Energetická politika EU po Lisabonské smlouvě

Na webu Global Politics vyšel článek Filipa Černocha hodnotící změny, které se v Energetické politice EU udály v souvislosti s přijetím Lisabonské smlouvy. Základním cílem textu je přitom posoudit, do jaké míry došlo s vytvořením zvláštní kapitoly Energetika a začleněním energetiky mezi Sdílené pravomoci k reálnému posunu v komunitarizaci dané oblasti, případně jakým směrem bude vývoj této problematiky směřovat.
Text najdete zde.

OSN, Gaza a unijní ministr zahraničních věcí

Tento týden vrcholí na obou stranách Atlantiku dva historické okamžiky. Na Starém kontinentě byla odstraněna poslední překážka pro vstoupení Lisabonské smlouvy po deseti letech vyjednávání v platnost. Hned poté se rozhořely debaty nad kandidáty pro dva nové posty - prezidentem EU a "ministrem zahraničních věcí" (přesněji vysokým představitelem pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku).

Na Novém kontinentě, ve Valném shromáždění OSN, byla schválena rezoluce podporující závěry Goldstonovy zprávy, jež posuzovala dodržování humanitárního práva při posledním zásahu izraelské armády v Gaze na přelomu roku 2008-2009. Jakkoli byla zpráva kritizovaná za svoji nevyváženost, předložila důkazy, že se obě strany konfliktu dopustily vážných porušení humanitárního práva na úrovni válečných zločinů či zločinů proti lidskosti.

Co je tak historické na tomto hlasování? Goldstonova zpráva byla totiž předána Radě bezpečnosti a obě strany konfliktu byly vyzvány, aby do tří měsíců podnikly nazávislá vyšetřování těchto obvinění. Na takto vysoké úrovni se nikdy v minulosti dodržování humanitárního práva takto bedlivě nesledovalo. Proti všem očekáváním se Velká Británie, Francie a Rusko zdržely a Čína hlasovala dokonce pro. Velká pětka by se přitom mohla obávat, že toto založí precedent pro přezkum jejich vojenských operací v budoucnu. Díky tomu, že se jednalo o nepopulární Izrael, do kterého si na půdě OSN kdekdo rád kopne, bylo porušeno tabu, že se Rada bezpečnosti nezabývá "vnitřními záležitostmi" jednotlivých zemí. Zároveň padla obvinění i proti Palestinské samosprávě, která bude muset taky čelit nepříjemným otázkám.

Jaké má ale hlasování význam pro Evropu? Ukázalo, jak těžké je najít v zahraničních otázkách společnou řeč. Víc se už unijní pozice rozpadnout nemohla: část členských zemí hlasovala pro rezoluci, část se zdržela, část hlasovala proti (včetně ČR). Jaké reálné společné stanovisko bude v takovýchto případech zastávat budoucí unijní ministr zahraničních věcí, zůstává záhadou. Buď předloží vyprázdněný postoj představující nejnižšího společného jmenovatele, nebo bude při podobném hlasování potřebovat jednu ruku navíc.

Co Čech, to odborník na EU a Listinu zvláště

Doufám, že blog splní aspoň trochu svou osvětovou funkci. Je až neuvěřitelné, jakými bláboly nás média krmí. Kouknu na páteční DNES a hned na první stránce v titulním článku na mě hledí zvýrazněný rámeček, říkající: "Co výjimka znamená? Na Česko se nebude vztahovat Listina základních práv a svobod EU". Pominu-li skutečnost, že předmětný dokument se nazývá Listina základních práv EU, tak věcně je poskytnutá informace naprosto nepravdivá. Závěry ze zasedání Evropské rady v Bruselu (29.-30. října 2009) svědčí o něčem úplně jiném! Zcela zjednodušeně řečeno, Listina bude platit i pro nás, pouze s jistými omezeními. Že novináři neví, o čem píší (čest výjimkám), je smutné, ale co naděláme, z desítek různých zmatených prohlášení našich senátorů a dalších politiků, odborářů a kdovíkoho dalšího bohužel vyplývá, že o funkci a významu Listiny neví mnoho ani ti, co na její osud mají významný vliv.

K čemu tedy Klausovo nelegitimní a nedemokratické tažení (vizte níže článek Prezidentokratura) vedlo? Ze Závěrů ER vyplývá, že při dalším rozšíření EU se ČR připojí k Protokolu o uplatňování Listiny základních práv EU v Polsku a ve Spojeném království. Co ale tento protokol říká? Rozhodně nic o absolutním vyloučení uplatnění Listiny, ale pouze o nerozšíření možnosti soudů shledat, "že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje". Paradoxně tedy Polsko a Spojené království (a teď i my) uznává možnost soudů shledat, že právní předpisy nejsou v souladu, ale nerozšiřuje ji dál. Kam taky?

