciu Tatra Banky, ktoré vedia dosť výrazne prispieť na vykázateľné náklady (ubytovanie, knihy, doprava a podobne) v rámci ich programov Hlavička a Študenti do sveta. Pri uchádzaní sa o financovanie od SPP treba predložiť aj projekt, na ktorom budete na pobyte pracovať (môže to byť napríklad diplomová práca, alebo odborný článok), pri Tatra Banke stačí samotný pobyt. Ak tieto možnosti chcete využiť, nechajte si aspoň týždeň na pozorné vyplnenie žiadostí, ktoré sú síce menej obsiahle ako väčšina grantových formulárov, ale zase obsiahlejšie ako formuláre, s ktorými sa bežne človek stretne počas štúdia. Čo sa týka výšky nákladov na bývanie a štúdium, o ubytovaní pod cca 300 eur som tuším ani nepočula, ale skôr treba rátať 400 až 500 za samostatnú izbu alebo malé studio (už len preto, že ak po martýriu zháňania bývania konečne niečo nájdete, budete mať chuť zaň zaplatiť trebárs aj obličkou a obmedzovať sa v tejto situácii desiatkami eur hore dole je psychicky veľmi náročné).

Ak sa vám podarí bývať legálne, so zmluvou s majiteľom bytu, a splniť všetky ďalšie požiadavky, môžete dostať aj príspevok na ubytovanie od tzv. CAF (viac tu). Ten sa môže pohybovať až do výšky približne 200 eur mesačne, a pokiaľ máte pevné nervy, je to zrejme vhodné vyskúšať (ja som na to rezignovala, o tom, ako také humorné žiadanie o štipendium, hoci od inej organizácie, môže vo Francúzsku prebiehať, viac tragikomickou formou tu).

Plus budete potrebovať vreckové „na prežitie“ asi tak 300 eur na mesiac, ale ak sa nechcete neprimerane obmedzovať (čím myslím šetrenie na základných potravinách a práčovni, nie party iba obdeň namiesto denne) a výnimočne zaplatiť nejaké vstupné do pamiatky alebo drink/café, tak skôr tých 400. Kto by si chcel zachovať rovnaký životný štýl, ako v Brne, obzvlášť v zmysle hojnej návštevy v Paríži tak obľúbených kaviarní, či reštaurácií a podobne, vyjde ho to približne 4x drahšie (ako v Brne; môj odhad).

Čo zapísať, ako, kedy, a prečo... a či vôbec
Čo sa týka samotného štúdia, ja chodím na „master affaires internationales“, čiže niečo ako nadväzujúce magisterské štúdium medzinárodných vzťahov. Toto je na Sciences Po rozdelené na ďalšie smery, predovšetkým na medzinárodnú bezpečnosť a medzinárodnú politickú ekonómiu. Dajú sa tu absolvovať dva typy kurzov – pre zjednodušenie povedzme, že CM (cours magistral) sa vyznačuje 12 ECTS kreditmi (čiže 6 Sciences Po kreditmi, keďže táto škola systém ECTS ignoruje, no judgment), a jeho týždenná záťaž je dvojhodinová prednáška plus dvojhodinový povinný seminár (conférence de méthode) a je zakončený skúškou. Tie ostatné majú povinnú dvojhodinovú prednášku týždenne, a sú za 6 ECTS. Mimochodom, povinná účasť na Sciences Po znamená 100% povinná účasť, vynechať bez ospravedlnenia často nie je možné vôbec a vedie k vylúčeniu z kurzu, a jediné akceptované ospravedlnenie sú zdravotné dôvody sprevádzané potvrdením od lekára. Údajne sa neakceptuje nič iné, vrátane úmrtia v rodine, doloženej účasti na zahraničnej konferencii, a tak podobne. Trošku stredoškolské pravidlo pre mňa, ale tak budiž.

Ja som si pôvodne vybrala predmety na základe toho, že sa zaujímam o energetiku, a na tú tu majú (podľa názvu, pretože prístupnosť sylabu online závisí na dobrej vôli vyučujúceho) pekné predmety na Master affaires publiques. Pokiaľ viem, býva dobrým zvykom, že na kratších pobytoch je často možné zapísať si aj predmety máličko mimo hlavný študovaný odbor (ono je to v zásade možné aj na MU a aspoň limitovaný cross-registering naprieč odbormi ponúka aj mnoho vyhlásených západných univerzít, čo je rozumné, keďže nie všetci sme požehnaní záujmom o témy bez prieniku do ďalších disciplín).

Na Sciences Po to ale en bloc možné nie je, a keďže rozvrh je k dispozícii len ľuďom, ktorí majú daný predmet zapísaný, nie je ani možné zistiť, kde a kedy má predmet mimo váš smer, ktorý vás zaujíma, prednášky a chodiť pasívne počúvať. Vyučujúci majú navyše zakázané od vedenia školy nechať vás sedieť na prednáške predmetu, ktorý nemáte zapísaný (!), takže je zrejme na danom vyučujúcom, ako vážne toto pravidlo berie (zdá sa, že majú pred študijným celkom bázeň, jedna vyučujúca nám minule hovorila o tom, ako nechápe, akým kľúčom nám študijné udeľuje známky z jej predmetu – vraj ona pošle čiastkové hodnotenia seminárov, prezentácií, paperov a skúšky, ale nechápe, podľa akého kľúča oni z toho potom dajú dokopy tú výslednú známku. Mne by sa to teda nepáčilo ani z pozície vyučujúceho – o to menej sa mi to páči z pozície študenta).

A fakt je, že ak aj kontaktujete študijné s dotazom, či by ste sa mohli prísť pozrieť na ten či onen predmet, tak to nepovolia a neprezradia vám, kedy a kde má ten predmet prednášky (vyskúšané). Roztomilé je, že to nedovolia ani v prípade, že s tým vyučujúci súhlasí (!), čo som si zase vyskúšala s predmetom Kvantitatívne metódy, vyučovaným profesorom Cautresom, s ktorým som sa na návšteve jeho predmetu dohodla ešte počas metodologickej letnej školy v Lublani.

Fakt je, že pokiaľ budete mať príliš voľného času, na Sciences Po prebieha množstvo konferencií a debát s celkom až veľmi zaujímavými osobnosťami (na obrázku k článku je foto z konferencie s Davidom Milibandom, Bernardom Kouchnerom a Carlom Bildtom, ale rečnil tu napríklad aj Václav Havel pri príležitosti získania čestného doktorátu).

Koľko jazykov vieš...
Rozčarovanie ale prišlo so zápisom jazykov. Sciences Po sa chváli celkom veľkou ponukou jazykov, ale je v tom háčik. Ako študent na výmennom pobyte nemôžete začať s cudzím jazykom na Sciences Po, a vašu úroveň na zaradenie do existujúcej skupiny v prípade aspoň miernej pokročilosti rozhodne test, ktorý je zostavený kvázi pre všetky úrovne (schválne, skúste zostaviť trojotázkový test pre všetky jazykové úrovne, aký paskvil z toho vylezie). Keďže v tom mojom na španielčinu bola najľahšia úloha napísať esej na celkom sofistikovanú tému, a keďže som chcela do (veľmi) mierne pokročilých, jazyk sa nekonal. A taktiež sa nekonala francúzština, pretože ak máte DALF, ako ja, nemáte na kurz nárok, a to bez ohľadu na to, či ste ho získali včera, pred rokom, alebo pred desiatimi, a či subjektívne cítite, že vašej francúzštine by nejaký ten clean-up prospel. Približne dvadsiatka mailov na jazykové oddelenie zostala nezodpovedaná a bolo po zápise.

Pozitívna vec z hľadiska cudzích jazykov je, že existuje veľká ponuka predmetov v angličtine, takže ak vaša francúzština nie je plynulá, môžete francúzske predmety ignorovať. V zásade to v prípade, že o sebe v tomto smere pochybujete, odporúčam, pretože na základe mojej skúsenosti nemám pocit, že by vyučujúci čo i len minimálne brali ohľad na tých študentov, čo francúzsky nehovoria bezchybne (na jednej strane, prečo by mali, ale na strane druhej, ak vyučujúca prednáša takým tempom, že lapá po dychu (bez srandy), tak vás to ako nefrancúza naštve ešte viac, ako tých, čo síce majú francúzštinu ako rodný jazyk, ale aj tak nestíhajú). Typickým prejavom tohto prístupu je, že na skúške predmetu, ktorý je vo francúzštine, nemôžete odpovedať anglicky, a to ani vtedy, keď má ekvivalent v angličtine, keď je v angličtine 90 % literatúry, teda aj väčšina terminológie, a vyučujúci, plynule hovoriaci anglicky, vám to dovolí (pretože do toho vstúpi opäť všemocné študijné oddelenie, vyskúšané). A percento zahraničných študentov na Sciences Po nech vás nemýli, pretože sa zdá, že väčšina z nich sú študenti z Maroka, Alžírska, či Blízkeho východu, ktorí majú francúzštinu často na úrovni rodného jazyka.

V zásade po tomto všetkom a po skúsenosti, že povinný predmet je bežne plný 2 minúty od začiatku registrácie je úspech, že som sa niekam zapísala, a že mi dokonca predmety rozvrhovo spadajú do dvoch dní (áno, toto sa na Sciences Po dá). Mám 12kreditové Guerres et Paix (vojny a mier), 12kreditovú Sociology of International Relations a 6kreditový Forecasting International Relations. O tom, ako prebieha samotná výuka, nabudúce.

středa 9. prosince 2009

Portréty moci

Mezi slavné fotografy, kteří pracovali pro časopis New Yorker, patřil i Richard Avedon, který fotil například Henryho Kissingera nebo i Lennyho (Simpsonovi, epizoda 13/19). Třeba Kissinger Avedona žádal, aby na něj byl milý... Takovou sílu mají portrétisté. Kissinger prosil "be kind to me", izraelsky premiér Netanjahu žádal při jiném focení "make me look good"... a například Lennyho fotky v New Yorkeru přinutily Homera Simpsona, aby si časopis koupil, i když v něm byly i exklusivní karikatury od Apua... Statické obrázky mají stále svoji sílu.
Ale k věci. Tentokrát pro New Yorker portréty nafotil Platon, který si během zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku pozval k focení řadu státníků z celého světa. Na webu New Yorkeru tak v článku Portraits of Power najdete portréty politiků od italského premiéra Berlusconiho, přes Václava Klause, až po venezuelského prezidenta Cháveze. K fotkám jsou připojené i krátké audio-komentáře autora-fotografa. Doporučuji například Ahmadínežáda, Berlusconiho nebo i Klause. Český prezident autora zaujal "třpytem v očích", "způsobem, jakým se dívá" nebo "krásně tvarovanou hlavou"...

