Slzy dojetí a USA ve střední Evropě

Vystaveno s laskavým souhlasem vydavatele Prager Zeitung, kde tento text původně vyšel 6. 11. 2008

Málokdo by asi čekal, že při prezentaci odborné knihy z prostředí mezinárodních vztahů mohou propuknout city v takové míře, že se někteří diskutující neubrání slzám. Na druhé straně, dojde-li na problematiku vztahu střední Evropy a Spojených států, pak je v posledních letech spíše příznačné, že debatu ovládají emoce, než cokoli jiného. Diskuse, která se před nedávnem odehrála v Americkém centru při prezentaci výborné publikace z dílny Europea, věnované vnímání Spojených států v regionu střední Evropy, budiž toho důkazem. Pestrá směsice odborníků na danou problematiku, vysokoškolských pedagogů, politiků či českých emigrantů ve Spojených státech se v diskusi uchylovala k termínům jako „vděčnost“, „závist“, „malost“, „hegemonie“, „anti-amerikanismus“, což ukazuje, o jak nesmírně citlivé a rozporuplné téma se v současnosti jedná. I na ty slzy došlo.

Otázka možných podob vztahu ke Spojeným státům byla ve středoevropském prostoru vždy poměrně živá. S výjimkou Slovenska v období vlád V. Mečiara však v devadesátých letech v podstatě nepronikla na exekutivní či politickou úroveň. Naopak, zahraniční politika středoevropských (tzv. Visegrádských) zemí byla charakterizována základním konsensem, který spatřoval hlavní zahraničněpolitické pilíře v integraci do evropských i atlantických politických, hospodářských a bezpečnostních struktur. Heslem byla „euro-atlantická integrace“ a pevná vazba na Spojené státy v tomto úsilí hrála jednu z vůdčích rolí. Proč se tedy v posledních letech setkáváme s tak radikálním nárůstem principiálních politických konfliktů ohledně USA? Jak se mohlo stát, že zahraniční politika a vazba na Spojené státy může vévodit politickým kampaním, když navíc průzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že zahraniční politika stabilně figuruje na zadních místech v žebříčku popularity politických témat?

Důvody lze pochopitelně hledat jak v mezinárodním tak domácím politickém vývoji. Základní shoda o zahraničněpolitickém směřování Visegrádských zemí, to znamená co nejpevnější vazba jak evropská tak atlantická, byla v devadesátých letech nejen záležitostí vlastního rozhodování politických elit, ale byla rovněž umožněna absencí zásadnějších trhlin v euroatlantickém partnerství jako takovém. Této euroatlantické harmonii učinila nejpozději přítrž Spojenými státy vedená invaze do Iráku v roce 2003. Ta nejen, že oddálila Evropu od USA, ale znamenala také rozdělení v rámci Evropy samotné. Co víc, konec euroatlantického konsensu postavil před dosud nepoznané dilema i politické reprezentace ve středoevropských zemích. Středoevropské vlády a politické strany najednou čelily rozhodnutí, zda jít se „starou“ Evropou, kterou reprezentovaly zejména Německo s Francií, tedy klíčové státy při procesu vstupu visegrádských zemí do EU, nebo se Spojenými státy, které byly pojímány jako hlavní garant evropského a středoevropského bezpečnostního uspořádání. Navzdory tehdejší často i vyhrocené debatě se nakonec každá z visegrádských zemí rozhodla přidat na stranu „koalice ochotných“ a podpořit Spojené státy proti Iráku, a to i navzdory mínění většiny evropské a středoevropské veřejnosti. Nejpozději od této doby se ze vztahu ke Spojeným státům stala věc veřejná a politická.

