středa 30. července 2008

Lisabon z Prahy do Brna

V Hospodářských novinách vyšel velmi zajímavý kritický článek Petra Břízy ke kvalitě senátního návrhu a prezidentského vyjádření na posouzení Lisabonské smlouvy Ústavním soudem, v němž se poukazuje již například na rozsah podání. Zatímco senátní návrh má necelé čtyři strany, německé parlamentní stížnost plných 300!! Což je podle mého názoru tedy zase druhý extrém, nicméně o něčem svědčí.
Celkově s Břízovým příspěvkem rozhodně souhlasím a vřele doporučuji k přečtení.

čtvrtek 24. července 2008

Ria, ria, Austrohungaria:)

Předem upozorňuji, že dnešní příspěvek je brán spíše s nadsázkou, aby nedošlo k mýlce. Je to spíše reportáž o výletě za fotbalem ve stylu Toma Šmída, i když s významným europrvkem:) S kamarády jsme se rozhodli jít se podívat, jak novodobí Attilové Hunové budou zdolávat římské hráze na mistrovství Evropy do 19 let do nedaleké Plzně. Poslední zápasy obou soupeřů ve skupině hovořily jasně pro - oba týmy nastřílely po čtyřech gólech.
Vzhledem k dopravní situaci ve stověžaté (a stozácpové) Matičce dojíždíme na plzeňský stadion samozřejmě pozdě. Rychle kupujeme lístky a běžíme ke stánku s občerstvením. Tam nás čeká první překvapení - všemocná UEFA rozhodla, že mládež nelze mravně kazit a proto se nepodává pivo. Ježto prý nějací koumáci z východní Evorpy na předchozích šampionátech točili místo nealka alko, tak žádné pivo. Zapíjet mastný párek Fantou není žádný med, ale co už:)
Ještě větší překvapení nás čekalo v okamžiku, kdy jsme chtěli projít na horní část tribuny - ano, v Plzni je právě jedna a to ještě nevelká:) "Sem smí jenom Maďaři", říká přiožralý organizátor a na naše námitky, že máme úplně stejné lístky a dole si není vůbec kam sednout, odpovídá, že je to náš problém. S mumláním, že je to jak za Rakouska-Uherska, kdy toho Češi nemohli docela hodně, odcházíme k zábradlí, kde prostojíme první poločas. Iluzi dotváří občasný maďarský komentář (i když to může být cokoliv, kdo někdy maďarštinu slyšel, chápe:)), češtinu prakticky neslyšno.
Řvoucí Maďary máme přímo nad sebou a je je pořádně slyšet, atmosféru vytváří vpravdě balkánskou, tak jak se čekalo. Osudový okamžik však nastává ve chvíli, kdy se míče dotkne poprvé jediný hráč černé pleti na hřišti. Ozývá se mohutné hu,hu,hu z prakticky celého maďarského sektoru a po pravici stojící kamarád z Holandska se naprosto nechápavě rozhlíží, co se to děje. O minutu později se celá situace opakuje, a tak nezbývá než vysvětlit, jak se věci na fotbalu ve střední a východní Evropě mají. V zápětí mu pro férovost dodávám informaci, že pět let zpět to tu bylo normou také a před deseti se tu ještě házely banány. Nechápe. S hu-hu (a občasným zahajlováním jedinců) Maďaři nepřestávají až do konce zápasu - pořadatelé byli na stadionu skutečně jen proto, aby se Češi náhodou nedostali tam, kam směla jen maďarská šlechta:). Jakmile celé divadlo skončilo, nezbylo než Hunům s radostí popřát šťastnou cestu domů, jelikož prohráli (podotýkám, že na začátku sem měl k výkonům jejich kluků sympatie).
Večer už v poklidu sleduji utkání našich s výběrem Německa, u kterého by si Maďaři asi vyřvali hlasivky - Němece s německým kořeny aby člověk pohledal. V ruchových mikrofonech se snažím zaslechnout, jestli takovou ostudu nedělají i naši fanoušci a s uspokojením musím konstatovat, že ne. Usínám s dobdým pocitem, že se přece jen něco v téhle zemi za posledních pár let změnilo.

Karadžič na cestě do Haagu

Význam mezinárodního trestního soudnictví byl v posledních dvou týdnech ilustrován hned třemi událostmi najednou. Prokurátor Mezinárodního trestního soudu (ICC) obvinil 14. července prezidenta Sudánu Omara al-Bašíra (1. hlavu státu vůbec) ze spáchání genocidy a dalších zločinů, což byl vítaný dárek k oslavě deseti let od vzniku ICC na papíře 17.7.1998. O čtyři dny později byl zadržený třináct let prchající Radovan Karadžič, jenž momentálně čeká na vydání do Nizozemí. (Zastíněny tak byly čerstvé problémy ICC, které by si za jiných okolností vyžádaly podrobnější zkoumání, viz zde a zde.)

Zadržení Karadžiče bylo pro mnohé překvapující, protože v posledních letech se výzvy představitelů Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) soustřeďovaly především na zatčení Ratka Mladiče podporujíc tak legendy o údajné nabídce imunity Karadžičovi za jeho podporu Daytonu Richardem Holbrookem. Ironií osudu je také, že k vydání Karadžiče dojde zřejmě v době, kdy je ve vládě Srbská socialistická strana založená Slobodanem Miloševičem.

Karadžičovo zadržení představuje pro ICTY na jednu stranu velkou podporu legitimity a splnění jeho historického poslání, na druhou stranu je to prokletí pro instituci, která nestíhá. Jeho původní mandát včetně financování byl stanoven na rok 2009, respektive 2010 včetně odvolacích řízení. Podle posledních zpráv sám tribunál odhadoval, že toto vymezení minimálně o rok překročí (podobně jako tribunál pro Rwandu), tyto odhady nicméně ještě nepočítaly se zadržením Karadžiče. Jakkoli se jeho proces neprotáhne na pět let, podobně jako Miloševičův (minimálně pro to, že ICTY od té doby zapracoval na svém zefektivňování + jeho znalost jugoslávských událostí pokročila, čili není třeba prokazovat vše od začátku), zároveň nelze odhadovat proces kratší než rok a půl na první instanci. Nemluvě o tom, že se předpokládá, že budou v nejbliží době lapeni poslední dva prchající - Mladič a Hadžič.

Řešením by sice bylo převést proces na vnitrostátní úroveň, k čemuž už dnes hojně dochází (aktuálně bylo postoupeno 13 obviněných k bosenskému, chovratskému a srbskému soudu), tento krok ale nepřichází v úvahu v případě jednoho z hlavních podezřelých. Vyjadřovali se tak jak představitelé ICTY, tak by to bylo problematické z pohledu jeho procesních pravidel. Oběma dočasným tribunálům proto nezbude, než přesvědčit Radu bezpečnosti o prodloužení svých mandátů a zároveň vystupňovat úsilí v dohledání posledních prchajících podezřelých (zde si naštěstí minimálně kvantitativně stojí ICTY lépe oproti rwandskému tribunálu, kterému momentálně chybí 13 obviněných). V tomto se naštěstí může spolehnout na Evropskou unii, jejíž podmiňování přístupových rozhovorů spoluprací s tribunálem určitě přispělo k polapení Karadžiče a dalších před ním.

S Karadžičem za mřížemi bude určitě odůvodnění dalšího financování ICTY daleko přesvědčivější než bez něho. Čímž se uzavírá dilema tribunálu předestřené dříve, zda představuje Karadžič vítanou podporu nebo nečekanou přítěž. Představuje sice kouli u nohy tribunálu, zároveň je ale součástí řešení problému, který sám vytvořil.

středa 23. července 2008

Na Kubě se něco hýbe

Reportáž CNN z koncertu Sepultury v Havaně.

Sobotka (ne)odpovídá

Z diskuze Respektu s předsedou Senátu Přemyslem Sobotkou:
"Važený pane předsedo, budete v Senátu hlasovat pro vyslovení souhlasu s ratifikací tzv. Lisabonské smlouvy?
Diskuse kolem ratifikace Lisabonské smlouvy je obrovská hlavně po irském referendu. Pokud si je 27 zemí v EU rovnoprávných, tak irské ne má stejnou hodnotu jako francouzské a nizozemské. V tomto okamžiku je dle většiny evropských politiků dán prostor na stanovisko Irů a není možné znevažovat rozhodnutí občanů této země. Český Senát zaslal tuto smlouvu k posouzení na Ústavní soud, abychom zjistili, jak dalece je nebo není v rozporu s naší Ústavou, a proto je ratifikace v ČR v této chvíli přerušena."
Tak se zkusím zeptat jinak - vážený pane předsedo, budete v Senátu hlasovat pro vyslovení souhlasu s ratifikací tzv. Lisabonské smlouvy?

