Kosovo (1999) a Gruzie (2008)

Vojenský zásah Ruska v Gruzii nabídl českým komentátorům více paralel k československé historii, ať už se jednalo o zábor Sudet Hitlerem či vpád armád Varšavské smlouvy o třicet let později. Na nejnovější konflikt na Kavkaze je však možné hledět také z mnoha jiných perspektiv. Například, z hlediska vojenského se sice jednalo o nerovný zápas ruské „58. armády“ se slabými gruzínskými jednotkami, ovšem dle některých komentářů (např. zde a zde) se také jednalo o ukázku zastaralé ruské techniky 2. až 3. třídy (první třída je umístěna blíže západních hranic Ruska v Evropě). Z hlediska geopolitického je možné uvažovat o velikosti aktuální ruské sféry vlivu nebo z hlediska informačních technologií se objevilo další upozornění na nové prostředky války v kyberprostoru. Prezident Klaus pak ve svém tradičně „specifickém“ postoji zmínil mimojiné i jednu již v rámci sociálních věd diskutovanou myšlenku, že umělý „peacekeeping“ často vede spíše ke konzervaci konfliktu než k jeho vyřešení. Zajímavý je však i pohled mezinárodního práva, kterého se ve světle Kosovského „precedentu“ dovolával vystudovaný právník Dmitrij Medveděv. Apel Ruska na nutnost řešení „humanitární krize“ v Jižní Osetii vyvolané gruzínským zásahem přinesl starosti nejen českému ministerstvu zahraničí, ale i mnoha evropským obhájcům intervence v Kosovu z roku 1999. V zásadě by se paralela s Kosovem mohla použít – územní suverén (Gruzie/Srbsko), jehož jedna provincie (Kosovo/Jižní Osetie), která měla dříve autonomní postavení a má odlišné etnické složení obyvatelstva, akceleruje svoji snahu o samostatnost. Suverén se tedy rozhodne prosadit svoji autoritu silovými prostředky, což vyvolá obavy o humanitární situaci civilního obyvatelstva. Regionální garant bezpečnosti (NATO/Rusko) se s ohledem na klid a pořádek ve své sféře vlivu rozhodne pro unilaterální humanitární intervenci a donutí suverénní stát ke stažení své armády a k uznání status quo (ante). Srovnání zásahu v Gruzii s z hlediska mezinárodního práva zřejmě nelegální intervencí NATO v Kosovu tak nejspíš dále přispěje k zajímavým diskusím o možnosti humanitární intervence (viz např. Michigan Journal of Int. Law, Vol. 26, No. 4) či o posunu postavení Rady bezpečnosti OSN. V rámci úvahy o paralelách zásahů NATO (1999) a Ruska (2008) bych na tomto místě uvedl některé rozdíly:

• V Kosovu zasáhla regionální mezinárodní organizace, jejichž roli v řešení konfliktů předjímá i Charta OSN a podobným směrem se po studené válce pomalu upírá i „jistá“ praxe států (viz zásahy ECOWAS, NATO či statut Africké unie).

• Mezinárodní společenství (do jisté míry) akceptovalo princip dělení celků jako SSSR (Ruska) či Jugoslávie (Srbska). Sekundární dělení nástupnických států (např. Gruzie) je však dalším krokem.

• Vážnost humanitární situace v Kosovu zásadním způsobem uznala Rada bezpečnosti OSN skrze rezoluci 1244. V případě Jižní Osetie nejsou tvrzení Ruska o potřebě humanitárního zásahu ověřená a věrohodná. NATO v Kosovu zasáhlo až více než rok od eskalace konfliktu, když mezitím podporovalo diplomatická jednání OSN, OBSE či dalších mezinárodních aktérů, a nabízelo Srbsku garance územní celistvosti v případě ukončení násilností. Ruský přístup byl mnohem přímější a agresivnější, bez zjevné a dlouhodobé snahy o diplomatické řešení, což podporuje tezi o přípravě Ruska na eskalaci konfliktu.