úterý 8. prosince 2009

10. prosinec - Světový den lidských práv

10. prosince se slaví Světový den lidských práv a rádi bychom též přispěli svou troškou. Letos se pro EIUC Lecture podařilo zajistit vzácného hosta - dr. Andrew Robertse z Northwestern University, která se řadí mezi 20 nejlepších amerických politologických pracovišť. Andrew vystoupí ve čtvrtek od 12 hodin v posluchárně P51 s přednáškou na téma "The Quality of Democracy and Human Rights in Postcommunist Europe". Po 45minutovém proslovu v angličtině bude následovat diskuze.

Andrew Roberts je autorem monografie "The Quality of Democracy in Eastern Europe", která vyšla letos u Cambridge UP, a autorem řady statí v uznávaných časopisech.

Od 14 hodin se dále uskuteční v místnosti P21 promítání oceňovaného filmu Barmský VJ, účast na následné diskuzi přislíbila paní Sabe Amthor Soe, ředitelka Barmského centra v ČR, což slibuje velmi zajímavý zážitek.

Na organizaci těchto aktivit se podílí Centrum pro lidská práva a demokratizaci při MPÚ.

Všichni jste srdečně zváni!

neděle 6. prosince 2009

Chodil tam aj Nicolas Sarkozy, tak to musí byť dobrá škola... (časť prvá)


...fakt je, že Nicolas túto školu nedokončil, lebo nevedel poriadne anglicky. O čom je reč? O Institut d’Etudes Politiques, ľudovým názvom Sciences Po, v Paríži, kam ma poslala na jednosemestrálny výlet KMVES FSS MU. Ďakujem :) A teraz k veci, ktorá snáď zaujíma viacerých študentov medzinárodných vzťahov, ktorí pokukujú po možnosti stráviť semester+ na Sciences Po (a pre všetkých škodoradostných čitateľov) – aká je škola s povesťou „it“ education pre kariéru v medzinárodnej politike aj francúzskej štátnej správe, minimálne v celofrancúzskom meradle?

Začnem tými menej akademickými charakteristikami, ktoré nepovažujem za príliš dobre oddeliteľné od toho zvyšku. V prvom rade, ak ste nikdy neboli vo Francúzsku inak ako turisti – rovnako ako ja pred príchodom na IEP – budete zaskočení tým, ako veľmi dokážu život znepríjemniť pre našinca skutočne nepochopiteľné byrokratické praktiky. Je to síce trošku mimo zameranie Politica Mundi, ale pre štúdium vo Francúzsku a zvlášť v Paríži treba určite zvážiť aj nasledovné fakty:

- Francúzi, viac-menej en bloc, majú skôr menej radi cudzincov, čo vám potvrdí aj tá hŕstka Francúzov, ktorí sú v tomto smere (relatívne, skúste byť na chvíľu z Alžírska...) bez predsudkov. Znamená to v praxi kopu nepríjemností, od vybavovania účtu v banke cez ubytovanie cez električenky a tak ďalej. Po Sciences Po koluje historka o tom, že traja poľskí študenti prišli do rovnakej banky v jednom týždni, že si chcú založiť účet, jednému to vybavili na počkanie, druhému počas dvoch týždňov a tretiemu povedali, že to nie je možné.

- Bežný postup na pri vybavovaní čohokoľvek je taký, že na konkrétne miesto donesiete všetky doklady, ktoré považujete logicky za potrebné. Čo je väčšinou málo, pretože Francúzi považujú za normálne si pri vybavovaní električenky od vás vypýtať tzv. justificatif de domicile, inými slovami, prehlásenie majiteľa bytu/domu, kde bývate, že tam skutočne bývate, spolu s kópiou jeho OP a poslednými tromi faktúrami za plyn a elektrinu. Nekecám.

- Takže úplne všetko vybavujete na viackrát, zlaté študijné FSS, zlatý dopravný podnik mesta Brna aj Bratislavy, zlatá VZP... Po tom, ako napríklad zmeny v learning agreemente vybavujete tri týždne, sa niekde naštvete, napríklad ako ja na Centre pre Európu na Sciences Po, pošlete ich (slovensky, česky) na príslušné miesto, kde Slnko nesvieti, zabuchnete za sebou dverami, a začnete sa tešiť do Strednej Európy. (Napríklad mne na škole povedali, že zmeny v learning agreemente sa riešia na direktoráte pre master. Tam som uvážlivo dorazila v úradných hodinách, aby ma odtiaľ poslali na Centrum pre Európu, kde ale bolo 15 minút po zatváračke, následkom čoho mi ich milá zamestnankyňa ten podpis proste dať odmietla, že mám prísť budúci týždeň. Budúci týždeň dorazím, papier v ruke, a pani zamestnankyňa povie, že vraj kde mám screenshot rozvrhu. Tak sa pýtam, že na čo. No vraj aby to mohla skontrolovať, či mám skutočne tie predmety. Tak hovorím, že screenshot nemám, lebo nikto nepovedal, že mám mať, a či to teda nemôže skontrolovať v systéme. Vraj nie, pretože „sa to tak nerobí“. (MV-poznámka, pojem „standard operating procedures“ práve získal úplne nový rozmer.) Lenže... copy shop je tak na polhodinku, a to už bude Centrum pre Európu zatvorené. Hm, nevadí, tak príďte zajtra. $^#*&()(**W()___)I(&%$#@!)... Ale...

- ...pokiaľ riešite zmeny v learning agreemente, už ste vlastne „za vodou“. Najväčší parížsky problém sa totiž volá ubytovanie. Dopyt, snáď niekoľkonásobne, prevyšuje ponuku, a výsledkom je situácia, kedy o 11.40 je už prenajatý byt objavivší sa online o 10.30 (a fenomén študentov-bezdomovcov a squatterov, no kidding). Ak sa vám náhodou podarí po prekúsaní sa desiatkami až stovkami ponúk dohodnúť na stretnutí, vaša frustrácia sa umocní po zistení, že spolu s vami na obhliadku dorazilo ďalších 10 ľudí, ktorí, poznajúc situáciu vo Francúzsku, doniesli potvrdenie o príjme svojom, bankové prehlásenie o bonite klienta, potvrdenie o príjme rodičov, snáď aj výpis z registra trestov... proste takzvaný „dossier“. Následne si majiteľ vyberá, kto mu je najsympatickejší. Vzhľadom na prvú odrážku je to väčšinou Francúz, plus samozrejme ten s najväčším príjmom a najlukratívnejším zamestnávateľom. Face it, if you’re from Central Europe, you are not to be trusted. Možno ak vaši rodičia zarábajú príjem nadpriemerný aj na francúzske pomery a máte k dispozícii ich daňové priznania za posledný rok vo francúzštine. Možno.

- S predchádzajúcim bodom súvisí, že francúzske školy poväčšine nemajú k dispozícii internáty, čo pre Sciences Po platí 100%, takže na francúzsky trh s nehnuteľnosťami budete chtiac-nechtiac hodení. Pokiaľ nemáte v Paríži vlastnú nehnuteľnosť, príbuzných či kamarátov s voľnými ubytovacími kapacitami, predchádzajúcu situáciu budete zažívať približne týždeň až dva. Dobu vynásobte dvomi až nekonečnom, pokiaľ neviete po francúzsky a nie ste ochotní platiť za (komicky predražené) služby tým niekoľkým realitným kanceláriám, ktoré sa špecializujú na anglicky hovoriacich expatov. (Ďalší pekný pohľad na bývanie v Paríži k dispozícii tu.)

- Keďže prechádzajúca situácia vám bráni získať tzv. justificatif de domicile, treba sa zmieriť s tým, že kým nemáte byt, nemáte ani mobil, električenku (tj. za jednu cestu metrom platíte 1,60 eur), dokončený zápis na Sciences Po, a samozrejme ani číslo sociálnej poistky, pokiaľ ste sa náhodou rozhodli si v naivnej predstave, že EU odstránila prekážky voľnému pohybu pracovnej sily aj v prípade Francúzska, spríjemniť dosť drahý študijný pobyt legálnou prácou.

Všetko vyššie uvedené sa dá univerzálne aplikovať na všetky aspekty vybavovania čohokoľvek vo Francúzsku... Pokiaľ si myslíte, že či už štúdium na slávnej univerzite, nočný odraz Notre Dame na hladine Seiny, dobré víno za 2 eurá/fľaša alebo výpredaje na Rue de Rivoli to dokážu prebiť, go for it. O škole, živote študenta na výmennom programe a ďalších radostiach nabudúce.

středa 25. listopadu 2009

Konference o Radě Evropy a Evropském soudu pro lidská práva

Dne 3. prosince 2009 se v Brně na Masarykově univerzitě uskuteční konference s názvem „60 let Rady Evropy - 50 let Evropského soudu pro lidská práva". Konference je organizována Centrem pro lidská práva a demokratizaci, které působí v rámci Mezinárodního politologického ústavu v Brně, ve spolupráci s Radou Evropy a Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity.

Cílem konference je vícestranné zhodnocení dosavadní činnosti těchto významných evropských institucí a hledání největších výzev, které na Radu Evropy i ESLP v nejbližších letech čekají. V tomto smyslu bude také konference rozdělena do dvou panelů: Reflexe činnosti Rady Evropy a ESLP a Současné výzvy před RE/ESLP pohledem praxe. Tyto panely budou moderovar Hubert Smekal z FSS MU a ústavní soudce Josef Mucha, který dříve působil velvyslanec ČR při Radě Evropy.

Mezi účastníky konference budou nejen odborníci na právo z Masarykovy univerzity, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, ale i politologové nebo zástupci nevládních organizací. Na konferenci přijali pozvání například Vít Schorm (vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP), advokátka Klára Veselá Samková, prof. Dalibor Jílek či soudkyně Nejvyššího správního soudu Kateřina Šimáčková.