úterý 22. července 2008

Džíny nebo Maroko

Evropu asi čeká další kolo rozohněné debaty na téma imigrace a soužití s menšinami. Minulý týden deníky informovaly o případu muslimky z Maroka, která nezískala francouzské občanství i proto, že odmítala jiné oblečení než niqáb, zahalující ji kromě očí po celém těle. V krátkém shrnutí případu vycházím z článku z International Herald Tribune, následující zajímavá debata se odehrála na stránkách PostGlobal, na nichž spolupracuje Fareed Zakaria a z Newsweeku a David Ignatius z Washington Post (foto ze serveru about.com).
27. června 2008 vydal nejvyšší francouzský správní orgán rozhodnutí, že Faiza X vyznává radikální verzi náboženství, které se neslučuje se základními hodnotami francouzské společnosti, zejména s principem rovnosti pohlaví, a proto nesplňuje podmínky asimilace, tudíž nemůže získat francouzské občanství. Bohužel nemám k dispozici samotné rozhodnutí, takže se nijak nemohu vyjádřit ke kvalitě a síle argumentů, ani k tomu, jak velkou roli hrál při zamítnutí žádosti o udělení občanství její oděv. Nicméně média při referování o celé záležitosti celou věc dost zjednodušila na odmítnutí žádosti kvůli obleku (já jsem ostatně v nadpise učinil totéž). Podle toho co jsem četl, však byl argument týkající se niqábu nikoliv jediným či hlavním, ale jedním z vícero. Pro kontroverzní mediální zkratku se ale zřejmě hodil výtečně.
Francouzští politikové se postavili za rozhodnutí Státní rady, reakce muslimské komunity byly smíšené či negativní.
Zakaria a Ignatius si na PostGlobal pozvali zástupce z Německa, Jižní Koreji, Íránu a Spojených arabských emirátů, aby jim k tématu sdělili pár řádek. Nejzajímavější výňatky můžete číst níže, celé příspěvky objevíte po kliknutí na dané jméno. Za pozornost stojí i diskuze pod články.
Thomas Kleine-Brockhoff - "The modern Western nation-state is a community of political values. Citizenship is not based on cultural values, not on blood and not on ethnicity. (...) German philosopher Dolf Sternberger has coined the term “constitutional patriotism” for a citizen’s necessary identification with the basic political principles and procedures of the democratic state. (...) Citizenship may be created by birth as well as free will. This type of republicanism includes the right to emigrate as well as to immigrate. The state may reject an immigrant’s petition to become a citizen if and when an applicant rejects the basic constitutional principles (zvýraznil HS)." Autor dále popisuje celkem detailně okolnosti případu, ze všech prezentovaných se jedná o nejpropracovanější příspěvek; s rozhodnutím by v zásadě mohl souhlasit, ale kritizuje Státní radu za přílišný důraz na niqáb jakožto viditelný znak nedostatku asimilace.
Shim Jae Hoon rozhodnutí podporuje: "Requesting citizenship, to me, implies readiness to accept the cultural, political and secular values of the country whose legal membership the applicant seeks. It involves seeking all the privileges defined under the law for citizens of France, as well as the obligation to respect its laws and conventions."
"Wearing a burqa, however, is a different matter. As a religious practice, it represents an extreme form of discrimination against women, even a hint of sexual bondage, as a burqa is mainly intended to keep its wearers from the gaze of males. It's more than a simple matter of religious practice or ethnic custom. (...) If an Arab woman insists on wearing it in France, she should not seek its citizenship." Řekněme, že Jihokorejec s Němcem se shodnou, trochu jinak je to ovšem se zástupcem SAE a úplně jinak s Íráncem.
Anwer Sher - "Has the concept of nation-state reached a point where rigid lines of acceptance or rejection become the sole driving force for cultural preservation? I can understand the overwhelming desire for people to protect their 'culture.' But in an interdependent world, 'assimilation' should absolutely not be the only criteria for immigration. While I personally do not think the veil is an issue and think it is and should continue to be a matter of personal choice, to use it as the sole reason for rejecting an applicant is short-sighted and closed-minded." Tady je nutno poznamenat, že "veil" nebyl "the sole reason", ale jedním z vícero důvodů.
Ali Ettefagh - íránský poradce Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky příliš pochopení pro rozhodnutí neměl, titulek "France's Choice Defies Logic" ostatně hovoří za vše. "This particular case is a leap beyond the logic that separates the church from the state, especially in one of the EU melting pot countries. The hyper-mad combination of intolerance, ignorance and distorted logic is mistaken as fact for reason and clever mixture of modern thought. (...) Laws and administrative views now tilt towards impeachment of personal choices; breaching personal freedoms seems to be fair and just. The recent decision of the Conseil d’État, essentially a body of decision making in the interest of the French state — not the people – is a remarkable change of principles in a democracy that promotes Liberté, Égalité & Fraternité." Zde se trochu ztrácím, chybí mi odůvodnění, proč by měla být Státní rada orgánem přijímajícím rozhodnutí v zájmu francouzského státu a nikoliv lidu - to se snad vylučuje?? Už to je přeci jen pár desítek let, kdy absolutismus z Francie odkvačil.
"Successful civilizations and liberal democracies tend to find a cause for convergence and cross enrichment within their societies. Mandated assimilation to the diktat of the State can only lead to formation of ghettos and invisible walls within the society, especially in a European Union made up of 27 different cultures." Ano, ale kultury v rámci EU k sobě mají přeci jen o něco blíž než kultura evropské země a země mimo starý kontinent.
Pokusím se vytvořit nějaký základ pro debatu a nalézt hlavní linie argumentace protilehlých táborů a lehce je zasadit do kontextu vývoje. Protilehlým táborem myslím spíše diskutující v Evropě, íránský hlas bych charakterizoval jako "religion first", v tomto duchu se asi mezi politiky debata nepovede. Za studené války bylo vše jasné, státní suverenita čněla vysoko nad nějakými univerzálními lidskými právy. Nadšení po druhé světové válce rychle vystřídala realita a Všeobecná deklarace zůstala deklarací. Po roce 1989 idealistická rétorika opět zesílila, kvůli porušování lidských práv se dokonce vojensky intervenovalo (a tedy nejhrubším způsobem se zasahovalo do principu státní suverenity), založil se (potenciálně) univerzální Mezinárodní trestní soud a z dřívějších ojedinělých kosmopolistických výstřelků se náhle stal, alespoň v lidskoprávní literatuře, naprostý mainstream - nutno říct, že nenásledován teorií mezinárodních vztahů a koneckonců ani jejich realitou. Ona univerzalistická a kosmopolitní rétorická obec však narostla natolik, že by neměla rozhodně být opomíjena.
Odvážil bych se současnou situaci nazvat jakýmsi dřímajícím paradigmatickým svárem - na jedné straně liberální republikáni, kteří vycházejí z práva komunit (ať už založených na krvi jako dřív nebo spíše na sdílených hodnotách jako dnes) rozhodovat si samy o sobě a pro sebe a shodnou se na hranicích, které "jejich" stát nesmí při výkonu svých funkcí vůči jednotlivcům překročit (s tím se nikterak nebije svobodné rozhodnutí dodržovat univerzálně dohodnuté základní standardy - pokud odpovídají vlastním společným hodnotám). Na druhé straně stojí kosmopolitní přístup tvrdící, že v centru všeho je lidský jedinec, obdařený právy, která by státy měly respektovat. Svobodné rozhodnutí nosit niqáb a chovat se v souladu i s radikálnějším islámským učením by tedy měl stát tolerovat (asi ale můžeme s úspěchem pochybovat, nakolik svobodné ono rozhodnutí bylo...). Komunita sdílející jisté hodnoty, sdružená ve stát, však může naproti tomu říci, že takové jednání zkrátka jejím hodnotám neodpovídá a skrze svůj rozhodovací aparát jej eliminovat. Souhrnně řečeno - důraz na pravidla, která si přijímá komunita vs. důraz na abstraktního (univerzálního) jednotlivce s právy.
Problémy s kosmopolitním přístupem - kdo normy obsahující práva stanovuje? To ještě není tak těžké, nějaká nadstátní autorita (třeba OSN) to být klidně může, ale pravé obtíže nastávají při aplikaci - nevěřím, že může docházet k uniformní bezvadné aplikaci univerzálních norem, k "porušení" norem jistě bude docházet s přesvědčením, že místní aplikace je ta správná (bavíme se o časovém horizontu klidně století). V tom případě je zapotřebí na univerzální úrovni autoritativně rozhodnout, jakou konkrétní podobu má norma mít. O univerzální interpretaci tedy rozhoduje partikulární pojetí.
Jsem si plně vědom nedostatečného osvětlení mých předpokladů a vývodů, jinak by se ale příspěvek natáhnul na dvacet stran...
Suma sumárum - paradigma společenství, sdruženého ve stát, které si prostřednictvím politického procesu rozhoduje o svých normách dle mého názoru stále jasně převažuje, ale na síle nabývá i paradigma "světoobčana" s právy, takže dochází ke střetům a nepochopením, kdy se nové paradigma roubuje na stávající realitu. Vůbec netvrdím, že dojde v dohledné době k nějaké výrazné erozi státního paradigmatu či triumfu kosmopolitismu, ale vidím riziko v přílišném prosazení kosmopolitistického paradigmatu při zachování reálné moci států a následném výkonu moci "novou" většinou, která nemusí být vůbec tak tolerantní jako většina původní.

