NATO vs. Rusko

Viz Marek Ženíšek.

2 %

Premiér Sobotka pro Foreign Policy

Zde Sobotkův text, zde Bilerova parodie.

Čermák geopolitik

Post by Milos Cermak.

Výpisky k Ukrajině

Anne Applebaum - A need to contain Russia
Pěkně napsané. Rusko nezměníme, je na čase si přiznat, že musíme skončit s řečičkami o partnerství.

"Far more important now are the deeper strategic changes that should flow from our new understanding of Russia. We need to re-imagine NATO, to move its forces from Germany to the alliance’s eastern borders. We need to reexamine the presence of Russian money in international financial markets, given that so much “private” Russian money is in fact controlled by the state. We need to look again at our tax shelters and money-laundering laws, given that Russia uses corruption as a tool of foreign policy. Above all we need to examine the West’s energy strategy, given that Russia’s oil and gas assets are also used to manipulate European politics and politicians, and find ways to reduce our dependence."

"As one astute Russian commentator noted, the most important lines in Putin’s annexation speech this week were largely overlooked: his reference to the fifth columnists and the Western-funded Russian “traitors” who will now have to be silenced. Putin invaded Crimea because Putin needs a war. In a time of slower growth, and with a more restive middle class, he may need some more wars, too."

Charles Krauthammer - Obama’s pathetic response to Putin’s invasion of Crimea
Sžíravá kritika Obamy jako obvykle. Nepřímo nesouhlasí s Applebaum.

"After Obama’s Russian “reset,” missile-defense retreat and Syria comedown, Putin had already developed an undisguised disdain for his U.S. counterpart. Yet even he must have been amazed by this newest American flight of fantasy. Putin reclaims a 200-year-old Russian patrimony with hardly a shot and to wild applause at home — Putin’s 72 percent domestic popularity is 30 points higher than Obama’s — and America’s leaders think he needs rescue?"

"As I’ve argued here before, there are things we can do: Send the secretary of defense to Kiev tomorrow to negotiate military assistance. Renew the missile-defense agreement with Poland and the Czech Republic. Announce a new policy of major U.S. exports of liquefied natural gas. Lead Europe from the front — to impose sanctions cutting off Russian enterprises from the Western banking system."

Madeleine Albright, Jim O’Brien - The West’s obligation to Ukraine
Zdá se mi to, nebo Obamu už kritizuje i Madlenka? A v otázce vojenské podpory Ukrajiny souhlasí i s Charlesem. Silnější reakci vůči Rusku!

"First, the status of the territories Putin claims should remain disputed. ... Second, the president and U.S. allies should let Russia’s leaders and its people know that Russia would be welcome if it chooses to be a responsible member of the international order. ... It is not for us to say who governs Russia. But Putin’s authority lies in his role as arbiter among 400 so-called men of power who benefit from state-controlled banks and companies. They and he should be made to feel the price of his actions. ... Third, and most important, President Obama’s trip to Europe for the Group of Seven and the U.S.-E.U. Summit should produce a strategy for the states bordering Russia. The crux of any strategy must be to create durable economic and social ties for Ukraine and the West."

"We must recognize, however, that Ukrainians have to be able to defend themselves. While we are beginning to provide some non-lethal assistance, the president needs to reverse a previous proposal to cut funding for a program to modernize the Ukrainian military. The Ukrainian government also needs help defending against cyberattacks and help with policing, especially riot control."

Kurt Volker - Where's NATO's Strong Response to Russia's Invasion of Crimea?
S Kurtem Volkerem jsem v DC poplkal během pracovní snídaně, je to příjemný chlapík. Bývalý velvyslanec USA při NATO. Ukazuje, že NATO jaksi slábne...

"NATO held meetings of the NATO-Russia Council (March 5) and the NATO-Ukraine Commission (March 2), and hosted a visit by Ukrainian interim Prime Minister Arseniy Yatsenyuk (March 6) at the alliance headquarters. The Euro-Atlantic Partnership Council, comprising NATO and all Euro-Atlantic partners (including Russia and Ukraine) discussed the situation on March 14. … Yet all that activity is just that -- activity. Missing is strategic purpose, coordinated action (not words) and real effect."