Konference se uskuteční 3. prosince 2009 od 13 hodin v aule Fakulty sociálních studií MU (Joštova 10, Brno).

neděle 22. listopadu 2009

Jak na výzkum ve věku internetu


Cítíte se zaplaveni informacemi, nestíháte číst vše, co byste chtěli a už vůbec nevíte, jak cenná data spravovat a synchronizovat mezi více počítači? Cílem tohoto příspěvku je upozornit na několik praktických vychytávek, jež mohou usnadnit a zefektivnit sociálněvědní výzkum. Nejdříve nastíním, jak se informacemi zaplavit ještě víc, poté jak se v nich zorientovat a nakonec, jak je přehledně skladovat a sdílet.

krok první - co sledovat
Všichni tušíme, že naše specializace (jestli chceme znít světově, tak zásadně výzkumná nika) zahrnuje rostoucí množinu odborných časopisů, výstupů univerzitních pracovišť či think tanků, které bychom měli znát. Dnes už nemusíme scházet v pravidelných intervalech do knihovny, každý odborný časopis má své webové stránky, kde lze sledovat obsahy právě vyšlých čísel či vstupovat do archivů. Většinou se dá nastavit i emailové upozornění na právě vyšlé číslo.

Daleko rychleji na vývoj reagují blogy. Ty autoritativní se dnes už běžně citují v impaktovaných časopisech. Jestli ty ze svého oboru ještě nemáme podrobně zmapované, zde jsou způsoby, jak se jich dopídit. Každý blog obvykle obsahuje odkazy na další relevantní blogy, takže za chvíli máme více méně své výzkumné pole obsáhnuté.

krok druhý - jak držet prst na tepu doby
Jestli nechceme monitorováním všeho výše uvedeného strávit celý den, na jehož konci jsme sice nenapsali ani řádku vlastního textu, přesto to vydáváme za úspěšně prováděný research, potom je na čase zapojit čtečku rss. Díky technologii RSS lze na jednom místě sledovat aktualizace zpravodajských serverů, blogů či nových čísel odborných časopisů. Sama rss čtečka vás upozorní, že právě vyšlo něco nového.


Z mnoha čteček, které jsem v minulosti používal, jsem jako nejšikovnější vyhodnotil Google Reader. Protože se nejedná o instalovaný program, ale webovou aplikaci, můžete k ní přistoupit odkudkoli. Také vám nehrozí ztráta dat, všechna jsou umístěna na serverech googlu. To není všechno! Google Reader umožňuje vyhledávání naráz ve všech postech všech webů, co jste si do něj zavedli. Hledání ale umožňuje také zpětně. Čili i v historii webů z dob, kdy jste ještě netušili, že nějaké rss existuje! Píšete např. o počátcích války v Iráku, v čtečce máte uložené leading autory a v pár klicích se dozvíte, co na toto téma psali v roce 2003. Jak převratné! Jednotlivé posty můžete také tagovat, sdílet s ostatními uživateli, označovat k snadnému dohledání v budoucnu.

krok třetí - jak s daty snadno pracovat
Za pár dní máme rss čtečku plnou stovek článků, které nestíháme číst ještě víc než dřív, teď to ale nestíháme efektivně. Cítíme se dostatečně aptudejt. Co s tím? Na správu získaných dat se dá jednak využít vlastní čtečka pomocí tagů a třídění do různých kategorií. Jestli nás však trkne nějaká informace, citát, o kterých víme, že je budeme chtít v budoucnu využít, jak je uschovat? K sofistikovanému poznámkování mohu doporučit téměř neznámý program Microsoftu One Note, který je obsažený i ve studentském balíku stojícím 1990,-. Dokáže vskutku vše, na co by člověk mohl při zanášení poznámek narazit, data se dají všemožně třídit, strukturovat, obrázky lze přetahovat systémem drag'n'drop přímo z webových stránek.


Úplně zadarmo, zato ořezaněji funguje další googlovská aplikace - Poznámkový blok Googlu. Výhodou je opět přístupnost z jakéhokoli počítače, intuitivnost, žádná ztráta dat s krachem hardwaru, možnost sdílet s ostatními či neomezeně prohledávat.
Když už jsem se dal do propagace googlovských aplikací, nemůžu nezmínit Google Bookmarks - tagovatelné a všudypřítomné. V Google Books si zase můžete založit vlastní "knihovnu" volně prohlížitelných publikací, ze kterých můžete čerpat, aniž byste je kdykoli drželi v ruce (už třeba pro jejich horentní cenu).
Výšeuvedené aplikace lze navíc uložit na vlastní personalizovatelnou stránku - IGoogle. Z ní máte přístup k Google Bookmarks, Poznámkovému bloku, Google Readeru, Google Translatoru a dalším mnoha aplikacím včetně náhledů na různé zpravodajské servery domácí i zahraniční. Na jedné stránce hned několik nástrojů umožňujících efektivní výzkum. V pondělí ráno za deset minut z jedné stránky zjistíte, co se ve světě dělo v průběhu víkendu.

krok čtvrtý - revoluce ve výzkumu a zpracování dat
Taky jste zjistili, že za léta na škole máte nashromážděny desítky či stovky článků v pdf, které vám kdysi přišly zajímavé, ale teď pouze na základě jmen souborů netušíte, čím se zasloužily o pobyt na vašem harddisku? Odpověď zní - Mendeley. Jedná se o webovou aplikaci, která není první svého druhu, určitě ani nejpropracovanější. Vyvíjí se ale neuvěřitelně rychle a je jí aktuálně ve vědecké komunitě věnována velká pozornost. Mendeley usnadňuje uschovávání, třídění a tagování článků. Což o to, to dovedou i jiné programy. Mendeley to ale umí velmi rychle a jednoduše - u každého pdf automaticky vyhodnotí, kdo je jeho autor, v jakém časopise vyšlo, sami si pak můžete doplnit, čím je onen článek zajímavý, můžete si v něm zvýrazňovat a doplňovat poznámky. Stále nestačí? Články si umístníte na poskytnutý prostor na serveru, čili jsou dostupné odkudkoli, pracná synchronizace odpadá. A především - můžete v celé sbírce článků fulltextově vyhledávat. Mendeley také na základě uschovaných článků doporučí další podobné články, o kterých jste netušili (na způsob Last.fm či Itunes). Zároveň funguje jako sociální síť. S pomocí svého profilu se můžete napojit na výzkumníky pracující ve stejném výzkumném poli po celém světě. Zde jeden z mnoha oslavných článků, zde youtubové instruktážní video o tom, jak je to celé prosté.


S touto sadou nástrojů vám už neuteče nic podstatného, neztratí se žádné informace a s trochou snahy ani vy v nich.

sobota 21. listopadu 2009

Konference o americké zahraniční politice a T. Jeffersonovi

Na Fakultě sociálních studií v Brně se v pondělí 30. listopadu uskuteční mezinárodní konference o zahraniční politice USA a odkazu třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona. Konference se zúčastní řada historiků a politologů z USA a Velké Británie, například akademici z Edinburghu, Californie, Texasu či Rhode Islandu. Českými účastníky budou ředitel Občanského institutu Roman Joch a brněnští odborníci na mezinárodní vztahy.

Konferenci pořádá Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity společně s americkou institucí Robert H. Smith International Center for Jefferson Studies, Monticello, a ve spolupráci s Fakultou sociálních studií MU a Americkou ambasádou v Praze. Mezi témata konference patří jeffersonovské kořeny americké politiky během 19. století, americká zahraniční politika za studené války a její reflexe ze strany České republiky. Konference se koná pod záštitou rektora Masarykovy univerzity prof. Petra Fialy a úvodní projevy přednesou děkan FSS MU Ladislav Rabušic, ředitel Robert H. Smith International Center for Jefferson Studies Andrew J. O’Shaughnessy a ředitel Mezinárodního politologického ústavu Oldřich Krpec.

pondělí 16. listopadu 2009

Tereza Kubíčková: Studovat se dá všude! I na Urale...


Minulý semestr jsem strávila studiem v oblasti, která pro nese pro Středoevropany hned po Sibiři a Bajkalu snad nejmagičtější z geografických označení. Omlouvám se všem, kteří v rámci studijních programů MU, vycestovali kamkoliv do EU a USA, Ural prostě zní tak nějak... mocně.

Pokud tento článek budou číst potenciální kandidáti pro studium na Uralské státní univerzitě (URGU) v Jekatěrinburgu, měla bych asi začít od toho, co je nezbytně nutné pro kvalifikaci na stáž. První věc, bez které to bude opravdu těžké, je jazyk. I když v podmínkách pro přijetí stálo: základní znalost ruštiny, myslím, že to příliš neodopovídá realitě. Rusky je potřeba umět, a to minimálně velmi dobře. Ve škole se student, který alespoň rozumí, i když moc dobře nemluví, ještě nějak chytí. Na přednáškách, které se vzhledem k malému počtu posluchačů podobají spíše seminářům, se přílišná aktivita nevyžaduje. Nicméně, je třeba myslet i na život mimo školu a vzhledem k tomu, že s Ruskou federací mají občané ČR zavedenou vízovou povinnost, studenti se nevyhnou zařizování registrací a propustek všech forem, včetně migrační karty, prodlužování víza, zápis na koleji, placení různých poplatků, návštěvy bank apod. Navíc, na ulici, v obchodech, vlastně všude mimo fakultu mezinárodních vztahů zní angličtina hezky... exoticky, ale moc se s ní nevyřídí. Registrace předmětů probíhá tak, že si ze seznamu na papíru vyberete předmět, prostě tam přijdete a zapíšete se vyučujícímu do seznamu. Učitelé z větší části anglicky neumějí (s výjimkou jednoho, ale to zjistíte až v půlce semestru), úroveň angličtiny spolužáků je naopak velmi vysoká, i když kurzů v tomto jazyce je asi tak... jeden: Teorie mezinárodních vztahů – podprůměrné bakalářské úrovně, navíc omezený jen na realismus a liberalismus. Ale abych zbytečně nemalovala čerta na zeď. Na URGU je i mnoho studentů hlavně z Koreje a Thajska. Jejich ruština sice není úplně z těch nejlepších, ale taky tam studují a dokonce celý magisterský program!

