V současnosti je v USA možné pozitivně diskriminovat na základě rasy u příjmaček na univezity jen za účelem dosažení cíle univerzity ve smyslu rozmanitosti studentů. Jen to je soudci Nejvyššího soudu USA již od 70. let považováno za důvod, kterým je možné narušit princip barvoslepé rovnosti občanů. K tomuto principu se SCOTUS letos znovu vyjádří, když bude podruhé posuzovat věc Fischer. Jak jsem
na PM psal, proti tomuto argumentu nicméně existuje řada studií, které v rámci tzv. "mismatch efektu" ukazují, že i samotné menšiny, kterým má pozitivní diskriminace pomáhat, nakonec skončí s horším výsledkem v podobě menší úspěšnosti na obtížných vysokoškolských oborech, na které by se pozitivně diskriminovaní studenti jinak nedostali, a na kterých nakonec často ani neuspějí.
Jiným možným ospravedlněním pozitivní diskriminace by mohl být, a v jiných oblastech také z právního pohledu bývá, princip odčinění dřívějších křivd, kterých se bílá většina na menšinách dopustila. To sice v současnosti v oblasti přijímaček na univerzity ústavněprávně možné není, ale i tak existují zajímavé argumenty, které tímto principem nutnost pozitivní diskriminace zdůvodňují.
Jedním z proponentů tohoto argumentu je
Richard Rothstein z Economic Policy Institute ve Washingtonu DC, který k tomu nedávno napsal moc zajímavý
článek podpořený daty. Jádro argumentu zní v podstatě tak, že ve 20. století byly oficiální politiky státu rasově diskriminační vůči černochům, a to v oblasti podpory bydlení. Díky tomu bílá střední třída získala nemovitostní majetek, který jí pomohl na celé dekády dobudoucna, zatímco černá menšina k této pomoci státu přístup neměla. Je tedy opět na státu, aby se tyto konkrétní výhody, které v rámci rasové diskriminace ve 20. století přiznal pouze bělochům, pokusil černé menšině dodatečně odčinit a nahradit.
Níže centrální argument článku.
From the 1930s through the 1950s, the Federal Housing Administration guaranteed production loans to developers for construction of suburban subdivisions, on explicit condition that these projects be barred to otherwise-qualified black families. Nationwide, federal mortgage guarantees subsidized working- and lower-middle-class white families (many headed by returned war veterans) to flee urban neighborhoods for suburban communities whose racial exclusivity was government-enforced. Black veterans and other working families were openly denied such support, not only by prejudiced real estate agents, but by racially explicit public policy.
In the late 1940s and early 1950s, these suburban homes (for example, in places like Levittown outside New York City, Lakewood outside Los Angeles, and hundreds of other communities in between) typically sold for about $125,000 (in today’s dollars) and were easily affordable to working class families. With GI-Bill mortgages (no down payment required), suburban home monthly carrying charges were often less than rent that white families had previously paid in overcrowded urban apartments, the kinds of places where black families had to remain.
Today, these same Levittown or Lakewood homes sell for $500,000 or more. The white families who settled in these places gained, over the next few generations, some $400,000 in equity appreciation. Black families, denied this opportunity by de jure segregation policy, realized no such gains. African-American median family income today is about sixty percent of white median family income, but African-American median household wealth is only five percent of white median household wealth (including home equity). Families that gain home equity appreciation over several generations have many opportunities to convert that equity into more liquid wealth that can be used, for example, to pay for children’s (or grandchildren’s) college, or perhaps to support parents in retirement, relieving children of the financial pressure to do so. For white and black families with similar middle class incomes in 2007, the wealth of black families not attributable to present home equity was only twenty-two percent of that of white families.
Differences in family wealth thus have enduring effects on college attendance. These differences today are, to a great extent, vestiges of explicit twentieth-century federal segregation policy that violated the Fifth and Thirteenth Amendments to the Constitution. College admissions officers, ostrich-like, can favor students of all races and ethnicities whose families have little wealth for whatever reason. Such favoritism, however, is an inefficient means of remedying de jure segregation: it will round up many non-black students from low-wealth families. That is a worthy social policy goal, but is no substitute for remedying a history of state-sponsored racial injustice.
Příspěvky