A co se slavných sociálních práv týče? Protokol stanoví: "nic v hlavě IV Listiny nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království." Jinými slovy: ta práva, která platí vnitrostátně, judikovatelná podle Listiny jsou!! Skutečně se Vám tedy ještě zdá, že Listina v ČR nebude platit?

Zopakuji, co jsem uváděl vícekrát - přijetí Listiny a její vstup v platnost by neměly znamenat nějakou revoluci, práva v ní obsažená vesměs Soudní dvůr již uznává. Stejně tak výjimka z aplikace Listiny znamená prakticky méně, než se na první pohled jeví.

Ještě doslov: v různých článcích se k Listině vyjadřovali obeznámení právníci (Kysela, Křepelka, Sehnálek) ve velmi střízlivém tónu, který zhruba odpovídá mému názoru. S novináři to zjevně příliš nepohnulo a s politiky jakbysmet. Ona neprostupnost odborného názoru do sféry politiky je v tuzemsku bohužel velmi hustá. Každý se zviditelňuje silnými názory, které jsou úplně mimo. A mediální sféra, i když zjevně vyjádření expertů na stránce x publikuje, není schopna uvést věci na pravou míru a utápí se dále v prostředí, které znělým řečem zjevně velmi vyhovuje.

Koláž: idnes.cz.

Prezidentokratura

Občas si vzpomenu, jak Václav Klaus rozhorleně nadával po svých jasně prohraných bitvách u Ústavního soudu na nešvar jménem soudcokracie a jeho nohsledové v CEPu nelenili a vydali na toto téma sborník (byť ten se týká převážně kauzy Brožová a nějaké větší přesahy, snad kromě Třískova volání po privatizaci soudnictví, nemá).
Že Václav Klaus využívá nejasného znění Ústavy a odmítá podepsat Lisabonskou smlouvu, to ještě pochopím a pro budoucnost bych byl rád, aby se otázka ratifikace mezinárodních smluv (zda prezident podepsat musí) jasně vyřešila. Ale vůbec nechápu jeho odpudivou eskapádu se sudetskými Němci a mizivou reakci české politické scény. Může mně někdo vysvětlit demokratičnost a legitimitu doplňků k ústavními většinami schválené mezinárodní smlouvě, které učiní jediný člověk a tím přebije vůli Parlamentu? O případné české výhradě (byť nikoliv formou změny Lisabonu či protokolu k němu, ale jen formou příslibu Evropské rady) k Lisabonské smlouvě by snad měla být vedena důkladná parlamentní diskuze (jakkoliv jsem vůči schopnostem této politické garnitury dost skeptický) a ne, že pana prezidenta něco napadne a úřednické vládě se to také docela pozdává! Tedy - demokraticky zvolení zástupci lidu by měli rozhodnout o tom, že to, co schválili, se jim už nelíbí, a že chtějí, aby se na české občany nevztahovala Charta. Sice je to dost absurdní, chtít připravit občany o práva, která by měli vůči EU, ale co už. Současná situace, kdy jeden přímo nevolený člověk nejenže brání vůli Parlamentu, ale dokonce ji mění bez jeho svolení a bez hlubší diskuze, mně přijde nepřijatelná. Musel jsem se hodně krotit, abych nerozšířil drulákovské řady...
Foto: Novinky.cz.

Upřete zrak do Karlsruhe!

Další díl dlouhotrvajícího příběhu ratifikace Lisabonské smlouvy se odehraje v německém Karlsruhe. Německý spolkový soud 30. června rozhodne o souladu novelizace evropského primárního práva s německou ústavou, a to na základě nesrovnatelně propracovanějšího podání, než se kterým se potýkal český ústavní soud.

Podle vícero náznaků máme očekávat velmi zajímavé rozhodnutí, což je formulka, do které se vleze ledacos. Osobně tipuji, že se dočkáme jakéhosi Maastricht II, tudíž že soudcové shledají, že Lisabonská smlouva není v rozporu se spolkovou ústavou, může tedy být záhy ratifikována, nicméně důrazně se dá najevo, že ústavní soud bude svědomitě hlídat, aby Evropská unie nepřekračovala jí svěřené kompetence.

