čtvrtek 30. října 2008

Evropské obavy z českého předsednictví

Česká politická situace se v posledních dnech stala výrazně protřásaným tématem po celé Evropě. Volebního úspěchu ČSSD si nešlo nevšimnout a o stabilitě vlády nyní panují značné pochyby. I z tohoto důvodu již vznikají scénáře, jak Čechům předsednictví ulehčit, rozuměj "obrat jej o to, co by normálně řešilo".
Mistrem v této oblasti je kreativní prezident Francie Nicolas Sarkozy, který přišel už s několika projekty, kterými by mohl vrátit zemi galského kohouta její "grandeur". Po neúspěšné Středomořské unii se nyní chopil finanční krize a svoje socialistické řešení hodlal exportovat do eurozóny skrze formální summity zemí, které jsou v ní sdruženy. Česká republika tomu naštěstí za pomoci Německa zabránila, nenechala si od Sarkozyho předsednictví slovy Václava Klause "vytunelovat" a finanční krizi tak bude jako předsednický stát řešit ona. Není bez zajímavosti, že kancléřka Merkelová již podruhé v krátké době vystavila stopku Sarkozyho plánům na posílení pozice Francie v Evropě. Sarkozyho elán se stal předmětem parodie i v samotné Francii, doporučuji shlédnout díl francouzských Gumáků zde :)
Obavy však současné politické problémy v ČR vyvolávají i v sousedním Německu, kde poslanci CSU dumají nad akceschopností naší oslabené vlády v otázce krize a jeden z nich dokonce přišel s nápadem na prohození si předsednictví se Švédskem, což by byl zcela bezprecedentní krok, nehledě na to, že Švédi by se za dva měsíce těžko připravili.
Reakce vyvolala i nedávná slova prezidenta Klause, že Evropu ovládají stejné státy, které před sedmdesáti lety podepsaly Mnichovskou dohodu. Česká republika by si pak neměla hrát na to, že její předsednictví něco změní. Klaus skutečně nevynechá jedinou příležitost, jak předsednictví bagatelizovat. Podle německého Die Presse tak není divu, že v Bruselu mnohým naskakuje husí kůže, když o roli Klause během předsednictví přemýšlejí.
Situace okolo českého předsednictví je v současné chvíli mimořádně zamotaná, jelikož nikdo neví, co po změně nálady voličů očekávat a jaká vláda nás jím provede. Navíc jsme první středně velký stát v rámci postkomunistického bloku, který se evropského vesla chopí, a to ještě v okamžiku, kdy EU vplula do finanční krize a problémů s ratifikací Lisabonské smlouvy, mimo jiné právě u nás, což nám opět nepřidává. Hned několik států, včetně pilného Rakouska, svoje první předsednictví nezvládlo. Další mínus bod pro nás. No a že jsme obecně vnímání jako euroskeptický stát asi není třeba dodávat.
Projekt evropské integraci je postaven mimo jiné právě na důvěře mezi jednotlivými státy. Ta v časech krize často mizí, stejně jako ochota spolupracovat, nebo spíše spolu s ní. Nezbude nám, než na obojím za zbývající dva měsíce zapracovat...

úterý 28. října 2008

Obama vs. McCain IV – Úpadek McCainovy kampaně?

Do amerických prezidentských voleb zbývá méně jak dva týdny a dle Real Clear Politics average vede Barack Obama o 7 % před republikánem McCainem. Demokratický kandidát dále investuje obrovské sumy peněz do drahých půlhodinových TV pořadů v hlavních vysílacích časech, aby si jej Američané dokázaly lépe představit v roli prezidenta a v mnohých tradičně republikánských státech se demokraté velmi přibližují k vítězství. I tradiční konzervativní komentátoři poukázaly na obrovské chyby v managementu McCainovy předvolební kampaně, někteří konzervativci již opouštějí potápějící se loď a šíří se i kritika Sarah Palinové. Na pravé straně americké politiky se však neobjevují jen tyto poraženecké názory. William Kristol ukázal historické příklady zisku mnoha procentních bodů během posledních dvou týdnů před volbami a Karl Rove ve WSJ upozornil, že existuje až 14 % nerozhodnutých voličů, a že až 45 % voličů si stále myslí, že Obama není na úřad prezidenta připraven.
Dle některých je tou nejlepší kvalifikací pro post prezidenta výuka ústavního práva na prestižní univerzitě, ovšem myslím, že přesvědčit o připravenosti Obamy americké voliče bude pro jeho kampaň ještě hodně důležité. Ostatně poměrně negativní postoje Američanů v tomto smyslu prozatím nedokázala změnit ani nákladná televizní kampaň.

pátek 24. října 2008

Tlačenka v řadě na euro?

