čtvrtek 28. ledna 2010

Miroslav Kalous: Vědci ve veřejné debatě, odborné blogy a Politica Mundi

V článku najdete pár mých úvah nad tím, jakou roli mohou sehrát akademici ve veřejné debatě, jak k jejich většímu zapojení můžou posloužit odborné blogy a závěrem jak si v tomto kontextu stojí Politica Mundi. K napsání článku mě vybudil komentář Huberta Smekala u článku o blogu v roce 2009, v němž si mírně povzdechl nad nízkou účastí lektorů z FSS ve veřejné debatě.

Povzdech lze totiž prodloužit a můžeme se pozastavit nad nízkou účastí vědců ve veřejné debatě ČR obecně. Já to vidím jako velkou škodu. Věda má, zdá se mi, i jiné úkoly, než pouze dobývat poznání. Jedním z nich je právě vstupovat do veřejné debaty a tu obohacovat. Obohacovat tím, co je vědě vlastní: důkladnou znalostí problému, jasností používaných pojmů, dobře vystavěným argumentem.

Konkrétní (mně blízký) příklad? Problém imigrantů ze severní Afriky, al-Qá'idy, islámu, politiky na Blízkém východě a teze o „střetu civilizací“. Všechny body jsou samostatné otázky, více či ještě více komplexní. Na komentářových stránkách seriozních deníků je však spíš pravidlem než výjimkou je směstnat do sebe, z této směsky se pak často, jaksi záhadně vyloupne silácký a velkou část reality míjející názor. Je tomu tak i proto, že komentující se obvykle vůbec nezajímají o dění na Blízkém východě.

Nesnažím se říci, že pouze odborník by si mohl nárokovat chytrý názor. Třeba aby ústavu vykládali pouze právníci specializující se na ústavní právo. Že funkce automaticky dokládá inteligenci nebo nedejbože neomylnost autora. Kdepak! Co chci říct je, že v uvedeném a stovkách dalších případů může akademik bořit mýty, vyzdvihovat opomíjená fakta, vyjasňovat pojmy nebo ukazovat souvislosti. V prvé řadě tedy dávat ku prospěchu svou nejdůležitější přednost: hluboké znalosti.

Ve svých úvahách pak vidím mírnou odlišnost mezi úlohou vědce a úlohou „intelektuála“. Veřejný intelektuál vystavuje především svoje názory, a nároky na jejich správnost více než s konkrétními znalostmi souvisí s jeho inteligencí (v osvícenském duchu chápanou jako schopnost používat rozum) a šířkou obzorů.

Sympatičtější mi je role akademika, ale ať tak či onak, obě vidím jako prospěšné. A je fakt, že u nás většina otázek a proudů veřejné debaty tyto postavy postrádá. Vzpomínám na slova Davida Václavíka (který je vedoucím Ústavu religionistiky FF MU) na loňské konferenci o náboženském radikalismu: zaujetí významnější pozice ve veřejném, tedy i mediálním, prostoru vyžaduje určité úsilí. Je třeba přizpůsobit jazyk, umět zjednodušovat a přitom neztratit ze zřetele podstatu (což je ale nakonec základní dovednost dobrého vědce), zvyknout si na dezinterpretace a u nás možná více než jinde také na kádrování (dodávám já). To, že málokdo má chuť se do tohoto pustit, asi pomůže vysvětlit malou roli českých akademiků ve veřejných debatách.

Odborné blogy

Stále více se součástí toho, o čem tu mluvím jako o veřejné debatě, stávají blogy. Vybavuji si slova Břetislava Dančáka, tehdy ještě šéfa Mezinárodního politologického ústavu, když jsme za ním s lidmi se Studentské sekce téhož ústavu před rokem šli s tím, že chceme založit blog. „Blogy? To je něco pro lidi, co nemají po večerech co dělat?“ reagoval. Byl to tehdy vtip, ale na každém šprochu…

Od té doby mi v RSS čtečce přibyla kupa odkazů na weby, které slouží jako médium pro úlohu akademiků popsanou výše. Například o Vánocích zmařili policisté USA pokus o teroristický útok, k němuž se posléze přihlásila al-Qá'ida na Arabském poloostrově. Ve dnech bezprostředně poté jsem hledal zdroj, který by mě jednak udržoval v obraze na skoro-denní bázi, ale zároveň mi poskytl krátké analýzy a odkazy na ještě podrobnější zdroje. Našel jsem Waq al-Waq, který se osvědčil tak, že získal od mé čtečky smlouvu na dobu neurčitou.