pondělí 21. července 2008

Život s Deklarací



Zúčastnil jsem se jakožto zástupce členské univerzity konsorcia EIUC (European Inter-University Centre for Human Rights and Democratization) konference k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, věnované zejména roli EU v Radě OSN pro lidská práva a novým lidskoprávním výzvám. Dopolední blok (a pro mě zajímavější - věnující se vztahu EU a OSN) jsem bohužel vinou hlučné klimatizace v mé blízkosti moc pečlivě sledovat nemohl (EIUC sídlí ve starém klášteře na benátském Lidu), ale odpolední panely jsem po výměně místa vyslechl se vším zájmem. Pokud mohu z oněch několika proslovů vyvodit dílčí závěry - vícekrát se objevila výzva na důraz na nedělitelnost lidských práv - tedy na kladení stejného důrazu na občanská a politická práva i na sociální, ekonomická a kulturní práva, což se mi úplně nezamlouvá. Akademikové z lidskoprávní oblasti navíc viditelně a slyšitelně tvoří jakési společenství svého druhu - sdílející stejné (či podobné) názory a přístupy. A já se přiznám, že "human-rights-based approach" jsem po dlouhém přemýšlení zavrhl. Čímž vůbec neříkám, že jsem zavrhl přesvědčení o prospěšnosti důsledné ochrany lidských práv - ba naopak! - jen si nejsem jist předpoklady přirozenosti lidských práv, absolutní přednosti a už vůbec ne nedělitelnosti práv. Blízký je mi přístup Norberta Bobbia v knize Age of Rights a podnětný mi v přišel (až na lehčí úlety v poslední kapitole) Zygmunt Bauman v knize Svoboda. Čímž chci asi říci - všeho moc škodí. Navíc, když jsem si cestou zpět v letadle přečetl v sobotní MF Dnes (v příloze Kavárna, pamatuji-li si dobře) kritický příspěvek sinoložky doc. Olgy Lomové z FF UK k olympijským hrám v Číně, jenž se vyznačoval až naivně idealistickým jednostranným přístupem bez opory v mezinárodní realitě. Ale stále to bylo o lepší, než trpká zkušenost z cesty do Benátek - pan Jakl ve čtvrteční MF Dnes (?) opět publikoval klasický "hradní" arogantně přehlíživý text s významně převažující ideologickou stránkou nad racionálně argumentační. Jen se divím, proč některým osobám noviny články stále otiskují...


V Benátkách jsem ještě absolvoval setkání autorů chystané publikace k 60. výročí Všeobecné deklarace lidských práv, která zatím vypadá dost zajímavě.


Celkově samozřejmě spokojenost, vždy se do Benátek těším, sedět u stolu a povídat si s Manfredem Nowakem (Speciální zpravodaj OSN pro mučení), Billem Schabasem (pozdravuje tě, Lubko! :) ) či Abdulem Koromou (soudce Mezinárodního soudního dvora) se nepoštěstí každý den. A i když člověk s něčím nesouhlasí, aspoň se dozví něco nového.

čtvrtek 17. července 2008

Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe (OBSE) na dotyk


Je principiálne prínosné, keď majú študenti možnosť dotknúť sa praxe v obore svojho štúdia. Takúto možnosť poskytla aj Organizácia pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe. Po vzore iných medzinárodných organizácií (OSN, EU apod.) sa z iniciatívy holandskej veľvyslankyne rozhodla usporiadať prvý ročník vlastného modelu. Nás teší, že za ČR mali tú česť akcie sa zúčastniť traja naši študenti. Nedá mi, aby som sa nepodelil o pár čerstvých dojmov.

Model OSCE prebehol v dňoch 4. až 8. júla v sídle organizácie vo Viedni. Zmyslom bolo na hypotetických scenároch v troch dimenziách demonštrovať reálne jednania a riešenie krízových situácií, ktorým sa OBSE venuje. V rámci sprievodných akcií sa uskutočnili stretnutia s veľvyslancami, expertmi OBSE, odborné semináre a workshopy. Svojich študentských zástupcov mohol vyslať každý členský štát a túto možnosť využilo približne 30 z nich. Aby sa predišlo napätiu, spôsobenému horlivou obhajobou vlastných záujmov, bolo rozumne rozhodnuté, že študenti budú reprezentovať náhodne vylosovanú krajinu.

Českým študentom pripadla úloha reprezentovať Lichtenštajnsko, čo bola celkom paradoxná situácia. Lichtenštajnsko totiž na pôde OBSE pravidelne vznáša námietky voči znárodneniu majetku svojich občanov po druhej svetovej vojne a dokonca odmieta ČR diplomaticky uznať :) Zároveň sa jedná o krajinu, ktorá vzhľadom k svojmu postaveniu v medzinárodnom systéme, neprejavuje nejaké zásadnejšie ambície v rozhodovacom procese obdobných organizácií.

Napriek tomu musím výrazne oceniť snahu študentov kvalitne sa pripraviť. Využili nielen materiály, ktoré boli distribuované organizátormi, ale aj Archív OBSE v Prahe a s niektorými otázkami sa neváhali obrátiť priamo na diplomatické zastúpenie Lichtenštajnska vo Viedni (tento záujem bol náležite ocenený pozvaním na veľmi príjemnú neformálnu večeru).
Celkovo hodnotím celú akciu veľmi pozitívne. Je treba uznať, že organizátorom sa podarilo nasimulovať veľmi reálne podmienky - a to vrátane niektorých vskutku nudných aspektov :) Bolo skvelé pár dní sa pohybovať vo viedenskej diplomatickej komunite, sledovať dianie na pôde OBSE (sedieť a jednať v Hofburgu malo špeciálnu atmosféru), stretávať zaujímavých ľudí, diskutovať aktuálne problémy medzinárodných vzťahov (napr. ako Rusko nenápadne podkopáva aktivity OBSE v oblasti ľudských práv a celkovo limituje jej akcieschopnosť apod.).
Takže záverom, vďaka organizátorom za perfektne pripravený pilotný ročník, vďaka českej misií za sprostredkovanie účasti a pomoc pri príprave. Verím, že to bol perfektný základ, na ktorom sa bude dať vybudovať zaujímavá a pre študentov prínosná tradícia. No a ak sa v budúcnosti bude konať niečo ako „národné“ kolo modelu, IIPS, resp. MU pri tom určite nebudú chýbať. ;)

Podrobnejšie k priebehu akcie viď napr. web IIPS.

středa 16. července 2008

Trocha hnoje z české kotliny

I české blogy politiků občas přinesou zajímavé čtení:
- Zaorálek kárá Topolánka za evropské absence (a Hrabík tu v předpředposledním odstavci najde pár slov k SU)
- co asi Hybášková Lidovkám neřekla, ale ony to stejně napsaly (že by se Tom Šmíd ve svých filipikách proti českým novinářům nemýlil? :) ).