Doporučení malým evropským státům, které doposud nepřijaly euro, z pera hlavního ekonoma Bank of America pro Evropu Holgera Schmiedinga ze včerejšího Op-Ed Wall Streer Journal:
"Smaller countries which had chosen to stay outside the euro are now seeing the advantage of a common currency shield against turbulences much more clearly. Witness the difference between exposed Iceland (těžko říci, proč si autor vybral mimounijní zemi, příklady Maďarska a Estonska by asi posloužily lépe. I když - Island si po bankovních přemetech prý s myšlenkou evropské integrace také pohrává) and sheltered Ireland. Expect a lengthening queue of smaller countries eager to join the common currency, with perhaps only Britain staying aloof."
Zdá se ale, že všichni se v řadě mačkat nebudou - ČR si naopak stále chválí výhodnost vlastní měny a co jsem zaslechl od pracovníků z Ministerstva financí, tak se razí trend neříkat o datu přijetí eura pokud možno nic.

čtvrtek 23. října 2008

Víte, kdo je v čele OSN?

Pokud ne, vůbec si tím nelámejte hlavu, pouze 22 % občanů České republiky má v tomto ohledu lepší znalosti. Výzkum Sociologického ústavu AV ČR mi zase jednou způsobil namožení krčních svalů od rychlého a déletrvajícího kroucení hlavou při četbě obeznámosti Čechů s mezinárodním prostředím. Generálního sekretáře OSN Pan Ki-muna nezná 78 % respondentů, stejně jako kancléře našich jižních sousedů Alfreda Gusenbauera a íránského prezidenta Ahmadínedžáda. V konkurenci těchto jmen moc nechápu, že izraelského premiéra Olmerta nezná jen 66 % občanů, tady bych čekal ještě horší výsledky než u předchozích pánů. Mimochodem, jen 40 % respondentů zná Gordona Browna a 48 % José Barrosa.

Již velmi "profláklou" skupinu tvoří představitelé našich zbývajících sousedů - Kaczynski a Fico nejsou známi pouze cca 22 % Čechů, Merkelová jen 16 %. Obdobně jako německá kancléřka skóruje i Sarkozy a Obama.

Vůbec nejlépe známi českému publiku jsou Václav Klaus a George Bush (99 %), lehce ztrácí Vladimir Putin (97 %). S ohledem na ostatní výsledky překvapila obeznámenost s osobou běloruského kápa A. Lukašenka (nezná jen 12 %!), jenž však zároveň dopadnul jako nejméně důveryhodný, těsně předstižen Bushem a Putinem. Osobnost, jíž Češi v mezinárodním kontextu nejvíce důvěřují, má samozřejmě iniciály VK, následován jest plebejci typu Merkelová, Obama, Sarkozy a Barroso.

středa 22. října 2008

"It's evident that it was a mistake. It happens."

Evidentní je, že by takovou "chybu" nevymyslel ani Vladimir Putin. Zde
Nakonec se nám z voleb vyklubí latinoamerický seriál.

pondělí 20. října 2008

Deskové hry a mezinárodní vztahy

Jsa fanouškem (fanatikem) deskových her, rozhodl jsem se napsat kratičké pojednání o tom, jak si můžete mezinárodní vztahy nevážně vyzkoušet nad stolem v roli vůdce některého z národů. Následující řádky jsou pouze úvodem do bohaté nabídky her, ve kterých si můžete vyzkoušet své diplomatické či strategické schopnosti:) Odkazy směřují na náš partnerský web Planeta Her.
Pramáti či praotcem některých moderních strategických her je populární Diplomacie, proto nelze než začít u ní. Její výhodou je, že si ji můžete vyzkoušet s ostatními hráči po webu, existuje spousta udělátek, které vám to umožní:) Pro více informací se můžete podívat sem. Sama hra se odehrává na samém počátku 20. století, kdy se postavíte do role vůdce jedné z tehdejších mocností a pokusíte se ovládnout Evropu. Mocností je celkem sedm a zvládnout to třeba s Rakouskem je nadlidský úkol:) V samotné hře pohybujete svými armádami po mapě Evropy a vytláčíte své oponenty. Bez zákulisní diplomacie to ale nejde, potřebujete podporu jiných. Takže po každém kole probíhá šuškanda, při které se snažíte přesvědčit některý z národů, aby zradil a přidal se na vaši stranu. Právě zrada ve správnou chvíli totiž může být klíčem k úspěchu... Nakonec vyhrává ten, kdo získá najvíce zásobovacích center. Dippy jsem hrál už v prváku na gymplu v domácí verzi u Davida Mullera a pořád ji považuji za top hru, i když raděj si ji zahraju po netu, naživo zabere dosti času. Na druhou stranu dívat se, jak soupeř po vaší kudle do zad soptí, má někdy taky něco do sebe. Existuje množství mutací, a tak se dá hrát třeba na mapě světa či v období antiky. Jistou modifikací Diplomacie je hra Risk, ale tu bych osobně moc nedoporučoval, nemá takovou atmosféru.
Hra Imperial se vrací o pár let zpět na stejný kontinent, místo pouhé války však přináší zajímavý mix industrializace, rozvoje a samozřejmě také toho konfliktu. Imperial je jedinečný tím, že jako podnikatel kupujete akcie jednotlivých států a vedete je jen do té doby, než má někdo těchto akcií více. Pak o stát přijdete a musíte dokoupit či investovat jinde. Hra je plná zvratů a má opravdu unikátní herní mechanismus, kdy se pohybujete dokola po kole plném akcí, které tak střídáte.
Výborné hry s mezinárodní tématikou si však můžete zahrát i ve dvou. Je to například Twilight Struggle, hra která je označována za jednu z nejlepších her všech dob. Jedná se o perfektní simulaci studené války, přičemž ve hře si projdete i některými skutečnými událostmi, jako je kubánská raketová krize. Ve hře se budete snažit v roli jedné ze supervelmocí získat vliv po celém světě. A věřte tomu, že i se Sovětským svazem se to dá vyhrát:)
Z obdobného soudku je pak též jednodušší karetní hra Cold War: CIA vs. KGB, která jak již název napovídá simuluje boj mezi dvěma tajnými službami. Také zde najdeme skutečné události, při kterých se snažíte přetáhnout špiony na svojí stranu.
Poslední, na co bych dnes upozornil, je volební hra Making of a President 1960, kterou ocení milovníci americké politiky. Nejde v ní totiž o nic menšího než o simulaci amerických voleb v roce 1960. V kůži Roberta Nixona tak můžete zkusit porazit JFK:)
Tolik tedy malé okénko do průniku deskových her a mezinárodní politiky, našlo by se určitě mnohem více příkladů a výborných her, ale nejprve počkám, jestli se vůbec dočkám nějaké reakce. Pokud ano, může příště přijít přídavek:)

