Obamův velký obchod s Ruskem?

(Tento textík jsem sepsal z čistě amatérského zájmu o danou problematiku, a je nekrácenou a redakcí neupravenou verzí komentáře, který vyšel v HN 18.2.2009. Původně jsem myslel, že vychází trochu s křížkem po funuse, text byl sepsán těsně po Obamově lednové inauguraci, ale s odstupem si myslím, že politika "velkého obchodu" stejně hned tak svou atraktivitu neztratí, tak jsem se odhodlal text vypustit i v únoru, byť některé informace jsou již poněkud zvětralé...)

Před nástupem Baracka Obamy do funkce se většina odborníků shodovala, že navzdory snahám Kremlu nebude Rusku - přinejmenším zpočátku - patřit výsadní pozice v nejaktuálnější agendě nového prezidenta. Přesto se v posledních dnech dostává Rusku většího prostoru a bez překvapení zjišťujeme, že byla opět oprášena myšlenka "velkého diplomatického obchodu".

Současná inkarnace této strategie vypadá zhruba takto: americká vláda by za některé ústupky (protiraketový deštník, rozšiřování NATO) získala od Moskvy to, co chtějí USA nejvíc - volnou ruku při řešení íránského jaderného programu a jednání o nešíření jaderných zbraní.

Díky nevypočitatelnosti současného Ruska existují dva protichůdné názory na další vývoj. Dle prvního mají USA s Ruskem řadu společných strategických zájmů, které by neměly být obětovány ve prospěch efemérních cílů, jako je nenechavá kritika stavu demokracie v Rusku, zbrklé rozšiřování NATO či bezhlavé rozmisťování systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Výhodnější by byl jakýsi velký obchod s Ruskem, spočívající v respektování ruské politické autonomie a sféry zvláštních ruských zájmů. Výměnou za to by Rusko ponechalo USA volnou ruku v Iránu, popřípadě by pomohlo se zásobováním vojenských sil v Afghánistánu otevřením severní „ruské“ cesty.

Někteří ale v lákavé jednoduchosti této logiky spatřují kritická úskalí. „Velký obchod“ s Ruskem nemůže fungovat především proto, že ruská zahraniční politika není reakcí na politiku americkou. Je projekcí toho, jak si svou moc a sílu představují sami kremelští vládcové. Jejich výroky za poslední roky přitom naznačují, že Rusko je silný, neprůstřelný a nezranitelný ostrov v moři světové nestability, který má právo na přední místo ve světové politice.

Co s tímto sebevědomím učiní globální krize a ceny ropy, které odpovídají zlomku úrovně z léta 2008, není zřejmé. Z krátkodobého hlediska může ještě posílit ruský nacionalismus a politika hledání vnějších viníků. Historicky a dlouhodobě je ovšem míra ruské asertivity bezprostředně navázána na úroveň cen energetických surovin. Důležité ale je, že žádný z těchto scénářů nezávisí na tom, jakou politiku zvolí Bílý dům.

Tento argument zastává například Stephen Sestanovich, blízký administrativě bývalého prezidenta Billa Clintona. Dle něj politika USA v letech 1999 až 2002 zahrnovala bombardování Srbska a okupaci Kosova, obvinění Ruska z válečných zločinů v Čečensku, odstoupení USA od smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (2001), zřízení vojenské přítomnosti ve střední Asii, trénink a vyzbrojování gruzínské armády či finální přípravy na historicky největší rozšíření NATO. Tyto kroky zdaleka neodpovídaly společným rusko-americkým zájmům. V roce 2002 přitom George W. Bush prohlásil, že vzájemné vztahy obou zemí jsou historicky na nejlepší úrovni. A Vladimír Putin vřele souhlasil.

V letech 2002 – 2008 pak Spojené státy svou politiku upravily tak, aby více odpovídala ruským tužbám. Uznaly ruskou ekonomiku za „tržní“, podporovaly vstup Ruska do WTO, pomohly Moskvě ke křeslu v G-8 či prakticky upustily od kritiky za Čečensko. Odměnou jsou nejhorší vztahy od konce studené války a hrozby rozmístění ruských raket v Kaliningradu. Názor, že se jedná pouze o aktuální reakci na plány americké protiraketové obrany ve střední Evropě, neobstojí, neboť kořeny tohoto plánu tkví již v období před sedmi lety.