"At Prime Minister Yatsenyuk's request, provide NATO-country advisors and trainers to assist the Ukrainian forces in defending their country."

Rozhovor s Madeleine Albright

Obamova administrativa v současnosti spíše oslabuje vztahy mezi USA a střední Evropou a zdá se, že i v ČR, Polsku a dalších středoevropských zemích oslabují tzv. Atlantisté, tedy polici aktivně prosazující blízkou spolupráci s USA. Myslíte si, že jsou USA stále nepostradatelným národem i ve střední Evropě?

Děkuji za tuto otázku, protože já nesouhlasím s tím, jak jste ji položil. Amerika totiž neztrácí zájem o střední Evropu. Já už jsem to několikrát řekla a budu to vždy opakovat, že je zde nová situace. Když jsem byla v americké vládě v 90. letech, tak to byl začátek spolupráce a země střední Evropy vstupovaly do NATO jako nováčci. Ze začátku to byl problém a muselo se jednat o tom, co se vlastně stane se střední Evropou. Teď jste naši partneři a musíme pracovat společně na nových otázkách, jako je terorismus. Vůbec to není tak, že by USA ztrácely zájem o střední Evropu. Musíme pracovat dohromady.

Obamova administrativa se neustále snaží vylepšovat vazby se staronovým  ruským prezidentem Putinem. Myslíte si, že Obama trpí „zbožným přáním“ (wishful thinking), že by se Putin mohl změnit? Kritika politiky „zbožných přání“ Chamberlaina a Roosevelta je jedním z ústředních motivů vaší knihy Pražská zima.

Nemyslím si, že Obama trpí zbožnými přáními o Putinovi. Pravda je, že všichni musíme mít nějaké vztahy s Ruskem, jestli je to Medveděv, Putin nebo kdokoliv jiný. Prostě je důležité vědět, co si myslí a co budou dělat. Pro Ameriku je navíc důležité dohodnout se s Ruskem na omezování jaderných arzenálů obou zemí. To prezident Bush trpěl zbožnými přáními, když se díval do očí Putinovi a řekl, že mu může věřit.

Ve své knize „Tajná řeč broží“ představujete svoji sbírku šperků, ale i politické významy, které se za nimi skrývaly při vašich politických jednáních. Jakou brož byste si vzala pro jednání s íránským režimem o jeho jaderném programu?

Smích... To nevím, asi bych zase měla nějakého hada nebo něco. (Když M.A. jednala se Saddámem Husajnem, měla brož hada, protože k hadu ji režim dříve přirovnal. Pozn. autora.) Protože já si myslím, že hlavní problém je nejistota o tom, co vlastně Írán dělá.  Bylo by dobré mít křišťálovou kouli, aby člověk věděl, co si ten režim myslí a co ve skutečnosti dělá. Možná bych si vzala brož ve tvaru knihy, aby tomu člověk opravdu rozuměl. To je náš problém, ze nemáme dost informací.

Celý rozhovor vyšel pod názvem "Kdybych tak měla křišťálovou kouli" v sobotní Orientaci Lidových novin 9. června 2012. Na webu Lidovky.cz jsem rozhovor ani recenzi nenašel. 

Call For Applicants - Young Atlanticist Summits Chicago & Bratislava

The Young Atlanticist NATO Working Group and Young Atlanticist Summits - forming a working group of leading young minds to discuss issues related to transatlantic and global security.  Members of this group will have access to a series of unique online programming, including a running peer-peer dialogue and a series of web and phone conferences with leading experts and practitioners.  Members of the working group will also have the opportunity to earn subsidized in-person participation in one or both of two Young Atlanticist Summits – one on the margins of the GLOBSEC Security Conference in Bratislava in April 2012, and the other on the sidelines of the NATO Summit in Chicago in May 2012. 

- recruiting participants from all NATO member and partner countries. 

- the application form can also be downloaded at www.youngatlanticist.org, and note the February 6 deadline for submission.   

David Kirk

Director, Young Atlanticist Program

Atlantic Council of the United States

dkirk@acus.org

Gruzínská zahraniční politika vůči EU a NATO

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU vás zve na diskusi o zahraniční politice Gruzie vůči EU a NATO, které se zúčastní Její Excelence Nina Nakashidze, velvyslankyně Gruzie v ČR. Debata se uskuteční ve čtvrtek 20. října 2011 ve 12 hodin na FSS MU, v místnosti P52.