Orwell a sociální práva

Otázka k zamyšlení, zejména pro frekventanty kurzu Úvod do studia lidských práv - jak George Orwell přistupoval ke generacím práv? Jakou generaci upřednostňoval? Jakému směru (a mysliteli) je nejblíže?
"Pracující člověk si přeje jen to, aby všichni ostatní uznali nezbytné minimum, bez něhož se lidský život nedá vůbec žít. Mít co jíst, být zbaven strachu z nezaměstnanosti, vědět, že děti dostanou možnost vypracovat se, moci se jednou denně vykoupat, mít nad hlavou střechu, kterou nezatéká, a takovou pracovní dobu, aby člověku zůstalo ještě trochu energie pro večer. Nikdo z těch, kdo káží proti "materialismu", by nepovažoval život bez těchto věcí za snesitelný. (...) Pracující třída má ve svém materialismu pravdu! Má pravdu, když si uvědomuje - že nejdřív je žaludek a pak duše - ne hodnotově, ale časově!" (G. Orwell: Hold Katalánsku, 1943)

Hold Katalánsku

Trocha kultury do našeho snažení. Plně doporučuji přečtení deníku George Orwella ze španělské občanské války "Hold Katalánsku", zvláště pokud chcete zjistit, jak se Orwell dopracoval k Farmě zvířat. Propaganda, dezinformace sdělovacích prostředků, stav, kdy jedinou aspoň trochu "rozumnou" stranou jsou komunisté...
Kniha vyšla v Odeonu v roce 1991, takže se možná bude trochu hůře shánět, tudíž pro počítačové masochisty odkaz na plné znění v angličtině tu (v češtině zajímavá stránka s částí textu zde).
Ochutnávka a návnada: "Jednoho jitra bylo oznámeno, že nemocní z mého oddělení budou během dne posláni do Barcelony. Podařilo se mi odeslat telegram ženě, že přijedu, a nato nás nacpali do autobusů a odvezli na nádraží. Teprve když vlak už měl odjíždět, vylezlo z ošetřovatele, který jel s námi, že nejedeme do Barcelony, ale do Tarragony. Předpokládám, že strojvůdce si to rozmyslel. To je celé Španělksko, pomyslel jsem si. Ale španělské bylo i to, že souhlasili s tím, že vlak nepojede, dokud nepošlu další telegram; ještě více španělské však je, že telegram nikdy nedošel."

Rozum v kauze Kundera

Milan Uhde zcela racionálně v případu Kundera (rozhovor pro LN).
Mimochodem, ČSSD by měla Ústavu pro studium totalitních režimů poslat velkou zdravici, načasování prosáknutí zprávy těsně po "Kočkovině" se skutečně vydařilo, pozornost se rázem přesunula "správným" směrem.

