Nikterak se nepovažuji za odborníka na sousedskou politiku a ostatně ani na vnitřní politiky zemí ležících na východ od Unie, ale nedávná zkušenost s parlamentním fórem věnovaným právě Východnímu partnerství mi nedá a musím se podělit o několik postřehů.
Do východního partnerství patří Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina. Pochopitelně též Unie, pro kterou jsou tyto státy partnerem. Za ideou celého projektu stáli především Švédové a Poláci a s nevelkou pompou, kdy se nedostavila značná část evropských státníků (z top kategorie dorazila pouze Angela Merkelová), bylo partnerství otevřeno v květnu tohoto roku v Praze.
Problémů, které jsou zjevné, je hned několik. Partnerství by mělo podporovat zlepšení vzájemných vztahů, nicméně mezi některými státy toho lze dosáhnout jen stězí. Typickou ukázkou jsou vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem, které jsou spíše než na bodu mrazu někde okolo absolutní nuly. Problematika Náhorního Karabachu, který Ázerbájdžánci berou jako své území okupované Armény, zatímco Arméni jako území s tradičně vysoko převažující částí arménské populace, efektivně brání spolupráci. A obě země se nezdráhají dávat vzájemné animozity na odiv na všech možných setkáních.
Problémem číslo dva je Bělorusko a jeho pozice, respektive opozice. Některé státy se domnívají, že by v rámci partnerství němelo být diskutováno s oficiální Lukašenkovou vládou, ale se zástupci opozičních sil, což postavení země v rámci partnerství dosti ztěžuje.
Problém číslo tři je pak pravděpodobně nejpalčivější. Samy partnerské státy partnerství příliš nevěří a staví se k němu podezřívavě. Pochopitelně z toho důvodu, že jej berou za určitou náhražku otevření přístupových rozhovorů, která je má dočasně uspokojit a oddálit je od proklamovaného cíle - tedy plnohodonotného členství v Unii jednoho dne. Přes ujišťování ze strany Unie, že tomu tak není, stále přetrvává jistá míra nedůvěry.
Východní partnerství je dle mého názoru hezká myšlenka, nicméně jeho fungování v praxi zůstává s otazníkem. Třeba budu mile překvapen a bude to fungující platforma, nicméně výše uvedené překážky (a jistě by se našly další, kterých si nejsem vědom) naznačují, že cesta k tomu bude nelehká.
2 komentáře:
Nechci zapadnout do nějakého zamináckého ptydepe, ale na základě setkání parlamentářů bych nehodnotil ani NATO, už vůbec ne třeba RE či OBSE, a výjimkou nebude ani Východní partnerství.
Je to celé na začátku, nic moc zatím nefunguje, ale i samotný fakt, že se to podařilo spustit (mimochodem, oficiálně to sice byla Polsko-svedska iniciativa - k nastvani rady nasich diplomatu ale vychazi to hodne z V4 a i z ceske iniciativy) je zajimave poselstvi z EU, oproti ENP by mohl byt posun. Proc to pisu - tohle je presne ten typ iniciativy, ktery muze dopadnout jako sebenaplnujici poselstvi. Je to uplne na zacatku, a pokud se to bude kultivovat, nemusi to zapadnout pod stul a muze to k necemu byt. Pokud vsak od pocatku bude slyset, ze je to k nicemu, tak to tak dopadne. Problemy "vychodnich partneru" sice za pomoci tohoto instrumentu nevyresime, ale myslim, ze potencial to mit muze, zalezi na pristupu...
Okomentovat