Obama vs. McCain

Jak vypadá současný souboj prezidentských kandidátů Demokratické a Republikánské strany v USA? Podle jedné interpretace spočíval Obamův dosavadní úspěch nad Hillary Clintonovou v jeho svěžím projevu, charisma a především v chybě Clintonové při jejím posunu doleva. Clintonová, velká favoritka demokratických primárek, prý při pohledu na rostoucí preference Obamy posunula svoji kampaň příliš doleva, aby mohla bojovat s Obamou o levicovější demokraty (např. z protiválečných hnutí jako MoveOn.org). Při tomto posunu se však názory obou kandidátů shodovaly do té míry, že již nerozhodovaly konkrétní politické koncepty, ale spíše charisma a svěží vystupování.

V tomto směru pak čerstvý Obama Clintonovou jasně porazil a po její porážce svoji vlastní kampaň posunul zpět do středu, aby mohl bojovat o větší skupiny voličů. Podobně prý bude vypadat i strategie Obamy proti McCainovi. Snažit se vyhnout přímým střetům vyžadující odborný přehled a politické zkušenosti, a lákání voličů spíše na svůj svěží vzhled a schopnost přesvědčit.

V současnosti probíhá posun Obamy do středu v národním měřítku a konzervativci tak mají příležitost poukazovat na některé změny či posuny v jeho vyjádřeních. Charles Krauthammer se ve svých sloupcích pro The Washington Post (zde a zde) podivuje nad schopností Obamy měnit své postoje k šíři témat, jako je veřejné financování volebních kampaní, organizaci NAFTA, imunitu telekomunikačních společností po 11. září či bezpodmínečné rozhovory s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadínedžádem. A na co tedy zbývá změnit názor ještě? Přece na Irák.

Barack Obama dříve prezentoval poměrně jasný plán nazvaný „Bringing Our Troops Home“, který stále visí na jeho webu:


Obama will immediately begin to remove our troops from Iraq. He will remove one to two combat brigades each month, and have all of our combat brigades out of Iraq within 16 months.


Nedávno Obamovi poradci připustili změnu v rámci tohoto plánu a před několika dny změnu ohlásil i Obama, například v rozhovoru pro web Millitary Times, kde prohlásil, že konkrétní strategii přizpůsobí realitě "bojiště". William Kristol se pak v reakci na toto prohlášení v rámci blogu časopisu The Weekly Standard mohl podivovat nad kostrbatým představením této změny a web Politico celou anabázi „názoru“ pečlivě popsal. Krauthammmer pak napsal, že když už mají demokraté výhodu v rámci ekonomických témat, zahraničněpolitické přibližování Obamy ke středu bylo jen otázkou času.

Editorial na webu The Washington Post však změnu Obamova dřívějšího nerealistického plánu stažení amerických vojsk z Iráku přivítal a označil jej za nutnost:


…he won't pursue his 16-month timetable without regard to the consequences in Iraq or the counsel of U.S. commanders. As we see it, that's a modest but real step toward a responsible position on a conflict that, like it or not, involves vital U.S. interests.


Podobně se k záležitosti staví například i The Economist, který ovšem varoval před příliš oportunním "flip-floppingem"... Nejnověji se však Obama nechal slyšet, že u svého 16ti měsíčního plánu stejně zůstane, a to i přes to, že do Iráku odjíždí až příští týden...

Demokraté to s Irákem vlastně také nemají lehké. Jejich předčasné vyhlášení porážky jim příliš nepomohlo a skrze Obamovo vyvažování levicových a středových voličů se může zdát, že vlastně žádnou představu o zahraniční politice nemá. Ostatně, to v USA není vůbec výjimkou, když dřívější guvernéři jako Reagan, Clinton či Bush ml. do úřadu nastupovali téměř bez mezinárodněpolitických znalostí...

Ovšem volby nejsou jen o názorech kandidátů, ale do značné míry o správně nastavené kampani. I zde nejspíš Obama tahá za delší konec provazu. Slovy Williama Kristola z jeho sloupku pro NYT:


McCain has been a major figure in American public life for quite a while. And yet his campaign has made him seem somehow smaller. Obama is a first-term senator with no legislative achievements to speak of. His campaign has helped him seem bigger, more presidential.

Supreme Court Rules Death Penalty Is 'Totally Badass'

Ups - docela vtipné: http://www.theonion.com/content/video/supreme_court_rules_death_penalty.

úterý 15. července 2008

Podivná Unie

O víkendu se v Paříži sešli zástupci států EU a zemí, které se nalézají na březích Středozemního moře, aby s pompou založili Středomořskou unii. Velkolepý plán francouzského prezidenta Sarkozyho však trpěl nejen porodními bolestmi, ale narodil se i slepý.
První otázkou je, jestli je taková Unie o 43 členech vůbec třeba v okamžiku, kdy existuje Barcelonský proces, který středomořské a unijní státy už nějakou dobu spolupracují a některé z nich nemají na příliš úzké spolupráci zvláštní zájem. Důvod, proč v ní je například i Česká republika, která s oblastí nemá mnoho společného je takový, že se Německu nelíbilo, že Sarkozy se s ostatními středomořskými unijními státy (někdy hanlivě nazývanými PIGS - Protugal, Italy, Greece a Spain + Malta, Slovinsko a Kypr) chtěl trhnout a vytvořit si vlastní projekt. Kancléřka Merkelová se nechala slyšet, že nesmí existovat "Evropa soukromých akcí". Česko, stejně tak jako například Británie a Švédsko tak ke své účasti v Unii přišli vlastně jako slepý k houslím a francouzské ambice musely jít hodně dolů.
Tolik tedy ke genezi poněkud heterogenního spolku. Co však zaráží ještě více, je obsah. SU se bude scházet jednou za dva roky (původní francouzský plán byla půlroční perioda), což je stejně často, jako summity EU s Latinskou Amerikou - nic moc nenaznačuje preferenční vztahy. A témata, která byla diskutována na první schůzce nenaznačují, že by se na těchto setkáních měla diskutovat témata, která v současné chvíli EU ve vztahu ke Středomoří pálí. Jako náhražka slouží budování mořských dálnic, zlepšování úrovně školství a zdravotnictví a vybudování Středomořské univerzity se sídlem ve Slovinsku. Ani slovo o migraci. Nehledě na to, že by tato slova nepadla na úrodnou půdu je třeba otázku nelegální i legální migrace otevírat. Zájmy jsou sice dosti protichůdné (zábránění ilegální migraci vs. rýžování remitencí, čili finančních prostředků posílaných zpět domů; snaha přitáhnout kvalifikovanou sílu vs. únik mozků; snaha po fungujícím systému návratů nelegálů vs. snaha vytřískat z toho rozvojovou pomoc), ale bez komunikace se nevyřeší (autor těchto řádků byl na jednom setkání Barcelony a sám viděl poměrně pitoreskní vyjědnávání o závěrech - arabský bazar hadra::)
Bez klíčových témat bude i nová Středomořská unie jen skříňkou bez obsahu a její přidaná hodnota je pramalá. Na druhou stranu, pokud by se Sarkozymu podařilo skutečně naučit všechny zúčastněné státy navzájem se milovat, jak řekl o víkendu v Paříži, tak by toho Unie nedokázala málo. Ale to už je zase jiná pohádka:)

pondělí 14. července 2008

ČR se moc nepředvedla

Po návratu z letní školy na mě z mailu vykukuje nadpis článku z EU Observer, že ČR a Portugalsko jsou nejhoršími v implementaci evropského práva. Zatímco Bulharsko provedlo do národního práva všechny (!) směrnice, následováno s mírným odstupem Slovenskem, Rumunskem a Německem (všechny státy do desíti neprovedených směrnic), Česká republika netransponovala hned 42 směrnic! Druhé nejhorší Portugalsko "jen" 32. Celkově se nejpomaleji provádějí směrnice z oblasti volného pohybu osob a finančních služeb, tedy zrovna oblastí, kde voláme po co největší svobodě...

Barcelonu doporučuji!


Pokud byste příští léto nevěděli co s časem a penězi, rozhodně doporučuji jako výtečnou protihodnotu obého návštěvu letní školy institutu IBEI v Barceloně. Zde naleznete impresivní seznam přednášejících, z nichž já jsem absolvoval kurzy týkající se Evropské unie Simona Hixe a demokratizace Carlese Boixe.

Hix z London School of Economics patří k nejuznávanějším odborníkům na evropskou integraci, publikoval spousty článků a z jeho knih se koneckonců vyučuje i u nás na magisterském stupni. K úžasnému přehledu přidává i schopnost poutavě vyprávět a teorii okořenit bezprostředně poznanou praxí, skvělé.