Jiří Šedivý: „Stane se NATO pouhým politickým klubem?“

Jiří Šedivý, M.A., Ph.D. je nestranický odborník v oblasti bezpečnostní politiky a obranného plánování, od listopadu 2010 je prvním náměstkem ministra obrany České republiky. V letech 2007 až 2010 zastával pozici náměstka generálního tajemníka NATO pro obrannou politiku a plánování, předtím byl ministrem obrany v první vládě Mirka Topolánka. Mimo to šest let učil v Evropském centru pro bezpečnostní studia George C. Marshalla v Německu a šest let vedl Ústav mezinárodních vztahů. Časopis Global Politics se jej ptal na české zapojení v Alianci, rozevírající se nůžky mezi vojenskými rozpočty USA a zbytku světa a nepřijatelnost Medveděvových podmínek v oblasti protiraketové obrany.

Rozhovor najdete zde.

Rozhovor vedl Jakub Janda, který pracuje v nevládní organizaci ADRA Česká republika.

Geopolitika v 21. století: soubor textů o geopolitice

Jedním z důvodů stálé aktuálnosti geopolitiky jakožto analytického přístupu je její schopnost přizpůsobovat se nárokům doby a akademických debat. Geopolitika je slučitelná se všemi třemi velkými pozitivistickými paradigmaty mezinárodních vztahů a s jistými výhradami i s postpoziti­vismem. Geopolitický přístup je možné uplatňovat za účelem vytváření zahraničněpoli­tických strategií s globálním dosahem (geostrategií) i při studiu vnitrostátních (teritoriálních) konfliktů, migrace, nebo voleb. Stejně tak normativní apely obsažené v geopolitických koncepcích se mohou velmi lišit, počínaje světovou hegemonií a konče emancipací post-koloniálních zemí či sociálních skupin postižených urbánním plánováním.

Z těchto důvodů se časopis Global Politics rozhodl věnovat geopolitice samostatný prostor a publikovat sérii příspěvků studentů Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU, které se geopolitikou zabývají. Sérii editoval Petr Ocelík a tajemný LH.

1. Geopolitika Arktidy (Chřásťanský, Jenne)
2. Geopolitické diskursy Haushofera a Spykmana (Kalous, Kolmaš)
3. Geopolitika rozšiřování NATO (Dokulilová, Klimková)
4. Vzťah medzi rozvojom SZBP EU a geopolitikou (Benčová, Piteľová)

K tématu ještě drobná sebeprezentace. Text "Populární geopolitika na příkladu Jamese Bonda a Harryho Pottera" v Mezinárodní politice (11/2008) můžete najít zde.

Obamův velký obchod s Ruskem?

(Tento textík jsem sepsal z čistě amatérského zájmu o danou problematiku, a je nekrácenou a redakcí neupravenou verzí komentáře, který vyšel v HN 18.2.2009. Původně jsem myslel, že vychází trochu s křížkem po funuse, text byl sepsán těsně po Obamově lednové inauguraci, ale s odstupem si myslím, že politika "velkého obchodu" stejně hned tak svou atraktivitu neztratí, tak jsem se odhodlal text vypustit i v únoru, byť některé informace jsou již poněkud zvětralé...)

Před nástupem Baracka Obamy do funkce se většina odborníků shodovala, že navzdory snahám Kremlu nebude Rusku - přinejmenším zpočátku - patřit výsadní pozice v nejaktuálnější agendě nového prezidenta. Přesto se v posledních dnech dostává Rusku většího prostoru a bez překvapení zjišťujeme, že byla opět oprášena myšlenka "velkého diplomatického obchodu".

Současná inkarnace této strategie vypadá zhruba takto: americká vláda by za některé ústupky (protiraketový deštník, rozšiřování NATO) získala od Moskvy to, co chtějí USA nejvíc - volnou ruku při řešení íránského jaderného programu a jednání o nešíření jaderných zbraní.

