Argo F.ck Yourself

Oscarové Argo líčící příběh záchrany několika amerických diplomatů v Íránu na konci 70. let je takový standardně pěkný film. Má všechno - akci, napětí, romantiku i veselé hlášky (viz nadpis). Má ale i několik mimochodných dobových odkazů.

Hollywood sign - slavný nadpis nad LA v druhé polovině 20. století chátral a v 70. let se rozpadal. V roce 1977 se kapela Fleetwood Mac, o které jsem na PM už psal, pokusila o jeho záchranu, ale marně. V roce 1978 pak nikdo jiný než zakladatel Playboye Hugh Hefner ve svém sídle uspořádal banket na záchranu slavného nápisu, kde se každé jednotlivé písmeno dražilo za 27.700 dolarů. Alice Cooper si koupil "O" (na památku Groucho Marxe) a třeba Andy Williams si koupil “W.” To mohla být dobrá párty. Ve filmu Argo je nápis výrazně poškozený, což je poněkud neakurátní, protože film se odehrává v letech 1979 a 80, přičemž nápis byl opraven už v roce 1978.

John Wayne - slavný filmový pistolník zemřel v červnu roku 1979 a půl roku na to se Americe vzbouřil Írán a SSSR začal obsazovat Afghánistán... Alespoň takhle si celý sešup respektu USA ve světě vysvětlují hlavní postavy filmu.

Jimmy Carter - tomu celá lapálie asi nakonec neprospěla a prohrál volby. Ostatně jeho zřejmé nervové vypětí během těch krizí film mimoděk komentuje: "Carter's shitting enough bricks to build the pyramids."

Ted Kennedy - bratr Roberta a Johna využil prezidentovy slabosti a postaral se o velmi neobvyklou situaci, kdy proti prezidentovi usilujícím o znovuzvolení kandiduje člen jeho vlastní strany v primárkách. A dlouho se mu nevedlo špatně, před prezidentem měl velký náskok. Po vypuknutí dvou zahraničněpolitických krizí ale Carter ožil a byla na něho soustředěna pozornost, zatímco Kennedy odpadl. Ve filmu proběhne informace o jakési akci Kennedyho v New Yorku.

George Meaney - druhou hlavní událostí ve zprávách, na které se divá Ben Affleck, alias master mind celé akce na ozvobození Američanů, je úmrtí George Meaneyho v lednu 1980. Velká osobnost amerického odborového hnutí a souputník první generace neokonzervativců. Z evropského pohledu asi zvláštní, ale Meaney podporoval válku ve Vietnamu a kritizoval novou levici z kulturně konzervativních pozic. Třeba S. M. Lipset ve své studii jedinečností Spojených států Dvousečná zbraň: Rub a líc americké výjimečnosti zařazuje i odboráře do neokon hnutí. Nekomunistická levice považovala zásah ve Vietnamu za obranu proti komunistické agresi. Jižní Vietnam měl před válkou labouristickou vládu, která udržovala těsné kontakty na americký odborový svaz AFL–CIO a Meaney byl dlouholetým prezidentem AFL–CIO v letech 1955 až 1979. Nástupce Meaneyho, Lane Kirkland, byl členem Výboru pro současné nebezpečí, což byla klíčová organizace pro mocenský nástup Reaganovy administrativy. Až 33 členů výboru bylo později součástí Reaganovy vlády.

Meaney taky tvrdě útočil na dost levicového prezidentského kandidáta demokratů McGoverna z roku 1972. Tomu mimochodem v rozhovoru z roku 1972 pro Milwaukee Journal Sentinel vyčetl: "my goodness, doesn't this man know there are no countries in the world where people chose communism." No nevím, a co Československo? Jinak, pokud kliknete sem, kromě rozhovoru s Meaneym ze 70. let najdete i cool reklamu na šik kalhoty h.i.s. "The floppy fit ... to give you full comfort and ease in movement."

Foto: Logodesignlove

Komunismus ve střední Evropě a energie českého filmu

Česká kinematografie dlouho trpěla malou odvahou pouštět se do rozporuplných období moderních československých dějin. Když už se domácí filmaři zabývali minulostí, raději se obraceli k těm obdobím 20. století, na která Češi mohou být hrdí. Rok 2010 byl však v tomto smyslu jiný. K nejednoznačnému období normalizace v socialistickém Československu se vyjádřili Radim Špaček a Ondřej Štindl v psychothrilleru Pouta. Film se stal absolutním vítězem prvního ročníku Cen české filmové kritiky. V lednu 2011 proměnil pět ze sedmi nominací.

