Válka světů

Zase tak horké to není, nebojte, nicméně při čtení zpravodajství z desáté zvláštní schůze Rady OSN pro lidská práva (to nefungující, co nahradilo to dříve nefungující) zjevně vidíme, jak na sebe na mezinárodní scéně naráží dva rozdílné světy - svět individuální zodpovědnosti ("Západ" + další liberální země) a svět kolektivní zodpovědnosti (Asie, Afrika, Jižní Amerika). Raději doplním alternativní pojmologii, která by měla přispět k lepšímu pochopení - interní zodpovědnost (za chyby si můžeme sami a je zejména na nás problémy řešit) vs externí zodpovědnost (za chyby si sice můžeme sami, ale měl by je řešit z velké části někdo jiný, popřípadě za chyby nemůžeme my, ale přímo se nás dotýkají a měl by je řešit někdo jiný - v ideálním případě ono efemérní mezinárodní společenství, či přesněji jeho majetná část).

V Ženevě sice nedošlo k žádným extra dramatickým rozepřím, 31 států bylo při hlasování pro a 14 se zdrželo, nicméně k takovému rozdělení sil dochází v Radě pro lidská práva až příliš často, než aby se jednalo o náhodu. Lidská práva v pojetí obou světů zkrátka neznamenají totéž a západní svět díky malému počtu hlasů v tomto orgánu není tím, kdo udává směr. Produkt Evropy a Spojených států se díky snaze o uspokojení "globální spravedlnosti" v rukou neliberálních, nedemokratických a nefungujících států stává něčím jiným, než bychom chtěli.

Co se ale vlastně na desáté zvláštní schůzi řešilo? Řečeno velmi zjednodušeně, přijímala se (mimo jiných bodů na programu) rezoluce o dopadu globální hospodářské krize na univerzální naplňování lidských práv. Zatímco "Západ" (14 zemí, které se zdrželo při přijímání rezoluce hlasování - 10 evropských států, Kanada, Mexiko, Japonsko a Korea) zdůrazňoval, že za naplňování lidských práv jsou zodpovědné především samy státy, "Ne-Západ" (31 států pro - Afrika, Asie (včetně Ruska!), Jižní Amerika) především volá na mezinárodní společenství, aby udrželo hladinu rozvojové pomoci a aby zavedlo otevřený, spravedlivý (equitable), předvídatelný a nediskriminační multilaterální systém obchodu. Tedy, jak jsem napsal na začátku, střetává se nám svět individuální (státní) a kolektivní (globální) zodpovědnosti, přičemž ten náš je bohužel v menšině. Do značné míry si za to můžeme sami - něco jsme si vymysleli (lidská práva) a chtěli jsme to vnutit celému světu, jenže ten náš produkt vrací zpět značně pokroucený.

V kontextu debaty o rezoluci jsem ocenil přístup evropských států, poukazujících na primární zodpovědnost států a také mě velmi potěšilo komuniké českého velvyslance u OSN Tomáše Husáka za EU, jenž neopomněl popíchnout bezvýhradné zastánce rezoluce konstatováním, že pro efektivní naplnění lidských práv je nezbytné potírání korupce, podvodů a dodržování principů dobrého vládnutí a nezávislého a fungujícího soudnictví. Husák se zároveň pozastavil nad replikací debat o mezinárodním obchodu, rozvoji a finančním systému na půdě Rady pro lidská práva, která pro ně nemá takový mandát jako jiné organizace. V závěrečné větě český velvyslanec vyzdvihuje pozitivní vliv tržních ekonomik na užívání lidských práv. Zhruba v tomto duchu probíhaly i další intervence od států západního tábora.

Egypt, jenž společně s Brazílií rezoluci inicioval, se naopak nechal slyšet, že dnes byla vyslána zpráva chudým a pomoc potřebujícím (needy - nemám rád výraz potřebný, jak se u nás začal používat cca před 7 lety), že Rada pro lidská práva se jim snaží pomoci a vnímá jejich nesnáze. Snažil jsem se zjistit, jak asi tato zpráva ve světovém mediálním prostředí zarezonovala, a prošel jsem proto hlavní světové deníky a agentury, abych zjistil, co o rezoluci píší. Zjištění odpovídalo mým očekáváním - vůbec nic... Aby se vůbec oni chudí a v nouzi dozvěděli, jak moc na ně Rada myslí!

Obamův velký obchod s Ruskem?

(Tento textík jsem sepsal z čistě amatérského zájmu o danou problematiku, a je nekrácenou a redakcí neupravenou verzí komentáře, který vyšel v HN 18.2.2009. Původně jsem myslel, že vychází trochu s křížkem po funuse, text byl sepsán těsně po Obamově lednové inauguraci, ale s odstupem si myslím, že politika "velkého obchodu" stejně hned tak svou atraktivitu neztratí, tak jsem se odhodlal text vypustit i v únoru, byť některé informace jsou již poněkud zvětralé...)