Za druhé je velmi důležité mít na paměti (a neustále si to připomínat), že se nejedná o ERASMUS. Obzvláště pro studenty, kteří už studijně vycestovali do jakékoliv země EU (snad s výjimkou Rumunska a Bulharska), bude Ural kulturním šokem. Ubytování rozhodně neodpovídá evropskému standardu. Lidé nejsou usměvaví a nevítají vás s otevřenou náručí. S odstupem času mi dochází, že jsem musela být ve zvláštním duševním rozpoležení podobném euforii, protože do dneška nechápu, jak jsem především první dva měsíce mohla s takovou lehkostí přežít a ještě z nich být nadšená. Nadšení je zřejmě ta nejdůležitější část cestovní výbavy. Mě osobně do Ruska vedla touha poznat a pochopit. Jako druhý obor na MU mám sice rusistiku, ale nejsem rusofil. S politikou ruské vlády nesouhlasím, ani ji nepropaguji, ale nemám ráda omezenost. Je snadné nějakou zemi kritizovat a hloupě se posmívat, když člověk podlehne stereotypům a své představy zakládá na informacích, jež mu předávají média. Už nějakou dobu v ČR pociťuji rusofobní nálady. Možná oprávněně, ale já jsem to prostě chtěla zažít na vlastní kůži. Ve výsledku jsem nepochopila nic, spíš se objevily další otázky, na které neznám odpověď. Možná je to pro leckteré neuspokojující závěr, ale už v 19. století řekl Fjodor Ťjutčev, básník, diplomat a politický publicista, že: „Rusko se rozumem pochopit nedá.“

Jestli vás dosavadní snad až příliš upřímné odstavce neodradily, slibuji, že teď už jen samá pozitiva. Mně osobně se studium na fakultě mezinárodních vztahů URGU líbilo a jsem moc vděčná MVES, že mě do Jekatěrinburgu vyslalo. Vzhledem k rozdílnostem vzdělávacího systému v Ruské federaci, jsem se ocitla mezi spolužáky, kterým bylo v průměru 19-20 let. Já jsem s tím ještě takový problém neměla, ale kolegyně Eva Bártová trpěla menší krizí středního věku. V podstatě jsem měla na výběr ze všech předmětů, které se na fakultě vyučovaly, dokonce napříč všemi ročníky. Brala jsem všechno, co se týkalo Ruska. Rozvrh byl sice mnohem náročnější než obvykle na FSS bývá, ale kurzy: Ruská zahraniční politika, Rusko v soudobém mezinárodním politickém systému, Politický vývoj v současném Rusku, Národní bezpečnost, Regionální bezpečnost a Diplomacie pro mě nebyly nijak náročné. Kromě ročníkové práce (rozsah naší bakalářské práce) jsem musela odevzdat ještě několik esejí. Všechno v ruštině.

Překvapením může být, že na URGU byla povinná školní docházka. Jinak, co se rozdílnosti týče, ruští studenti mají sice jakousi zadanou literaturu, její přečtení však nikdo nekontroluje. Testy, pokud vůbec jsou, se zakládají na přednáškách. Zkoušky jsou někdy ústní, někdy písemné, někdy nejsou. Nejlepší zkouška, jakou jsem kdy skládala, byla z předmětu Diplomacie. Studenti se totiž složili, zaplatili a zorganizovali banket, pozvali své pedagogy, a pak se všichni hezky oblékli a tvářili se, že jsou diplomaté a chovají se podle protokolu – skupinu zahraničních diplomatů jsem na banketu představovala já, takže plný počet bodů na improvizovaném Trasncript of record byl nevyhnutelný. Tento způsob výuky bych možná v Brně nevítala. Při studijním pobytu to však byla nejlepší forma, jak stíhat mnoho zajímavých přednášek, kombinovat je s návštěvami celkem dobře vybavené studovny (všechny knížky prezenční, kopírování nad síly pracovnic knihovny, skenování takřka nemožné), psát ročníkovou práci, pomáhat na Generálním konzulátě ČR, sledovat dění v zemi, cestovat, mluvit s lidmi a nechat se pohltit ruskou kulturou.

Na otázku: Jak se studují politické vědy v nedemokratické zemi? je jednoduchá odpověď. Na URGU snadno. Za celý semestr jsem se nesetkala se žádným druhem cenzury. Nikdo neměl strach kritizovat vládu v Moskvě. Věty jako „sovětizmy lezou všude“ nebo tvrdá kritika plánované policejní přítomnosti na ruských vysokých školách byly časté. Stejně tak jako usměvavé odpovědi na mé dotazy typu: Jak je možné, že výnos prezidenta Ruské federace má stejnou váhu jako federální zákon, a nikdo ho nemusí schvalovat? Mám pocit, že vyučující opravdu neváhali přednést pro Rusko nepříznivé hodnocení, pokud o tom samozřejmě měli informace. V tomto smyslu jsem z výuky měla opravdu dobrý pocit.

I ze studijního hlediska mnoho na Urale určuje klimat. Poslední sníh v sezóně až 1. května, únorové teploty v rozmezí -36° C až -20° C, zvláštní hnědé bažiny na místo chodníků, častá změna počasí... má opravdu silný vliv na psychiku Středoevropanky. Není to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Sami Rusové na to mají spoustu triků, které vás rádi naučí, když se s nimi spřátelíte. Rusové jsou vůbec velmi přátelský národ. Jenom ne na první pohled. Oni na vás prostě nebudou uměle milí, když vás neznají – to platí všude: na ulici, v trolejbuse, v obchodě, ale i na přednášce a mezi studenty. Jakmile se však seznámíte, je to přátelství až za hrob.

V jednom z emailů v loňském semestru mě Martina Jazairi zdravil slovy: „Ahoj Terezo, zdravím tě do hnusného Ruska, na které stále s láskou vzpomínám...“ Do konce stáže jsem si ťukala na čelo a nemohla ten pozdrav pochopit. Teď je mi až niterně blízký. Ani já na tohle Rusko nemůžu zapomenout...

Poznámka autorky: Byla jsem požádána o článek z více studijního úhlu. Ten méně studijní (spolu s mnoha dalšími příspěvky o životě Češky 40 kilometrů na východ od hranice Evropy a Asie) je dostupný na zde.

Tereza Kubíčková je studentkou Mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních studií MU, Ruského jazyka a literatury na Filozofické fakultě MU a stážistkou Centra pro lidská práva a demokratizaci Mezinárodního politologického ústavu MU.

čtvrtek 12. listopadu 2009

Proč nevěřím Východnímu partnerství

Nikterak se nepovažuji za odborníka na sousedskou politiku a ostatně ani na vnitřní politiky zemí ležících na východ od Unie, ale nedávná zkušenost s parlamentním fórem věnovaným právě Východnímu partnerství mi nedá a musím se podělit o několik postřehů.
Do východního partnerství patří Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina. Pochopitelně též Unie, pro kterou jsou tyto státy partnerem. Za ideou celého projektu stáli především Švédové a Poláci a s nevelkou pompou, kdy se nedostavila značná část evropských státníků (z top kategorie dorazila pouze Angela Merkelová), bylo partnerství otevřeno v květnu tohoto roku v Praze.
Problémů, které jsou zjevné, je hned několik. Partnerství by mělo podporovat zlepšení vzájemných vztahů, nicméně mezi některými státy toho lze dosáhnout jen stězí. Typickou ukázkou jsou vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které jsou spíše než na bodu mrazu někde okolo absolutní nuly. Problematika Náhorního Karabachu, který Ázerbájdžánci berou jako své území okupované Armény, zatímco Arméni jako území s tradičně vysoko převažující částí arménské populace, efektivně brání spolupráci. A obě země se nezdráhají dávat vzájemné animozity na odiv na všech možných setkáních.
Problémem číslo dva je Bělorusko a jeho pozice, respektive opozice. Některé státy se domnívají, že by v rámci partnerství němelo být diskutováno s oficiální Lukašenkovou vládou, ale se zástupci opozičních sil, což postavení země v rámci partnerství dosti ztěžuje.
Problém číslo tři je pak pravděpodobně nejpalčivější. Samy partnerské státy partnerství příliš nevěří a staví se k němu podezřívavě. Pochopitelně z toho důvodu, že jej berou za určitou náhražku otevření přístupových rozhovorů, která je má dočasně uspokojit a oddálit je od proklamovaného cíle - tedy plnohodonotného členství v Unii jednoho dne. Přes ujišťování ze strany Unie, že tomu tak není, stále přetrvává jistá míra nedůvěry.
Východní partnerství je dle mého názoru hezká myšlenka, nicméně jeho fungování v praxi zůstává s otazníkem. Třeba budu mile překvapen a bude to fungující platforma, nicméně výše uvedené překážky (a jistě by se našly další, kterých si nejsem vědom) naznačují, že cesta k tomu bude nelehká.

Divoké metodologické leto 2010

„Words alone beat numbers alone.
Words with numbers beat words alone.
And numbers make sense, or much greater sense,
within verbal theory.“
Giovanni Sartori


Ešte ani poriadne nemrzne, a už sa objavujú nové programy letných škôl na rok 2010. A keďže niekedy treba takého akademické prázdniny plánovať okrem iného kvôli možným štipendiám so značným predstihom, a keďže mi práve prišiel mail o tom, že letná škola Európskeho konzorcia pre politologický výskum 2010 má svoju skupinu na Facebooku, podelím sa tu s dojmami z jej priebehu v lete 2009.

Letná škola Európskeho konzorcia pre politologický výskum (ECPR) sa koná každoročne v Lublani a ponúka približne dve desiatky kurzov s výlučne metodologickým zameraním, pričom sa hlási k metodologickému pluralizmu, rozdelenie na kvantitatívne a kvalitatívne prístupy ako aj na analytický a interpretatívny prístup považuje za zastaralé a jej kurzy sú zamerané ako na výlučne kvantitatívnu metodológiu a metódy, tak aj na prístupy kvalitatívne. V lete 2009 sa objavil aj kurz na „mixed methods“, relatívne horúci hit v sociálnovednom výskume kombinujúci, ako názov napovedá, oba prístupy.

Čo sa od tejto letnej školy dá očakávať? V prvom rade, hĺbka, do akej sa jednotlivé metodológie rozoberajú, podľa mojich dojmov aj podľa dojmov mnohých ďalších účastníkov, výrazne presahuje metodologické kurzy v rámci magisterských programov v Európe. Do istej miery to napovedajú aj názvy niektorých kurzov – málokde inde je asi možné absolvovať (v rámci politických vied) kurzy zamerané výlučne na fuzzy množiny, či expertné rozhovory. Ale aj kurzy, od ktorých by jeden mohol očakávať o niečo všeobecnejší záber, ako napríklad ten na prípadovú štúdiu, idú do veľkých podrobností – napríklad spomínaný kurz Case study mal zadaných približne tisíc strán literatúry a tomu zodpovedala aj miera podrobnosti.

