Abraham Lincoln: The Superhero

Máme dnes v USA Den prezidentů (Presidents Day, někdy Presidents' Day nebo President's Day). Nejde totiž jen o narozeniny George Washingtona (22. únor 1732), ale slaví se i ostatní prezidenti, hlavně Abraham Lincoln (12. únor 1809). Když se ale podíváte na IMDb a jejich oslavu prezidentů, najdete kromě Project X nebo Ghost Rider také Abraham Lincoln: Vampire Hunter. CO TO JE? Je Hollywood na steroidech?

Překvapivě ale, Abraham Lincoln je v USA opravdu superhrdina. :) Pro fanoušky Star Treku (Ocelote?) je to možná známý fakt (viz epizoda "The Savage Curtain"), ale pro běžné smrtelníky, jako jsem já, poněkud překvapení. Na webu IMDb jsou stovky filmů s Abem, a nejen historické kousky, na webu Grand Comics Database jsou desítky titulů, jako "Abe Lincoln Comics", "Nuclear President" nebo "Lincoln: The Liberator of Mankind". Ostatně Lincoln lovec upírů je již (údajně) úspěšná kniha. 

Grahame-Smith, author knihy, k Lincolnovi dle webu Hero Complex řekl:

Here was this guy who came from absolutely nothing – no connections, no money, no education – and through the power of his sheer intellect and determination, achieved the highest office in the land and then saved that land. He is as close to an actual superhero as this country has ever seen.

Ostatně není moc amerických prezidentů, které by vzýval jak prezident Obama, tak i ultra-Republikán Bill Oreilly. Takový prezident musí mít nadpřirozené schopnosti... Jak píší autoři Hero Complex:

Almost all of our national icons have collected their share of tarnish. Washington and the other Founding Fathers are tainted by their ownership of slaves. Both Roosevelts, Teddy and Franklin, have been reviled by right-wingers lately for their interference in free markets. And let’s not even start on JFK. But Lincoln is the president everyone still admires in our hyper-partisan country. He is the one Republican even Democrats are willing to claim. 

... možná s výjimkou Reagana, který má právě pěknou výstavu v National Portrait Gallery v DC, o tom ale až přístě. Ještě snad, jak jsou na tom čeští prezidenti a jejich nadpřirozené schopnosti? Václav Klaus má schopnost lámat prsty pouhým dotekem, to jsem si vyzkoušel v Heritage Found na vlastní kůži. Ale co ostatní? Masaryk? Pro mě osobně získal magickou auru v roce 1997, kdy si jeho fotky dala na booklet svého Album of the Year skupina Faith No More. Hlouběji se do tohoto tématu ale pouštět nebudu... snad někdy jindy.

Stárnu...

Před časem jsem si ověřil, že čas prostě člověk nezastaví. Jel jsem do Frisca na koncert čtyř kapel, z nichž mě zajímala přesně polovina - experimentující Němci The Ocean a američtí prog-brusiči Between the Buried and Me (stravitelná skladba na ochutnávku tu). Zbývající dvě kapely nemá ani cenu jmenovat, hrají něco jako technický death-grind, tedy styl, se kterým se normální člověk nemá šanci za celý život setkat. Koncert začínal v klubu Slim's v osm večer, The Ocean jsem tipoval na druhé hvězdy večera, o ony dva chlívy jsem neměl zájem, tak jsem si říkal, že když přijdu ve tři čtvrtě na devět, tak akorát dohraje nějaká první šílenost. Bohužel jsem dorazil za doznívajících zvuků saxofonu na rozlučku The Ocean... Místo očekávané posloupnosti chlív-chlív-dobrý-dobrý (nebo aspoň chlív-dobrý-chlív-dobrý) přišlo dobrý-chlív-chlív-dobrý, což mě moc nepotěšilo, jelikož jsem měl před sebou dvě žumpy v řadě. Ale kde jinde než v ulítlém San Franciscu zažít pořádnou divočinu. Nějak tomuto stylu hudby nerozumím, kluci hrát jistě umějí (hlavně rychle), ale jaksi to postrádá smysl. A silácké proslovy mezi songy o pivu, hulení a masturbaci jsem nikdy neprožíval. Naštěstí koncertní sety těchto kapel se moc neprotahují, některé skladby trvají třeba sedm vteřin, za něž kytaristé stihnou přehmátnout tolikrát, co běžně ve čtyřminutové písničce.

