Divný metr

Pár let mi v mé pracovně viseli na nástěnce na plakátku dva pánové. Pravda, nebyli to jen tak nějací pánové, ale dvě značně kontroverzní postavy balkánských válek - reprezentanti bosenských Srbů Radovan karadžić a generál Ratko Mladić. Důvod, proč měli tu čest koukat na mne ze zdi, byl docela prozaický - byla to recese hnaná vzdorem vůči mediálnímu mainstreamu, kdy tupoučcí pisálci papouškovali propagandistické žgryndy Jamieho Shey a dalších nohsledů hnaných pochybnými motivy tehdejší demokratické admistrativy v USA. Aby bylo rozumněno - Srbové ráčili napáchat v 90. letech na Balkáně taková zvěrstva, že by měli cudně klopit zrak, a Karadžić s Mladićem byli hlavními tribuny srbských velmocenských tužeb na Balkáně. Mé vzdělání a rozhled jsou natolik dostačujícími, abych o tomto faktu nepochyboval. Nesnáším ale, když se neměří stejným metrem a právě tady touto chorobou výklady balkánských konfkliktů 90.let trpí jako máloco. Blbé antisrbství, démonizace srbského národa, národa úplně stejného jako většina národů světa - se svými slabšími stránkami i stránkami obdivuhodnými, neznalost reálií, dějin, souvislostí, to vše zaplevelilo náhledy na balkánské války jako nevyléčitelný mor. Není třeba se zde pouštět do paralel, že politika, kterou si Srbové vysloužili bombardování silami NATO, je zcela běžným pracovním postupem izraelských sil na palestinských územích. Srovnávání s čečenským konfliktem je zcela nepřípadné - ruské válečné zločiny jsou neporovnatelně surovější a ignorantštější.
Karadžić a Mladić viseli v mé pracovně jako vzdro, jako recese, jako vyjádření nelibosti provokativním způsobem. Dlužno dodat, že jsem toužil sehnat také plakátky Anteho Gotoviny, Caca či Ramushe Haradinaje, bohužel se jedná o artikl nedostatkový. Gotovinu bych asi sehnal, ale do Chorvatska válet se na pláž nejezdím a pověřit nákupem např. moji sestřenici by bylo srovnatelné s pověřením nákupu a výběru grafické karty do PC mé maličkosti... A mým snem byl portrét Carly del Ponte nad nimi...
Ani jeden z pánů už v mé pracovně nevisí. Dozvěděl jsem se totiž, že chodily anonymní stížnosti, cože je to za pořádek, že dr. Šmíd má ve své pracovně portréty mezinárodně hledaných válečných zločinců. Pomiňme nyní presumpci neviny (byť jsem si jist, že vina obou pánů je vcelku dobře dokazatelná) a fakt, že anonymní stížnosti by mě nemusely zajímat, protože nemá - li někdo odvahu sdělit svůj názor přímo oponentovi, nezaslouží si respekt. Stejně tak pomíjím, že u stěžovatelů může jít o osobní zášt vůči mé osobě.
Meritem věci a mého rozhořčení, a to značně rezignovaného rozhořčení, je fakt, že se ozývají na tyto dva pány. Jsem skutečně niterně přesvědčen, že kdyby mi tam visel Gotovina, nikdo neřekne ani popel, protože ho prostě nepozná, stejně jako třeba další zločince balkánských válek Haradinaje či Thaciho. A především jsem skutečně niterně přesvědčen, že kdyby tam visel Guevara nebo jiný rudý vrah, který ale intelektuálnímu mainstreamu konvenuje názorově více, také by si nikdo nestěžoval.
A že někdo nechápe nadsázku - byť třeba hodně provokativní - to svědčí o jeho inteligenci.
Oba jsem sundal pro klid a proto, že jsem o to byl slušně požádán někým, komu jsem to vcelku rád splnil (už jen proto, že mi to nenařídilsilově...), ale svědčí to o tom, že některé pro mne znepokojivé vzorce v chování a myšlení jistých lidí dále přetrvávají...
Mmch. jsem zvědav, jaká se u mne dostaví reakce, až mi přijde na přednášku nějaký rozjívený studentík s Maem na tričku. S tím Maem, který má na svědomí tolik životů, kolik neměla celá Jugoslávie ani obyvatel !