středa 31. prosince 2008

Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze


Proč nemohu souhlasit s ofenzívou v Gaze

Co bylo v posledních několika letech dříve – teroristické útoky Hamásu, nebo izraelská „protiteroristická“ tvrdost? Tato otázka se může podobat známé hádance o slepici a vejci. Znám osobně řadu lidí kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že Izrael jedná v současných operacích v Gaze správně. Z jejich argumentace, která se stále nese v duchu nejrůznějších klišé, jsem ale již mírně unaven. Vždy si ale řeknu, dobrá, oni třeba neměli možnost zabývat se po patnáct let izraelsko-palestinským konfliktem a zažít ho na vlastní kůži. Daleko více mě však zaráží, když neadekvátní argumentaci používají i ti, kterých si jinak vážím, a kteří přece musí o konfliktu vědět daleko více, nebo na to mít své lidi, jako náš ministr zahraničí Schwarzenberg. Není přece možné považovat za legitimní protiteroristickou akci to, co provádí izraelská armáda a politikové (úmyslně nepoužívám označení „Izraelci“). Stačí se podívat na statistiky izraelské organizace B´Tselem – jedné z nejvěrohodnějších monitorujících lidská práva na palestinských územích – a dozvíme se disproporci, která je do očí bijící: Od počátku násilností v roce 2000 do dneška je poměr usmrcených na palestinské straně takřka pětinásobně větší než na straně izraelské. A stejná logika platí i pro současné násilí: ke kolektivnímu trestu je odsouzeno více než 1.5 miliónu obyvatel Gazy, kteří si svůj osud nevybrali sami. Více než 300 lidí jen do včerejška zaplatilo životem za to, že militantní křídlo Hamásu usmrtilo během uplynulých desíti let raketami a minomety kolem dvaceti lidí (se sebevražednou taktikou Hamás před několika lety přestal). Něco takového nemůže být spravedlivý boj proti terorismu ani praxe státu, který v pohledu na vyspělost vlastní demokracie rozhodně nepatří mezi ty nejskromnější. Bude-li však v podobném duchu pokračovat, není to nic jiného, než potvrzení toho, že někteří izraelští politici nepovažují životy Palestinců za rovnocenně hodnotné.
Hnutí Hamás je produktem určité politiky a mj. i izraelské tiché podpory v 80. letech minulého století. Hamás vyznává násilí a to bude vždy jeden z hlavních argumentů proti němu. V mnoha věcech je Hamás odsouzeníhodný. Bohužel-bohudík má však i své kladné rysy, jako například sociální systém, který je jako jediný efektivně schopný pomoci Palestincům v Gaze. Kdyby izraelští politici chtěli, mohli obyvatelům Gazy dávno situaci ulehčit a Hamás tak oslabit.
Izrael se považuje za demokratickou zemi ochraňující lidská práva. Bohužel minulost mnohokrát ukázala, že Izrael dovede sice dobře ochraňovat lidská práva svých vlastních občanů, ale méně už práva lidí, kteří se nacházejí pod jeho okupací či přímou kontrolou. Přitom za jejich ochranu je Stát Izrael stejně tak zodpovědný na základě svých dobrovolných závazků – jako např. podepsání Haagských a Ženevských konvencí.
Byly popsány tuny papíru a bylo na nespočtu příkladů prokázáno, že izraelsko-palestinský konflikt není žádným černobílým střetnutím dobra se zlem. Přiznali to koneckonců sami izraelští otcové-zakladatelé, jako byl Ben Gurion a částečně i Žabotinský. Ti považovali odpor Arabů vůči sionistickým aktivitám za přirozený. Sebekritiku v určité části života pocítili nejen lidé jako Arafat a řada důležitých palestinských osobností, ale třeba i Dajan, Rabin a Barak. Ten poslední je jedním z hlavních architektů současné ofenzívy. Přitom dobře ví, jaké je to být v kůži Palestince, neboť v roce 1999 prohlásil, že „kdyby se narodil Palestincem, stal by se členem teroristické organizace“. Asi na svá slova zapomněl, koneckonců jako to dělají politici v jiných částech světa.
Je smutné, že izraelská operace slouží i jako druh volební kampaně před blížícími se volbami v únoru 2009. Politici ze Strany práce a Kadima se obávají daleko radikálnějšího Likudu a chtějí se před voliči také prezentovat jako „tvrďáci“. Důsledky ofenzívy jim tak možná zlepší preference a získají několik křesel v parlamentu navíc. Pro Izraelce a Palestince, jejichž osudy jsou navzájem neoddělitelně provázány, však přinesou jen další generaci utrpení a nenávisti.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Z úvodu tohoto článku na mě, při vší úctě, čiší tak trochu přezíravost, kdy je autor, který už zjevně všechno ví, unaven neustále stejnými argumenty ostatních, přičemž sám předkládá vskutku přehršel nových a objevných pohledů na věc a doposud neznámých informací. Dle mého čistě subjektivního názoru není současný vývoj v Gaze věcí, jež by mohla spíše být předmětem argumentace, když všechny argumenty na obou stranách zazněly bezesporu mnohokrát. Ale je normativní otázkou, kdy někteří se, při jistém zjednodušení, domnívají, že Izrael postupuje v zásadě správně a oprávněně a někteří, že postupuje špatně. A toto dělítko politického názoru nelze argumentačně příliš dobře překročit. David Muller