Boix z Princeton University toho má za sebou také dost (mimojiné spolueditorství prestižní Oxford Handbook of Comparative Politics) a pět dvouhodinovek strávil psaním vzorečků na tabuli a kreslením grafů. Trocha matematiky a teorie her při studiu demokratizace nezaškodí... Zvláště jsem si užil jeho glosu, že stačí dát si inzerát na e-bay a někdo nám určitě přesně spočítá na základě jeho vzorečků pravděpodobnost revoluce v libovolné zemi v daném roce.

Na závěr moc děkuji katedře za financování výborného studijního pobytu!! Rozhodně se bylo čím inspirovat.

středa 9. července 2008

Za tatíčka osvoboditele: vojenská dimenze prezidentských voleb v Zimbabwe

Po několika týdnech naděje, kdy se zdálo, že opozice v Zimbabwe dokáže sesadit dlouholetého prezidenta Mugabeho v (jakkoli nesvobodných a nedemokratických) volbách, se věci pozvolna vracejí ke starým pořádkům. Čtyřiaosmdesátiletý státník, jehož politické kroky vedou v poslední době zemi k ekonomickému krachu, opět upevňuje svou moc, tentokrát již většinou za pomoci síly uplatňované skrze bezpečnostní složky. O tom koneckonců vypovídá i fakt, že vůdce opozice Morgan Tsvangirai před druhým kolem vyhledal azyl na nizozemské ambasádě a nakonec raději odstoupil, než by riskoval další teror ze strany armády a policie. Do dnešního dne prý zmizelo na pět tisíc jeho příznivců, mnoho dalších bylo vyhnáno ze svých domovů a podrobeno nejrůznějším formám násilí. O vypalování domů příznivců opozice už řeč být ani nemusí, to je v Zimbabwe neblahou tradicí.
Míra použitého násilí však překročila i standardy obvyklé v této zemi v posledním desetiletí; poprvé byly například k rozehnání demonstrace použity kalašnikovy, atd. Odhlédneme-li od aureoly „tatíčka osvoboditele“ od koloniální nadvlády (která zvláště na venkově má stále svoji váhu), je čím dál zřejmější, že Mugabe již staví svou moc pouze na hrozbě a samotném použití síly.
Média v posledních týdnech dokonce hovoří o tom, že Mugabe se dostal do područí silových složek a nadále již nekontroluje moc v zemi. Hlavním orgánem, který má nyní konečné slovo, je údajně tzv. Joint Operation Command, tedy jakási skrytá vládnoucí klika, složená z armádní a policejní generality, významných pracovníků ministerstva vnitra, ředitelů věznic a vůdců vládnoucí strany Zanu-PF. Situace je o to zamotanější, že Zanu-PF již nemá většinu míst v parlamentu, ale díky prezidentskému charakteru zimbabwského režimu stále udržuje svůj vliv prostřednictvím Mugabeho. Jaký je tedy Mugabeho vztah k silovým složkám v zemi?
Klíč k odhalení této vazby spočívá v pohnuté minulosti jihoafrického státu. Mnoho vysokých důstojníků sloužilo již v osvobozeneckých jednotkách Zanu-PF, které bojovaly v 70. letech proti rasistickému režimu Iana Smithe – a jejichž vrchním velitelem byl právě Mugabe. Loajalita získaná za časů odboje se nevytrácí příliš lehce, zvláště když po získání nezávislosti byly mezi tyto bojovníky rozděleny vedoucí funkce v nové armádě státu Zimbabwe.
Zanu-PF však nebyla jedinou odbojovou organizací; o moc v zemi se rovněž ucházela konkurenční formace Joshuy Nkoma, složená především z etnické menšiny Ndebele. V ní cítil Mugabe oprávněně největší konkurenci své vlastní vládě a etniku Šona, jehož členové tvořili jádro Zanu-PF.
Když se země ocitla v 90. letech v ekonomické krizi (zapříčiněné především nekompetentními Mugabeho kroky, vyhnáním bílých farmářů – ekonomické opory země – a přerozdělením jejich majetku mezi bývalé spolubojovníky, kteří ovšem neměli znalosti potřebné k vedení takových latifundií) a hlas opozice začal sílit, rozhodl se Mugabe pro vojenské řešení. Slovo gukurahundi znamená v jazyce šona očistné deště, které odplavují z polí nečistotu po předchozí úrodě a připravují jej na další sezónu. Mugabe se rozhodl provést gukurahundi na kmeni Ndebele, jehož vůdce Nkomo byl hlavním rivalem v boji o prezidentské místo. Etnických čistek se účastnili titíž lidé, kteří předtím bojovali v koloniálních válkách. Tentokrát se však jednalo o zločin, jehož potrestání by se museli obávat v případě, že by se prezidentem stal kdokoli jiný.
Tato vazba se ukázala nejpatrnější v roce 2002, kdy Mugabe údajně uvažoval, že v dalším volebním období již nebude kandidovat, nicméně nejvyšší armádní důstojníci jej nakonec přesvědčili k pokračování kariéry. Dobře věděli, že na setrvání Mugabeho závisí také jejich svoboda a uchování majetku, získaného za jeho vlády. Nelze se tedy divit, že i v březnu 2007, kdy se již země propadla hluboko do propasti ekonomické recese, hyperinflace a dysfunkce základních sociálních funkcí, generálmajor Martin Chedondo veřejně vyhlásil, že každý voják musí bránit Mugabeho „principy obrany revoluce“. To jinými slovy znamená vyslovit se ve volbách pro Mugabeho, jinak bude propuštěn z armádních služeb. „Vojáci nejsou apolitičtí; pouze žoldnéři jsou apolitičtí. Musíme stát za svým nejvyšším velitelem a podporovat ho.“
Jednota armády však nemusí být tak neotřesitelná, jak se na první pohled zdá – a příčinou je opět ekonomický propad země. Přestože vojenské a policejní síly jsou oporou Mugabeho režimu, i na jejich životním standardu je tragický stav země znát. Především řadoví vojáci přišli o značnou část výhod; někteří z nich byli dokonce propuštěni z kasáren, jelikož stát neměl prostředky na to, aby je šatil a živil. O pravidelném vyplácení žoldu nemluvě. Jak dlouho mohou uchovat loajalitu vůči svému prezidentovi?
Vojenská síla Zimbabwe je navíc dosti pochybná už od roku 1999, kdy se Mugabe rozhodl zúčastnit války o přírodní zdroje v sousední Demokratické republice Kongo. V tzv. „africké světové válce“ se zimbabwské jednotky prezentovaly masivní dezercí a absolutní neochotou k přímým vojenským střetům; naproti tomu velmi patrné bylo jejich zapojení do ilegálního obchodu s nerostnými surovinami, na něž je východní Kongo až nebezpečně bohaté. Přestože zejména důstojníci nebyli na této ofenzívě nijak majetkově škodní, obecně se v armádě tento Mugabeho příkaz nesetkal s nadšeným souhlasem a u mnohých s jasným odporem. I to může hrát v současném chápání zimbabwské armády značnou roli.
Mugabe si jako zkušený politik uvědomuje vratkost své podpory a snaží se na oficiální armádu nespoléhat příliš. Zejména z toho důvodu založil už v 90. letech také neoficiální ozbrojené jednotky zvané „Green Bombers“, složené z aktivistické mládeže a vykonávající úkoly, které není možné svěřit oficiální armádě. Jednak jde o mise, za něž by byl Mugabe jako vrchní velitel ozbrojených sil souzen před mezinárodním tribunálem (zatímco nad neoficiálními jednotkami si může mýt ruce a prohlašovat, že nad jejich činností nemá kontrolu), jednak příliš kontroverzní akce, jež by mohly ohrozit armádní loajalitu. Proto se vypalování vesnic před volbami stalo doménou ozbrojených aktivistů, kteří namísto vojenských uniforem nosí trička Zanu-PF. Značný vliv si udržuje také sbor válečných veteránů, který patří v udržování prezidenta Mugabeho k nejaktivnějším; podle některých zpráv teror před druhým kolem voleb nebyl orchestrován ani tak oficiální armádou, jako spíš právě tímto spolkem bývalých vojáků, dodnes se obávajících trestu za válečné zločiny v 90. letech.
Je tedy Mugabe definitivně loutkou v područí armádních důstojníků? Podle mého názoru nikoli. Jeho zkušenosti s politickým životem (nádherně patrné ve způsobu argumentace vůči lidu, kdy hospodářský propad země svádí na ekonomické sankce Spojených států amerických, OSN a obecně západních mocností – přestože se jedná víceméně o obstavení účtů a podnikatelských aktivit jeho rodiny a spolupracovníků) z něj činí dosti cennou figuru, s níž není jednoduché manipulovat. Kromě toho je vztah prospěšnosti vzájemný; Mugabe potřebuje svou armádu, stejně jako armádní důstojníci potřebují svého prezidenta, za jehož vlády nabyli nevídaného majetku a nemusejí se obávat jeho ztráty či soudního stíhání.
V. VADURA

