Za tatíčka osvoboditele: vojenská dimenze prezidentských voleb v Zimbabwe

Po několika týdnech naděje, kdy se zdálo, že opozice v Zimbabwe dokáže sesadit dlouholetého prezidenta Mugabeho v (jakkoli nesvobodných a nedemokratických) volbách, se věci pozvolna vracejí ke starým pořádkům. Čtyřiaosmdesátiletý státník, jehož politické kroky vedou v poslední době zemi k ekonomickému krachu, opět upevňuje svou moc, tentokrát již většinou za pomoci síly uplatňované skrze bezpečnostní složky. O tom koneckonců vypovídá i fakt, že vůdce opozice Morgan Tsvangirai před druhým kolem vyhledal azyl na nizozemské ambasádě a nakonec raději odstoupil, než by riskoval další teror ze strany armády a policie. Do dnešního dne prý zmizelo na pět tisíc jeho příznivců, mnoho dalších bylo vyhnáno ze svých domovů a podrobeno nejrůznějším formám násilí. O vypalování domů příznivců opozice už řeč být ani nemusí, to je v Zimbabwe neblahou tradicí.
Míra použitého násilí však překročila i standardy obvyklé v této zemi v posledním desetiletí; poprvé byly například k rozehnání demonstrace použity kalašnikovy, atd. Odhlédneme-li od aureoly „tatíčka osvoboditele“ od koloniální nadvlády (která zvláště na venkově má stále svoji váhu), je čím dál zřejmější, že Mugabe již staví svou moc pouze na hrozbě a samotném použití síly.
Média v posledních týdnech dokonce hovoří o tom, že Mugabe se dostal do područí silových složek a nadále již nekontroluje moc v zemi. Hlavním orgánem, který má nyní konečné slovo, je údajně tzv. Joint Operation Command, tedy jakási skrytá vládnoucí klika, složená z armádní a policejní generality, významných pracovníků ministerstva vnitra, ředitelů věznic a vůdců vládnoucí strany Zanu-PF. Situace je o to zamotanější, že Zanu-PF již nemá většinu míst v parlamentu, ale díky prezidentskému charakteru zimbabwského režimu stále udržuje svůj vliv prostřednictvím Mugabeho. Jaký je tedy Mugabeho vztah k silovým složkám v zemi?
Klíč k odhalení této vazby spočívá v pohnuté minulosti jihoafrického státu. Mnoho vysokých důstojníků sloužilo již v osvobozeneckých jednotkách Zanu-PF, které bojovaly v 70. letech proti rasistickému režimu Iana Smithe – a jejichž vrchním velitelem byl právě Mugabe. Loajalita získaná za časů odboje se nevytrácí příliš lehce, zvláště když po získání nezávislosti byly mezi tyto bojovníky rozděleny vedoucí funkce v nové armádě státu Zimbabwe.
Zanu-PF však nebyla jedinou odbojovou organizací; o moc v zemi se rovněž ucházela konkurenční formace Joshuy Nkoma, složená především z etnické menšiny Ndebele. V ní cítil Mugabe oprávněně největší konkurenci své vlastní vládě a etniku Šona, jehož členové tvořili jádro Zanu-PF.
Když se země ocitla v 90. letech v ekonomické krizi (zapříčiněné především nekompetentními Mugabeho kroky, vyhnáním bílých farmářů – ekonomické opory země – a přerozdělením jejich majetku mezi bývalé spolubojovníky, kteří ovšem neměli znalosti potřebné k vedení takových latifundií) a hlas opozice začal sílit, rozhodl se Mugabe pro vojenské řešení. Slovo gukurahundi znamená v jazyce šona očistné deště, které odplavují z polí nečistotu po předchozí úrodě a připravují jej na další sezónu. Mugabe se rozhodl provést gukurahundi na kmeni Ndebele, jehož vůdce Nkomo byl hlavním rivalem v boji o prezidentské místo. Etnických čistek se účastnili titíž lidé, kteří předtím bojovali v koloniálních válkách. Tentokrát se však jednalo o zločin, jehož potrestání by se museli obávat v případě, že by se prezidentem stal kdokoli jiný.