Na rozdíl od klubů v ČR se dodržuje časový rozvrh a nekouří se, obojí považuji za velké plus.

BTBAM jsou sympaťáci, stylově skáčou od stravitelných až po extrémní žánry, staví na vysoké hráčské zručnosti, hlavně basáka je radost sledovat. Protože jejich skladby mají často přes deset minut, jsem schopen si pamatovat jen fragmenty. Hlavním odpuzujícím faktorem je asi zvířecí projev zpěváka, který se občas pokouší i o čistý zpěv, ale zas tak mu to nejde. Vše naštěstí vynahrazuje energií, plus do hudby BTBAM se jeho řev hodí. Vrchol koncertu vynikající, kluci sympatičtí, odezva publika vřelá, i přes zákaz se skákalo z pódia takřka nepřetržitě, kotel vřel, prostě vše co má nemainstreamový zážitek obsahovat... Po každodenní četbě rozsudků a komentářů rozsudků jsem si potřeboval trochu vyčistit hlavu, což se povedlo. Jen ten půlhodinový ostrý klus bočními ulicemi s občasným přeskakováním bezdomovců, abych celý zpocený taktak stihl poslední bus do Berkeley, si klidně příště odpustím.

V září mají být Between the Buried and Me spolu Animals as Leaders v Bratislavě a Vídni, tak si zážitek asi zopakuji.

Foto: BTBAM.

GY!BE!

Hudební scéna v San Franciscu nezůstává své pověsti nic dlužná. Jak na vlastní kůži zjišťuji, příště si raději koupím lístek s přirážkou v předprodeji. Na Dredg jsem se dostal, ale bylo plno, Neurosis vyprodáno a s brekem bez mé účasti, nyní na Godspeed You! Black Emperor rovněž vyprodáno. Naštěstí jsem dostal spásný nápad a namířil si to z konce více než stometrové fronty lidí s lupeny rovnou ke vchodu, kam se právě vrátilo pár nevyzvednutých rezervací. GY!BE jste mohli v lednu vidět v Praze za našponovaných 650 Kč, v SF lístek přišel na 25 USD. Podobný nepoměr pamatuji třeba ze Sepultury, v Brně za 900, tady stojí myslím pod 30 USD. S cenami CD či knih je to obdobné.

V SF se koncerty konají v krásných meziválečných sálech, na Warfield se jen letmo mrkněte, tak to tam opravdu vypadá. Kam se hrabou naše komunistické kulturáky.

Godspeed You! Black Emperor jsem nijak zvlášť neznal, jejich kultovnímu renomé jsem ale jako občasný příznivec žánru s názvem post-rock nemohl uniknout. Klidně si GY!BE můžete pustit na myspace v práci, po většinu času nebude hudba působit nijak rušivě. Odehrává se v intencích minimalismu, na zvukové smyčky se hromadí postupně další vrstvy, celá masa pomaličku graduje až do finální erupce, kdy si budete asi i podupávat a pohazovat hlavou. Na albech vás čekají dvacetiminutové čistě instrumentální eposy, ale zážitek doma a na koncertě se nedá srovnávat. Živě vidíte, jak se hudba krásně vrství, dvoje bicí, čtyři kytary, baskytara, výrazné housle a občas kontrabas, to už je slušný ansámbl. První ambientní pramínky se slévají polehoučku do sebe, řeka mohutní a v závěru vás čeká už docela impozantní veletok. Chvíli oddech a pak celé nanovo, ale tentokrát s ještě vyšší intenzitou. Avantgardní podívanou skvěle dokresluje promítání na plátno (ukázka zde), které není pouhým přídavkem, ale neoddělitelnou součástí nevšedního, více než dvouhodinového zážitku. Velmi vydařené prezentace mají ostatně i představitelé tvrdších odnoží post-rocku (tu škatulku nemám moc rád, ale co nadělám) - klasikové Neurosis nebo čeští Lvmen.

