Jiří Bílek - Kyselá těšínská jablíčka (recenze)

Ačkoliv v dnešní době má Česká republika v Polsku jednoho ze svých nejbližších spojenců a vztahy obou zemí lze označit za dobré až velmi dobré, v minulosti tomu bylo občas právě naopak. Není proto divu, že se k tomuto tématu objeví nové akademické i neakademické práce, zkoumající tehdejší situace z různých úhlů pohledu. Poslední takovou publikací je kniha PhDr. Jiřího Bílka, CSc. s názvem Kyselá těšínská jablíčka.

 

Celá recenze od Marka Hrdiny je na webu Global Politics.

Zheng Yongnian: The Chinese Communist Party as Organizational Emperor (recenze)

Čína a její politika patří v současnosti mezi jedno z nejprominen­tnějších témat ve výzkumu mezinárodní politiky. Mezi různými otázkami, které se v souvislosti s Čínou velmi často probírají, však do určité míry chybějí analýzy Čínské komunistické strany (Chinese Communist Party, CCP), které se nezaměřují pouze na vnitrostátní a vnitrostranickou politiku, ale mají ambici analyzovat CCP jako specifický a unikátní politický útvar.

Navíc někteří pozorovatelé čínské politiky mohou mít pocit, že CCP není ničím neznámým díky tomu, že jsme velmi dobře obeznámeni se sovětskou komunistickou stranou či dalšími komunistickými stranami z doby nedemokratických režimů ve východní Evropě. Recenzovaná kniha zaplňuje zmíněnou mezeru ve výzkumu a snaží se také ukázat, že CCP není možno vnímat pouze jako kopii sovětského modelu, ale spíše jako produkt čínské kulturně-politické tradice.

Autorem knihy je čínský profesor politologie Zheng Yongnian, který v současnosti působí na univerzitě v Singapuru. Zheng se ve své dosavadní kariéře věnoval čínské zahraniční i domácí politice, kde se zaměřoval na otázky demokratizace a nacionalismu. I v této jeho nejnovější publikaci na téma možností demokracie a demokratizace Číny naráží. 

Autorem recenze je Aleš Karmazin, celou ji najdete na webu Global Politics.

US–European relations from Nixon to Carter (book review)

European Security

Volume 20, Issue 4, 2011

Lukas Hoder - Book Reviews

(Po dlouhém čekání mi v European Security vyšla recenze na jednu pozoruhodnou knihu o historii transatlantických vztahů.)

The strained alliance: US-European relations from Nixon to Carter, edited by Matthias Schulz and Thomas A. Schwartz, Cambridge, Cambridge University Press, 2010, xiv - 383 pp., $85.00 (hardback), ISBN-13: 978-0-521-89999-4

There was never a golden age in the Atlantic alliance, a time ‘when the United States and Europe cooperated in an atmosphere of complete mutual trust and harmony’ (p. 355). That is the overall idea of the edited volume The strained alliance. Articles assembled in the book, using newly available archival material from both the USA and Western Europe, cover the major transatlantic issues during the long 1970s: ‘growing superpower de ́tente, increasing European integration, and a changing transatlantic environment in financial and monetary structures’ (p. 14). The book is concentrated on European governments’ dealings with the USA, mainly on the Western Germany (around half of the 15 chapters of the book are foremost focused on the German foreign policy or German domestic political developments).

…

Despite of total lack of the IR theory in the book (one exception being a mention of theory in the chapter of Raj Roy), all chapters incite to theoretical thinking about the role of personalities in international politics, about connections between economics and politics as well as about the rules of power in politics. The book offers great amount of material for both case studies on historical aspects of transatlantic relations and stimulating discussions about the probable causes of the next transatlantic crisis.


P.S.: Autorem jedné z kapitol knihy je i Dr. Fabian Hilfrich z The University of Edinburg, kterého jsme na FSS MU mohli vidět během konference o americké zahraniční politice a odkazu Thomase Jeffersona v roce 2009.
P.P.S.: Recenzi pošlu v PDF, pokud bude mít někdo zájem. Kniha myslím na FSS MU zatím není.


Dodatek: Knihovna FSS knihu udajne (brzy?) zakoupi.

Nemusíte se obtěžovat

Knihu se slibným názvem Questioning Numbers od Karin Wilkins jsem zakoupil s bohulibým úmyslem - poskytnout diplomantům či obecně studentům stručnou knihu, která by osvětlila nástrahy, jež na nás číhají při četbě textů používajících kvantitativní metody. Bohužel, publikace z dílny Oxford UP mě moc nepřesvědčila. Na to, že by se mělo jednat o dílko seznamovací s kvanti, tak se používá zbytečně odborný jazyk. Autorka sice uvádí řadu příkladů, ale stejně si myslím, že třeba pro právníky by nemusel být text zcela srozumitelný. Zlatý Disman... Na druhé straně, knížka se netradičně dost zabývá etikou výzkumu a je také dobře použitelná jako jakási mapa výzkumu - na závěr shrnuje jednotlivé fáze a předkládá ke každé z nich soubor otázek, jež bychom neměli při čtení kvanti-studií opomenout.