úterý 8. července 2008

G8, EU a boj se změnami klimatu

Vysocí představitelé zemí G8 jednali včera v Tokiu dlouho do noci a výsledkem byl cíl snížení emisí o 50 procent do roku 2050. No, nevím. Jakou hodnotu má takové prohlášení? Asi jako 3 ambiciózní cíle francouzského předsednictví v rámci Evropské unie. Tedy, do roku 2020 snížit o 20 % (či 30 %) emise skleníkových plynů v EU vzhledem k úrovni v roce 1990; snížit o 20 % spotřebu energie a dosáhnout 20% podílu obnovitelných zdrojů energie v evropské energetické spotřebě. Hmm. Všechna čísla jsou pěkně stejná, všechno vypadá zajímavě a ambiciózně, ale jakou hodnotu má takové „módní“ plánování? Když jsem se v Bruselu například ptal na francouzském zastoupení při EU, jestli dokáží v rámci těchto cílů reflektovat a promítnout celosvětový nárůst cen potravin, tak jsem se odpovědi nedočkal… Nechtěl bych zde souhlasit s prezidentem Klausem a jeho prohlášeních o „módním boji“ proti změnám klimatu, ale tyhle „cíle“ mi přijdou opravdu nepřesvědčivé.


Japonsko, Kanada a EU makají, zatímco
Francie s Ruskem se smějí.
A kde je vlastně USA…?
(viz photo)

sobota 5. července 2008

Irské NE - proč a jak

Doba od irského referenda poněkud pokročila, tak se alespoň na poslední chvíli pokusím zprostředkovat své dojmy z nedávné návštěvy Dublinu. Rád bych přiblížil a dokumentoval fotkami irskou kampaň a nastínil důvody, proč Irové hlasovali, jak hlasovali. Popíši rovněž, jakou variantu podporovaly politické strany, silné zájmové skupiny a další důležití společenští aktéři. Jednu pasáž věnuji i variantám příštího osudu Lisabonské smlouvy.
Nebudu nikterak adresně odkazovat na zdroje, protože jsme si výpisky dělal poněkud nedbale, ale v tomto příspěvku vycházím z desítek článků v Irish Independent, International Herald Tribune, Financial Times, Wall Street Journal, EU Observer a the Economist.
Mé podtitulky plně respektují široce akceptovanou makabrózní rétoriku, která se uchytila po negativním výsledku referenda.

Po funuse pouze NE
Protože jsem do Irska přiletěl až pár dní po referendu, mohu osobně zprostředkovat pouze realitu následnou, ohledně předchozí jsem se však důkladně informoval u dublinských novousedlíků. Tedy po referendu jsem v ulicích neviděl jediný billboard či aspoň plakátek, který by podporoval ANO, setkal jsem se pouze s NE. Těžko říct, jaký je důvod - jestli si vláda zaplatila svědomitější agentury, které propagaci rychle po referendu odstranily, nebo si zastánci NE užívali svůj triumf a na chvíli vývěs prodloužili, kdo ví. Přitom podle místních byla ANO kampaň v ulicích před samým hlasováním zřetelnější, strany navíc posílaly voličům SMS a telefonovaly jim (což však taky může být spíš lehce kontraproduktivní).
Zajímavé je, že zatímco finančně se na ANO kampani podílely vedle vlády zejména politické strany, NE kampaň hradila soukromá iniciativa Libertas, která spojovala sice pro-evropské, ale proti-lisabonské podnikatelské kruhy, které se obávaly daňového diktátu z Bruselu. Libertas na kampaň vynaložila víc peněz než politické strany dohromady! Sesbírala je prý z drobných příspěvků svých sympatizantů, což vyvolalo velmi nedůvěřivou (mírně řečeno) reakci irského premiéra Cowena. Fakt, že NE kampaň financoval soukromý subjekt se projevil i na její podobě - politické strany by si asi tolik nepravd vypustit nedovolily. Stačí se podívat na fotky, které ukazují, že NE-propagátoři strašili Iry hesly, které však jdou nad rámec Lisabonu! V nejdůležitějších daňových otázkách by zůstala i v případě platnosti Lisabonu jednomyslnost, irští chlapci by se z bojišť v igelitových pytlích nevraceli, Brusel by Irům potraty a experimenty na embryích nepřikazoval a tak podobně. Vzhledem k nízké informovanosti Irů o obsahu Lisabonu tato krátká úderná (a nepravdivá) hesla padala na úrodnou půdu. Subjekty podporující Lisabon to naopak neměly vůbec jednoduché - Lisabon nepřináší žádnou velkou novinku, která by šla lehce prodat v jedné větě. Když byl například irský premiér televizí požádán, aby ve 20 sekundách smlouvu představil, vyklubalo se z toho minutu a půl dlouhé expozé...
Pověste ji vejš!
Podpora politických stran jasně směřovala ke schválení smlouvy, v čemž se dokonce shodovala koalice s opozicí. Idylu narušovali jen spoluvládnoucí Zelení, kteří byli v podpoře/oponentuře Lisabonu rozdělení. Dříve však Zelení vždy hlasovali proti EU, nyní již říkal NE jen pro-neutrální pacifistický tábor uvnitř strany. Jediný subjekt sevřeně a hlasitě vystupující proti smlouvě tak zůstal radikální a nepříliš relevantní Sinn Fein, vystupující proti volnému trhu a požadující privatizaci vzdělání a zdravotnictví. Sinn Fein se po zveřejnění výsledků pasoval do role vítěze referenda a začal klást požadavky a hlasitě nabízet (místy nereálná) řešení. Zajímavé srovnání pozic politických stran s ČR si můžete lehce udělat sami.
Co se různých sdružení živnostníků a obchodních komor týče, s významnou výjimkou Libertas se stavěly za smlouvu. Farmářská sdružení (silná lobby chovatelů ovcí, krav a mlékařů) nakonec po delším váhání Lisabon podporovala, ale příliš pozdě a navíc většina jejich členů hlasovala proti vůli vedení farmářů. Medvědí službu tu z pohledu výsledků referenda vykonal komisař pro obchod Peter Mandelson, který prezentoval svůj plán snížení některých zemědělských cel až o 60 %, čímž spolehlivě poštval zemědělce proti EU.
Historicky pro-evropští irští odboráři se obrátili proti Lisabonu zády. Velké odborové svazy, včetně například učitelů či státních zaměstnanců, ponoukaly své členy ke vhození lístku NE, a to s odůvodněním, že Lisabon jim vezme jejich sociální práva. Zatímco ČR se obává, že Lisabon nám sociální práva vnutí...
Suma sumárum:
Ano tábor: politický mainstream, obchodní komory, farmáři
Ne tábor: Sinn Fein, Libertas, pacifisté, protipotratové skupiny, antiglobalizační aktivisté.