Díky nevypočitatelnosti současného Ruska existují dva protichůdné názory na další vývoj. Dle prvního mají USA s Ruskem řadu společných strategických zájmů, které by neměly být obětovány ve prospěch efemérních cílů, jako je nenechavá kritika stavu demokracie v Rusku, zbrklé rozšiřování NATO či bezhlavé rozmisťování systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Výhodnější by byl jakýsi velký obchod s Ruskem, spočívající v respektování ruské politické autonomie a sféry zvláštních ruských zájmů. Výměnou za to by Rusko ponechalo USA volnou ruku v Iránu, popřípadě by pomohlo se zásobováním vojenských sil v Afghánistánu otevřením severní „ruské“ cesty.

Někteří ale v lákavé jednoduchosti této logiky spatřují kritická úskalí. „Velký obchod“ s Ruskem nemůže fungovat především proto, že ruská zahraniční politika není reakcí na politiku americkou. Je projekcí toho, jak si svou moc a sílu představují sami kremelští vládcové. Jejich výroky za poslední roky přitom naznačují, že Rusko je silný, neprůstřelný a nezranitelný ostrov v moři světové nestability, který má právo na přední místo ve světové politice.

Co s tímto sebevědomím učiní globální krize a ceny ropy, které odpovídají zlomku úrovně z léta 2008, není zřejmé. Z krátkodobého hlediska může ještě posílit ruský nacionalismus a politika hledání vnějších viníků. Historicky a dlouhodobě je ovšem míra ruské asertivity bezprostředně navázána na úroveň cen energetických surovin. Důležité ale je, že žádný z těchto scénářů nezávisí na tom, jakou politiku zvolí Bílý dům.

Tento argument zastává například Stephen Sestanovich, blízký administrativě bývalého prezidenta Billa Clintona. Dle něj politika USA v letech 1999 až 2002 zahrnovala bombardování Srbska a okupaci Kosova, obvinění Ruska z válečných zločinů v Čečensku, odstoupení USA od smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (2001), zřízení vojenské přítomnosti ve střední Asii, trénink a vyzbrojování gruzínské armády či finální přípravy na historicky největší rozšíření NATO. Tyto kroky zdaleka neodpovídaly společným rusko-americkým zájmům. V roce 2002 přitom George W. Bush prohlásil, že vzájemné vztahy obou zemí jsou historicky na nejlepší úrovni. A Vladimír Putin vřele souhlasil.

V letech 2002 – 2008 pak Spojené státy svou politiku upravily tak, aby více odpovídala ruským tužbám. Uznaly ruskou ekonomiku za „tržní“, podporovaly vstup Ruska do WTO, pomohly Moskvě ke křeslu v G-8 či prakticky upustily od kritiky za Čečensko. Odměnou jsou nejhorší vztahy od konce studené války a hrozby rozmístění ruských raket v Kaliningradu. Názor, že se jedná pouze o aktuální reakci na plány americké protiraketové obrany ve střední Evropě, neobstojí, neboť kořeny tohoto plánu tkví již v období před sedmi lety.

Je pravda, že Bushova administrativa často působila neobratně. Například se nestyděla zaobírat se stavem ruské demokracie a den poté se bratříčkovat s kazachstánským prezidentem Nazarbajevem, jehož vláda se spíše než demokracií může chlubit pozicí významného energetického spojence USA. Ruská propaganda této dvojkolejnosti umí obratně využívat k vyvolávání protiamerických nálad.

Jenomže Bushova administrativa v minulých letech zvolnila i ve svém tažení za ruskou demokracii a navzdory tomu nadále ruští vládci oslovují veřejnost kritikou USA za strkání nosu do vnitřních ruských věcí. Taková strategie nese cenné politické dividendy a dokud bude fungovat, těžko bude odhozena jen proto, že USA přestanou podporovat demokracii v Rusku. Ať už tedy Obamova administrativa zaujme ke stavu demokracie v Rusku jakékoli stanovisko, ve vzájemných vztazích se to příliš neprojeví.