Snad bych mohl naznačit, proč by mohl být nález "velmi zajímavý". Ústavní soudy mají v zásadě s evropským právem dvojí problém - Kompetenz-Kompetenz (viz Maastricht, ostatně viz i český ústavní soud ve věci Lisabonu) a základní práva. Němečtí soudcové a soudkyně se budou zabývat oběma tématy. Karlsruhe již v 80. letech v rozhodnutí Solange II uznalo, že úroveň ochrany práv je na srovnatelné úrovni s ochranou německou, takže by se mohlo zdát, že zde by se problém vyskytnout neměl, ochrana práv se asi v EU moc nezhoršila, jenže ... Jenže od té doby začala EU fušovat do věcí justice a vnitra, tedy problematiky dotýkající se již "závažnějších" zásahů do práv, a před pár lety vydal německý ústavní soud nález ve věci evropského zatýkacího rozkazu, z nějž vyplývá jistá obezřetnost vůči kvalitě ochrany práv v jiných členských státech. Navíc, Evropský soudní dvůr rozvířil jakž takž poklidné vody nálezem ve věci Mangold z listopadu 2005, jenž se stal předmětem zdrcující kritiky někdejšího německého prezidenta a předsedy ústavního soudu Romana Herzoga. Protože Mangold přišel jako předběžná otázka právě z Německa, ústavní soud se k němu (k němu přímo ne, spíše k limitům pro ESD) jistě rád vyjádří.

A poslední důvod, proč by rozhodnutí mohlo být zajímavé a proč příznivci Lisabonu hledí do Karlsruhe s obavami - role soudce zpravodaje vyšla na pána jménem Udo di Fabio, který původně působil na sociálním soudu, zabývá se náboženstvím a kulturou a šušká se, že z Lisabonské smlouvy není moc nadšen.

I přes tyto znejisťující skutečnosti si myslím, že německý ústavní soud, obdobně jako český, nakonec nevydrží evropský tlak a nebude chtít hrát roli blokující síly, do které se opře silná kritika mainstreamu. Šance na ústavní požehnání Lisabonu vidím na 70 ku 30.

Proti opakování referenda

Některé to možná překvapí, ale jsem proti opakování irského referenda o Lisabonské smlouvě. Domnívám se totiž, že z pohledu evropské integrace napáchá jednorázové řešení více škody než užitku. Něco jako na národní rovině ústavní zákon bez ústavního ducha o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Jsem spíše pro dlouhodobá řešení postavená na jasných principech, které se neotřesou při prvním negativním závanu a vidině okamžitého zisku.

Zaprvé, myslím, že Lisabonská smlouva nestojí za nedemokratické řešení typu opakování referenda. Lisabon byl jednou demokraticky odmítnut, což by nemělo změnit ani pár ujištění pro Iry. Nepřijetí Lisabonu navíc není pro EU taková katastrofa. Jak jsem již vícekrát avizoval, plně souhlasím s profesorem Fialou, který kritizuje Unii za nerespektování základních zásad politického cyklu - chybí věrohodná fáze evaluace, hned se hledá nové řešení, aniž by se pořádně otestoval stav současný. Stačí si přehrát roky velkých novelizací Římských smluv - 1987, 1993, 1999, 2003, euroústava, Lisabon - to je najednou dynamika! Mistry nových iniciativ jsou zejména Francouzi a ti, jak známo, mají v Unii velké slovo. Navíc evropské instituce trpí pocitem potřeby sebepotvrzování formou tvorby norem, z čehož také nejsem úplně nadšen. Líbil se mi český přístup k předsednictví - raději méně aktivit, ale pořádně, než stále něco začínat a nedělat to poctivě.

Teď k jádru - druhé irské referendum o Lisabonu s pár odpustky pro Iry výrazně problematizuje váhu a důvěryhodnost nejdůležitější fáze vyjednávání. Vytváří se další vstup pro ovlivnění konečného výsledku - máme špatné vyjednávací podmínky - nevadí, strčíme smlouvu lidem, s kampaní se moc nepřetrhneme, referendum skončí negativně, takže se nám otevírá prostor pro pokračování vydobývání ústupků jinými prostředky. Nerozhoduje se tedy čistě v relativně fér prostředí mezinárodního vyjednávání, kde samozřejmě hrají roli faktory jako velikost státu, délka členství, HDP atd., tudíž prostředí není úplně rovné, na druhé straně všichni členové sedmadvacítky disponují právem veta, které mohou kdykoliv uplatnit, takže se zabraňuje významným excesům a diktátu. Využívání dalšího kanálu ovlivňování ex post - například domácího referenda - již dost komplikovanou situaci dále znepřehledňuje. Domácí neschválení jednou mezinárodně dohodnutého vybočuje z rámce férové mezinárodní spolupráce - být neschopný vyjednavač a vydírat celek domácím problémem nepovažuji za nejšťastnější. Navíc, když už klade požadavky na změny jeden, bylo by divné, kdyby se nepřipojili další - k dosažení kompromisu totiž potřebujete ústupky, takže každý má něco, co mu úplně nevyhovuje a přál by si to pozměnit.