Před nástupem Baracka Obamy do funkce se většina odborníků shodovala, že navzdory snahám Kremlu nebude Rusku - přinejmenším zpočátku - patřit výsadní pozice v nejaktuálnější agendě nového prezidenta. Přesto se v posledních dnech dostává Rusku většího prostoru a bez překvapení zjišťujeme, že byla opět oprášena myšlenka "velkého diplomatického obchodu".

Současná inkarnace této strategie vypadá zhruba takto: americká vláda by za některé ústupky (protiraketový deštník, rozšiřování NATO) získala od Moskvy to, co chtějí USA nejvíc - volnou ruku při řešení íránského jaderného programu a jednání o nešíření jaderných zbraní.

Díky nevypočitatelnosti současného Ruska existují dva protichůdné názory na další vývoj. Dle prvního mají USA s Ruskem řadu společných strategických zájmů, které by neměly být obětovány ve prospěch efemérních cílů, jako je nenechavá kritika stavu demokracie v Rusku, zbrklé rozšiřování NATO či bezhlavé rozmisťování systému protiraketové obrany ve střední Evropě. Výhodnější by byl jakýsi velký obchod s Ruskem, spočívající v respektování ruské politické autonomie a sféry zvláštních ruských zájmů. Výměnou za to by Rusko ponechalo USA volnou ruku v Iránu, popřípadě by pomohlo se zásobováním vojenských sil v Afghánistánu otevřením severní „ruské“ cesty.

Někteří ale v lákavé jednoduchosti této logiky spatřují kritická úskalí. „Velký obchod“ s Ruskem nemůže fungovat především proto, že ruská zahraniční politika není reakcí na politiku americkou. Je projekcí toho, jak si svou moc a sílu představují sami kremelští vládcové. Jejich výroky za poslední roky přitom naznačují, že Rusko je silný, neprůstřelný a nezranitelný ostrov v moři světové nestability, který má právo na přední místo ve světové politice.

Co s tímto sebevědomím učiní globální krize a ceny ropy, které odpovídají zlomku úrovně z léta 2008, není zřejmé. Z krátkodobého hlediska může ještě posílit ruský nacionalismus a politika hledání vnějších viníků. Historicky a dlouhodobě je ovšem míra ruské asertivity bezprostředně navázána na úroveň cen energetických surovin. Důležité ale je, že žádný z těchto scénářů nezávisí na tom, jakou politiku zvolí Bílý dům.

Tento argument zastává například Stephen Sestanovich, blízký administrativě bývalého prezidenta Billa Clintona. Dle něj politika USA v letech 1999 až 2002 zahrnovala bombardování Srbska a okupaci Kosova, obvinění Ruska z válečných zločinů v Čečensku, odstoupení USA od smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (2001), zřízení vojenské přítomnosti ve střední Asii, trénink a vyzbrojování gruzínské armády či finální přípravy na historicky největší rozšíření NATO. Tyto kroky zdaleka neodpovídaly společným rusko-americkým zájmům. V roce 2002 přitom George W. Bush prohlásil, že vzájemné vztahy obou zemí jsou historicky na nejlepší úrovni. A Vladimír Putin vřele souhlasil.

V letech 2002 – 2008 pak Spojené státy svou politiku upravily tak, aby více odpovídala ruským tužbám. Uznaly ruskou ekonomiku za „tržní“, podporovaly vstup Ruska do WTO, pomohly Moskvě ke křeslu v G-8 či prakticky upustily od kritiky za Čečensko. Odměnou jsou nejhorší vztahy od konce studené války a hrozby rozmístění ruských raket v Kaliningradu. Názor, že se jedná pouze o aktuální reakci na plány americké protiraketové obrany ve střední Evropě, neobstojí, neboť kořeny tohoto plánu tkví již v období před sedmi lety.

Je pravda, že Bushova administrativa často působila neobratně. Například se nestyděla zaobírat se stavem ruské demokracie a den poté se bratříčkovat s kazachstánským prezidentem Nazarbajevem, jehož vláda se spíše než demokracií může chlubit pozicí významného energetického spojence USA. Ruská propaganda této dvojkolejnosti umí obratně využívat k vyvolávání protiamerických nálad.

Jenomže Bushova administrativa v minulých letech zvolnila i ve svém tažení za ruskou demokracii a navzdory tomu nadále ruští vládci oslovují veřejnost kritikou USA za strkání nosu do vnitřních ruských věcí. Taková strategie nese cenné politické dividendy a dokud bude fungovat, těžko bude odhozena jen proto, že USA přestanou podporovat demokracii v Rusku. Ať už tedy Obamova administrativa zaujme ke stavu demokracie v Rusku jakékoli stanovisko, ve vzájemných vztazích se to příliš neprojeví.

