I Ty, Palgrave?

Ve svých příspěvcích bych rád občas vážené čtenářstvo obeznámil s texty, které jsem v poslední době přelouskal a pomohl vám v rozhodování, zda se do čtení dané knihy pustit či nikoliv.

V rámci příprav na doktorskou zkoušku jsem se prokousal mimojiné i skrze poměrně čerstvou publikací (rok vydání 2006) s vše- a zároveň nicneříkajícím názvem "Contemporary Europe", pod kterou je podepsáno editorské duo Richard Sakwa a Anne Stevens. Jedná se již o 2. vydání, takže bych očekával, že vydavatel Palgrave Macmillan na první edici netratil a zároveň se mu povedlo odstranit možné nedostatky. Bohužel, musím konstatovat, že takové množství chyb, co jsem v knize při zběžném čtení naleznul, bych od světové nakladatelské špičky nečekal. A od autorského kolektivu, rekrutujícího se z řad zejména britských profesorů, také ne. Zvláště při pohledu na oslavné ohlasy na obálce knihy.

Před pár lety mě při pohledu na publikace z Oxfordu, Cambridge či právě Palgrave jímal posvátný nekritický obdiv, který se však postupně podařilo odstranit. Dnes bych předpokládal, že se posuzovatelům knihy podaří v renomovaných nakladatelských domech ty největší kopance odstranit, avšak právě "Contemporary Europe" mě přesvědčilo o opaku. Nepustím se do stejně likvidační recenze jako kolega Petr Kaniok (PK: John Gillingham (2006) Design for a New Europe. Cambridge UP, Londýn. In: Politologický časopis, 2007, č. 4, s. 371-373), protože kniha se mi z celkového pohledu svým nápadem a šíří záběru zamlouvala, ale podělím se jen o "perly", které mě zaujaly. Vzhledem k tomu, že publikace nahlíží současnou Evropu také z perspektiv různých oborů, v nichž se nijak hluboce neorientuji, a navíc jsem ji četl ne zcela detailně, mám za to, že by pozornější čtenáři našli i jiné omyly.

Na první ohledání působí kniha velmi atraktivním dojmem, obsahuje řadu medailónků osobností, boxů s výkladem pojmů, tabulek, mapek a podobně. Čtivou formou se snaží pokrýt řadu aspektů "Evropy", od jejího historického pozadí (slovutný Robert Ladrech), přes integrační pokusy, ekonomii, sociální strukturu, bezpečnost, kulturu až třeba po politickou participaci a regionální politiku. To vše na úrovni, kterou bych nazval "totally introductory", vhodnou zejména pro zahájení bakalářského studia. Pokročilejší by již knihu odmítali, jelikož ví, že: ČR, Maďarsko a Polsko vstoupily do NATO v březnu 1999 (nikoliv v dubnu - s. 19); Rada Evropy se již značně pohnula oproti stavu, který ukazuje Box 1.4 na s. 23; summit Evropské rady se konal v Helsinkách v prosinci 1999, a nikoliv 2000 (s. 69); země V4 již nejsou členy CEFTA (vs. s. 188); Rada Evropy vznikla roku 1949 (ne roku 1948 - s. 188); maastrichtský chrám již také vypadá jinak, než ukazuje s. 191; kodaňská kritéria byla přijata v roce 1993, a nikoliv 1992 (s. 193); summit Evropské rady v Nice se konal v prosinci 2000, ne 2001 (s. 193); "evropskou ústavu" schválil v červnu 2004 nikoliv Konvent, ale summit ER (s. 194); první pilíř tvoří Společenství (plurál, nikoliv singulár - s. 194); Varšavský pakt a RVHP byly rozpuštěny v roce 1991 (ne 1990, s. 234); Olsen svůj paper vydal o 18 020 let dříve, než se uvádí na s. 285 (2001, ne 20021); Magellan své objevy učinil v první polovině 16. století, nikoliv ve století 15. (s. 285) a konečně Claus Offe míní svou trojí transformací transformaci politickou, společenskou a hospodářskou (nikoliv politickou, společenskou a národní, s. 290).

Věřím, že byste tento nikoliv úplně stručný seznam ještě rozšířili.

A na závěr přímo lafontaineovské ponaučení - důvěřuj, ale prověřuj! A to i v případech, kdy to nečekáš...