čtvrtek 24. července 2008

Ria, ria, Austrohungaria:)

Předem upozorňuji, že dnešní příspěvek je brán spíše s nadsázkou, aby nedošlo k mýlce. Je to spíše reportáž o výletě za fotbalem ve stylu Toma Šmída, i když s významným europrvkem:) S kamarády jsme se rozhodli jít se podívat, jak novodobí Attilové Hunové budou zdolávat římské hráze na mistrovství Evropy do 19 let do nedaleké Plzně. Poslední zápasy obou soupeřů ve skupině hovořily jasně pro - oba týmy nastřílely po čtyřech gólech.
Vzhledem k dopravní situaci ve stověžaté (a stozácpové) Matičce dojíždíme na plzeňský stadion samozřejmě pozdě. Rychle kupujeme lístky a běžíme ke stánku s občerstvením. Tam nás čeká první překvapení - všemocná UEFA rozhodla, že mládež nelze mravně kazit a proto se nepodává pivo. Ježto prý nějací koumáci z východní Evorpy na předchozích šampionátech točili místo nealka alko, tak žádné pivo. Zapíjet mastný párek Fantou není žádný med, ale co už:)
Ještě větší překvapení nás čekalo v okamžiku, kdy jsme chtěli projít na horní část tribuny - ano, v Plzni je právě jedna a to ještě nevelká:) "Sem smí jenom Maďaři", říká přiožralý organizátor a na naše námitky, že máme úplně stejné lístky a dole si není vůbec kam sednout, odpovídá, že je to náš problém. S mumláním, že je to jak za Rakouska-Uherska, kdy toho Češi nemohli docela hodně, odcházíme k zábradlí, kde prostojíme první poločas. Iluzi dotváří občasný maďarský komentář (i když to může být cokoliv, kdo někdy maďarštinu slyšel, chápe:)), češtinu prakticky neslyšno.
Řvoucí Maďary máme přímo nad sebou a je je pořádně slyšet, atmosféru vytváří vpravdě balkánskou, tak jak se čekalo. Osudový okamžik však nastává ve chvíli, kdy se míče dotkne poprvé jediný hráč černé pleti na hřišti. Ozývá se mohutné hu,hu,hu z prakticky celého maďarského sektoru a po pravici stojící kamarád z Holandska se naprosto nechápavě rozhlíží, co se to děje. O minutu později se celá situace opakuje, a tak nezbývá než vysvětlit, jak se věci na fotbalu ve střední a východní Evropě mají. V zápětí mu pro férovost dodávám informaci, že pět let zpět to tu bylo normou také a před deseti se tu ještě házely banány. Nechápe. S hu-hu (a občasným zahajlováním jedinců) Maďaři nepřestávají až do konce zápasu - pořadatelé byli na stadionu skutečně jen proto, aby se Češi náhodou nedostali tam, kam směla jen maďarská šlechta:). Jakmile celé divadlo skončilo, nezbylo než Hunům s radostí popřát šťastnou cestu domů, jelikož prohráli (podotýkám, že na začátku sem měl k výkonům jejich kluků sympatie).
Večer už v poklidu sleduji utkání našich s výběrem Německa, u kterého by si Maďaři asi vyřvali hlasivky - Němece s německým kořeny aby člověk pohledal. V ruchových mikrofonech se snažím zaslechnout, jestli takovou ostudu nedělají i naši fanoušci a s uspokojením musím konstatovat, že ne. Usínám s dobdým pocitem, že se přece jen něco v téhle zemi za posledních pár let změnilo.

1 komentář:

Vladimír řekl(a)...

Jojo, sledovat semifinale bylo vesmes puvabne i v televizi :)) na ceske strane Heidenreich, Reinberg, Lecjaks, na druhe potom dva Africani, hromada Balkancu a Turku... nechtel bych byt rozhlasovym komentatorem toho zapasu :)))