Lukáš Hoder řekl(a)...

Měl bych dvě poznámky:

1) Jestli je pravdou to, že z počtu asi 400 dosud uváděných obětí na palestinské straně je až 80 % bojovníků Hamásu, tak to dle mě je poměrně podstatná informace, která z běžného zpravodajství není vždy zřejmá. O časté tvrdosti Izraele však samozřejmě není pochyb, alespoň z našeho hlediska.

2) Mezinárodněprávní odpovědnost Izraele nad „okupovanými“ palestinskými územími je poměrně specifický problém. Území Západního břehu zůstává nadále považováno za okupované Izraelem, ale otázka Gazy je vzhledem k převratu Hamásu v rámci orgánů Palestinské národní správy (PNS) na jejím území a omezené efektivní kontrole tohoto území ze stranu Izraele nejednoznačná. Dle mého názoru již Izrael nemůže být stricto sensu považován za okupační mocnost v Gaze a odpovědnost dle mezinárodního humanitárního práva sdílí společně s PNS.

Hubert Smekal řekl(a)...

V aktuálním případu ofenzívy se subjektivně domnívám, že to Izrael přehnal; stejně jako to podle mého názoru přehnalo Rusko v Gruzii.

Jak podotýká Lukáš, zhruba 80% zacílenost z cca 400 mrtvých, přičemž Hamás se jistě neukrývá nějak extra izolovaně mimo města v táborech, je ještě slušné číslo...

Marek Čejka řekl(a)...

Dafe, autor všechno neví, jen si dovoluje být lehce rozladěn tisíckrát opakovanými klišé, se kterými se stále setkává. Na rozdíl od většiny Čechů i Tebe jsem v pásmu Gazy byl, v Izraeli jsem rok žil a asi šestkrát tam byl na kratší dobu. Sám jsem se ocitl v bezprostředním ohrožení života ze strany Hamásu, na Blízký východ stále jezdím a jsem ve stálém kontaktu s lidmi na obou stranách. O Blízkém východě nepřetržitě publikuji a vydal jsem tři monografie. Dovoluji si říci, že to jsou věci, které mě snad opravňují komentovat a kritizovat jiné názory, což samozřejmě nemusí znamenat, že jsem neomylný a že musím mít vždy ve všem pravdu.

Anonymní řekl(a)...

Tvou odbornost jsem já jakkoliv nezpochybnil. Jen mi neprijde, ze kritika a komentare v clanku, o kterem je rec, by se nejak dostavaly nad ramec klise, o kterych mluvis, az na to, ze jsou z jineho uhlu pohledu. David Muller