Abych to shrnul - těch pár hodin, co do četby investujete, rozhodně nepovažuji za ztracené, na druhou stranu jsou ale k nalezení lepší práce obdobného zaměření.

Rok 2010 v české kinematografii? Hlavně film Pouta.

V červenci 2009 jsem se při stručném recenzování německého filmu Životy těch druhých na Politica Mundi pozastavoval nad slabým účtováním české kinematografie s komunistickou minulostí země (dále viz i zde). Od té doby se mnohé změnilo a čeští filmaři se o naši nedávnou historii začali více zajímat. Irena Pavlásková natočila Zemský ráj to napohled, Ondřej Trojan přišel s Občanským průkazem a připravuje se například Don’t Stop Richarda Řeřichy, atd. V roce 2010 pak do kin přišel film Pouta režiséra Radima Špačka, který je k německému Životy těch druhých často přirovnáván a z mého pohledu se jedná o český film roku.

"Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. ..." Scénář tohoto filmu vznikl před natočením Životy těch druhých, nejde tedy o jednoduchou inspiraci či dokonce o kopii německého filmu. Pouta jsou temnější, drsnější a i hlavní postava je spíše psychopat než sympaticky probuzený příslušník komunistické tajné policie jako v případě kapitána Stassi Gerta Wieslera. "Naše postava je ale mnohem temnější a syrovější než její německý protipól," vysvětluje producent filmu Vratislav Šlajer. "Chceme se pokusit o film nepřikrášlující, nekompromisní, v dobrém slova smyslu východoevropský. Chceme se ale současně vyvarovat pasti moralizovaní, odsuzování a plochého hodnocení "těch druhých". Snad se nám to podaří." (viz zde; oficiální web filmu zde).

A skutečně se to podařilo. Výsledek je spíše psychothriller, než byl o trochu uhlazenější Das Leben der Anderen. Kamera i hudba určují temnou atmosféru. Herecké výkony jsou skvělé. Hlavního hrdinu hraje člen Klicperova divadla Ondřej Malý, který se objevil mimo jiné ve snímku Mrtvej brouk. I další postavy hrají často neokoukaní divadelní herci. Výprava filmu vás pošle přímo do 80. let v ČSSR. Realističnost ve filmu z pozice odborného poradce hlídal Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Režisérem je Radim Špaček, který se po deseti letech vrací k filmové režii (natočil například Rychlé pohyby očí). Autorem scénáře je novinář a redaktor Lidových novin Ondřej Štindl.

Film je to zvláštní, nejde o jednoduchý popík. Pro mě však vznik filmu znamená jednoznačně pozitivní zprávu. Skvělé je nejen to, že se začínají objevovat filmy zabývající se komunistickou minulostí ČSSR, ale i to, že vznikají specifické žánrové filmy. Dalším kladným trendem je prosazování dobrých divadelních herců do nových českých filmů.

Obrázek: Adam Holý / Bionaut Films

Vyšla knižní pocta prof. Vladimíru Čermákovi

Student brněnské politologie či práva, ale i filosofie a divadelní vědy, se může jen stěží vyhnout osobnosti Vladimíra Čermáka a přitom o sobě prohlásit, že pečlivě studuje svůj obor. Profesor Čermák (1929–2004) je nepřehlédnutelnou osobností všech těchto disciplín, v jejichž rámci dokázal během svého života nejen excelovat, ale také „nepříjemně“ vyčnívat. Možná právě proto je dosud mnohými považován za přehlíženou a nedoceněnou osobnost, kterou však nelze jednoduše ignorovat a obejít.

Příslušníka elity poznáte dnes jen podle sociálního výkonu, tedy podle toho, jestli je schopen se obětovat nebo něco obětovat. (Vladimír Čermák)

Recenzi knihy si můžete přečíst na webu Global Politics.

HGW XX/7

Film Životy těch druhých (Das Leben der Anderen) z roku 2006 jsem chtěl vidět už před dvěma lety, kdy se na něj objevila řada velmi pozitivních recenzí. Mnoho kritiků film zařadilo mezi nejlepší kousky sezony 2007, snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film a představitel hlavní role Ulrich Mühe, který bohužel v roce 2007 zemřel ve svých 54 letech, sbíral po celém světě ocenění za svůj herecký výkon.

Gestapo mělo ve své době 40 tisíc lidí na sledování 80 milionového národa, Stassi zaměstnávalo víc než 100 tisíc lidí na 17 milionové NDR. (Simon Wiesenthal)

Syrový a přitom výrazně emotivní film o policejním státu NDR z orwellovského roku 1984 ukazuje proměnu spolehlivého agenta východoněmecké tajné služby (Stassi). Kapitán Gert Wiesler (Ulrich Mühe) s krycím označením HGW XX/7 je nasazen na sledování úspěšného dramatika Georga Dreymana a jeho přítelkyně, která je zároveň úspěšnou herečkou v Dreymanových hrách. Čím více však Wiesner proniká do intelektuálně a kulturně bohatého života umělců, intelektuálů a disidentů, tím se začíná otřásat jeho oddanost socialistickému zřízení.