Tato vazba se ukázala nejpatrnější v roce 2002, kdy Mugabe údajně uvažoval, že v dalším volebním období již nebude kandidovat, nicméně nejvyšší armádní důstojníci jej nakonec přesvědčili k pokračování kariéry. Dobře věděli, že na setrvání Mugabeho závisí také jejich svoboda a uchování majetku, získaného za jeho vlády. Nelze se tedy divit, že i v březnu 2007, kdy se již země propadla hluboko do propasti ekonomické recese, hyperinflace a dysfunkce základních sociálních funkcí, generálmajor Martin Chedondo veřejně vyhlásil, že každý voják musí bránit Mugabeho „principy obrany revoluce“. To jinými slovy znamená vyslovit se ve volbách pro Mugabeho, jinak bude propuštěn z armádních služeb. „Vojáci nejsou apolitičtí; pouze žoldnéři jsou apolitičtí. Musíme stát za svým nejvyšším velitelem a podporovat ho.“
Jednota armády však nemusí být tak neotřesitelná, jak se na první pohled zdá – a příčinou je opět ekonomický propad země. Přestože vojenské a policejní síly jsou oporou Mugabeho režimu, i na jejich životním standardu je tragický stav země znát. Především řadoví vojáci přišli o značnou část výhod; někteří z nich byli dokonce propuštěni z kasáren, jelikož stát neměl prostředky na to, aby je šatil a živil. O pravidelném vyplácení žoldu nemluvě. Jak dlouho mohou uchovat loajalitu vůči svému prezidentovi?
Vojenská síla Zimbabwe je navíc dosti pochybná už od roku 1999, kdy se Mugabe rozhodl zúčastnit války o přírodní zdroje v sousední Demokratické republice Kongo. V tzv. „africké světové válce“ se zimbabwské jednotky prezentovaly masivní dezercí a absolutní neochotou k přímým vojenským střetům; naproti tomu velmi patrné bylo jejich zapojení do ilegálního obchodu s nerostnými surovinami, na něž je východní Kongo až nebezpečně bohaté. Přestože zejména důstojníci nebyli na této ofenzívě nijak majetkově škodní, obecně se v armádě tento Mugabeho příkaz nesetkal s nadšeným souhlasem a u mnohých s jasným odporem. I to může hrát v současném chápání zimbabwské armády značnou roli.
Mugabe si jako zkušený politik uvědomuje vratkost své podpory a snaží se na oficiální armádu nespoléhat příliš. Zejména z toho důvodu založil už v 90. letech také neoficiální ozbrojené jednotky zvané „Green Bombers“, složené z aktivistické mládeže a vykonávající úkoly, které není možné svěřit oficiální armádě. Jednak jde o mise, za něž by byl Mugabe jako vrchní velitel ozbrojených sil souzen před mezinárodním tribunálem (zatímco nad neoficiálními jednotkami si může mýt ruce a prohlašovat, že nad jejich činností nemá kontrolu), jednak příliš kontroverzní akce, jež by mohly ohrozit armádní loajalitu. Proto se vypalování vesnic před volbami stalo doménou ozbrojených aktivistů, kteří namísto vojenských uniforem nosí trička Zanu-PF. Značný vliv si udržuje také sbor válečných veteránů, který patří v udržování prezidenta Mugabeho k nejaktivnějším; podle některých zpráv teror před druhým kolem voleb nebyl orchestrován ani tak oficiální armádou, jako spíš právě tímto spolkem bývalých vojáků, dodnes se obávajících trestu za válečné zločiny v 90. letech.
Je tedy Mugabe definitivně loutkou v područí armádních důstojníků? Podle mého názoru nikoli. Jeho zkušenosti s politickým životem (nádherně patrné ve způsobu argumentace vůči lidu, kdy hospodářský propad země svádí na ekonomické sankce Spojených států amerických, OSN a obecně západních mocností – přestože se jedná víceméně o obstavení účtů a podnikatelských aktivit jeho rodiny a spolupracovníků) z něj činí dosti cennou figuru, s níž není jednoduché manipulovat. Kromě toho je vztah prospěšnosti vzájemný; Mugabe potřebuje svou armádu, stejně jako armádní důstojníci potřebují svého prezidenta, za jehož vlády nabyli nevídaného majetku a nemusejí se obávat jeho ztráty či soudního stíhání.

V. VADURA