Text o filmech reflektujících komunistickou minulost střední Evropy Pouta (ČR) a Životy těch druhých (Německo) a o nadějných posunech v české kinematografii si můžete přečíst v Revue Politika. Článek jsem založil na svých starších postech pro Politica Mundi.

A co české diváky čeká v roce 2011? Můžeme se těšit na nový film Jana Hřebejka Nevinnost, v březnu na Havlovo Odcházení, na film Alois Nebel, založený na stejnojmenné komiksové sérii Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, také na dlouho očekávaný snímek Lidice, na první české 3D filmy a na nové dokumenty, například na snímek Doba měděná o měďném průmyslu v Zambii (viz zde). Vypadá to na plodný rok.

Rok 2010 v české kinematografii? Hlavně film Pouta.

V červenci 2009 jsem se při stručném recenzování německého filmu Životy těch druhých na Politica Mundi pozastavoval nad slabým účtováním české kinematografie s komunistickou minulostí země (dále viz i zde). Od té doby se mnohé změnilo a čeští filmaři se o naši nedávnou historii začali více zajímat. Irena Pavlásková natočila Zemský ráj to napohled, Ondřej Trojan přišel s Občanským průkazem a připravuje se například Don’t Stop Richarda Řeřichy, atd. V roce 2010 pak do kin přišel film Pouta režiséra Radima Špačka, který je k německému Životy těch druhých často přirovnáván a z mého pohledu se jedná o český film roku.

"Československo, 1982. Totalitní režim se zdá jako nekonečný a neukončitelný. Antonín, příslušník tajné policie, je vnitřně neklidný, možná až psychopatický násilník, plný neartikulovaného vzteku a zoufalství. Znuděný vším okolo sebe nasměruje své démony ke zdánlivě čistému, spíše ale neuchopitelnému bodu – k mladé ženě Kláře. ..." Scénář tohoto filmu vznikl před natočením Životy těch druhých, nejde tedy o jednoduchou inspiraci či dokonce o kopii německého filmu. Pouta jsou temnější, drsnější a i hlavní postava je spíše psychopat než sympaticky probuzený příslušník komunistické tajné policie jako v případě kapitána Stassi Gerta Wieslera. "Naše postava je ale mnohem temnější a syrovější než její německý protipól," vysvětluje producent filmu Vratislav Šlajer. "Chceme se pokusit o film nepřikrášlující, nekompromisní, v dobrém slova smyslu východoevropský. Chceme se ale současně vyvarovat pasti moralizovaní, odsuzování a plochého hodnocení "těch druhých". Snad se nám to podaří." (viz zde; oficiální web filmu zde).

A skutečně se to podařilo. Výsledek je spíše psychothriller, než byl o trochu uhlazenější Das Leben der Anderen. Kamera i hudba určují temnou atmosféru. Herecké výkony jsou skvělé. Hlavního hrdinu hraje člen Klicperova divadla Ondřej Malý, který se objevil mimo jiné ve snímku Mrtvej brouk. I další postavy hrají často neokoukaní divadelní herci. Výprava filmu vás pošle přímo do 80. let v ČSSR. Realističnost ve filmu z pozice odborného poradce hlídal Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Režisérem je Radim Špaček, který se po deseti letech vrací k filmové režii (natočil například Rychlé pohyby očí). Autorem scénáře je novinář a redaktor Lidových novin Ondřej Štindl.

Film je to zvláštní, nejde o jednoduchý popík. Pro mě však vznik filmu znamená jednoznačně pozitivní zprávu. Skvělé je nejen to, že se začínají objevovat filmy zabývající se komunistickou minulostí ČSSR, ale i to, že vznikají specifické žánrové filmy. Dalším kladným trendem je prosazování dobrých divadelních herců do nových českých filmů.

Obrázek: Adam Holý / Bionaut Films

Nenechte si ujít!

Omlouvám se za nadměrné okupování našeho kolektivního blogu, ale dnes prostě nejde jinak. Nějakou náhodou jsem se dostal na předpremiéru snímku "Inside Job", který by měl v říjnu osvěžit plátna (amerických) kin. Pokud se náhodou dostane i k nám, rozhodně se na něj vypravte. Snímek sbírá skvělé kritiky (už je dokonce i na IMDB) a vřelého přijetí se dočkal na několika festivalech, včetně Cannes. Já jsem měl to štěstí, že v Berkeley se promítání účastnil a na dotazy odpovídal režisér Charles H. Ferguson, jenž má za sebou již dokumentární film o válce v Iráku, za který si vysloužil nominaci na Oskara. Narativní stránku dokumentu o finanční krizi obstarává Matt Damon, ten se však zřejmě dnes neúčastnil, soudě alespoň dle absence lehce postpubertálních dívek.