Zároveň je však potřeba promyslet mechanismus, jak se s problémem vypřádat do budoucna - ideální řešení pochopitelně je, aby se domácí problémy co nejtransparentněji odbyly již před vyjednáváním - stanovily by se ultra red lines, za které prostě jednotlivé státy nepůjdou (pokud by šly, domácí parlament či referendum by je mohly převálcovat) a dále se určily red lines, které by se sice překročit neměly, ale pokud se najde nějaký výhodný handl v rámci typických evropských balíkových jednání, pak lze přimhouřit oko. Ohledně těchto předem stanovených limitů by měla být vedena debata v parlamentu, s prezidentem a s veřejností, aby stát odjížděl na vyjednávání s jasnými mantinely. Když lidové hlasování, tak předem a o národních pozicích. Pochopitelně, jedná se o naviní sen...

Lisabonský rozkol v ODS

V uplynulém týdnu mě zaujala dvě protichůdná stanoviska vycházející z útrob ODS. Nejprve část senátorů potvrdila své odhodlání obšťastnit Lisabonskou smlouvou opět Ústavní soud, aby koncem týdne dosavadní "jestřáb" Jan Zahradil, jenž by ještě před pár měsíci vedl šik stěžovatelů, v rozhovoru pro HN velmi rozumně vysvětloval změkčení své doposud nesmiřitelné pozice. Přiznám se, že mě to potěšilo, protože Zahradil  pro mě představoval onu tupě ideologickou část ODS, nyní i jeho vystoupení dokumentuje pozvolný přerod (části) strany.

Zpět ale k ústavní stížnosti - její šerpa Jiří Oberfalzer v rozhovoru pro HN uvádí:

"HN: Proč není možné podat ústavní stížnost bez ohledu na podpis prezidenta? Proč má prezident čekat na vyjádření Ústavního soudu?

Protože, kdyby pan prezident Lisabonskou smlouvu podepsal, tak by už bylo po všem."

Úplně po všem by ale teoreticky být nemuselo, cituji z rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy (446/2008 Sb., bod 84): "Podle mínění Ústavního soudu ani ratifikací přístupové smlouvy se normativně vrcholné postavení ústavního pořádku v systému práva působícího na českém území zcela nevyprazdňuje. Ústavní soud již dříve vyslovil, že výjimečně lze dovodit nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti i ex post."

Zcela mě dostala odpověď na další otázku: "HN: V Německu se dnes také čeká na rozhodnutí Ústavního soudu.

Tak teď přesně nevím, jak je to v Německu. Jestli to tam také prezident podepsal, nebo ne, ale to není podstatné. Podstatné je, že je důležité, aby se nestaly nezvratné kroky."

Nejde mi do hlavy, že když někdo chystá ústavní stížnost, tak ani neví, jak si vede v tomto ohledu nejdůležitější země Unie a země, kde by se senátoři mohli výrazně při sepisování podání inspirovat. Stížnosti v Německu totiž odpovídají německé pečlivosti. A podstatné je, že je to důležité...