ECPR nestanovuje prerekvizity v zmysle predchádzajúceho vzdelania, ale zdá sa, že minimálne prebiehajúce magisterské štúdium a určité nadšenie pre metodológiu je nutné na to, aby človek z tohto programu aspoň niečo vyťažil. Navyše treba dobre zvážiť vlastné možnosti, obzvlášť pokiaľ sa rozhodnete pre kvantitatívne zamerané kurzy. Ja som sa najprv rozhodla pre teóriu hier, aby mi po 48 hodinách na mieste došlo, že „high school calculus“, označený za prerekvizitu, rozhodne na komplexné pochopenie preberaného nestačí, a prešla k zakotvenej teórii. Každopádne ale treba spomenúť, že kurz na teóriu hier vedený Nolanom McCartym, takpovediac celebritou – prodekanom Woodrow Wilson School of Public and International Affairs na Princeton University – by bol určite veľmi zaujímavý pre niekoho, kto má za sebou aspoň semester – dva matematiky napríklad na Ekonomicko-správnej fakulte. Požadovaná úroveň matematiky ale prekvapila drvivú väčšinu účastníkov – spolubývajúca, ktorá v kurze pokračovala, denne referovala o približne päťhodinových bezvýsledných skupinových posedeniach nad „domácou úlohou“.

Oproti tejto skúsenosti – musím priznať, že dosť traumatizujúcej z hľadiska uvedomenia si okrem vlastnej kvantitatívnej neschopnosti aj fakt, aký významný metodologický prístup sa nielenže neteší priveľkej pozornosti v našich podmienkach, ale ani nie je do prezentovanej hĺbky príliš prístupný pre študenta s naším študijným zázemím z oblasti medzinárodných vzťahov (čitateľ odpustí generalizáciu mojej skúsenosti na celok a uzná, že kvantitatívna metodológia, ak sa niekde v ČR či SR na medzinárodných vzťahoch vôbec učí, pozostáva zrejme skôr zo štatistiky založenej na SPSS, ako na podnecovaní samotných matematických schopností) – bola voľba kurzu venovanému zakotvenej teórie výborným krokom.

Zakotvená teória, prístup usilujúci o abstrahovanie teoretického poznania z empirických dát, je oveľa používanejší v sociológii, ako v politických vedách, a možno aj preto bol vyučujúcim sociológ, profesor Jörg Strübing z Universität Tübingen. Napriek relatívne abstraktnému a na prvé počutie hrozivo znejúcemu obsahu danej metodológie šlo o veľmi praktický, ako povedal prof. Strübing, „hands-on kind of research course“, kde sa postupne preberal celý postup zakotvenej teórie, od stanovovania touto metodológiou vyskúmateľných otázok až po rôzne druhy kódovania a finálne tvorenie teórie. Nesmierne užitočný bol aj seminár zameraný na prácu s programom Atlas.ti, ktorý výrazne uľahčuje prácu s kvalitatívnymi dátami, a ktorý, napriek veľkej obľúbenosti u sociológov, v našom prostredí širšiu pozornosť pri výskume v politických vedách zrejme stále nevzbudil.

Počas letnej školy som nemala možnosť urobiť si prehľad o všetkých kurzoch, každopádne na základe toho, čo sa šuškalo cez prestávky, je určite možné odporučiť kurzy Case Study, Game Theory (za predpokladu solídneho matematického vysokoškolského základu) ďalej kurzy vedené Benoitom Rihoux, Bernhardom Kittelom, Brunom Cautrèsom, a samozrejme zakotvenú teóriu (Grounded Theory) s prof. Strübingom (aby som spomenula aspoň niektoré). Naopak protesty zo strany študentov sa vyskytli na kurze Mixed Methods, ktorý podľa mnohých z nich nebol dostatočne kvalitný.

Kurz na zakotvenú teóriu nielenže pomôže tým, ktorých zaujíma práve táto metodológia, ale je celkovo prínosný aj pre zlepšenie schopností analýzy kvalitatívnych dát a príjemný v tom, že po jeho skončení má človek pocit, že danú metodológiou vie prakticky použiť (a v zásade to tak do istej miery aj je). Oproti tomu kurz na teóriu hier si kládol za cieľ naučiť študentov pochopiť aplikovaný výskum v politických vedách založený na teórii hier, čo mnohých priviedlo na myšlienku, či by si za dva týždne 24/7 štúdia konkrétnej metodológie nemohli odniesť viac, ako schopnosť prečítať najnovšie číslo American Political Science Review (treba ale podotknúť, že v prípade teórie hier možno naozaj nemohli).

Jeden kamarát sa ma spýtal, či mu odporúčam letnú školu ECPR, keďže by namiesto toho mohol stráviť čas niečím tematickým. Pre tých, čo majú podobnú starosť, tvrdím, že podľa mňa otázka stojí opačne – prečo by mal človek tráviť čas vŕtaním sa na letnej škole v čiastkovom tematickom probléme, keď môže absolvovať dva týždne štúdia, ktoré mu – pri správne zvolenom kurze – pomôžu prakticky v akomkoľvek budúcom výskume. Naštudovať si prostredníctvom samoštúdia partikulárne otázky spojené s problematikou, ktorá vás zaujíma, je nepomerne jednoduchšie, ako naštudovať si doma s knihou v ruke axiálne kódovanie.

Záverom treba zmieniť, že letná škola ECPR je veľmi intenzívnym študijným zážitkom. Množstvo literatúry človeka pripúta k stoličke v niektorých kurzoch aj na celú noc a tí, čo sa rozhodnú pre aktívny sociálny život, zrejme z tejto letnej školy príliš nevyťažia. Na druhej strane, pre kohokoľvek s ideou, čo a približne ako chce skúmať či už v rámci diplomovej, alebo – nepochybujem – aj akejkoľvek ďalšej práce – je táto letná škola výhodnou investíciou do budúceho odborného rastu.

May we all see each other in Ljubljana 2010! ;)

úterý 10. listopadu 2009

Český pan Evropa - nešťasný kompromis...

Česká politika má za sebou další veletoč. Zástupcem ČR v Evropské komisi se stane člověk, z jehož úst jsme ještě před čtrnácti dny slyšeli, že je vyloučeno, aby do Bruselu mířil někdo jiný, než jeden ze čtyř tehdejších kandidátů - Svoboda, Švejnar, Špidla či Vondra. Štefan Füle, bývalý člen KSČM (přihlásil se do ní již z gymnazijních lavic) a absolvent nechvalně známého MGIMO - moskevského Státního institutu mezinárodních vztahů.
Samotný výběr Füleho je příznačný pro evropský rozměr české politiky. Je volbou na poslední chvíli a minimálním společným jmenovatelem dvou největších politických stran (jakkoliv sám sebevědomě svoji volbu prezentuje jako shodu a silý mandát). Co je však dle mého soudu znepokující není proces, jakým se k volbě Füleho došlo, ale samotný jeho výsledek.
Pár dní před oslavou dvacátého výročí pádu komunistického režimu je naším zástupcem v EK nominován člověk, který má za sebou komunistickou minulost a prestižní sovětské vzdělání. A je přijatelný pro dva hlavní hráče na politické scény. Jiří Paroubek dokonce v právě proběhlé tiskovce reagoval, že není Pavel Žáček (ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů), aby jej zajímala Füleho komunistická minulost.
Já též nejsem Žáček, ale s minulostí budoucího eurokomisaře problém mám. Především ale s tím, že se nad ní nikdo výrazně nepozastavuje. V případě Pavla Teličky, který si své místo eurokomisaře "odedřel", byli lidovci právě vzhledem k členství KSČ proti. Füle, kterému prakticky spadlo do klína a který na evropskou politiku má až na poslední půlrok relativně malé vazby, prošel jako kompromisní řešení, které je přijatelné obě hlavní síly. Dle mého soudu řešení dosti nešťastné...

sobota 7. listopadu 2009

OSN, Gaza a unijní ministr zahraničních věcí

Tento týden vrcholí na obou stranách Atlantiku dva historické okamžiky. Na Starém kontinentě byla odstraněna poslední překážka pro vstoupení Lisabonské smlouvy po deseti letech vyjednávání v platnost. Hned poté se rozhořely debaty nad kandidáty pro dva nové posty - prezidentem EU a "ministrem zahraničních věcí" (přesněji vysokým představitelem pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku).

Na Novém kontinentě, ve Valném shromáždění OSN, byla schválena rezoluce podporující závěry Goldstonovy zprávy, jež posuzovala dodržování humanitárního práva při posledním zásahu izraelské armády v Gaze na přelomu roku 2008-2009. Jakkoli byla zpráva kritizovaná za svoji nevyváženost, předložila důkazy, že se obě strany konfliktu dopustily vážných porušení humanitárního práva na úrovni válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.

Co je tak historické na tomto hlasování? Goldstonova zpráva byla totiž předána Radě bezpečnosti a obě strany konfliktu byly vyzvány, aby do tří měsíců podnikly nazávislá vyšetřování těchto obvinění. Na takto vysoké úrovni se nikdy v minulosti dodržování humanitárního práva takto bedlivě nesledovalo. Proti všem očekáváním se Velká Británie, Francie a Rusko zdržely a Čína hlasovala dokonce pro. Velká pětka by se přitom mohla obávat, že toto založí precedent pro přezkum jejich vojenských operací v budoucnu. Díky tomu, že se jednalo o nepopulární Izrael, do kterého si na půdě OSN kdekdo rád kopne, bylo porušeno tabu, že se Rada bezpečnosti nezabývá "vnitřními záležitostmi" jednotlivých zemí. Zároveň padla obvinění i proti Palestinské samosprávě, která bude muset taky čelit nepříjemným otázkám.

Jaké má ale hlasování význam pro Evropu? Ukázalo, jak těžké je najít v zahraničních otázkách společnou řeč. Víc se už unijní pozice rozpadnout nemohla: část členských zemí hlasovala pro rezoluci, část se zdržela, část hlasovala proti (včetně ČR). Jaké reálné společné stanovisko bude v takovýchto případech zastávat budoucí unijní ministr zahraničních věcí, zůstává záhadou. Buď předloží vyprázdněný postoj představující nejnižšího společného jmenovatele, nebo bude při podobném hlasování potřebovat jednu ruku navíc.