Kdybyste byli z GY!BE moc vyjevení, tak zkuste japonské experimentátory Mono, jsou trochu přístupnější a v jejich skladbách se toho většinou děje trochu víc, není zde občas hluchých třeba pět minut.

Foto: wordpress.com.

Harry Potter jako globální byznys

Svět Harryho Pottera? To nejsou jen knihy a filmy, ale od roku 2001 také nová forma globálního popkulturního byznysu, kterou si na mladém čaroději vyzkoušely americké nadnárodní korporace. Nové způsoby propagace, využívání synergického efektu a vytváření oligopolů v zábavním průmyslu jsou jen některé z trendů, urychlené Harryho úspěchem. S příchodem závěrečných dílů filmového dobrodružství čarodějů z Bradavic můžeme bilancovat. Kam se za poslední dekádu posunul globální byznys se zábavou?

Více na Finmag.

Photo: ČTK

Pražský srpen 68 v Berkeley

V úterý jsem splnil občanskou povinnost a oslavil státní svátek (v ČR už bylo 17.). Ve zdejším krásném salónku univerzitní knihovny se otevírala výstava fotografií k 21. srpnu 1968. Tehdy devatenáctiletý Paul Goldsmith si to namířil z izraelského kibucu do revolučně naladěné Paříže a v srpnu pokračoval do Prahy. Do naší metropole dorazil na skútru a noc z 20. na 21. srpna strávil na kolejích, kam jej pozvali studenti, které náhodou potkal. To ještě ani zdaleka netušil, co jej příští den čeká. Hluk hranatých železných maringotek nebojácného Američana vytáhl do akce a mladík s fotografickým nadáním a kvalitním přístrojem vystřílel celkem pět rolí. Vedle série Josefa Koudelky asi neexistuje obdobně rozsáhlá fotodokumentace srpnové invaze. Paul Goldsmith na zahájení výstavy vykládal, jak o snímky téměř přišel, když mu aparát vytrhl z ruky nějaký sovětský voják a hodil jej na zem, naštěstí však foťák i snímky přežily. Hned následující den odjel Paul do Německa, fotky poskytl agenturám a příští týden již jeho snímek zíral na svět z obálky známého týdeníku Newsweek. Goldsmith má zdařilé internetové stránky, obzvláště doporučuji desetiminutovou projekci, která běžela i při vernisáži. Snímky komentuje mimo jiné bývalá ministryně zahraničí Condi Rice, celá prezentace je podbarvena pěknou hudbou, úplně mě mrazilo v zádech.

Po ukončení oficiální části jsem se s Paulem Goldsmithem dal do hovoru a říkal, že by moc chtěl, aby se v Praze uskutečnila výstava jeho fotek. Kdybyste někdo měl nápady, či přímo možnost zajistit dostatečně reprezentativní prostory, případně financování výstavy, sem s nimi.

Když už jsme u fotografií, pro trochu otrlejší doporučuji sérii snímků dokumentující dětskou práci z různých koutů Země.

Foto: http://paulgoldsmithphotography.com

Kulturní zápisník

Po docela odvazovém streetfestu na slavné hippie ulici Telegraph Avenue a smyčcových virtuózních experimentátorech Kronos Quartet, kteří prosluli třeba i spoluprací s Nine Inch Nails, jsem opustil hranice Berkeley a vydal se za koncertní kulturou do jeho předměstí - San Francisca.

Nalákala mě sestava v čele s Dredg a Circa Survive, obojí příjemně poslouchatelné rockové záležitosti, které již dávno opustily podzemní vody. První pozitivní překvapení mě čekalo u vchodu do sálu, kde mou peněženku opustilo jen dvacet dolarů. Lehčí šok přišel při vstupu do sálu The Regency Ballroom, bohatě zdobeného prostoru starého sto let s více než dvacítkou (kvazi)křišťálových lustrů z přelomu 19. a 20. století. Hodně, hodně načančaný kulturák. Do třetice všeho dobrého, koncert začal v sedm hodin, jak bylo v programu slíbeno. Jaký to rozdíl oproti českým luhům a hájům, kde se oficiálně má zahajovat v sedm, v osm přijede první kapela, o půl deváté bubeník zjistí, že má proraženou blánu a nemá náhradní, po půlhodině obvolávání kamarádů se nějakým zázrakem cosi sežene, další půlhodinu se zvučí a v deset můžeme začít. Vlivem dalších průtahů a pár uspávacích moků odjíždíte dvojkovým rozjezdem, aniž byste dožili vystoupení hlavní hvězdy. Tak to naštěstí není americká varianta, vše běželo zcela profesionálně, bez průtahů.