Lisabonské blouznění

Minulý týden bylo jasno: Lisabonská smlouva je zpět a s ní i tuny nepřesností, omylů a nesmyslů. Začnu Respektem, který na mě čekal po návratu z Istanbulu (na obálce s náckem zezadu). Silvie Lauder popisuje v dlouhém příspěvku názorové neshody v Senátu, tady nemá smysl nikterak reagovat, to, co předvádí někteří senátoři ODS je až směs paranoie s mesianismem (my, vyvolení, vidíme dál). Škoda, že jak to už u mesianistických proudů bývá, tam kde přebývá přesvědčení a víra, nedostává se argumentů. Nicméně, je třeba rozlišovat, ona nepěkná poznámka se týká pouze pár osob, navíc usuzuji na základě mediálních výstupů, nikoliv na základě vlastních rozhovorů, proto mohu těžko odlišit hru pro voliče od vlastních názorů.
K příspěvku Marka Švehly nazvaném příhodně Svéráz českého Lisabonu se již kriticky vyslovím. Jinak solidní článek devalvuje poznámka jak z úst Jo Leinena či Cohn-Bendita: "České „ne“ je zkrátka příliš malý důvod k tomu, aby půlmiliardová Unie podstupovala celou dohadovací a schvalovací štrapáci znovu, navíc s rizikem, že Češi nakonec opět zakroutí hlavou. Česko by se dostalo do izolace, ztratilo by jakýkoli vliv, a pokud by nezměnilo rozhodnutí, přišla by výzva k opuštění Unie." Skutečně netuším, z jakého ustanovení M. Švehla tento postup odvozuje, s takovým scénářem prostě primární právo nepočítá, takže hrozby vyloučení či jakékoliv ostrakizace jsou nepodložené.
Ve včerejších Hospodářských novinách jsem zpozorněl okamžitě po přečtení nadpisu O svobodách nemá rozhodovat EU, přičemž má pozornost dále nebyla na intenzitě, jelikož u autora Michala Petříka se skvěl titulek Autor je poradcem prezidenta republiky, což obvykle slibuje čtenáři pobavený úsměv, popřípadě namožený krk po neustálém kroucení. V případě poradců VK totiž Ústa či Přitakání často bývají ještě sebejistější a přesvědčenější než sám Sám. První polovina článku je popisná, žádný velký exces, ze druhé vyplývá nejistota, zda autor četl Listinu základních práv EU a jistota, že nečetl odborné články na dané téma. Akademických příspěvků bylo na téma základních práv v EU napsáno víc než dost (pro zlomek se stačí podívat do seznamu zdrojů mé disertační práce), proto nechci opakovat známé. Jen bych rád autorovi sdělil, že o základních právech rozhoduje SD již pár desítek let, díky Listině by mohlo být konečně jasné, o jaká práva se přesně jedná. I pokud Lisabon (a s ním Listina) neprojde, lucemburští soudcové budou rozhodovat o našich právech i nadále. Obvykle se snaží rozhodovat na základě práva, když se jim to nepodaří, bývají odbornou kritikou, případně ústavními soudy odkázáni do příslušných mantinelů. Článek vrcholí zvoláním: "Nesoulad některých vnitrostátních českých právních norem s Listinou tedy shledáván být může. Tento experiment je však zcela bezprecedentní změnou v chápání základních práv a svobod. Až dosud se tato konstrukce ani v evropském, ani v mezinárodním právu nevyskytovala." Slyšel pan Petřík někdy o Evropském soudu o lidská práva? Cožpak ten neshledává nesoulad mezi českou praxí (třeba na základě vnitrostátních norem) a Evropskou úmluvou o lidských právech? O jaké bezprecedentní změně v chápání je tedy řeč?
Nakonec mě zaujala tradiční jazykozpytná svízel s Radou v podání Martina Komárka v článku Máme se bát Lisabonu, který opět Rady náramně popletl. Ale uznávám, že evropská terminologie není příliš uživatelsky příjemná a vyžaduje notnou míru zažitosti. M. Komárek však posunul míru popletenosti na vyšší úroveň, kdy nejenže bojuje s terminologií, ale navíc zjevně i s funkcemi a hlasovacími mechanismy, které Rada/Evropská rada má - zdá se, že autor je prostě smíchal dohromady.

Budete to muset podepsat.

Přepis hovoru prezidenta Klause s delegací z Evropského parlamentu zde. Mně to jako drzost od Cohn-Bendita příjde. No, i když těžko říct, co je vlastně ve vrcholné evropské politice drzost, po tom, co jsme měli možnost číst v přepisu ze schůzky Sarkozy Topolánek...
Každopádně pěkná "palba":

Daniel Cohn-Bendit (Greens/EFA): Lisabonská smlouva … Budete to muset podepsat. …Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra Vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. … Ve Vaší funkci se s ním nemáte co scházet.
Václav Klaus: … Tady nejste na pařížských barikádách.
Hans-Gert Pöttering: Ne, my máme času dost. …
Václav Klaus: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.
Daniel Cohn-Bendit: Protože jste tady ještě neměl mě.

Dialogy o EU

Post-lisabonský dlouhý a místy velmi zajímavý rozhovor s Klausem tu.
Předseda Evropské komise Barroso zde.

Tisk se moc nepředvedl

Při referování o Lisabonu jsem jako tradičně spoléhal na Hospodářské noviny, které nikterak neoslnily, ale na druhou stranu ani nepropadly. Místy jsem udělal tu chybu, že jsem sáhnul po MF Dnes, a to jsem se pak nestačil divit. Ostatně, posuďte sami tu.