čtvrtek 16. října 2008

"Osoba Kočka" opět na scéně

Stejně jako před parlamentními volbami v roce 2006, tak i před letošními krajskými volbami zasáhla do předvolebního boje kauza spjatá s fenoménem organizovaného zločinu. Ačkoliv oba případy spojuje celá řada podobností, konkrétních jmen a především fakt, že se týkají ČSSD, lze nalézt i určité rozdíly. Ty se týkají především spouštěčů skandálů. Zatímco před dvěma lety se mohl Jiří Paroubek uvřískat, že za skandálem stojí ODS a s ní spjatý „hnusný člověk“ Jan Kubice (to, jak s ní byl spjatý ukázal fakt, že se jej Ivan Langer, zjistiv, že Kubicemu houby záleží na politických preferencích, zbavil…), tentokrát se mu těžko podaří nalézt viníka jinde.
Jeho kámoši se totiž povadili sami mezi sebou a tato váda skončila tragicky. Oba hlavní aktéři skandálu jsou nám známí již z Kubiceho zprávy. Bohumír „Lipan“ Ďuričko v Kubiceho zprávě figuroval jako hostitel Jiřího Paroubka a zprostředkovatel sexuálních choutek na své dceři. Tato pasáž Kubiceho zprávy ostatně posloužila jako beranidlo na pana plukovníka a i Minář ji používaly jako důkaz nevěrohodnosti Kubiceho zprávy. Já samozřejmě nejsem schopen posoudit, do jaké míry je Kubiceho zpráva věrohodná či ne, ale vím, že řada jejích pasáží měla charakter operativních poznatků a nikoli tvrdých důkazů. Jan Kubice svým krokem samozřejmě riskoval, že novináři se nebudou obtěžovat striktně rozlišovat, co je plnohodnotný důkaz, co operativní poznatek a co spekulace, takže se nemůže příliš divit, jaký klacek na něj začal být používán. Také se nemůže divit, že když svou zprávu poslancům nesl, riskoval, že „karakteři“ typu Ivana Langera ji využijí ke svým cílům a „zapomenou“ ony fascikly někde tak, aby brzy informace v nich vytištěné kolovaly mediálním světem.
No a druhý aktér hádky, ten, který po ní už nevstal, ten figuruje (spolu se svým otcem a bratrem) ve zprávě jako "osoba Kočka" a detektivové ÚOOZ mají podezření, že stojí za likvidací nejvlivnějšího českého mafiána Františka Mrázka. Opět je to operativní poznatek a nikoli formální obvinění.
Přeze všechna Kubiceho formální a i praktická pochybení je ale možné zpětně říci, že je velmi dobře, že se celý ten kanál vyplavil a poslední události to pouze potvrzují. Jiří „Rocco“ Paroubek má prostě velmi podivné kamarády a evidentně se z roku 2006 vůbec nepoučil, respektive to vypadá tak, že se ani moc poučit nemůže, protože ony vazby na ty hochy jsou příliš silné.
Abychom si rozuměli – různí roztodivní podnikatelé, gangsteři a mafiáni se vždy snaží dostat co nejblíže politikům. Hledají u nich informace, protekci, ochranu před zákonem a další benefity a používají k dosažení svých cílů různých postupů. Často lze tvrdit, že mafiáni své styky s politiky zveličují, takzvaně kalí vodu a mají mimořádnou schopnost se v pravou chvíli někam vetřít. Často jsou tedy různá vyjádření politiků založena na pravdě, když tvrdí, že toho člověka viděli jen jednou na nějaké recepci… Pamatuju si případ, kdy se jeden z exponentů Organizacije – postsovětské mafiánské struktury usádlené v New Yorku vetřel na večírku do společnosti Billa Clintona, se kterým se nechal vyfotografovat. Ačkoliv Clintonovi nevěřím skoro nic, tak jeho případné vyjádření, kterým by styky s oním kriminálním avtoritetem dementoval, bych i vzal jako pravdivé. Stejně tak je možné a vcelku věrohodné, že Langer skutečně o Mrázkovi v pozadí nevěděl (ovšem to neznamená, že by ze svých čachrů neměl vyvodit poltickou odpovědnost). Není k tomu prostě žádný hmatatelný důkaz.
Nicméně ale, abychom nebyli vůči české pravici příliš shovívaví - hůře už věřit ministru Řebíčkovi, že by neznal pozadí některých ruskojazyčných skupin působících v jeho okolí. Velmi zajímavě v tomto kontextu působí aktuální vyjádření majitele firmy Studentagency Radima Jančury, že Řebíček proti němu vede skrytý boj. Málokdo si asi v té chvíli uvědomil, že Jančura vedl nedávno cenovou válkou se skupinou Asiana v čele s jistým Alexejem Litvinem, exponentem ruskojazyčné komunity v ČR. Válku Jančura nakonec vyhrál, ale mezi oběma muži padlo mnoho ostrých slov, kterými tehdy nešetřil především Litvin. A najednou jde proti jednomu z nejvýraznějších podnikatelů v dopravě v ČR sám pan ministr, a to ještě ze zcela nepochopitelných důvodů. No, jaký k tomu proboha může mít ministr Řebíček důvod?! Ad můj poslední příspěvek na blogu – tady by měl premiér Topolánek začít z čištěním těch svých chlévů…
Paroubkův problém je ale o několik lig jinde. Nejsou to ani náhodná setkání na recepcích, ani pomíjivé okamžiky, ze kterých zůstane jen jedna fotka (viz směšná snaha tvrdíkovsko dimunských pistolníčků ukázat, že Ďuričko byl vlastně kámoš slečny Talmanové). Je to letitý vztah, velmi úzký vztah, který opoziční předák udržuje s lidmi s image třetiřadých gangsterů. „Osoba Kočka“, což je patrně kubicovské onačení pro celý klan, to je skutečný Paroubkův svět – pražští veksláci, galérka - po listopadovém puči okořeněná o pár postsovětských vorů a avtoritet, (kosovsko)albánských rodových patriarchů, kolotoče, vinárny, kavárny, řezníci, zelináři, taxikáři…. Prostě lidé s velmi specifickým přístupem k životu, které vždy zajímaly pouze hmotné statky, peníze, pozlátko a pomáda a vždy byli pro mamon a lesk schopni udělat leccos, i to, co je ve slušné společnosti zrátka „ekelhaft“. Ne z úplně nepochopitelných důvodů se po skončení normalizačních let nalepili především na sociální demokracii. Jednak samotná socialistická myšlenka vždy láká především závistivce a příštipkáře, jednak jsou příznivci tohoto politického směru snadněji oblbnutelní a jednak po roce 1989 byla tato strana vybudována jako jakási platforma po roce 1989 zneuznaných, opomenutých, příliš ušpiněných či jinak frustrovaných figur, které měly pomáhat plnit si psychologické potřeby Miloše Zemana. K tomuto účelu se Zeman nestyděl do strany natahat neuvěřitelnou pakáž, což se projevuje dodnes.
Česká politika je skutečně velmi nevětraný lokál, a to ze všech stran. V poslední době jsem zaznamenal polemiku, kterou vede inspirativní český politolog Michal Kubát, který razí tezi, že české politické prostředí je stejné jako jiná politická prostředí na západ od Aše. Myslím, že se Michal Kubát mýlí a důkazem toho je především paroubkovská ČSSD (odmyslíme–li si problém jiného formátu – existenci neostalinské KSČM v dolní komoře…). Kubátova teze by platila na ODS, KDU-ČSL i Stranu zelených, tedy strany současné vládní koalice. Ačkoliv mne nikdo nemůže podezírat ze sympatií k zelené ideologii, SZ je prostě strana, která má ve svých řadách lidi chytré i blbé, slušné i neslušné, lidi s vcelku normálními názory i fanatické cvoky. Čili strana v tomto ohledu vcelku normální a standardní.ODS disponuje solidním politiky typu Nečase, Tošenovského či Pospíšila, zkaženými nadějemi typu Topolánka, nedůvěryhodnými slizouny typu Béma i nepřijatelné praktiky užívajícími Langery, Tlustými či Řebíčky. Stejně tak KDU- ČSL měla či má své Luxe, Kvapily či Juránky, své kontroverzní Kalousky i Svobody, nešťastného zmatence Čunka i své Šustry… Ale ani v jedné straně není figura, která by se otevřeně přátelila s gangstery jako kdysi Josef Hojdar (než mu Fandu Mrázka zabili) či sám předseda Paroubek, na jehož párty se ožralí „socialisté“ v předražených sakách sázejí o to, kdo má u sebe víc milionů v hotovosti (jak jsou ti voliči ČSSD s podprůměrnými platy bláhoví… a snadno OBLBNUTELNÍ), aby nakonec jeden toho druhého oddělal a klan zastřeleného pak bezostyšně přímo před policií sliboval krvavou pomstu…
Pokud je někdo schopen takovou stranu podporovat, tak mu chybí buď rozum nebo morálka…nebo obojí.