Je pravda, že Bushova administrativa často působila neobratně. Například se nestyděla zaobírat se stavem ruské demokracie a den poté se bratříčkovat s kazachstánským prezidentem Nazarbajevem, jehož vláda se spíše než demokracií může chlubit pozicí významného energetického spojence USA. Ruská propaganda této dvojkolejnosti umí obratně využívat k vyvolávání protiamerických nálad.

Jenomže Bushova administrativa v minulých letech zvolnila i ve svém tažení za ruskou demokracii a navzdory tomu nadále ruští vládci oslovují veřejnost kritikou USA za strkání nosu do vnitřních ruských věcí. Taková strategie nese cenné politické dividendy a dokud bude fungovat, těžko bude odhozena jen proto, že USA přestanou podporovat demokracii v Rusku. Ať už tedy Obamova administrativa zaujme ke stavu demokracie v Rusku jakékoli stanovisko, ve vzájemných vztazích se to příliš neprojeví.

Zde politika „velkého obchodu“ s Ruskem nemůže přinést kýžené ovoce. Užitečnějším postupem se zdá být odlišná zahraniční politika obecně, neboť principiálněji vedená politika by mohla snížit účinnost protiamerické rétoriky v Rusku. To, že by americká zahraniční politika měla spíše sledovat obecnější principy než se přizpůsobovat ruskému pohledu na věc je ostatně poznatek širšího dosahu. Obama se například netají tím, že chce navázat přímé rozhovory s íránským režimem. Pak by mohla povážlivě klesnout síla ruského argumentu, že pouze s jeho pomocí mohou Spojené státy bojovat s íránským jaderným programem. Nakonec se může ukázat, že za užití přímé diplomacie mohou mít USA na teheránský režim daleko větší páky, než jaké nabízí Moskva.

Těžkou volbou bude zaujetí postoje k dalšímu rozšiřování NATO. Obama téměř při každé příležitosti zdůrazňoval politiku otevřených dveří NATO, ale také neopomíjel, že USA budou postupovat v součinnosti s Evropou. Horečný tlak na vstup Gruzie a Ukrajiny tedy spíše poněkud opadne, neboť Evropa sama je v této otázce hluboce rozdělena. Jistý odstup je asi na místě. Státy NATO by si nejdříve měly ujasnit, jaké NATO vlastně chtějí. Důležité ale je, aby tento oddech nebyl pojímán jako ústupek ruské politice, ale jako čas na přípravu NATO samého.

Pro Českou republiku bude obzvláště zajímavé, jak se USA postaví k protiraketové obraně. I zde se Rusko snaží vystupovat jako jeden z hráčů a nemá prázdné ruce, neboť na americké protiraketové plány navazují svou ochotu jednat o jaderném odzbrojování a o nové smlouvě o omezení strategických zbraní. To jsou témata, na která hrála Obama kladl nesmírný důraz ve své kampani. Záleží na diplomatickém umu USA, zda vyjednávání o nové smlouvě vyváží ze stínu protiraketové obrany, či zda protiraketový systém obětuje ve prospěch odzbrojování. Barack Obama nikdy význam protiraketové obrany ani její rozšíření do prostoru střední Evropu nezpochybnil. Nehodlá sice respektovat stávající časové plány a do věci může promluvit i současná hospodářská krize, ale pokud bude vše fungovat, dá pravděpodobně projektu zelenou. Lze tedy očekávat zpomalení budování systému, ale nikoli jeho zastavení. Stále navíc prosakují zprávy o testování „polských“ protiraket, a tudíž i o odložení jejich rozmístění (na neurčito). Oproti tomu „brdský“ radar je vyzkoušený a může začít fungovat třeba i v plánovaném termínu.

Tento postup by byl důkazem, že i zde má americká zahraniční politika na zřeteli především své dílčí zájmy, nikoli snahu potěšit Moskvu. Takovou zahraniční politiku snad můžeme od nastupující americké administrativy očekávat: snaha nepodlehnout sebeklamu o výhodnosti „velkého obchodu“ s Ruskem a snaha nenechat ruský faktor spoluurčovat zahraniční politiku USA v širším postsovětském regionu. Aby tento recept mohl fungovat, bude Washington potřebovat hodně oné magicky znějící „chytré moci“, o níž hovořila nová americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová při svém slyšení v Senátu.