úterý 3. listopadu 2009

America’s New Partnership with Central Europe

Na webu Global Politics je nová esej k současné americké zahraniční politice od Jeffa Lightfooda. Autor působí na Atlantic Council ve Washingtonu.
In his remarks in Bucharest, the US Vice President Biden celebrated the democratic and economic development of Central and Eastern Europe since the fall of Communism twenty years ago. The Vice President stressed that the United States now looks for what it can do with Central and Eastern Europe, rather than what it can do for the countries of the region. This important distinction by the Vice President demonstrates the growing normalization of U.S. relationship with Central Europe and further blurs the once profound divisions of the Continent.

pondělí 2. listopadu 2009

Energy Security of the European Union

Editors of Global Politics web magazine in cooperation with International Institute of Political Science present the Symposium dedicated to the feverishly discussed issue of EU energy security. It is our great pleasure to publish the answers of experts from Russia, Czech Republic and Slovakia. The questions of GP were answered by Tatiana Romanova, Andrea Figuľova, Ivo Samson, Oldřich Petržílek and Filip Černoch. See Global Politics.

sobota 31. října 2009

Co Čech, to odborník na EU a Listinu zvláště

Doufám, že blog splní aspoň trochu svou osvětovou funkci. Je až neuvěřitelné, jakými bláboly nás média krmí. Kouknu na páteční DNES a hned na první stránce v titulním článku na mě hledí zvýrazněný rámeček, říkající: "Co výjimka znamená? Na Česko se nebude vztahovat Listina základních práv a svobod EU". Pominu-li skutečnost, že předmětný dokument se nazývá Listina základních práv EU, tak věcně je poskytnutá informace naprosto nepravdivá. Závěry ze zasedání Evropské rady v Bruselu (29.-30. října 2009) svědčí o něčem úplně jiném! Zcela zjednodušeně řečeno, Listina bude platit i pro nás, pouze s jistými omezeními. Že novináři neví, o čem píší (čest výjimkám), je smutné, ale co naděláme, z desítek různých zmatených prohlášení našich senátorů a dalších politiků, odborářů a kdovíkoho dalšího bohužel vyplývá, že o funkci a významu Listiny neví mnoho ani ti, co na její osud mají významný vliv.
K čemu tedy Klausovo nelegitimní a nedemokratické tažení (vizte níže článek Prezidentokratura) vedlo? Ze Závěrů ER vyplývá, že při dalším rozšíření EU se ČR připojí k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království. Co ale tento protokol říká? Rozhodně nic o absolutním vyloučení uplatnění Listiny, ale pouze o nerozšíření možnosti soudů shledat, "že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje". Paradoxně tedy Polsko a Spojené království (a teď i my) uznává možnost soudů shledat, že právní předpisy nejsou v souladu, ale nerozšiřuje ji dál. Kam taky?
A co se slavných sociálních práv týče? Protokol stanoví: "nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království." Jinými slovy: ta práva, která platí vnitrostátně, judikovatelná podle Listiny jsou!! Skutečně se Vám tedy ještě zdá, že Listina v ČR nebude platit?
Zopakuji, co jsem uváděl vícekrát - přijetí Listiny a její vstup v platnost by neměly znamenat nějakou revoluci, práva v ní obsažená vesměs Soudní dvůr již uznává. Stejně tak výjimka z aplikace Listiny znamená prakticky méně, než se na první pohled jeví.
Ještě doslov: v různých článcích se k Listině vyjadřovali obeznámení právníci (Kysela, Křepelka, Sehnálek) ve velmi střízlivém tónu, který zhruba odpovídá mému názoru. S novináři to zjevně příliš nepohnulo a s politiky jakbysmet. Ona neprostupnost odborného názoru do sféry politiky je v tuzemsku bohužel velmi hustá. Každý se zviditelňuje silnými názory, které jsou úplně mimo. A mediální sféra, i když zjevně vyjádření expertů na stránce x publikuje, není schopna uvést věci na pravou míru a utápí se dále v prostředí, které znělým řečem zjevně velmi vyhovuje.
Koláž: idnes.cz.

čtvrtek 29. října 2009

Neokonzervativní Havel na Sciences Po

Díky svému tajemnému francouzskému kontaktu jsem se minulý týden dostal na údílení čestného doktorátu Václavu Havlovi na univerzitě Sciences Po v Paříži. Velmi učenou přednášku pronesl Jacques Rupnik a Havel pak vystoupil s krátkým projevem na téma poučení dizidenta a prezidenta z východní Evropy. Havel ve své řeči zdůrazňoval pokoru, trpělivost a opatrnost, jakožto důležité a dnes opomíjené vlastnosti v politice. Havel nadnášel klasická konzervativní témata, až mě s ohledem na nedávné úmrtí Irvinga Kristola napadla paralela Havla s americkými neokonzervativci... Tedy antikomunističtí levicoví intelektuálové, pro které na politické mapě nezbylo místo a kteří se postupně propracovávali ke kulturně konzervativním názorům a v oblasti zahraniční politiky k tvrdé ochraně hodnot západní civilizace... Dvacet let trvající proměna Havla levicového intelektuála v Havla atlantistu, podporovatele radaru a války v Iráku, prezidenta připomínajícího morální apely Masaryka či politika oslavujícího trpělivost a pokoru toto kulhající přirovnání snad trochu podporuje. Sám Havel svému konzervatismu dodal tradiční punc, když demokratické instituce přirovnal ke kvalitnímu (snad anglickému?) trávníku:
"Trávník, jak známo, nevyroste tím, že za něj budeme tahat."
Z tohoto pohledu vedle sebe Havel měl již dlouhá léta silného zastánce "dobrého trávníku", tedy Petra Pitharta. Ten esenci britského konzervatismu nasál během krátkého pobytu v Anglii v 60. letech a na začátku 70. let vše sepsal během svých cest v maringotce podniku Vodní zdroje jakožto odstavený právník a dizident. Pithart ve své knize Obrana politiky (vydaná až v roce 1990) často připomínal myšlenky Karla Čapka (které často v knize cituje) a jistě si připomněl i jeho paralelu politiky a tradičně skvělého anglického trávníku. Ten totiž nelze přesadit, ale je možné pomocí trpělivosti a praktického úsilí vytvořit si svůj vlastní. Neméně hustý a stejně tak pevný ve svých kořenech...

Ale zpět k Havlovi. Ten během svého vystoupení tradičně pokáral české politické strany za jejich technokratičnost, přidal trochu apelu na ochranu životního prostředí a ještě jednou zdůraznil nutnost větší trpělivosti při budování demokracie. Připoměl i Masarykova slova "Nebát se a nekrást". Havlův projev nebyl nijak extra výbušný nebo provokativní, ale byl prostě dobrý. Apel proti zbytečné ideologičnosti, snaha připomenout francouzským akademikům lekce východoevropských zemí a trocha sebepokárání za vlastní netrpělivost v úřadě prezidenta během divokých 90. let. Závěrečný aplaus ve stoje tak nepřekvapil.

středa 28. října 2009

Sázka do loterie jménem Rio

Ještě neuplynul ani měsíc od volby Ria jako olympijského města pro rok 2016 a město ukázalo svoji temnější stránku. Vzrůstající napětí mezi třemi drogovými gangy, které ovládají značnou část podsvětí jednoho z nějvětších měst planety vyvrcholilo hořícími autobusy, pětadvaceti mrtvými a sestřeleným policejním vrtulníkem.
Olympijské hry jsou oficiálním razítkem na vzrůstajícím sebevědomí rozvíjející se šesté největší ekonomiky světa, které její prezident prorokuje třetí až čtvrtou příčku v 10 až 15 letech (země pravděpodobně poroste o 1% i letos, když ostatní velké ekonomiky stále padají). Již o dva roky předem si bude moci otestovat svoje schopnosti při mistrovství světa ve fotbale, kdy bude druhou problémovou zemí v řadě (ani mistrovství 2010 v JAR nebude asi žádný med).
Pomineme-li "drobnou" kriminalitu, jako jsou kapsáři a drobné kráděže, zemřelo v Riu loni násilnou smrtí 5800 lidí a poranění střelnou zbraní je jedním z nejčastějších ošetření v nemocnicích. Ve velké části se jedná o chudinské čtvrti - tzv. favelly, nicméně historka s Ronaldovým luxusním sporťákem ukradeným na semaforu v centru města ukazuje, že se zločin nemusí nutně omezovat jen na ně.
Slovy Humphreyho Appelbyho jak FIFA, tak Mezinárodní olympijský výbor udělali "odvážné rozhodnutí". Rio již před volbou sice prokázalo snahu situaci řešit, nicméně problém je dlouhodobý a doposud se to příliš nedařilo. Kromě celkového zlepšení situace bude nutné vynaložit prostředky na co nejširší informování cizinců, jak se situace ve městě/v zemi má. Zde by se Brazilci neměli snažit nic přikrašlovat, porozumění turistů je prvním krokem k bezpečným akcím.
Osobně Riu olympiádu přeju a dokonce již nyní jsem připraven se tam podívat na mistrovství o dva roky dříve (budou-li tam Češi:)). Snad nebudu zklamán...

pátek 23. října 2009

Prezidentokratura

Občas si vzpomenu, jak Václav Klaus rozhorleně nadával po svých jasně prohraných bitvách u Ústavního soudu na nešvar jménem soudcokracie a jeho nohsledové v CEPu nelenili a vydali na toto téma sborník (byť ten se týká převážně kauzy Brožová a nějaké větší přesahy, snad kromě Třískova volání po privatizaci soudnictví, nemá).
Že Václav Klaus využívá nejasného znění Ústavy a odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu, to ještě pochopím a pro budoucnost bych byl rád, aby se otázka ratifikace mezinárodních smluv (zda prezident podepsat musí) jasně vyřešila. Ale vůbec nechápu jeho odpudivou eskapádu se sudetskými Němci a mizivou reakci české politické scény. Může mně někdo vysvětlit demokratičnost a legitimitu doplňků k ústavními většinami schválené mezinárodní smlouvě, které učiní jediný člověk a tím přebije vůli Parlamentu? O případné české výhradě (byť nikoliv formou změny Lisabonu či protokolu k němu, ale jen formou příslibu Evropské rady) k Lisabonské smlouvě by snad měla být vedena důkladná parlamentní diskuze (jakkoliv jsem vůči schopnostem této politické garnitury dost skeptický) a ne, že pana prezidenta něco napadne a úřednické vládě se to také docela pozdává! Tedy - demokraticky zvolení zástupci lidu by měli rozhodnout o tom, že to, co schválili, se jim už nelíbí, a že chtějí, aby se na české občany nevztahovala Charta. Sice je to dost absurdní, chtít připravit občany o práva, která by měli vůči EU, ale co už. Současná situace, kdy jeden přímo nevolený člověk nejenže brání vůli Parlamentu, ale dokonce ji mění bez jeho svolení a bez hlubší diskuze, mně přijde nepřijatelná. Musel jsem se hodně krotit, abych nerozšířil drulákovské řady...
Foto: Novinky.cz.

sobota 17. října 2009

Oslabení Atlantisté a nejistota v České republice

Díky americkému kontaktu Toma Blažka se mi podařilo publikovat svůj komentář na webu washingtonského think-tanku Atlantic Council. Text Weakened Atlanticists and Uncertainty in the Czech Republic reaguje na konferenci, která se minulý týden konala právě na Atlantic Council a na které náměstkyně ministryně zahraničí Ellen Tauscher oznámila možnost, že by v ČR mohlo být velení plánovného systému protiraketové obrany. K možnosti jakékoliv energické a jasné politiky ze strany české vlády ve vztahu k případné nové iniciativě Obamovy administrativy jsem v textu vyjádřil silnou skepsi.

