Desetileté namlouvání ČR a Mezinárodního trestního soudu

"Za sebe se zdržím hlasování o této věci. Myslím si však, že by bylo lépe přerušit jednání o tomto bodu do doby, dokud nedojde k ratifikaci Římského statutu nejméně dvěma dalšími stálými členy Rady bezpečnosti. To také navrhuji."

"Vyžadovat, prosím, aby bylo přerušeno do doby, až další dva stálí členové ratifikují Římský statut… Já bych si dovolil poznamenat, že to znamená posunout rozhodnutí o Mezinárodním trestním soudu na den svatého Dyndy, protože každý z nás ví, že další stálí členové Rady bezpečnosti, mimo Velké Británie a Francie, které - to chválím - už hodně udělaly, to prostě neudělají. To nám musí být jasné."

K této debatě došlo na půdě Poslanecké sněmovny minulý čtvrtek mezi poslancem Exnerem a ministrem Schwarzenbergem. Exnerův návrh nakonec neprošel a Poslanecká sněmovna vzápětí poprvé ve své historii vyjádřila souhlas s ratifikací Římského statutu Mezinárodního trestního soudu. Stalo se tak po 10 letech od doby, kdy byl návrh ŘS přijat na Římské konferenci a byl zahájen ratifikační proces.

Je už notoricky známé, že za těchto deset let stačily ratifikovat všechny země EU s výjimkou České republiky, i v širší Evropě jsme zůstávali sami po boku Ruska, Turecka, Moldávie, Běloruska, Ukrajiny... Příčiny našeho dosavadního odmítání jsou směsicí politických (nepřistoupily Spojené státy, nerealizovatelnost cílů ICC) a právních důvodů (nesouladu s ústavním pořádkem ČR - imunity ústavních činitelů, amnestie/milosti, vydávání občanů do zahraničí a další). Obávám se ale, že především většina poslanců o fungování ICC valnou představu nemá a ani ji neprojevila, proto byl postoj jednotlivých poslaneckých klubů, hmatatelněji než v jiných otázkách, formován postoji jednotlivců.

Co ale změnilo názor poslanců od roku 2000, kdy poprvé Marek Bendal vyhnal návrh na ratifikaci ze Sněmovny? Ukázal se od té doby ICC jako funkční a nezávislý nástroj? To spíše ne. Dostalo se mu větší podpory od ostatních zemí? To rozhodně ano, za 8 let byl ratifikovaný více než 90 zeměmi k dnešnímu číslu 108, nicméně Rusko, Čína i USA zůstávají stále stranou. Než pozorné vyhodnocování činnosti ICC našimi poslanci bych spíše viděl přičinu jednak v tlaku EU rostoucím s blížícím se předsednictvím, dále pragmatický přerod poslanců ODS, kteří po přebrání vládní zodpovědnosti nepotřebovali za každou cenu torpédovat každý návrh vycházející z pera vlády.

Ratifikace ale stále není u konce, doposud chybí podpis prezidenta. Z jeho dřívějších postojů k jiným mezinárodním otázkám by se dalo vyvozovat, že ICC nebude zvlášťe nakloněn. Je však otázkou, zda-li se odváží postavit se ústavní většině, které se doposud ratifikace těší. Nechme se tedy překvapit, zda se ČR opravdu stane 109. členskou zemí této instituce.