Zde politika „velkého obchodu“ s Ruskem nemůže přinést kýžené ovoce. Užitečnějším postupem se zdá být odlišná zahraniční politika obecně, neboť principiálněji vedená politika by mohla snížit účinnost protiamerické rétoriky v Rusku. To, že by americká zahraniční politika měla spíše sledovat obecnější principy než se přizpůsobovat ruskému pohledu na věc je ostatně poznatek širšího dosahu. Obama se například netají tím, že chce navázat přímé rozhovory s íránským režimem. Pak by mohla povážlivě klesnout síla ruského argumentu, že pouze s jeho pomocí mohou Spojené státy bojovat s íránským jaderným programem. Nakonec se může ukázat, že za užití přímé diplomacie mohou mít USA na teheránský režim daleko větší páky, než jaké nabízí Moskva.

Těžkou volbou bude zaujetí postoje k dalšímu rozšiřování NATO. Obama téměř při každé příležitosti zdůrazňoval politiku otevřených dveří NATO, ale také neopomíjel, že USA budou postupovat v součinnosti s Evropou. Horečný tlak na vstup Gruzie a Ukrajiny tedy spíše poněkud opadne, neboť Evropa sama je v této otázce hluboce rozdělena. Jistý odstup je asi na místě. Státy NATO by si nejdříve měly ujasnit, jaké NATO vlastně chtějí. Důležité ale je, aby tento oddech nebyl pojímán jako ústupek ruské politice, ale jako čas na přípravu NATO samého.

Pro Českou republiku bude obzvláště zajímavé, jak se USA postaví k protiraketové obraně. I zde se Rusko snaží vystupovat jako jeden z hráčů a nemá prázdné ruce, neboť na americké protiraketové plány navazují svou ochotu jednat o jaderném odzbrojování a o nové smlouvě o omezení strategických zbraní. To jsou témata, na která hrála Obama kladl nesmírný důraz ve své kampani. Záleží na diplomatickém umu USA, zda vyjednávání o nové smlouvě vyváží ze stínu protiraketové obrany, či zda protiraketový systém obětuje ve prospěch odzbrojování. Barack Obama nikdy význam protiraketové obrany ani její rozšíření do prostoru střední Evropu nezpochybnil. Nehodlá sice respektovat stávající časové plány a do věci může promluvit i současná hospodářská krize, ale pokud bude vše fungovat, dá pravděpodobně projektu zelenou. Lze tedy očekávat zpomalení budování systému, ale nikoli jeho zastavení. Stále navíc prosakují zprávy o testování „polských“ protiraket, a tudíž i o odložení jejich rozmístění (na neurčito). Oproti tomu „brdský“ radar je vyzkoušený a může začít fungovat třeba i v plánovaném termínu.

Tento postup by byl důkazem, že i zde má americká zahraniční politika na zřeteli především své dílčí zájmy, nikoli snahu potěšit Moskvu. Takovou zahraniční politiku snad můžeme od nastupující americké administrativy očekávat: snaha nepodlehnout sebeklamu o výhodnosti „velkého obchodu“ s Ruskem a snaha nenechat ruský faktor spoluurčovat zahraniční politiku USA v širším postsovětském regionu. Aby tento recept mohl fungovat, bude Washington potřebovat hodně oné magicky znějící „chytré moci“, o níž hovořila nová americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová při svém slyšení v Senátu.

ANKETA: Myslíte si, že by se Gruzie měla stát členem Severoatlantické aliance?

Tak a je za nami ďalšie kolo lokálnej ankety. V tej poslednej sme sa vás pýtali na váš postoj k vstupu Gruzínska do Aliancie (resp. v podtexte na „vstup“ Aliancie do regiónu). Názory návštevníkov blogu sú vcelku jednoznačné – prevažná väčšina začlenenie Gruzínska do Aliancie podporuje (25 kontra 11), a to minimálne v dlhodobej perspektíve. Na prvý pohľad zaujme tiež fakt, že počet hlasujúcich, ktorým ležia na srdci vzťahy k Rusku, je minimálny.
Novou anketou by sme sa radi vrátili na domácu pôdu, aj keď sa ponúka plejáda tém z oblasti svetovej politiky. Blíži sa koniec roka a s ním bude musieť miláčik davov Nico Sarkozy (chtiac-nechtiac) predať žezlo vlády nad európskymi dŕžavami českému nástupcovi. Súčasná vnútropolitická situácia ČR je ale potenciálne výbušná a je otázne kto ním bude? Udrží si Topolánek svoje kreslo, alebo dôjde k zmene? A k akej?