Snůška nesmyslů startuje již na začátku a postupně akceleruje:

• "Žádná jiná smlouva nevyvolala tolik kontroverzí jako ta Lisabonská." - těžko kvantifikovat, ale Maastricht a Smlouva o Ústavě dle mého zvedly hladinu žluči výše; to jen maximálně u nás jsme se díky Klausovi a Ústavnímu soudu o něčem tak astronomicky vzdáleném jako je primární právo, dozvěděli.
• "Jde totiž nejdál." Smlouva o Ústavě šla dál. A když to vezmu v délce jednotlivého posunu, tak Lisabon sahá Jednotnému evropskému aktu cca po kolena.
• "Aby EU vystupovala navenek jednotně, mají vzniknout dvě nové funkce: jakýsi "europrezident" a "euroministr zahraničních věcí"." Onen nový "zahraniční euroministr" úplně nový není, jedná se o takového Javiera Solanu s rozšířenými pravomocemi.
• "Co je však nejdůležitější změna – způsob hlasování. Častěji bude stačit k prosazení návrhů souhlas většiny, a ne všech jako dosud." Kvalifikované většiny, nikoliv prosté většiny.
• "Nově bude možné taky z EU vystoupit." To jde samozřejmě i dnes, jen to není v primárním právu výslovně upravené.
• "Odpůrcům vadí, že Lisabonská smlouva omezuje suverenitu jednotlivých zemí Unie – což je nevýhodné hlavně pro střední a menší země, jako je Česko. Větší slovo než dnes mají mít velcí evropští hráči jako Německo a Francie. Malým vadí, že se státy vzdají kompetencí ve zhruba 50 oblastech ve prospěch Bruselu – například jde o migraci, dopravu nebo energetiku." Tento odstavec je asi nejlepší ponechat bez komentáře, to je jedna perla za druhou.
• "Evropský parlament, který má dnes jen poradní hlas, by získal více pravomocí." ???? Autoři zaspali víc než 20 let.
• "Teoreticky by svou mohli prosadit i lidé bez politiků v "občanské iniciativě"." Ne, nemohli.
• "Novinka je, že těm, kdo cestují mimo Unii, smlouva zajistí praktičtější diplomatickou a konzulární pomoc." Zas tak "crystal clear" to není; pravda, jazyk je oproti Maastrichtu trochu odhodlanější skutečně pravidla pomoci zakotvit.
• A bombastický závěr: "Jedni míní (hlavně levice), že je správné omezit své pravomoci ve prospěch silnější Evropské unie. Druzí (hlavně konzervativní pravice) jsou přesvědčeni, že Unie bude silná jedině jako spolek rozmanitých zemí." Co na to CDU?

Resumé: příliš správných vět v článku nenajdete. Vím, že je těžké psát o takto komplikované věci v novinářské zkratce, ale na úroveň nesmyslu by se naši mistři pera dostat neměli.

Irské NE - proč a jak

Doba od irského referenda poněkud pokročila, tak se alespoň na poslední chvíli pokusím zprostředkovat své dojmy z nedávné návštěvy Dublinu. Rád bych přiblížil a dokumentoval fotkami irskou kampaň a nastínil důvody, proč Irové hlasovali, jak hlasovali. Popíši rovněž, jakou variantu podporovaly politické strany, silné zájmové skupiny a další důležití společenští aktéři. Jednu pasáž věnuji i variantám příštího osudu Lisabonské smlouvy.

Nebudu nikterak adresně odkazovat na zdroje, protože jsme si výpisky dělal poněkud nedbale, ale v tomto příspěvku vycházím z desítek článků v Irish Independent, International Herald Tribune, Financial Times, Wall Street Journal, EU Observer a the Economist.

Mé podtitulky plně respektují široce akceptovanou makabrózní rétoriku, která se uchytila po negativním výsledku referenda.

Po funuse pouze NE

Protože jsem do Irska přiletěl až pár dní po referendu, mohu osobně zprostředkovat pouze realitu následnou, ohledně předchozí jsem se však důkladně informoval u dublinských novousedlíků. Tedy po referendu jsem v ulicích neviděl jediný billboard či aspoň plakátek, který by podporoval ANO, setkal jsem se pouze s NE. Těžko říct, jaký je důvod - jestli si vláda zaplatila svědomitější agentury, které propagaci rychle po referendu odstranily, nebo si zastánci NE užívali svůj triumf a na chvíli vývěs prodloužili, kdo ví. Přitom podle místních byla ANO kampaň v ulicích před samým hlasováním zřetelnější, strany navíc posílaly voličům SMS a telefonovaly jim (což však taky může být spíš lehce kontraproduktivní).