Ferguson není žádné ořezávátko, vystudoval matematiku na Berkeley a doktorát má z politologie na MIT, tudíž o fungování amerického politického systému bude něco vědět. Film pojednává primárně o krizi, jejíž dopady stále ještě dusí takřka celý svět, ale sekundárně i o stavu demokracie v současném světě a USA zvláště. O některých záležitostech kultury či morálky můžeme nechat promluvit hlas lidu, ale o tom, kam potečou peníze, mraky peněz, rozhodují velcí kluci, do toho nikdo další kafrat nebude. Přínosné je, jak autor ukazuje, že se skutečně něco změnilo až v posledních letech, kdy si půjčit na dům mohl takřka každý. Režisér haní celý systém, ale přiznává, že lepší alternativu nemá. Kladně hodnotím, jak se kritika lacině nestrefuje jen do Bushovy administrativy, ale své si schytá i Obama, který strukturu, jež pomohla dovést Spojené státy do současného stavu, nerozprášil, ale nechal si u sebe jako blízké poradce. Některé zájmy jsou prostě příliš zakořeněné, než by se daly snadno zpřetrhat.
Moc nechápu, jak se režisérovi povedlo dostat před kameru takovou plejádu hvězd, ale na prostoru dvou hodin defilují ministři, nejvýše postavení lidé z IMF, George Soros či přední ekonomové typu Nouriela Roubiniho. Další významní ekonomové z pochopitelných důvodů, které vám budou jasné po zhlédnutí filmu, bohužel vystoupit odmítli. Přišel jsem tak o pár iluzí o akademickém světě. Víc neprozradím.
Po cestě nočním kampusem jsem míjel místo, které se krátce mihlo i ve filmu, a představoval si pěkné promítání na FSS, kde nám Vladan Hodulák vysvětlí, proč to je ve filmu celé špatně.

PS: Dokumentární týden pokračuje, ale "Countdown to Zero" věnuji jen kratičkou zmínku. Ve filmu mluví takoví hybatelé druhé poloviny 20. století jako Jimmy Carter, Zbigniew Brzezinski, Robert McNamara či Michail Gorbačov, ale Inside Job se mi navzdory delší metráži líbil stejně víc (v čemž se shoduji s IMDB, ale tam zřejmě do hodnocení dost promlouvala ideologická stránka věci). Countdown to Zero sice prezentuje místy velmi zajímavé investigativní postřehy, ale film neplyne tak hladce a místy jsou nadbytečně prezentovány názory "z ulice". Navíc je jasné, že snímek není neutrální, což ale na druhou stranu nijak neškodí, jen s tím musíte počítat a podívat se na věc i jinou optikou.

Obrázek: Ioncinema.

Tony Blair před Mezinárodním trestním soudem

Bývalý britský premiér, který své zemi vládl deset let, a jehož problematická rozhodnutí vyvolávají zanícené reakce i několik let po jeho odchodu z úřadu – Kosovo, Irák nebo tajné transfery teroristů. Bývalý premiér se chystá vydat své paměti a potřebuje nějakého autora, který by mu je anonymně (tzv. ghost writer) pomohl sepsat. Tento „pisálek“ se však dostane k informacím, které neměl zjistit. Ve stejné době je navíc bývalý premiér povolán k Mezinárodnímu trestnímu soudu, aby vysvětlil svá rozhodnutí z doby své vlády, konkrétně vydání britských občanů podezřelých z terorismu k mučení do amerických rukou… To je základní zápletka posledního filmu od Romana Polanského The Ghost Writer.

Pierce Brosnan (bývalý britský premiér Adam Lang) a Ewan McGregor (tzv. ghost writer) své role hrají skvěle, ve filmu se nicméně objevil například i devadesátipětiletý Eli Wallach, který už v roce 1960 proháněl Steve McQueena a Charlese Bronsona v Sedmi statečných. A nakonec i fanoušci Sexu ve městě si přijdou na své – „Blairovu“ sekretářku hraje Kim Cattrall (alias Samantha Jones).

V Polanského filmu je žánr politického thrilleru naplněn po okraj. Divák se dočká CIA, zlé Condi Rice i nadnárodní zbrojařské lobby a film nabízí také řadu dalších odkazů na skutečný svět – opravdový Tony Blair právě vydává své paměti (nazvané A Journey), po světě probíhají protesty proti jeho osobě (posledně v Dublinu) a občas se objeví informace o snaze dostat jej jako válečného zločince před spravedlnost. S filmovým Blairem je ten skutečný ve scénáři spojen řadou analogií – filmový chodil na Cambridge, skutečný na Oxford; filmový hrál divadlo, skutečný hrál v rockové kapele; oba se začali politicky angažovat ve dvaadvaceti hned po škole… Ve filmu také vystupuje postava bývalého britského ministra zahraničí Richarda Rycarta, který s premiérem v řadě jeho kroků nesouhlasil a z vlády byl vyhozen… že by ve skutečnosti Robin Cook?