sobota 11. října 2008

Barack Obama a „the propaganda master“

Jak už jsem napsal v dřívějším postu, Barack Obama v rámci své dosud úspěšné prezidentské kampaně dokázal využít mimo jiné i poutavý design svých propagačních materiálů. Nejvýraznější stopu na jeho kampani v tomto smyslu zanechal nejspíš Shepard Fairey, jeden z nejznámějších „streetartistů“ v USA, se kterým se v Evropě může rovnat snad jen slavný britský Banksy. Shepard Fairey (38) je již skoro dvacet let výraznou osobností streetartu a designu a jeho práce zahrnuje módu, plakáty či „identity systems“ pro Pepsi, Hondu nebo i díla pro Black-Eyed Peas či Kobe Bryanta. Fairey je i zakladatel uměleckého studia Subliminal Projects či magazínu Swindle. Mainstreamovou proslulost mu však přinesla až současná kampaň Baracka Obamy, pro kterého vytvořil známé plakáty HOPE či PROGRESS, nálepky či odznaky. Úspěch se odrazil nejen v rychlém vyprodání zásob plakátů, zájmu o jeho aktuální výstavu The Duality of Humanity v San Franciscu (viz fota), ale i o jeho společnosti OBEY GIANT - Propaganda Engineering (např. oblečení) a Studio Number One („identity systems“). Dle reportáže The New York Times se však Fairey se svými kumpány stále věnuje i adrenalinovému vandalismu (tedy streetartu:) a při nočním vylepování plakátů na zdi či billboardy musí utíkat před policií.