In the 1970s, Henry Kissinger lamented: “When I want to call Europe, I cannot find a phone number.” The Czech Republic has more than one phone number these months. Powerful Social Democrats and weakened Atlanticists make Prague an unstable ground for the new U.S. initiative. A timely and clear decision on the Czech role in the new Obama strategy should not be expected from Czech policymakers.
Je ovšem nakonec otázka, jestli vůbec po ČR někdo nějaké rozhodnutí bude chtít. Podle Mirka Topolánka, který se k této věci vyjádřil ve čtvrtek na Česko-německém dni na FSS, nebude ČR muset před volbami v červnu 2010 rozhodovat o nic zásadním. Po volbách se s tím asi bude muset poprat Jiří Paroubek, což možná bude velmi pěkný politický "kotrmelec"... Teď nezbývá než čekat, s čím do střední a východní Evropy přijede za týden americký viceprezident Biden.

(obrázek Reuters Pictures)

pondělí 12. října 2009

Irving Kristol (1920 – 2009)

Na konci minulého měsíce zemřela jedna z nejvýraznějších osobností amerického politického života druhé poloviny 20. století, Irving Kristol, „otec zakladatel“ neokonzervatismu a hlavní představitel jeho první generace. V současné době je patrně známější jeho syn William, který jakožto ideolog druhé generace a vlivný republikán, posunul neokonzervativce ještě blíže k pravici a pomohl jim k moci v době vlády George W. Bushe.

Irving Kristol prošel pozoruhodným vývojem. Od trockisty a levicového liberála se během šedesátých let přesouval ke kulturně konzervativním proudům politického myšlení a politiky jako takové. Při štěpení na americké levici v 70. letech byli lidé v jeho okolí označeni radikálními kolegy za nové konzervativce a nepřátele pravého liberalismu. Neo-konzervativci se sice této nálepce bránili, ale neúspěšně. Po debaklu svých nadějí v Demokratické straně se mnozí z nich dali k Republikánům a pravici celkově, až se jim podařilo získat řadu vlivných míst v administrativě prezidenta Reagana. Po konci studené války se tito staří neokonzervativci projevili jako realisté a žádali návrat americké politiky do „normálních časů“. To už nicméně nastupovali noví Kristolové, Kaganové a Wolfowitzové se svými představami pro nové americké století.

Od současných neokonzervativců tak dělí jeho původní otce zakladatele více než jen jedna generace. K současným neokonzervativcům se výrazně a často názorově připojoval druhý otec zakladatel, Norman Podhoretz, nicméně Kritol st. zůstával spíše opatrný. Sice nejspíš nesouhlasil s řadou iniciativ svých následovníků, ale z nového života „svého“ hnutí se radoval.

… the United States emerged as uniquely powerful. … With power come responsibilities, whether sought or not, whether welcome or not. And it is a fact that if you have the kind of power we now have, either you will find opportunities to use it, or the world will discover them for you. … As a result, neoconservatism began enjoying a second life, at a time when its obituaries were still being published.

Některé komentáře ke Kristolově životě můžete najít na stránkách jeho domovského American Enterprise Institutu, na stránkách WSJ od jeho dlouholetého spolupracovníka J. Q. Wilsona a další kousky např. od Krauthammera, Johna Podhoretze nebo i Williama Kristola.

pátek 9. října 2009

Transparency se nevytáhla

U dnešní snídaně jsem dočítal včerejší HN a trochu mi zhořklo sousto. Adriana Krnáčová, ředitelka Transparency International v článku V Plzni lze zahlédnout celé Česko, mimo jiné píše o některých diplomových pracích: "obsah a struktura je tak formální a plytká, že mi je z toho někdy k breku". Přesně tato slova jde vztáhnout na příspěvek paní ředitelky. Struktura je sice OK, na pár stovek znaků do novin nelze vyplodit žádné omračující elaboráty, ale taková míra zobecnění bez zjevné znalosti problematiky bohužel u osoby z respektované NGO zamrzí.
"Na amerických univerzitách je plagiátorství trestáno vyhazovem. U nás ne. Na světě existuje přitom množství sofistikovaných softwarů, které umí plagiátora spolehlivě odhalit." Tak tedy - u nás ano (vyhazuje se) a stejně tak již delší dobu funguje dotyčný software, který přebírají i další univerzity a pokrok se údajně blíží dokonce i na UK (na theses.cz již participuje 22 univerzit). Osobně myslím, že politika MU - tedy zveřejňovat závěrečné práce - nese ovoce a přinejmenším motivuje studenty a koneckonců i autory posudků k lepším výkonům.
Filipika paní Krnáčové, kterou se snaží napadnout celé české vysoké školství, nepřípustně generalizuje a vypovídá maximálně o PrF ZČU, respektive o práci akreditační komise, o ničem jiném. Jenže mediální kolečko se opět roztočí, slova paní ředitelky převezme ten komentátor, pak onen analytik a rázem tu máme nezpochybnitelný fakt, že u nás panuje akademický středověk...

čtvrtek 8. října 2009

Tipy na četbu

Semestr začal, což vysvětluje, proč jsem se delší dobu neozval se čtecím servisem - co Vám tedy mohlo uniknout?

Lidská práva
Mary Robinson o Goldstoneově zprávě, Stephen M. Walt a Ehud Barak taktéž.
WSJ: Obama raději rozlobí Čínu kvůli pneumatikám než kvůli dalajlámovi.

EU a Evropa
Timothy Garton Ash - Obama a Evropská zahraniční politika + budoucnost Evropy.
Profesor z Princetonu Harold James o německých volbách.
Soudce německého Spolkového ústavníhou soudu Udo Di Fabio - Za jakých podmínek má EU budoucnost?
Charles Kupchan v rozhovoru o budoucnosti evropské zahraniční politiky.
Skvělý Jan Macháček k Lisabonu.
The Economist hodnotí práci Komise, Špidla moc nezabodoval.

Ekonomie
Robert Solow - rozhovor. Arthur B. Laffer o krizi. Robert J. Samuelson - Velká deprese nebyla daleko. Richard Posner: How I became A Keynesian. Greg Mankiw: Lékařská péče nebude nikdy rovná. Brad DeLong - makroekonomové by měli více čerpat z historie. Ian Bremmer a Nouriel Roubini - Jak Fed může zabránit příští bublině.
Paul Krugman o žalostném stavu politiky v USA + ekonomika vyžaduje další injekci + Je lehké býti zelený + o nevzdělaných Američanech + recenze na knihu o Keynesovi (R. Skidelsky).
Stiglitz, Ocampo et al debatují o reformě mezinárodního monetárního a finančního systému.
Robert Reich o strašáku americké nezaměstnanosti.
Video: Bernanke o regulaci, Stiglitz o budoucnosti kapitalismu.

Írán
10 věcí, které o Íránu nevíte. Big IR guns on Iran: Robert Kagan, Joseph S. Nye, Fareed Zakaria, Jako bonus Henry Kissinger k Afghanistánu.

Různé
Naprosto výtečný David Brooks o dvou typech vládnutí.
Anann, Sen a Camdessus se obrací s výzvou na G-20, Ban Ki-moon zase na OSN. Chris Patten o Číně. Michael Moore - Kapitalismus je zlo. Gorbačov k jaderným zbraním.
10 nejšílenějších věcí, které kdy zazněly v OSN. A OSN ještě jednou - na zasedání VS OSN jste se před nedávnem mohli pokochat vystoupeními hlav států, mj. Íránu, Libye či ČR (Klaus moc nekopal); zde seznam všech vystupujících, příspěvky dostupné textem i na videu. Nelichotivé vysvědčení pro Ban Ki-moona od Newsweeku. Problémy v Radě OSN pro lidská práva.
Mučení nefunguje. Zakaria o protiraketové obraně. Joseph Nye: Americká moc ve 21. století.

úterý 6. října 2009

V dálce už jsou vidět blesky...

Po přečtení dnešního článku v The Independent mě oblel studený pot. Že se s pozicí dolaru jako hlavní rezervní světové měny musí něco stát, bylo jasné už od loňského podzimu, kdy vypukla světová hospodářské krize, ale po (dočasně) úspěšných intervencích národních vlád ve mně vznikl pocit, že jsme získali čas a že se nejmocnější vlády nějakým způsobem dohodnou na reformě mezinárodního měnového systému bez velkých turbolencí. Bohužel, nestalo se. USA se rozhodly jednat z pozice síly, jakoukoli významnější reformu odmítly a jediné, na co zatím byly ochotny přistoupit, byla mírná úprava hlasovaní v MMF a to ještě pouze na úkor svých evropských spojenců. Čína se očividně rozhodla rozehrát vlastní velmi nebezpečou hru o reformu mezinárodního měnového systému ve velkém stylu. Otázkou je, zda odhadla své možnosti. USA prostě nemohou přistoupit na takovýto masivní odklon od dolaru. Pro ně by to znamenalo naprostou katastrofu. Současné obrovské deficity veřejných financí a za léta nabobtnalý dluh by tak mohly splatit buď skrze výdajové škrty nepředstavitelného rozsahu, nebo skrze hyperinflaci. V současném systému jim ještě prochází umazávání části dluhu prostým tisknutím peněz. Tak či tak by výsledkem byl hospodářský propad a značná politická nestabilita v USA. Současné dunění válečných bubnů kolem Íránu tak dává ve světle informací zveřejněných v The Independent konečně smysl.

pátek 2. října 2009

Otevřený dopis Obamovi k protiraketové obraně

Skupina amerických odborníků na zahraniční politiku dnes zveřejnila otevřený dopis, který vyzývá prezidenta B. H. Obamu k potvrzení partnerských vztahů se zeměmi střední Evropy, které vnímají jako oslabené po nedávném rozhodnutí administrativy odložit plány na vybudování prvků protiraketové obrany v ČR a Polsku.