Závěr filmu je podle mého názoru příliš „filmový“ a trochu „šustí papírem“, jinak jej vřele doporučuji. Na IMDb je hodnocen nadprůměrným 7.6 z 10, nicméně například oproti přeceněnému Inception Richarda Nolana, které má 9.1, se jedná o skutečný film a ne o ptákovinu.

Pozor: V komentářích SPOILER.

Filmy z Íránu a o Íránu

Jeden svět - film Nevyslyšené hlasy (Brno).
Seminář íránských filmů (Veselí nad Moravou).

Batman ochráncem rule of law

Tom Blažek ve svém postu na Jiném právu přesvědčivě poukázal na jedno z hlavních témat batmanovského filmu Dark Knight, tedy konkurenci principů bezpečnosti a svobody v rámci současné liberální demokracie. Tom se přiklonil k interpretaci filmu jakožto „…varování před nebezpečím odstranění bariér, které nám vláda práva klade v liberálních demokraciích“. Hlavním důvodem pro tento závěr má být především „ … otázka (ne)úplatnosti mocí. Zde je tím, kdo plně obstojí, Batman, což je však v podstatě comicsový hrdina. Je však něčeho podobného schopný „řadový“ člověk? Státní návladní Dent v tomto ohledu fatálně selhává“. Této interpretaci rozumím, nicméně myslím, že je možné ji zpochybnit nebo alespoň velmi výrazně doplnit.

Zápletka filmu může být vnímána nejen na úrovni sporu právních principů v rámci liberální demokracie, ale i na poli mezinárodních vztahů, kde chaos vyvolávající teroristé (Joker) čelí nejen legálním prostředkům států a jejich organizací, ale i nekodifikované nadnárodní autoritě a moci USA (Batman). Nemusíme však rozebírat paralely s teoriemi hegemonické stability. Důležité pro moji argumentaci zde jsou především tři body.

1. Batman má nebývalé schopnosti.
Výrazné schopnosti Batmana jsou v příběhu velmi důležité. Ukáží se například v jeho možnosti nerespektovat omezení národní jurisdikce při únosu bankéře mafie z Hongkongu nebo ve scéně, kde se s gothamskou kriminalitou pokouší bojovat i „řadoví“ občané převlečení do batmanovského kostýmu („copycats with guns“). Když ostatní „Batmany“ i kriminálníky Batman odzbrojí, ptá se ho jeden napodobovatel:

„BATMAN“: What gives you the right?! What's the difference between you and me?!
BATMAN: I'm not wearing hockey pads.

„Nenosím hokejové chrániče“? Základní rozdíl je tedy v moci, v efektivitě? Ve formě, nikoliv v obsahu? Je zřejmé, že moc a schopnosti Batmana jsou při zvažování jeho postavení a jeho práva bojovat proti Jokerovi považovány ve filmu za velmi důležité.

2. Batman je jen člověk.
Je třeba si uvědomit, že Batman není klasický „comicsový hrdina“ typu Supermana, který má nadpřirozené schopnosti, ale je jen „řadový“ občan s velmi neobvyklými technickými možnostmi. To je zdůrazněno hned na začátku filmu v rozhovoru Bruce Wayna (tj. Batmana) s jeho sluhou Alfredem, po návratu z náročné akce:

ALFRED: Know your limits, Master Wayne.
WAYNE: Batman has no limits.
ALFRED: Well, you do, sir.
WAYNE: I can't afford to know them.

3. Batman využívá své schopnosti k ochraně práva a řádu, ale jeho legitimita je sporná.
„Řadoví“ občané (napodobovatelé Batmana, Dent) a vlastně ani „řadoví“ kriminálníci (mafie města Gotham) proti anarchistickému Jokerovi nic nezmohou. Jedním z důležitých témat filmu je právě křehkost řádu západní civilizace, který si sám s mimořádnými hrozbami poradit nedokáže a může být jednoduše zbořen. Tento argument je zásadní v okamžiku, kdy Joker mluví k zohyzděnému Dentovi a převádí ho na „temnou stranu síly“:

JOKER: Nobody panics when the expected people get killed. Nobody panics when things go according to plan, even if the plan is horrifying. If I tell the press that tomorrow a gangbanger will get shot, or a truckload of soldiers will be blown up, nobody panics. Because it's all part of the plan. But when I say that one little old mayor will die, everybody loses their minds! Introduce a little anarchy, you upset the established order and everything becomes chaos. I'm an agent of chaos.