Zajímavé je, že zatímco finančně se na ANO kampani podílely vedle vlády zejména politické strany, NE kampaň hradila soukromá iniciativa Libertas, která spojovala sice pro-evropské, ale proti-lisabonské podnikatelské kruhy, které se obávaly daňového diktátu z Bruselu. Libertas na kampaň vynaložila víc peněz než politické strany dohromady! Sesbírala je prý z drobných příspěvků svých sympatizantů, což vyvolalo velmi nedůvěřivou (mírně řečeno) reakci irského premiéra Cowena. Fakt, že NE kampaň financoval soukromý subjekt se projevil i na její podobě - politické strany by si asi tolik nepravd vypustit nedovolily. Stačí se podívat na fotky, které ukazují, že NE-propagátoři strašili Iry hesly, které však jdou nad rámec Lisabonu! V nejdůležitějších daňových otázkách by zůstala i v případě platnosti Lisabonu jednomyslnost, irští chlapci by se z bojišť v igelitových pytlích nevraceli, Brusel by Irům potraty a experimenty na embryích nepřikazoval a tak podobně. Vzhledem k nízké informovanosti Irů o obsahu Lisabonu tato krátká úderná (a nepravdivá) hesla padala na úrodnou půdu. Subjekty podporující Lisabon to naopak neměly vůbec jednoduché - Lisabon nepřináší žádnou velkou novinku, která by šla lehce prodat v jedné větě. Když byl například irský premiér televizí požádán, aby ve 20 sekundách smlouvu představil, vyklubalo se z toho minutu a půl dlouhé expozé...

Pověste ji vejš!

Podpora politických stran jasně směřovala ke schválení smlouvy, v čemž se dokonce shodovala koalice s opozicí. Idylu narušovali jen spoluvládnoucí Zelení, kteří byli v podpoře/oponentuře Lisabonu rozdělení. Dříve však Zelení vždy hlasovali proti EU, nyní již říkal NE jen pro-neutrální pacifistický tábor uvnitř strany. Jediný subjekt sevřeně a hlasitě vystupující proti smlouvě tak zůstal radikální a nepříliš relevantní Sinn Fein, vystupující proti volnému trhu a požadující privatizaci vzdělání a zdravotnictví. Sinn Fein se po zveřejnění výsledků pasoval do role vítěze referenda a začal klást požadavky a hlasitě nabízet (místy nereálná) řešení. Zajímavé srovnání pozic politických stran s ČR si můžete lehce udělat sami.

Co se různých sdružení živnostníků a obchodních komor týče, s významnou výjimkou Libertas se stavěly za smlouvu. Farmářská sdružení (silná lobby chovatelů ovcí, krav a mlékařů) nakonec po delším váhání Lisabon podporovala, ale příliš pozdě a navíc většina jejich členů hlasovala proti vůli vedení farmářů. Medvědí službu tu z pohledu výsledků referenda vykonal komisař pro obchod Peter Mandelson, který prezentoval svůj plán snížení některých zemědělských cel až o 60 %, čímž spolehlivě poštval zemědělce proti EU.

Historicky pro-evropští irští odboráři se obrátili proti Lisabonu zády. Velké odborové svazy, včetně například učitelů či státních zaměstnanců, ponoukaly své členy ke vhození lístku NE, a to s odůvodněním, že Lisabon jim vezme jejich sociální práva. Zatímco ČR se obává, že Lisabon nám sociální práva vnutí...

Suma sumárum:

Ano tábor: politický mainstream, obchodní komory, farmáři
Ne tábor: Sinn Fein, Libertas, pacifisté, protipotratové skupiny, antiglobalizační aktivisté.

Proč Irové Lisabon pohřbili

Nejprve pouze v krátkosti rekapituluji předchozí výsledky irských referend:
Smlouva Pro Proti Účast (v %)
JEA 70 30 44
Maastricht 69 31 57
Amsterdam 62 38 56
Nice I 46 54 35
Nice II 63 37 50
Lisabon 47 53 53

Proti Lisabonu hlasovalo 862 415 oprávněných voličů, což jak poznamenávají Financial Times, představuje méně než 2 promile populace Evropské unie. 53% účast je velmi solidní, přitom se však před referendem tipovalo, že čím více voličů přijde, tím větší pravděpodobnost pro schválení.