Političtí komentátoři v USA (např. konzervativci jako John Podhoretz nebo William F. Buckley, jr.) film oslavovali jako událost desetiletí a jeden z nejlepších režisérských debutů od dob snímku Občan Kane. Na filmu oceňovali především stále tak vzácnou reflexi komunistického půlstoletí ve střední Evropě. A měli pravdu. Co se o době komunismu natočilo v České republice? Pelíšky? No, snad to není tak hrozné (viz např. zde), ale kvalitních filmů vhodných pro širokou distribuci, které by kriticky reflektovaly komunismus v Československu, moc není. Asi nejde jen o složité shánění peněz na dobové filmy, ale obecně se čeští filmaři raději obracejí k obdobím 20. století, na které Češi mohou být více hrdí (nejnověji snímky jako Protektor, Tobruk, Lidice či Tři sezony v pekle). Z tohoto pohledu by mohlo být zajímavé srovnat východoevropské kinematografie od bývalé NDR až po Bulharsko či země bývalé Jugoslávie. Kde se lidé můžou v kině podívat na svou minulost bez růžových brýlí? A kde stále panuje retronálada starých dobrých časů?

The Visitor vs. The Day the Earth Stood Still

K vánočnímu času se hodí spíše poodstoupit od akutních politických témat nebo na ně alespoň pohlédnout z méně striktního úhlu. Jedním ze způsobů, jak tohoto dosáhnout je upozornit na zajímavé filmy či knihy, které s tématy Politica Mundi souvisí, ale které zároveň nejsou strohými analýzami či dokumenty. Vyzívám tak ostatní bloggery, aby nám k sezení ve vánočním křesle doporučili nějakou tu prózu či film… Jelikož své knižní doporučení si nechám na příští post, při této příležitosti bych upozornil na dva filmy, které jsem v poslední době viděl. Jde o skvělý film The Visitor a hrubě podprůměrný „spektákl“ The Day the Earth Stood Still.

Film The Visitor z roku 2007 ukazuje na příběhu stárnoucího ovdovělého profesora (zabývá se globalizací, atd.), který již řadu let po odborné stránce chřadne, a který se při své cestě do New Yorku setká se dvěma nelegálními přistěhovalci, realitu zpřísnění imigračních předpisů v USA po 11. září 2001. Poklidný příběh o poměrně nesourodé skupince lidí graduje zadržením jednoho z profesorových nových přátel (syna bývalého syrského politického vězně), ukázkou nejistoty ohledně jeho dalšího osudu a tvrdosti procesu vyhoštění. Závěrečné hořké přirovnání praxe v USA k Sýrii ze zpětného pohledu sice působí přehnaně, ale z hlediska konkrétních postav příběhu postižených tvrdostí striktních procesních pravidel zcela pochopitelně.

Na druhé straně stojí sci-fi The Day the Earth Stood Still s Keanu Reevesem a Jennifer Connelly. Podprůměrně hodnocený remake protiválečného filmu z roku 1951 nenabízí ani příjemně plytkou zábavu, ani příliš napětí a hlavní „zelená“ zpráva působí spíše směšně. Mimozemská civilizace totiž přichází planetu Zemi zachránit před lidskou civilizací, která ji svou nešetrností ničí. Film nezachrání ani obamovské heslo „We can change“, ani montypythonovský John Cleese v roli nositele Nobelovy ceny za „altruistickou biologii“ a nakonec ani Keanu Reeves. Z tohoto pohledu je snad lepší podobně apokalyptický a podobně podprůměrný „trhák“ I am Legend s Willem Smithem. Smířlivější tón nabízí alespoň recenzent The New York Times:

Still, any movie that awards a former Monty Python cast member a Nobel Prize in anything cannot be all bad. And “The Day the Earth Stood Still” could be worse.

Horší by tedy skutečně být mohl… no ale, ani to není úplně lichotivé hodnocení.

Tip na dáreček pro sebe sama

Blíží se Vánoce, tak je potřeba udělat si radost. Už jsem dlouho žádnou beletrii nečetl, před spaním jsem rád, že horko těžko přelouskám pár článků z Economistu nebo dočtu noviny. Služební cesta do Benátek mě tedy potěšila i z toho důvodu, že si čekání na letišti vedle četby knihy pro Kořkyho recenzi ukrátím též něčím čtivějším. Po shlédnutí silného divadelního kousku Šamhorodský proces jsem si předsevzal přečíst předlohu a náhle se objevil vhodný časový prostor.

Při četbě knihy Night od Elie Wiesela jsem se třepal snad ještě víc než naše letadélko v docela častých poryvech větru. Kraťounká knížka, ale o to silnější zážitek, zařadil bych ji mezi povinnou četbu ještě na střední, než kluci začnou nosit bombery a významně operovat s čísly 18 či 88.

Vážně - pár hodin věnovaných Noci stojí za to, zamrazí, otřese, zhnusí, donutí k přemýšlení, jako romantický dárek nedoporučuji, jako cokoliv jiného ano.