Nebo v jiné scéně:

JOKER: Their morals, their code... it's a bad joke. Dropped at the first sign of trouble. … when the chip are down, these civilized people... they'll eat each other.

Když dochází k násilí podle plánu, je vše ok. Jakmile přichází chaos nebo problém, je zle. Je na „zvyku dodržovat plán“ založena stabilita naší civilizace? Nestačí jedno malé postrčení, aby se celá konstrukce zbořila? Právě proto je zde Batman, který proti tomuto nebezpečí bojuje v případě nutnosti i nekonvenčními prostředky. Je pravdou, že například ve scéně s dvěma podminovanými trajekty plnými lidí se po nervy drásajícím rozhodování ukáže vlastně dobrý (tedy v daném okamžiku neracionální?) charakter běžných občanů Gotham City (nevyhodit do povětří druhý trajekt jako způsob sebezáchrany), nicméně to samo o sobě by Jokerovi nezabránilo zmáčknout vlastní detonátor, kterým by nechal vyhodit do povětří obě lodi zároveň. V tom mu zabrání až Batman. A při té příležitosti dojde k zásadnímu dialogu mezi Batmanem a Jokerem:

JOKER: You truly are incorruptible, aren't you? You won't kill me out of some misplaced sense of selfrighteousness... and I won't kill you because you're too much fun. We're going to do this forever.

A podobně i v jiné scéně:

BATMAN: Then why do you want to kill me?
JOKER: I don't want to kill you. What would I do without you? … You. Complete. Me.

Film Dark Knight ukazuje střet dvou principů, chaosu a řádu. Spor sil, které zde budou vždy. Film tvrdí, že k ochraně řádu je mnohdy potřeba mimořádných prostředků. To je ukázáno na více místech, nejen skrze hypermoderní Batmanův odposlouchávací přístroj, který pomocí mobilních telefonů dokáže sledovat a odposlouchávat každého ve městě (a po svém využití je zničen), ale i v neustále se vracejícím tématu selhávání „řádných“ lidí v boji s Chaosem. Sice souhlasím s tím, že poslední příběh Batmana obsahuje „varování před nebezpečím odstranění bariér, které nám vláda práva klade v liberálních demokraciích“, ale dle mého názoru film říká především to, že mimořádné posunutí těchto bariér je k ochraně Řádu často nezbytné.

W jako Wall Street?

Obecné paralely v rámci dvěstaleté a někdy z venku hleděno schematicky jednoduché politiky USA se hledají poměrně snadno. Paralelu prezidentů Bushe jr. a Trumana s jejich nepopularitou, vedením ne zcela úspěšné války na druhém konci světa (Korea, Irák) či soubojem s amorfním nepřítelem (komunismus, terorismus) jsem použil v nedávném textu pro Revue Politika, ovšem častěji je v souvislosti se současným prezidentem USA používána paralela vůči administrativě Ronalda Reagana. K již známým přirovnáním bych na tomto místě doplnil vypuknutí finanční krize během druhých funkčních období obou prezidentů, vyvalení finančních skandálů z kanceláří na Wall Street a jméno Oliver Stone.
V současné době vstupuje do kin Stoneův film W., který dle ohlasů konzervativců asi nebude tak smířlivý, jak režisér původně ohlašoval. Zábavné by to však být mohlo... Zdá se, že hlavní téma filmu je síla, která dokázala (alkoholika) Bushe jr. dotáhnout až Bílého domu. Že by to byl Bush sr.?

W. (2008)

O dvacet let dříve za vlády Reagana natočil Oliver Stone nejspíš lepší z obou filmů, který reagoval na tehdejší kolaps akciových trhů, obrovské schodky rozpočtu USA a skandály na Wall Street (stále velmi aktuální témata). Příběh s duem Michael Douglas a Charlie Sheen je sice na The New York Times A. O. Scottem v zásadě hodnocen jako "conventional Hollywood melodrama about rise and fall...", ale je přidána i řada komentářů, které dávají pádné důvody k shlédnutí. Od kvalitních hlášek (If you need a friend, get the dog.), poutavého děje, skvělého Douglese, až k vykreslení vrcholku kapitalismu 80. let a jeho vládců či k přesahům do klasiky anglické literatury. S tím posledním si pan novinář asi trochu zapřeháněl, ale jinak jde o kvalitní okénko do světa za zrcadlem a možná lepší volbu v rámci Stoneova provokativního díla.

Wall Street (1987)