Faireyho plakátům nelze upřít působivost, jakousi retro atmosféru čerpající inspiraci ze staré komunistické propagandy první poloviny 20. století či v případě Obamova plakátu zřejmý potenciál ikonického zobrazení á la slavné foto Che Guevary. Jenže! Nejde o volnou inspiraci, ale nejspíš o sprosté plagiáty. Zdá se, že Shepard Fairey založil svou „art firmu“ na kopírování starých prací od secese, přes sovětské a čínské propagandistické plakáty, použit byl dokonce i znak gestapa a nebo i starý plakát z okupace Československa z roku 1968. Jak píše Mark Vallen v jednom obsáhlém článku, s několika výtvarníky prošli Faireyho dílo a zjistily zajímavé věci. Bez jakékoliv zmínky o originálech, které nejsou v pop-art světě vůbec známé, takže nelze hovořit o novátorském využití slavných symbolů, „vytěžil“ a přesně okopíroval některé části práce jiných. A v minulosti z toho už vyplynuly mnohé problémy, když například za využití jména jednoho zápasníka mu bylo vyhrožováno žalobou nebo když okopíroval symbol gestapa v rámci své módní řady OBEY. Tohle tričko prý stejně hloupě okopíroval řetězec Wall-Mart v rámci „své“ kolekce triček, ovšem tentokrát už to neprošlo a po skandálu musela být trička stažena z prodeje. Podobně se Fairey zachoval k starým čínským a sovětským plakátům, k zmiňovanému plakátu z dob okupace Československa sovětskou armádou či k méně politicky provokativním plakátům a grafikám. Další texty o Faireyho kopírování jsou zde, zde či zde. Diskuse k jednomu z případů například zde. Platí samozřejmě otázka, nakolik kopírování cizích prací znamená v současném umění plagiarismus… Dle mého chápání tohoto slova jde u Sheparda Fairyho přesně o takový případ, který má navíc obecnější roviny, tedy nerespektování autorských práv umělců třetího světa ze strany amerických (západních) umělců nebo využívání starých antikapitalistických výtvarných děl pro design obchodních kampaní velkých nadnárodních firem. Na tato témata probíhají v současné době zajímavé diskuse. Zajímalo by mě tedy, jak vlastně vznikl slavný Faireyho „obamovský“ plakát NAĎEJE…
No, každopádně jde o zajímavě bouřlivou a svěží záležitost, když si člověk uvědomí úroveň kampaní politických stran v Česku. Jsem zvědav, kdy pro ODS či ČSSD bude pracovat třeba takové studio Najbrt, autor řady zajímavých plakátů k českým filmům nebo nejnověji specifického loga Ostravy!!!. Moravští političtí stratégové by si pro inspiraci mohli zajít alespoň na nejstarší přehlídku grafického designu na světě, tedy Bienále Brno, které končí již za pár dní, 19. října. Anebo třeba na jeho příští ročník, který v roce 2010 představí plakát, firemní, informační a reklamní grafiku.

pátek 10. října 2008

KAL rules

Výstižný obrázek z předposledního Economistu:

Není blogspot jako blogpsot

Omylem jsem se přehmátl a vyťukal místo obvyklého politicamundi.blogspot.com nepatrně pozměněné politicamundi.blogpsot.com a co se mně nestalo? Vyzkoušet můžete sami...

Srbsko dostalo šanci na „morální uspokojení“

Valné shromáždění OSN schválilo 8.10.2008 žádost Srbská, aby Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (ICJ) přezkoumal legitimitu jednostranného vyhlášení kosovské nezávislosti.

Zajímavé bude nejen právní odůvodnění jednoho či druhého verdiktu, ale hlavně chování těch států, které uznaly nezávislost Kosova, v případě, že ICJ rozhodne ve prospěch Srbska. Přestože je rozhodnutí ICJ pro státy nezávazné, jedná se hlavně o silný morální argument. Bojím se ovšem, že je v dnešní Evropě, to snad jediné, co Srbsku zůstalo: morální uspokojení, že je pravda na jeho straně. A poté znechucení nad tím, že do EU musí vstoupit, jestli si přeje lepší budoucnost. Peníze budou jediným motivem a „identifikačním prvkem“ pro vstup do evropské rodiny. Smutný závěr od kdysi vznešeného idealistického projektu. Koneckonců, není to snad to hlavní, co jsme si všichni pokládali za otázku při vstupu do Unie: „Co z toho budeme mít“? Z pohledu Srbska se jedná o docela drsnou přípravu. V každém případě, bude dobrým členem.