Píší ho dva autoři (všimli jste si, jak se převažující představa blogu jako výlučně one-(wo)man-show už přesunula do historie?), jeden je doktorandem na Princetonu, druhý je nezávislý novinář a analytik; oba mají s Jemenem bezprostřední zkušenosti. V nejžhavějších dnech jsem se dočetl jejich fundované komentáře ke zprávám k tisku a vlastní analýzy, sledoval live blogging slyšení ohledně Jemenu v senátu USA (senate testimony), kde jeden z autorů sám vystoupil, a dalo by se pokračovat.

Tento typ blogu představuje dobrou příležitost pro akademiky podělit se o své znalosti. Je to platforma, která umožňuje oslovit hodně lidí, a přitom se dá vyhnout problémům s mediálním prostorem naznačeným výše. Ano, účinnější je vystupovat v televizi nebo psát do novin. Ale jedno a druhé se nevylučuje, naopak, podporuje. U nás by o něco takového mohl být teoreticky větší zájem, protože zdejší seriózní média nenabízejí to, co zahraniční v určité míře umí (komplexní zpracování tématu, podrobnější práci s fakty a souvislostmi), tj. nepouštějí se do funkce filtru informací, s jehož pomocí by mělo být snazší vidět podstatu věci.

A co Politica Mundi?

Možná vás právě teď napadá, že do předestřeného modelu odborného blogu Politica Mundi tak úplně nepasuje. Pravda. Proč? Není totiž dostatečně tematicky vyhraněná. Pokud by pro autory byla důležitá čtenost blogu, v tomto bodě najdeme její limity. Guru použitelnosti webu Jakob Nielsen poukázal na to, že tematicky roztříštěné weby nedosahují návštěvnosti těch, které jsou monotematické. Spousta čtenářů-nováčků přečte na Politica Mundi jeden článek, a už se nikdy neobjeví, ostatní je nezaujaly. Specializované weby si snáz tyto čtenáře připoutají tím, že nabízejí články ze stejného soudku. A koho jednou nalákala sklenka Ryzlinku, rád si dá i druhou, zato na pivo hned poté mít chuť nebude.

Tematická nevyhraněnost znamená pro Politicu Mundi nevýhodu, ne absenci smyslu života. Jisté mantinely toho, o čem články můžou být, tu jsou a z dvouleté historie blogu vyplývá, že lidi s obecným zájmem o politiku k ní cestu najdou (celá řada prostě proto, že se motají kolem FSS). V USA si i takové blogy získaly značnou popularitu (Duck of Minerva). Jen si nelze dělat iluze o dopadu zdejších článků na veřejnou debatu.

2 komentáře:

Petr řekl(a)...

A jak by ses Míro postavil ke Gramsciho konceptu "organického akademika?" To co zde píšeš tam trochu směřuje, pokud ano, má to tak být, popřípadě je to dobře či, špatně? Ale to už asi záleží na normativní preferenci každého z nás..

Miroslav Kalous řekl(a)...

Měl bych asi potíže s kritickým zarámováním problému hegemonií, tj. že podle Gramsciho určití intelektuálové prezentují nějakou skupinu, a ta je buď v hegemonním postavení, nebo jde proti němu.

To, co píšu, že můžou vědci veřejné debatě nabídnout, platí stejně dobře i pro otázky v rámci daných mocenských struktur a nemusí jít nutně o kroky proti statu quo. Třeba kritizovat konkrétní kroky protiteroristické politiky vůči Jemenu, ale ne tu politiku samu nebo vůbec diskurs o terorismu jako takový.

Ale ty Gramsciho koncepty znám jen povšechně. Teď jsem si něco přečetl přímo od autora a vypadá to, že by mi ten článek pěkně ztrhal. Píše: "What are the “maximum” limits of acceptance of the term “intellectual”? Can one find a unitary criterion to characterise equally all the diverse and disparate activities of intellectuals and to distinguish these at the same time and in an essential way from the activities of other social groupings? The most widespread error of method seems to me that of having looked for this criterion of distinction in the intrinsic nature of intellectual activities, rather than in the ensemble of the system of relations in which these activities." A já v článku píšu: "...co je vědě vlastní..." :)