In the wake of your recent decision on European missile defense, we write in the hope that you honor the deep and principled connections that have bound the United States and the nations of Central and Eastern Europe since the time of Woodrow Wilson. Mindful of these links, we are concerned about the impact that canceling the planned missile defense sites in Poland and the Czech Republic will have on our relationship with these strategic allies, other countries in the region, and our global credibility.

The Polish and Czech installations were a proposed response to the threat from Iran's missile and nuclear programs. As you said in April in Prague, "Iran's nuclear and ballistic missile activity poses a real threat, not just to the United States, but to Iran's neighbors and our allies. The Czech Republic and Poland have been courageous in agreeing to host a defense against these missiles." ....
Iniciativa FPI reaguje také na otevřený dopis mnoha bývalých prezidentů a ministrů zahraničí pro Obamu (např. V. Havel), kteří v červenci vyjádřili podobné obavy. Dopis FPI vydal nový neokonzervativní think-tank The Foreign Policy Initiative, o kterém jsem psal v dřívějším postu. Mezi signatáři jsou jména jako Robert Kagan, William Kristol, Elliott Abrams, Gary Schmitt či A. Wess Mitchell, který v nedávném Symposiu Global Politics k Obamově politice napsal:

Barack Obama will likely be the first President to break from the post-Cold War consensus that has characterized U.S. policy in the region for the past twenty years. ... In the immediate future, this is likely to translate into at least two practical changes in U.S. policy in the region: (1) a slackening (in deed if not in word), of U.S. support for the eastern enlargement of NATO and (2) a prioritization (likely temporary) of U.S. bilateral links with Russia.
To, jak dlouho vydrží "pohádková" politika nového amerického prezidenta, je otázka... Výsledky patrně budeme moci posoudit například po dalších jednáních USA s Íránem, která právě probíhají v Ženevě.

pátek 25. září 2009

Opožděný Jandákův návrh

S velmi zajímavým návrhem přišel včera v rámci debaty v Poslanecké sněmovně poslanec Vítězslav Jandák. Svým minimalistickým příspěvkem: "Šílenství dosáhlo vrcholu, každý den popravme jednoho poslance!" jistě mnohým nasadila brouka do hlavy, jaký klíč by se měl případně použít.
Pokud odhlédněme od metody vyloženě náhodné, jakou by bylo losování úlomků střepů se jmény z nějaké nádoby, nabízí se klíč abecední - ten by byl výrazně nevýhodný pro levici, která je na počátku abecedy zastoupena víc. Z prvních 30 poslanců má KSČM a ČSSD hned 17, zatímco strany bývalé vládní koalice jen 13. Určitě by se dalo postupovat i podle jiných klíčů, při rotaci podle stranické příslušnosti by například Strana zelených nevydržela ani měsíc.
Jakkoliv interesantní se může Jandákův názor zdát, nezbývá než si povzdechnout, že s ním zástupce lidu přichází žalostně pozdě. Kdyby s ním vyrukoval před třemi lety, tak by se patová politická situace 100:100 mohla rozseknout (doslova) po prvním dni...

středa 23. září 2009

Oldřich Krpec: „Velká politika“ a masová demokracie – český radar

Radar umístěný na českém území měl spolu s polskými interceptory chránit před střelami zlobivých států (Írán) či náhodně nebo neautorizovaně odpálenými střelami (chyby, chaos, terorizmus). Do omrzení politici a experti podporující radar opakovali, že zařízení nemá být namířeno proti Rusku. A co víc, proti Rusku jej prý není možné vůbec smysluplně využít, respektive – vzhledem k pouhým deseti protiraketovým střelám – nemůže tento systém nikdo vážně považovat za riziko pro odstrašující potenciál tisíců ruských střel. Neexistoval proto podle proponentů radaru žádný důvod pro znepokojení Ruska, natož pro znepokojení těch, kdo se ruské reakce obávali.
Poté, co americká administrativa přehodnotila politiku a rozhodla se budování tohoto systému protiraketové obrany přerušit, se argumentace českých stoupenců radaru podivuhodně změnila. Americká politika Čechy najednou nechává nechráněné před promyšlenou a cílevědomou Ruskou velmocenskou politikou. Před cílenou politikou – tedy nikoli před nehodami jako je náhodné odpálení či ztráta kontroly nad střelou. Argument americké strany, že riziko útoku zlých států je malé, systém je nevyzkoušený a existují plnohodnotné alternativy je považován za účelový. Cílem celé operace, přece a „každý to jaksi měl pochopit“, bylo vymezení odpovídajících hranic ruské politice.
A máme zde opět další kolo tance státníků, kteří okouzleni „velkou politikou“, chovají se v prostředí „obyčejné“ demokracie naprosto neohrabaně. Nehledět na názory běžných voličů a vizionářsky konat ve jménu vyšších a dlouhodobých cílů je určitě lákavé. Trapas je to však tehdy, pokud se ono vznešené jednání obrací přímo proti oněm „velkým cílům“.
Předpokládejme, že bylo záměrem stoupenců radaru v Česku posílení transatlantické spolupráce nebo vylepšení vnímání americké zahraniční politiky českou veřejností. Dovolím si několik stručných poznámek k postupu a výsledkům. Za prvé, pokud zpravodajská zpráva zdůrazňuje bezpečnostní hrozby je důvěryhodná a má se stát podkladem pro okamžité jednání – pokud je relativizuje, je politicky podjatá a účelová. Za druhé, pokud veřejnost nesouhlasí se zahraničně politickou linií jedné americké administrativy (G. W. Bush), jde o neschopnost proniknout k podstatě věci. Pokud se naopak veřejnosti politická linie jiné americké administrativy líbí (B. Obama), jde o naivní okouzlení lacinými triky.
Ale hlavně, jak taková politika prospěla transatlantické vazbě? Proti radaru se vyslovovali ti, které dráždila „agresivní mocenská politika USA“. Stoupenci radaru je přesvědčovali, že za takovou je americká politika považována neprávem. Když se politika USA mění a tato změna je pozitivně přijímána, je označována za nezodpovědnou a chybnou. Ti kdo tolik míní pečovat o dobrý zvuk USA v ČR tak dnes sami jméno Spojených států poškozují. A to paradoxně v době, kdy je Spojeným státům česká veřejnost nakloněna, a to platí jisté míry i pro odpůrce radaru.
Komu tedy „atlantická“ politika českých elit sloužila? Vztahům se Spojenými státy? Proč tedy není interpretováno rozhodnutí USA jako rozumné, postavené na důsledné analýze skutečných hrozeb, upřednostňující efektivní formu ochrany před reálnými riziky, a to prostřednictvím adekvátních prostředků, které zároveň minimalizují vedlejší politické účinky?

Oldřich Krpec působí jako ředitel Mezinárodního politologického ústavu a odborný asistent KMVES FSS MU (Tedy na stejném pracovišti jako dr. Suchý. Pro úplnost a pro diskutující: jeho názor nevyjadřuje "oficiální" přesvědčení ani jedné z insttitucí, je pouze osobním názorem autora. Pluralita názorů je u nás ctěna a podporována.).

Diskuze nad příspěvky P. Suchého a O. Krpce vítána!

Petr Suchý: Jak dál po konci brdského radaru

Vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Petr Suchý napsal do Hospodářských novin komentář k americkému rozhodnutí neumístit radar na českém území.
Styl názoru je dosti "bez obalu", což vybudilo pod článkem vzrušenou diskuzi, nezabývající se meritem věci, ale spíš tím, jestli akademik může napsat do novin svůj názor. Osobně myslím, že může a připojuji ochutnávku textu z HN s odkazem:

"Peacníci, ČSSD, komunisté, Rusové doma i v zahraničí oslavují zrušení plánu na rozmístění prvků protiraketové obrany v Evropě a vychutnávají si "vítězství českého lidu".
Tento text je určen čtenářům, kteří podobné euforii nepodlehli. Racionálně uvažujícím jedincům, kteří nespoléhají na zbožná přání a jsou schopni celou záležitost vnímat v širším kontextu.
Obamovo rozhodnutí pro mnohé představovalo sice očekávanou, přesto studenou sprchu. Je ovšem zapotřebí co nejdříve překonat emoce a vrátit se ke strategickému rozvažování a jednání. Reakce, odmítající případnou budoucí spolupráci a plýtvání politickým kapitálem při prosazování nepopulárních projektů, jsou sice pochopitelné, ale nepřinesou žádné pozitivní výsledky. Naopak, radovat se budou spíše v Kremlu či v Teheránu.

Proto je dobré věnovat protiraketové obraně pozornost i v budoucnu. Ta v posledních čtyřiceti letech prošla tak bouřlivým vývojem, že co americká strana plánuje dnes, za pár let může vypadat úplně jinak."

Pokračování článku zde.

Domýšlím se, že dr. Suchého k ostrému příspěvku vyprovokoval surreálný rozhovor HN s Jiřím Paroubkem, který rovněž doporučuji k přečtení.

pondělí 21. září 2009

Dobrou noc, radare

Smršť komentářů v předním světovém tisku dokumentuje, že se skutečně jedná o Událost.
Hillary Clinton, Robert Gates (americký ministr obrany), Mark Brzezinski, James Dobbins (RAND Corporation), Ilan Berman (American Foreign Policy Council), Jan Kohout.

čtvrtek 17. září 2009

Týdenní sumář

Petr Fiala: Politika, jaká nemá být.
Richard Goldstone ke své zprávě o válečných zločinech v Gaze.
Joseph Stiglitz se táže, zda HDP představuje vhodné měřítko životního standardu.
Fareed Zakaria: strategie pro Afghanistán - má se prý i podplácet...
Niall Ferguson se ohlíží za bouřlivým rokem po pádu Lehman Brothers.
Samozřejmě pár textíků k radaru: tématu se dost věnuje Council on Foreign Relations, včetně popisu Missile Defense Technology (u dr. Suchého na zkoušce to asi stačit nebude...), WSJ dává palec dolů, Monkey Cage nahoru.
NYT: Evropa a USA by měly v OSN více spolupracovat v oblasti lidských práv, protože jejich pomyslný blok má čím dál kompaktnější opozici.
Black Hawk's Shadow (mizérie v Somálsku).

EU
Výstižný citát z Grahnlaw: "Do the Irish want to be fully engaged in a slightly improved and marginally more democratic European Union, as agreed between 27 national governments and approved by 26 national parliaments, or do they prefer to play into the hands of isolationist anti-European English Tories and UKIP Europhobes?"
Reakce na hlasování EP o Barrosovi z the Economist.
Top 10 rozsudků ESD a top 5 stanovisek GA za loňský rok.