Další překvapení na mě čekalo při pohledu na osazenstvo - na rockové koncerty se tu chodí na rande. Párů se vyskytovalo nenáhodně hodně, stejně jako dámského osazenstva. V ČR se jedná o poněkud maskulinnější zábavu. I když na druhé straně, účinkující jsou krásní a hudba přístupná, na takovou doma moc nechodím, tak můžu mít docela zkreslený pohled. Konečně k muzice...

První předkapelu jsem kromě pár náhodných poslechů na Myspace blíže neznal, ale i přesto se pro mě stala nejzářivější hvězdou večera. Animals as Leaders zaujmou už instrumentálním obsazením - dvě osmistrunky a bicí, komplet bez zpěvu. Tedy čistě instrumentální záležitost, ukázkové jízdy po hmatníku, artistické obouručné pidlikání, které vychvaluje i největší kytarová onanista všech dob Steve Vai. Nelenil jsem, zakoupil CD a dokonce i nějaký hadřík na sebe. Chcete-li vidět jednu z mých nejoblíbenějších kapel současnosti, vizte nový videoklip (ostřejšího nástupu se nelekejte, záhy odezní; v celé skladbě se skrývá tolik motivů, že vyžaduje vícenásobný poslech).

Následující Codeseven mě nijak extra neoslovili, charakterizují se jako alternative / ambient / experimental, což jim neupírám, mě zaujal maximálně velmi nervově vypjatý přednes zpěváka.

Z celé sestavy jsem se nejvíce těšil na místní klenot Dredg. Chytrá rocková uvolněná hudba, která má šmrnc, a i přes neoddiskutovatelný hitový potenciál mnoha skladeb máte stále co objevovat (recenze dvou alb, s nimiž se zcela ztotožňuji, vizte zde a zde). Chtějí-li ctěné dámy překvapit tím, že znají něco s kytarou, pak Dredg jsou jasný tip, důkaz místo slibů! Živě jsou samozřejmě trochu neuhlazenější, písně přímočařejší, mají drajv, ale stále dokáží pohladit. Jen mě trochu vyděsila skladba pro připravované album, na můj vkus už moc tančírna (video z "mého" koncertu zde - můžete vidět, že zpěvák i live zcela suverénní).

Hlavní hvězda večera Circa Survive přišla se solidní světelnou show, dvě velké plochy vás neustále bombardovaly jak při výslechu v necivilizované krajině. Zdejší popularitu si kluci zasloužili, téměř dvě hodiny v plném nasazení, což nechápu zvláště u zpěváka, který má dost specifický uječený projev. Hladina poslouchatelnosti je pro nepřipraveného nastavena o něco náročněji než u Dredg, ale stále to jde lehce zvládnout - zaskočit vás může snad jen chvílemi vyšponovaný zpěv, náhlé změny rytmu a drobná chaotičnost. Linku si však najdete docela lehce, nevypočitatelnosti třeba Mars Volta rozhodně Circa Survive nedosahují. Jedny z hitovějších skladeb vizte tu či tu, lehce střelenější zde (ale aspoň okusíte atmosféru na koncertu). Celkově velmi vydařený večer v naplněném klubu, krásná tříkilometrová procházka nočním vylidněným Friskem na bus zpět do Berkeley zážitek jen umocnila.

Příští měsíc doufám dodám report z vystoupení Johna McLoughlina a v lednu mě čekají Neurosis.

Nenechte si ujít!