A nyní se pokusím dát dohromady důvody irského ne. Zaprvé, krátce před samotným hlasováním byla zveřejněna dost špatná čísla týkající se vývoje irské ekonomiky a strmě vzrostlé nezaměstnanosti, které jen doprovodily šplhající se ceny potravin a energií. Negativní očekávání změnám nepřejí. Zadruhé, kampaň pro se nevydařila, chybělo jedno úderné heslo, podle výpovědí místních byla kampaň zmatená. Zatřetí, Irové smlouvu neznali a uvěřili nepravdivým burcujícím tvrzením proti-smluvních agitátorů. Začtvrté, nepředvedli se ani evropští politikové (např. Daniel Cohn-Bendit: "Když řeknete NE, opouštíte Evropu"), kteří Iry varovali, aby si dobře rozmysleli, jak budou hlasovat. Na hrdé Iry to samozřejmě působilo jako červený hadr. Zapáté, podle průzkumů Evropské komise si téměř 3/4 Irů mysleli, že smlouva půjde lehce přejednat k jejich větší spokojenosti, jak se stalo v případě Nice. Souhrn těchto faktorů dle mého názoru zapříčinil negativní výsledek hlasování. Řečeno s Charlesem de Gaullem - položte lidem otázku v referendu a odpoví vám na něco jiného.

A jak Irové hlasovaly s ohledem na věk a pohlaví? Mladí voliči hlasovali v poměru 2 ku 1 proti Lisabonu a stejně tak i velká většina žen. Proti hlasovali i lidé ze zemědělských oblastí a lidé s nižšími příjmy a vzděláním, což jen potvrdilo trend z Francie 2005. Zajímavé je, že se referenda zúčastnilo mnoho voličů, kteří obvykle nehlasují v parlamentních volbách.

Varianty řešení

tak ty si přeci jen nechám na příště...

Omlouvám se, ale nemám síly to po sobě číst, tak to prosím zohledněte při divení se nad chybami.

Návštěva nervózního Bruselu

Redakce Global Politics dostala minulý týden od Zastoupení Evropské Komise v ČR možnost zúčastnit se třídenní pracovní návštěvy Bruselu, která měla českým novinářům nabídnout možnost promluvit s úředníky Komise a Rady nad aktuálními tématy evropské integrace. Kromě GP se návštěvy zúčastnili například zástupci ČT, Českého rozhlasu, E-Polisu nebo Hospodářských novin. Adam Černý z HN patřil mezi nejzkušenější a nejaktivnější členy výpravy, když během cesty nabídl redakci iHned dva texty se „zákulisními“ informacemi o EU (zde a zde) a celou dobu pobytu hýřil historkami a poznámkami k politice a evropské integraci.

S Tomem Blažkem jsme tedy získali nejen možnost „turistiky“ po institucích EU, ale především příležitost zúčastnit se poměrně otevřených diskusí s lidmi jako je Pavel Telička (dnes úspěšný lobbista), Katharina von Schnurbein (tisková mluvčí Vladimíra Špidly) či Karel Ježek (šéf komunikace v Sekretariátu Rady). Pikantní na návštěvě bylo do jisté míry to, že jsme s úředníky Komise mluvili právě v den, kdy Irové rozhodovali v referendu o osudu Lisabonské smlouvy, přičemž na většině z nich byla patrná nervozita z budoucího výsledku lidového hlasování (tuším jediného v ratifikačním procesu Lisabonské smlouvy v rámci celé EU).

Pro mě byl jistým vrcholem návštěvy Bruselu pracovní oběd s bývalým komisařem EK Pavlem Teličkou, který dnes podniká v oblasti poradenství k EU. Jeho komentáře k české politice v době, kdy byl v pozici hlavního vyjednavače ČR s EU nebo komisařem EK či jeho hodnocení lobbingu na evropské a české úrovni bylo velmi zajímavé a otevřené. Diskuse se stočila i k Lisabonské smlouvě, zamýšlenému radaru v Brdech nebo filmu Gympl, ve kterém si Telička zahrál školního inspektora…

Osobně mě překvapila otevřenost některých úředníků, se kterými jsme se setkali. Na začátku se vždy ujistili, že jde o schůzku „off the record“ a pak se vcelku rozpovídali. Někteří propagovali Lisabonskou smlouvu, někteří pak na druhou stranu příliš rozvláčně hovořili o obecných věcech, jiní přidali k dobru zajímavé způsoby hodnocení úspěšnosti zvládnutí funkce předsednictví Rady jednotlivými státy – a to dle oblíbenosti kravaty vyrobené k této příležitosti. Italská kravata se prý nosí ještě dnes, zatímco mnohé ostatní jsou vzápětí nenávratně zapomenuty. Jak se s tímto „kravatovým testem“ vyrovná Česká republika?