K diferencovanému přístupu k zahraniční politice ve střední Evropě také zásadně přispěl samotný vstup do EU v květnu 2004. Vlády a politické strany najednou byly nuceny přijmout spoluzodpovědnost za vnější vztahy EU a za osud Evropské unie jako takové, což s sebou nese o poznání pestřejší a rozsáhlejší paletu zahraničněpolitických rozhodnutí. Po ideové byl cíl vstupu do euroatlantických struktur vcelku pohodlný, po roce 2004 však byl nahrazen rozmanitým, náročnějším a důslednějším hledáním vlastní zahraničněpolitické identity. A hledání s sebou nese diskusi. Je totiž bláhové, a ještě spíše dokonce nebezpečné, domnívat se, že může existovat jedna dobrá, racionální, odborně vypočítaná zahraniční politika. Naopak, zahraniční politika je – a měla by být – záležitostí demokratického procesu, deliberace, nejistoty ohledně správného rozhodnutí, zodpovědnosti a v neposlední řadě by měla být spojena s mnoha názory. Zahraničněpolitické volby jsou následkem partikulárního vnímání mezinárodní politiky, představ o správném uspořádání světa a místa reprezentovaného státu v něm. Proto se v současné době tak radikálně liší názory na politiku Spojených států a na to, jak na tuto politiku reagovat. Proto vlastně ani nemůže být nalezen skutečný konsensuální základ pro zahraniční politiku. V demokratických zemích je tento stav dostatečný a možná i žádoucí, neboť nepřeje extrémům.

Existuje však jedno velké ALE. Bohužel totiž, jak už to někdy bývá, bez výjimky všechny relevantní politické strany států Visegrádské skupiny učinily ze zahraniční politiky rukojmí domácího politikaření, zneužívajíc zásadní zahraničněpolitické volby pro voličskou mobilizaci či přímo pro vnitrostranické pletichaření. Taková strategie se nemůže než promítnout do zvýšeného zájmu a citlivosti veřejnosti o zahraničněpolitické rozhodování. Potud dobře – zájem veřejnosti je pro demokracii klíčový. Je-li ovšem cílem politických stran polarizace veřejnosti, tvorba možných proti-amerických či proti-evropských sentimentů a jejich následná politická kapitalizace, pak je možnost jakékoli diskuse v podstatě paralyzována. Takový trend k demokratickému uchopení zahraniční politiky rozhodně nepřispívá.

Problematika vztahu ke Spojeným státům se přitom promítá v podstatě do všech významnějších zahraničněpolitických rozhodnutí, jako byla otázka Kosova, Gruzie, evropské obranné politiky, energetické bezpečnosti, a v první řadě pochopitelně otázka prvků americké protiraketové obrany v prostoru střední Evropy. V budoucnu tedy nemusí dojít ani na kontroverzi podobnou té, jíž jsme byli svědky v roce 2003, aby se ukázalo, že země střední Evropy rozhodně nebudou schopny přispět ke stabilizaci, ani ke konstruktivní diskusi. Taková diskuse totiž neprobíhá ani uvnitř těchto zemí samotných. Pro EU i pro budoucího presidenta Spojených států by mohla tato situace vést k zamyšlení. Ne snad, že by Visegrádské země hrály nějakou zvláště významnou roli v mezinárodní politice. Spíše naopak. Přesto však lze říci, že se například profilují jako země se zvláštním vztahem k východnímu a jihovýchodnímu sousedství EU a v tomto směru i usilují o významnější podíl na strukturování vztahů EU a NATO vůči tomuto regionu, Ukrajinu, Gruzii, Srbsko a Kosovo nevyjímaje. Tyto regiony jsou jednou z klíčových oblastí sousedství EU, a patří mezi zájmové oblasti Spojených států. Vypočitatelný a spolehlivý partner ze střední Evropy by jistě mohl přijít vhod. Navíc, v minulosti se středoevropské země osvědčily jako věrný spojenec Spojených států, a to nehovořím pouze o Iráku, medializované otázce českého „radaru“ či polských „raketách“.

Závěrem lze tedy říci, že debaty o zahraniční politice a vztahu ke Spojeným státům musí být emotivní a zapálené, neboť se jedná o témata celospolečensky vitální. Dokonce i na slzy může dojít, jako nedávno v Americkém centru. Je však v zahraničněpolitickém zájmu Visegrádských zemí, i v zájmu širšího mezinárodního prostředí, aby na politické úrovni byla tato diskuse vedena sice zapáleně, ale zároveň zodpovědně a státnicky a s vědomím, že bez alespoň minimální kompromisu to asi nepůjde.