čtvrtek 9. října 2008

Neblahý vliv pražského ovzduší

Asi to bude první čistě sportovní příspěvek na Politica Mundi, ale rozhovor se sparťanským šéfem Danielem Křetínským mě nadchnul natolik, že se o pár vybraných perliček musím podělit. Absolvent brněnských práv zřejmě příliš přičichnul slávě velkého světa. Na rozjezd:
"(...) české prostředí nedokáže připravit trenéra na práci ve Spartě."
"V principu jeho způsob hry nebyl nesmyslný." (o Grigovi)
"Musím říct, že Michal Bílek tu roli zvládal v zásadě dobře. (...) On si připravil koncepci, s kterou jsme já i prezident Chovanec až na drobnosti souhlasili. Když ji naplňoval, byl velmi úspěšný."
"Když jednou prohrajete, tak je to na hranici národní tragédie. Když podruhé, vzniká panika. "
"První neúspěchy nastartují spirálu, která trenéra zničí. Sice má dál pravomoce, ale už svou práci nedělá dobře. Dělá taktické chyby a to pak dál nejde."
Když si rozhovor přečtete, tak asi také s uznalým pokýváním hlavou pronesete, že od tohoto borce, čtyřnásobného mistra světa, co vytáhnul Hulín do Ligy mistrů a ve finále rozstřílel Real Madrid, se má Trapattoni co naučit!

NATO proti pirátům

Po nových akcích somálských pirátů se NATO zapojí do dalšího krizového regionu mimo své tradiční působiště. Tedy, "out of area or out of business."

úterý 7. října 2008

Zatuchlý svěží vánek

V posledních měsících se česká politická scéna otřásá různými více či méně bizarními skandálky, přičemž hlavní roli v nich hraje největší vládní strana – ODS. Po měsících, kdy jsme byli zvyklí na to, že nejproblematičtější vládní figurkou je lidovecký vožď Jiří Čunek, se karta obrátila a na mediálním pranýři se ocitli poslanci ODS Vlastimil Tlustý a Jan Morava a následně pak i Ivan Langer.
Skandál byl odstartován aférou mladého poslance ze středních Čech Jana Moravy, a to těsně před sjezdem malé, ale mimořádně drzé vládní strany – Strany zelených. Pikantní to bylo v tom, že horlivý poslančík se holedbal, že jeho stranickým úkolem je „obhospodařovat“ poslankyni zelených Olgu Zubovou, která často hlasuje jinak, než by Topolánkova tlupa chtěla. Ačkoliv já osobně se nemohu zbavit dojmu, že mu spíše šlo o to ohromit (a jak se říká sbalit) Zubové sličnou dcerunku, rozpoutal politický skandál, který ho stál pomyslný vaz a zuřivému reportérovi Jankovi Kroupovi z planety Nova přinesl chvíle slávy.
Topolánek se tvářil otřeseně a ačkoliv jeho milec Dalík, který se na rozdíl od Moravy v politickém polosvětě umí pohybovat mnohem ladněji, Kroupovi na špek neskočil a Topolánek se tak mohl chlubit tím, že jeho okolí je čisté, stejně mu to připravilo horké chvíle.
Na sjezd zelených vtrhl jako velká voda, Zubovou odbyl pugétem a začal emocionální projev, v němž apeloval na všechny slušné lidi, aby mu pomohli vyčistit ten Aguiášův chlév.
Dozvěděv se obsah jeho projevu, propukl jsem v ryčný smích, protože mi okamžitě naskočila celá řada asociací. Jak můžu věřit chlapovi, který si neumí uklidit ani po sobě? Jak chce takový bordelář čistit nějaký chlév. Zasvinil českou politiku praktikami svého eunucha Dalíka, neštítí se paktů s komunistickým papalášem, mafiánským kámošem a lobbistou kremelského Lukoilu Šloufem. Blbnul veřejnosti hlavu s billboardy se spokojenou rodinkou, když už v té době čile praktikoval mimomanželský poměr a pak, vrchol to konservatismu, s milenkou povil dítě a žije s ní na hromádce. Jak můžu takovému chlapovi věřit? Vykřikuje protiruská hesla a přitom jde na ruku proruskému lobbistovi?
Ale řekl jsem si, co když..třeba to přece jen myslí dobře, třeba už mu došly nervy s tím českým politickým smrádkem a nadto jsem si říkal – politik čelí tolika tlakům a atakům, že jej nemůžu soudit podle každého kamaráda.
Jenže neuběhlo ani pár dní a krom Kmenta, asi žárlící na Kroupovu slávu, přišel také se svou trochou do mlýna a „vymlel“ 8 let staré odposlechy, z nichž vyplynulo, že ministr vnitra Ivan Langer se čile stýkal s lidmi, kteří se až příliš čile stýkali s kmotrem české verze mafie Fandou Mrázkem. To, že se jedná o skandál, který by v civilizovaném politické kultuře sestřelil každého ministra, notabene ministra vnitra, o tom netřeba spekulovat. A to i v případě, že by skutečně Langer mluvil pravdu, že vše se dělo nevědomky a to, co vědomky, tak z pouhého patriotismu. Po Langerovi špína stéká jako olej po teflonu. není to nic překvapivého pro toho, kdo českou politiku sleduje dlouhodobě. Langer byl vždy z těch, kterým veksl koukal z očí. Ale k čemu byl tento skandál také dobrý? Ukázal, že Topolánek má o čištění toho chléva velmi podivné představy, respektive nechce být v uklízení důsledný. Nechce uklízet po sobě a nechce uklidit ani po Langerovi! Ivanovi přece věří! Takže by rád uklidil jen po Tlustém, který mu už dlouho celkem bolestivě okopává kotníky (ne, že by po Téčku nebylo co uklízet!) a po mladém Moravovi, což ho nic nestojí (mladík nemá žádný vliv) a i zde je ten úklid takový nijaký.
Druhdy svěží vánek Topolánek hodně zatuchl a už spíše ovzduší kazí. Kdysi (po mne aspoň) naděje konzervativně liberální politiky zkarikovala do podoby vzteklého macha a já osobně mu nevěřím už nic. Jediným důvodem, proč chci, aby dovládl, je prosazení protiraketové základny USA na našem území. Pokud nedokáže ani to, nezaslouží si opravdu nic jiného než smetiště dějin.