NATO proti pirátům

Po nových akcích somálských pirátů se NATO zapojí do dalšího krizového regionu mimo své tradiční působiště. Tedy, "out of area or out of business."

Kosovo (1999) a Gruzie (2008)

Vojenský zásah Ruska v Gruzii nabídl českým komentátorům více paralel k československé historii, ať už se jednalo o zábor Sudet Hitlerem či vpád armád Varšavské smlouvy o třicet let později. Na nejnovější konflikt na Kavkaze je však možné hledět také z mnoha jiných perspektiv. Například, z hlediska vojenského se sice jednalo o nerovný zápas ruské „58. armády“ se slabými gruzínskými jednotkami, ovšem dle některých komentářů (např. zde a zde) se také jednalo o ukázku zastaralé ruské techniky 2. až 3. třídy (první třída je umístěna blíže západních hranic Ruska v Evropě). Z hlediska geopolitického je možné uvažovat o velikosti aktuální ruské sféry vlivu nebo z hlediska informačních technologií se objevilo další upozornění na nové prostředky války v kyberprostoru. Prezident Klaus pak ve svém tradičně „specifickém“ postoji zmínil mimojiné i jednu již v rámci sociálních věd diskutovanou myšlenku, že umělý „peacekeeping“ často vede spíše ke konzervaci konfliktu než k jeho vyřešení. Zajímavý je však i pohled mezinárodního práva, kterého se ve světle Kosovského „precedentu“ dovolával vystudovaný právník Dmitrij Medveděv. Apel Ruska na nutnost řešení „humanitární krize“ v Jižní Osetii vyvolané gruzínským zásahem přinesl starosti nejen českému ministerstvu zahraničí, ale i mnoha evropským obhájcům intervence v Kosovu z roku 1999. V zásadě by se paralela s Kosovem mohla použít – územní suverén (Gruzie/Srbsko), jehož jedna provincie (Kosovo/Jižní Osetie), která měla dříve autonomní postavení a má odlišné etnické složení obyvatelstva, akceleruje svoji snahu o samostatnost. Suverén se tedy rozhodne prosadit svoji autoritu silovými prostředky, což vyvolá obavy o humanitární situaci civilního obyvatelstva. Regionální garant bezpečnosti (NATO/Rusko) se s ohledem na klid a pořádek ve své sféře vlivu rozhodne pro unilaterální humanitární intervenci a donutí suverénní stát ke stažení své armády a k uznání status quo (ante). Srovnání zásahu v Gruzii s z hlediska mezinárodního práva zřejmě nelegální intervencí NATO v Kosovu tak nejspíš dále přispěje k zajímavým diskusím o možnosti humanitární intervence (viz např. Michigan Journal of Int. Law, Vol. 26, No. 4) či o posunu postavení Rady bezpečnosti OSN. V rámci úvahy o paralelách zásahů NATO (1999) a Ruska (2008) bych na tomto místě uvedl některé rozdíly:

• V Kosovu zasáhla regionální mezinárodní organizace, jejichž roli v řešení konfliktů předjímá i Charta OSN a podobným směrem se po studené válce pomalu upírá i „jistá“ praxe států (viz zásahy ECOWAS, NATO či statut Africké unie).

• Mezinárodní společenství (do jisté míry) akceptovalo princip dělení celků jako SSSR (Ruska) či Jugoslávie (Srbska). Sekundární dělení nástupnických států (např. Gruzie) je však dalším krokem.

• Vážnost humanitární situace v Kosovu zásadním způsobem uznala Rada bezpečnosti OSN skrze rezoluci 1244. V případě Jižní Osetie nejsou tvrzení Ruska o potřebě humanitárního zásahu ověřená a věrohodná. NATO v Kosovu zasáhlo až více než rok od eskalace konfliktu, když mezitím podporovalo diplomatická jednání OSN, OBSE či dalších mezinárodních aktérů, a nabízelo Srbsku garance územní celistvosti v případě ukončení násilností. Ruský přístup byl mnohem přímější a agresivnější, bez zjevné a dlouhodobé snahy o diplomatické řešení, což podporuje tezi o přípravě Ruska na eskalaci konfliktu.