Proč Irové Lisabon pohřbili
Nejprve pouze v krátkosti rekapituluji předchozí výsledky irských referend:
Smlouva Pro Proti Účast (v %)
JEA 70 30 44
Maastricht 69 31 57
Amsterdam 62 38 56
Nice I 46 54 35
Nice II 63 37 50
Lisabon 47 53 53
Proti Lisabonu hlasovalo 862 415 oprávněných voličů, což jak poznamenávají Financial Times, představuje méně než 2 promile populace Evropské unie. 53% účast je velmi solidní, přitom se však před referendem tipovalo, že čím více voličů přijde, tím větší pravděpodobnost pro schválení.
A nyní se pokusím dát dohromady důvody irského ne. Zaprvé, krátce před samotným hlasováním byla zveřejněna dost špatná čísla týkající se vývoje irské ekonomiky a strmě vzrostlé nezaměstnanosti, které jen doprovodily šplhající se ceny potravin a energií. Negativní očekávání změnám nepřejí. Zadruhé, kampaň pro se nevydařila, chybělo jedno úderné heslo, podle výpovědí místních byla kampaň zmatená. Zatřetí, Irové smlouvu neznali a uvěřili nepravdivým burcujícím tvrzením proti-smluvních agitátorů. Začtvrté, nepředvedli se ani evropští politikové (např. Daniel Cohn-Bendit: "Když řeknete NE, opouštíte Evropu"), kteří Iry varovali, aby si dobře rozmysleli, jak budou hlasovat. Na hrdé Iry to samozřejmě působilo jako červený hadr. Zapáté, podle průzkumů Evropské komise si téměř 3/4 Irů mysleli, že smlouva půjde lehce přejednat k jejich větší spokojenosti, jak se stalo v případě Nice. Souhrn těchto faktorů dle mého názoru zapříčinil negativní výsledek hlasování. Řečeno s Charlesem de Gaullem - položte lidem otázku v referendu a odpoví vám na něco jiného.
A jak Irové hlasovaly s ohledem na věk a pohlaví? Mladí voliči hlasovali v poměru 2 ku 1 proti Lisabonu a stejně tak i velká většina žen. Proti hlasovali i lidé ze zemědělských oblastí a lidé s nižšími příjmy a vzděláním, což jen potvrdilo trend z Francie 2005. Zajímavé je, že se referenda zúčastnilo mnoho voličů, kteří obvykle nehlasují v parlamentních volbách.
Varianty řešení
tak ty si přeci jen nechám na příště...
Omlouvám se, ale nemám síly to po sobě číst, tak to prosím zohledněte při divení se nad chybami.

pátek 4. července 2008

Velký úspěch kolumbijské armády

Ingrid Betancourtová, asi nejznámější rukojmí na světě, je po šesti letech konečně svobodná. Operace "Šach", při které se tak stalo, je jednak ukázkou toho, jak se za poslední léta zprofesionalizovala kolumbijská armáda, na druhou stranu též rozpadu guerilleros z FARC, kteří si nyní nemohou být jistí kdo je kdo, popřípadě na které straně stojí. Pojďme se podívat na fakta.
Dříve než se budeme věnovat Batancourtové, je třeba se ohlédnout za případem Ivána Riose, jedním z kápů guerilly. Ten byl zavražděn v březnu tohoto roku jedním z příslušníků FARC, kterého ovládla touho po odměně vypsané za hlavu člena nejužšího vedení. Svůj nárok úřadům dokazoval poněkud naturálné - odetnutou rukou bosse. Věc v dřívější době zcela nevídaná, guerilla se vždy mohla chlubit vysokou mírou loajality. V težkých časech se ale objevují trhliny.
Při osvobození Betancourtové pak nešlo o zradu nikoho zevnitř organizace, ale o pečlivě plánovanou infiltaci členů kolumbijských tajných služeb do FARC. Těm se podařilo dostat mezi guerilleros a po několika měsících zorganizovat údajné přemístění zajatců do hlavního tábora k Alfonsu Canovi. Helikoptéra, která přiletěla, však patřila kolumbijské armádě, která tak nemusela ani užít násilí a na palubě jen zpacifikovala pár skutečných guerilleros.
Armádě se doposud nikdy nepodařilo takto infiltrovat FARC, pro které se nyní hrozba vnitřního nepřítele může stát velkým strašákem. Co je ale pro guerillu ještě horší je, že ztratila svoje trumfy při pokusu o vyjednávání. Uribe již za dané situace nechtěl opakovat Pastranovu chybu s vytvářením demilitarizované zóny pro mírové rozhovory, byl však pod tlakem zvenčí (například i z Francie, jejíž občanství Betancourtová spolu s kolumbijským má). Nyní lze očekávat, že tento tlak o něco opadne a Uribe bude moci pokračovat ve své úspěšné konfrontační politice.

středa 2. července 2008

Lisabonské trampoty

Minulý týden jsem se vrátil z poreferendového Irska pln dojmů, načtených článků z tamních novin a s pár megabajty fotografií k tématu. Doufám, že se mi do odletu do Barcelony podaří realizovat mé plány a publikovat na blogu sérii článků k irskému referendu (kampaň, zájmové skupiny a Lisabonská smlouva, důvody NE) a k dalšímu průběhu ratifikace. K obsahu Lisabonu se nijak extra zmiňovat nebudu.
Česká reakce na irské zamítnutí představovala v Evropské unii anomálii. Žádný jiný stát nevystoupil bryskně se silnými prohlášeními typu Lisabonská smlouva je mrtvá, jak nejednou zaznělo od našich představitelů. Mimochodem, ti co nyní nejhlasitěji křičeli, že Lisabon je mrtev, to samé říkali i po referendech ve Francii a Nizozemí před třemi lety v případě "ústavní smouvy". A ti samí lidé nyní tvrdili, že Lisabon je jen lehce převlečená euroústava, popřípadě, že v Lisabonu je 90 % z euroústavy. Čímž si vlastně vyvrátili svá předchozí halasná vyhlášení o Euroústavě "Six Feet Under". Stejným způsobem jako je nemrtvá euroústava, může nezemřít i Lisabon. I když já osobně bych dal chvíli Evropě odpočinek, ať v klidu stráví rozšíření, nové výzvy a zapřemýšlí nad prioritami pro budoucnost. Plně souhlasím s profesorem Fialou, že Evropské unii chybí v posledních letech nezbytná součást politického cyklu, a sice fáze evaluace. Změny smluv frčí tak rychle, že se nestíhá vyhodnotit, jak vlastně stávající systém funguje, a přitom se již opět mění.
Ale zpět k tuzemsku. V plné nahotě se opět odkryla bolestná nejednotnost české zahraniční politiky. Zatímco z ministerstva zahraničních věcí se ústy Karla Schwarzenberga ozývalo, že bychom měli bez ohledu na výsledek irského referenda Lisabonskou smlouvu ratifikovat do konce roku 2008, tedy do začátku našeho předsednictví, Mirek Topolánek a Alexandr Vondra hovořili o konci smlouvy. Hrad nezklamal a opět bez opodstatnění chrlil jiskry arogance a naduté přehlíživosti (za všechny vizte zde). Myslím, že spíš než mírný euroskepticismus, který prezentují Topolánek s Vondrou, Evropskou unii znejišťuje česká nepředvídatelnost a nejednotná reprezentace (MZV, vláda, premiér, prezident). Jaká tedy vlastně je naše zahraniční politika, když se její hlavní představitelé tak liší?
Pomalu se dostávám k jádru věci. Vypůjčím si od B. Dančáka koncept akomodační pozice, abych ukázal, jak ČR přistupuje k členství v EU. Zařadit se mezi ostatní, v tichosti využívat výhod z členství v mezinárodní organizaci, ale nevystupovat jakkoliv iniciativně či proaktivně, zbavovat se co nejvíce odpovědnosti. Nádherný příklad poskytla ratifikace ústavní smlouvy, ČR otálela tak dlouho, až celá záležitost vyhnila sama. Obdobně Lisabon - než se zhostit odpovědnosti a rozhodnout, provedeme (domnělý! - jak ukáži dále) outsourcing odpovědnosti a posouzení hodíme na Ústavní soud. Řekněme, že takovým přístupem nejsem úplně nadšený, ale na druhé straně, nevadí mi nejvíce.
Co považuji na českém procesu ratifikace Lisabonu za nejslabší, je celkový styl a přístup vlády k tak důležitému dokumentu. Nikde jsem nezaznamenal jasně definovaný souhrn požadavků, se kterými do vyjednávání jdeme. Od vládních činitelů slyším alibistickou kritiku vybraných pasáží Lisabonu, proč se je ale nepokusili změnit, když byla šance? Jak tvrdí senátoři ODS - hlavní problém Lisabonu představuje Charta základních práv. Proč tedy jako Poláci a Britové nemáme výjimku? Proč jsme se prezentovali pouze Deklarací, která v postatě jen opakuje, co se píše v samotné Chartě? Přitom v prostředí schvalování mezinárodních smluv, kde funguje právo veta, mají všechny státy hodně pák, jak dosáhnout svých rozumných požadavků. Proč tedy senátoři strany, která měla hlavní roli při sjednávání Lisabonu (ve vozbě premiéra Topolánka, vicepremiéra pro evropské záležitosti Vondry a šerpy Zahradila se Schwarzenberg poněkud ztrácel) dominantní roli, netlačili na své spolustraníky a nestanovili jim jasné požadavky, jež mají prosazovat? Skutečně nechápu postoj, kdy vyjednáme smlouvu, naši představitelé ji podepíší a samotní vyjednávači se poté nepokrytě radují, když ji Irové v referendu neschválí a rychle volají, že smlouva je mrtvá. Tohle pokládám za velmi falešné hrdinství; kde byli naši hrdinové, když se vyjednávalo?? A tedy, když se měli projevovat a prosazovat naše (byť velmi umně skryté) preference?
Pokusím se v krátkosti nastínit varianty příčin tohoto neuspokojivého stavu. Neměl jsem pocit, že bychom kromě bagatelního požadavku oboustranné flexibility (možnost převodu pravomocí nejen z národní úrovně na nadnárodní, ale i zpět) něco výrazně úspěšně vyjednali. Něco, co by hlavní vyjednávací síla - ODS - nyní nekritizovala. Napadají mě tři vysvětlení - 1) žádné dlouhodobé preference nemáme, jednáme ad hoc a tvoříme ad hoc koalice, zištně kličkujeme; 2) naše preference nikdo nesdílí, proto jsou ti, co především smlouvu vyjednávali, tak nespokojení (velmi nepravděpodobné); 3) snad i nějaké preference máme, ale neumíme vyjednávat. Jako životaschopný se mi jeví mix variant 1) a 3). Nechtěli jsme dát Chartě právní závaznost? Mohli jsme se přece spojit s Velkou Británií, Polskem a Irskem, které mají též k Chartě výhrady, a podporovat třeba "pouze" přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Kritizujeme ztrátu komisaře nebo konec rotujícího předsednictví? Ale to nejsme sami! Vadí nám mírná ztráta váhy našeho hlasu v Radě? Proč jsme nekontaktovali asi 16 dalších zemí, které postihlo to samé? Kritika Lisabonu z úst jejích vyjednávačů je do značné míry i kritikou jejich vyjednávacích schopností.
Na závěr rád dovysvětlím "alibi" s Ústavním soudem, které si senátoři zřejmě chtějí udělat. (Jen na okraj, jsem upřímně rád, že nám Lisabon spinká přes ulici, protože bych nechtěl vidět ty zmatky, co by ratifikaci provázely, kdybychom nezískali drahocenný čas). Přece i kdyby Ústavní soud vyřknul, že Lisabon není v souladu s Ústavou, tak by se ČR měla snažit o ratifikaci mezinárodní smlouvy, kterou podepsala! Čili stejně jako to již několikrát udělaly například Německo či Francie, změnit kvůli vývoji evropské integrace ústavu. To by asi pánové senátoři teprve koukali, co způsobili! Jinak řečeno - rozhodnutí Ústavního soudu není rozhodnutím o (ne)ratifikaci Lisabonu, ale o souladu smlouvy s ústavou. Přestože Ústavní soud řekne, že Lisabon je v souladu s Ústavou, tak jej mohou senátoři odmítnout. A naopak - když ÚS neshledá Lisabon v souladu, tak se může změnit Ústava, aby v souladu byla, a následně se Lisabon ratifikuje.
Ty, které můj noční román přečetly až do konce, vyzývám, aby využily možnosti diskutovat.