Rozdíl mezi jedním a dvěma slovy:)

Dnes opět trošku nevážně:) Následující historka pochází z úst jednoho lorda, který nedávno navštívil Prahu a dokazuje, že i ve vysoké politice se člověk může někdy pořádně pobavit.
Někdy v polovině 90. let navštívil ruský prezident Jelcin Londýn a po ukončení jednání na Downing Street se pořádala tisková konference. Po několika úspěšně zodpovězených dotazech zazněla z řad novinářů otázka, zda by ruský samoděržavec mohl jedním slůvkem zhodnotit stav ruského hospodářství. Jelcin po chvíli váhání pokrčí rameny a suše odvětí "Good".
Zaskočený novinář nečekal, že se bude báťuška Jelcin tak držet zadání a zdvořile požádal, zda by tedy nemohl odpověď aspoň trošičku rozvést a popsat stav ekonomiky alespoň dvěma slovy. "Dvěma slovy?," otázal se Jelcin. Po přitakání tazatele se pak hluboce zamyslel a odpověděl "Not good." Inu, i takový může být rozdíl mezi jedním a dvěma slovy:)

neděle 5. října 2008

Pozvánka na promítání fotek z expedice do Íránu

Čtvrtek 9. října t.r., 17.00, Dietriechsteinský palác, 1. patro

sobota 4. října 2008

Když už jsme u McCaina...

Sobotní Kavárna MF DNES přinesla pěknou úvahu od Chrise Pattena na téma McCain, žena s křupanskými názory a co demokraté s tím.

čtvrtek 2. října 2008

Svět nechce McCaina

Velice zajímavou anketu zveřejnil na svých stránkách populární týdeník The Economist. Na mapce světa můžete zaškrtnout svou zemi a pak volit amerického prezidenta. V Global Electoral College, jak se anketa jmenuje, vede Barack Obama, překvapivá je však drtivost vedení. Celosvětová mapa je temně modrá, výjimkou je poměrně vyrovnané Slovensko a Makedonie, která jako jediná volí McCaina.
Celosvětově je McCain v anketě nejúspěšnější v Latinské Americe, i tam však dosahuje pouze okolo 30% (nejvíce v Kolumbii - 39%). Naopak v Saudské Arábii je zatím 100% hlasů pro Obamu...
Na anketu se můžete podívat a svůj hlas vložit zde:
http://www.economist.com/vote2008/?sa_campaign=publisher/september/gec/

středa 1. října 2008

Kolumbijská guerilla a úniky dat

Díky elektronickým zařízením se kolumbijské vládě v poslední době daří sbírat stále více dílků mozaiky povstalecké skupiny FARC. Dříve tohoto roku se díky datům z notebooku potvrdily dlouho předpokládané velice úzké vazby mezi FARC a vládou Huga Cháveze v sousední Venezuele, zatím posledním úlovkem se stal USB klíč, který obsahuje data více než 9.000 rebelů činných v rámci tzv. Východní fronty, tedy nejsilnější části guerilly.
Tato data poukazují na dvě věci. FARC jsou pravděpodobně stále silnější, než se tušilo. V poslední době se hovořilo o tom, že mají maximálně 10.000 bojovníků (nejoptimističtější odhady pak mluvily o 6.000), ale vzhledem k počtu nalezených dat toto číslo bude vyšší.
V souborech se však nalezla data, která kolumbijskou vládu mohou i těšit, jelikož svědčí o tom, že FARC probíhají značnou vnitřní dezintegrací. V nedávné době bylo zastřeleno 113 lidí za různé prohřešky (o spartánské kázni a tvrdých trestech se vědělo již dříve), ale především více než 200 členů FARC bylo zastřeleno při pokusu o zběhnutí. Zdá se, že v poslední době se snaží řady guerilly opustit stále více jejích lidí. Mohl by to být počátek konce povstalců, kteří na kolumbijském území působí již přes 40 let.