Omlouvám se za nadměrné okupování našeho kolektivního blogu, ale dnes prostě nejde jinak. Nějakou náhodou jsem se dostal na předpremiéru snímku "Inside Job", který by měl v říjnu osvěžit plátna (amerických) kin. Pokud se náhodou dostane i k nám, rozhodně se na něj vypravte. Snímek sbírá skvělé kritiky (už je dokonce i na IMDB) a vřelého přijetí se dočkal na několika festivalech, včetně Cannes. Já jsem měl to štěstí, že v Berkeley se promítání účastnil a na dotazy odpovídal režisér Charles H. Ferguson, jenž má za sebou již dokumentární film o válce v Iráku, za který si vysloužil nominaci na Oskara. Narativní stránku dokumentu o finanční krizi obstarává Matt Damon, ten se však zřejmě dnes neúčastnil, soudě alespoň dle absence lehce postpubertálních dívek.

Ferguson není žádné ořezávátko, vystudoval matematiku na Berkeley a doktorát má z politologie na MIT, tudíž o fungování amerického politického systému bude něco vědět. Film pojednává primárně o krizi, jejíž dopady stále ještě dusí takřka celý svět, ale sekundárně i o stavu demokracie v současném světě a USA zvláště. O některých záležitostech kultury či morálky můžeme nechat promluvit hlas lidu, ale o tom, kam potečou peníze, mraky peněz, rozhodují velcí kluci, do toho nikdo další kafrat nebude. Přínosné je, jak autor ukazuje, že se skutečně něco změnilo až v posledních letech, kdy si půjčit na dům mohl takřka každý. Režisér haní celý systém, ale přiznává, že lepší alternativu nemá. Kladně hodnotím, jak se kritika lacině nestrefuje jen do Bushovy administrativy, ale své si schytá i Obama, který strukturu, jež pomohla dovést Spojené státy do současného stavu, nerozprášil, ale nechal si u sebe jako blízké poradce. Některé zájmy jsou prostě příliš zakořeněné, než by se daly snadno zpřetrhat.
Moc nechápu, jak se režisérovi povedlo dostat před kameru takovou plejádu hvězd, ale na prostoru dvou hodin defilují ministři, nejvýše postavení lidé z IMF, George Soros či přední ekonomové typu Nouriela Roubiniho. Další významní ekonomové z pochopitelných důvodů, které vám budou jasné po zhlédnutí filmu, bohužel vystoupit odmítli. Přišel jsem tak o pár iluzí o akademickém světě. Víc neprozradím.
Po cestě nočním kampusem jsem míjel místo, které se krátce mihlo i ve filmu, a představoval si pěkné promítání na FSS, kde nám Vladan Hodulák vysvětlí, proč to je ve filmu celé špatně.

PS: Dokumentární týden pokračuje, ale "Countdown to Zero" věnuji jen kratičkou zmínku. Ve filmu mluví takoví hybatelé druhé poloviny 20. století jako Jimmy Carter, Zbigniew Brzezinski, Robert McNamara či Michail Gorbačov, ale Inside Job se mi navzdory delší metráži líbil stejně víc (v čemž se shoduji s IMDB, ale tam zřejmě do hodnocení dost promlouvala ideologická stránka věci). Countdown to Zero sice prezentuje místy velmi zajímavé investigativní postřehy, ale film neplyne tak hladce a místy jsou nadbytečně prezentovány názory "z ulice". Navíc je jasné, že snímek není neutrální, což ale na druhou stranu nijak neškodí, jen s tím musíte počítat a podívat se na věc i jinou optikou.

Obrázek: Ioncinema.

The Power of D’oh!

Pro letní anglické číslo časopisu Socioweb jsem si dovolil napsat text o seriálu Simpsonovi z hlediska politiky - The Power of D’oh! The Simpsons and the Representation of Politics in American Popular Culture.

Z editorialu dr. Pata Lyonse: The spotlight changes in the next article as Lukáš Hoder addresses using a critical qualitative perspective how products of American popular culture have a global effect. The specific question posed is how The Simpsons representation of reality might influence popular conceptions of politicians and the political system at the global level? Academic analyses of international successful cultural products such as Harry Potter and The Simpsons may aid understanding of global politics. This ‘critical geopolitical’ perspective argues that the global influence of The Simpsons lies its ability to (a) shape how international audiences perceive contemporary American society and (b) what specific social, political and economic issues to think about.