Řekne Lech Nie?

Dnes jsem se nějak rozjel (vizte dva příspěvky níže)... A to mám v plánu ještě v pokročilém večeru napsat něco k české cestě schvalování Lisabonské smlouvy! V dnešním komentáři HN (Když Lech řekne Nie) píše Lenka Zlámalová, že "pokud Kaczyński neustoupí, Lisabonská smlouva je mrtvá". Na jiném místě dnešních HN se však v rozhovoru s ředitelem demosEUROPA - Centra pro evropské strategie Pawlem Świebodou dočteme, že "je to jen politické gesto. Podle polské ústavy musí dohodu podepsat, v parlamentu byla přijata jasnou většinou a ústava jasně říká, že prezident musí podepsat. V této otázce nemá žádné právo veta". Zajímalo by mě, kdo má polskou ústavu a ústavní judikaturu nastudovanou lépe.
Zlámalová dále uvádí, že "aktivistická ratifikace by nic nepřinesla. Jen bychom se připravili o výhodnou vyjednávací pozici". Co to znamená aktivistická ratifikace?? Smlouvu jsme podepsali, je zcela normální, že bychom měli ratifikovat, výrazu "aktivistická ratifikace" skutečně nerozumím. Aktivistické mohly snad být země, které ratifikovaly první nebo Velká Británie po irském referendu, ale my? Navíc když Lisabon dříme v Brně? A že bychom se připravili o lepší vyjednávací pozici? Vyjednávat jsme měli během přípravy smlouvy, nikoliv nyní ex post (tady si nechci vystřílet prach, který mám připraven na večer). Navíc pochybuji, že vyjednáme pro nás něco extra lepšího, než existuje nyní. Co by to vlastně mělo také být? Má snad ČR stanovenu sadu svých preferencí?
"Evropa je slabá, protože marní čas ve svých vlastních problémech, jako je Lisabon." Zde se autorka ztrácí v kruhu - když se EU snaží překonat svou slabost novou smlouvou, tak marní čas. Jak tedy učinit Evropu silnější, když je jasné, že rozdílné národní zájmy tu byly a budou a zůstává zejména otázkou, jak je dát dohromady, případně utlumit jejich negativní vlivy? Chceme-li skutečně, aby EU byla silnější, pak asi jen novou smlouvou.
"Každý si hraje vlastní hru s Moskvou a bezprostředně ohrožuje ostatní. Nemá recept, jak se bránit proti terorismu ani zločinným režimům. Lisabon žádnou z těchto civilizačních hrozeb neřeší. Ani konec práva veta, ani sociální charta, které jsou pilíři smlouvy, nezaručí, že se Evropa dohodne snáz." V nastíněných otázkách ale přece právo veta nekončí! Dále - copak smlouva má stanovovat recepty? Nikoliv, smlouva má nastavit strukturu, která by byla schopna tyto recepty přijímat a aplikovat. Mimochodem, obecně samozřejmě platí, že pokud se zruší právo veta, dohoda je mnohem snazší. A výstřel se "sociální chartou" je jak opsaný z řinčivé kuchařky ODS. Zaprvé, žádná sociální charta neexistuje; zadruhé, i kdyby existovala, tak by nebyla v současné době pilířem; a zatřetí - zkuste si porovnat Chartu základních práv EU s českou Listinou základních práv a svobod. My křičíme, jak je EU sociální, a přitom náš Ústavní soud nenechá v Evropě obvyklých pár dní nemoci bez náhrady. My, co máme ústavně zakotvenou bezplatnou zdravotní péči, budeme Evropě vyčítat její sociálnost...

Plagiátorství v novinách?

Tak jsem si dnes v rámci každodenního rutinního pročítání Hospodářských novin při projíždění článku na s. 5 V Collobrieres počítají ve francích a ne v eurech vybavil příspěvek od Stevena Erlangera (A French Village Revives the Franc, and Hopes It Will Return the Favor), který jsem četl cca předevčírem v New York Times (objevil se ale i v partnerském International Herald Tribune a rozhovor s hlavní postavou ještě předtím v německém Zeitu). Jména a události se podezřele shodovaly. Pod českým příspěvkem je "podepsán" akronym (ač), hádám tedy Adam Černý, jehož příspěvky obvykle čítám rád. Nyní si tedy autor práci trochu ulehčil, přeložil, zkrátil a lehce autorsky vstoupil do původního článku. Takové počínání by mi nevadilo u krátké zprávy, ale když se takto vytěží jeden článek do textu na cca pětinu stránky, tak mi to již přijde ošemetné. Odkaz na původní zdroj by měl být podle mě větší než pouhá jedna zmínka "vysvětlovala reportérovi amerického listu New York Times". Na akademické půdě by takový postup v seminární práci znamenal neukončení předmětu a patrně rozjetí disciplinárního řízení se sankcí napomenutí. Otázkou do diskuze je, zda bychom měli podobný přístup u novin tolerovat. Jak jsem již naznačil - klidně, ale přiznání k reprodukci cizího úsilí by mělo být mnohem znatelnější.

Obroda Mirka Topolánka?

Včera jsem si přečetl proslov Mirka Topolánka v Hospodářských novinách a jsem stále v rozpacích. První vyznění článku je tak překvapivé, že stále nevím, jak to vlastně s tou Unií pan premiér myslí?!?