Zde politika „velkého obchodu“ s Ruskem nemůže přinést kýžené ovoce. Užitečnějším postupem se zdá být odlišná zahraniční politika obecně, neboť principiálněji vedená politika by mohla snížit účinnost protiamerické rétoriky v Rusku. To, že by americká zahraniční politika měla spíše sledovat obecnější principy než se přizpůsobovat ruskému pohledu na věc je ostatně poznatek širšího dosahu. Obama se například netají tím, že chce navázat přímé rozhovory s íránským režimem. Pak by mohla povážlivě klesnout síla ruského argumentu, že pouze s jeho pomocí mohou Spojené státy bojovat s íránským jaderným programem. Nakonec se může ukázat, že za užití přímé diplomacie mohou mít USA na teheránský režim daleko větší páky, než jaké nabízí Moskva.

Těžkou volbou bude zaujetí postoje k dalšímu rozšiřování NATO. Obama téměř při každé příležitosti zdůrazňoval politiku otevřených dveří NATO, ale také neopomíjel, že USA budou postupovat v součinnosti s Evropou. Horečný tlak na vstup Gruzie a Ukrajiny tedy spíše poněkud opadne, neboť Evropa sama je v této otázce hluboce rozdělena. Jistý odstup je asi na místě. Státy NATO by si nejdříve měly ujasnit, jaké NATO vlastně chtějí. Důležité ale je, aby tento oddech nebyl pojímán jako ústupek ruské politice, ale jako čas na přípravu NATO samého.

Pro Českou republiku bude obzvláště zajímavé, jak se USA postaví k protiraketové obraně. I zde se Rusko snaží vystupovat jako jeden z hráčů a nemá prázdné ruce, neboť na americké protiraketové plány navazují svou ochotu jednat o jaderném odzbrojování a o nové smlouvě o omezení strategických zbraní. To jsou témata, na která hrála Obama kladl nesmírný důraz ve své kampani. Záleží na diplomatickém umu USA, zda vyjednávání o nové smlouvě vyváží ze stínu protiraketové obrany, či zda protiraketový systém obětuje ve prospěch odzbrojování. Barack Obama nikdy význam protiraketové obrany ani její rozšíření do prostoru střední Evropu nezpochybnil. Nehodlá sice respektovat stávající časové plány a do věci může promluvit i současná hospodářská krize, ale pokud bude vše fungovat, dá pravděpodobně projektu zelenou. Lze tedy očekávat zpomalení budování systému, ale nikoli jeho zastavení. Stále navíc prosakují zprávy o testování „polských“ protiraket, a tudíž i o odložení jejich rozmístění (na neurčito). Oproti tomu „brdský“ radar je vyzkoušený a může začít fungovat třeba i v plánovaném termínu.

Tento postup by byl důkazem, že i zde má americká zahraniční politika na zřeteli především své dílčí zájmy, nikoli snahu potěšit Moskvu. Takovou zahraniční politiku snad můžeme od nastupující americké administrativy očekávat: snaha nepodlehnout sebeklamu o výhodnosti „velkého obchodu“ s Ruskem a snaha nenechat ruský faktor spoluurčovat zahraniční politiku USA v širším postsovětském regionu. Aby tento recept mohl fungovat, bude Washington potřebovat hodně oné magicky znějící „chytré moci“, o níž hovořila nová americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová při svém slyšení v Senátu.

Stephen M. Walt o milostných vztazích

Myslel jsem si, že moje interpretace Batmana je snad příliš odvážná "rozprávka", ale nikoliv. Samotný Stephen Walt mě vyvedl z omylu svým posledním postem na stránkách Foreign Policy, kde u příležitosti dne sv. Valentýna ukazuje paralely mezi partnerskými vztahy a teorií mezinárodních vztahů.

To begin with, any romantic partnership is essentially an alliance, and alliances are a core concept on international relations.

Text pokračuje úvahami o stabilitě bipolárních aliancí, posunech v rovnováze moci ve vztazích, problémech vzájemného vnímání, eskalaci konflintu či usmíření (appeasement).

And then the two of you might also decide to mobilize your combined resources and grow your own alliance network -- i.e., have kids -- either via the traditional method or by adopting. If you do, you'll get to learn about a whole new set of IR concepts, like deterrence, coercion, salami tactics, and overcommitment. But that's another set of problems, and maybe I'll wait till Father's Day to blog about them.

A nemusí zústat jen u těchto otázek. Koncepty hegemonie, možnost budování pružných "koalic ochotných" namísto stabilních aliancí :) a další otázky v tomto smyslu čekají na probádání...

Studentská výstava Evropa bez Bariér za bariérou neinformace

V Senátu, Poslanecké sněmovně a na různých místech v republice se lze setkat s výsledky studentské soutěže Evropa bez bariér, které se zúčastnilo celkem 186 studentů výtvarných škol. Osobně jsem měl šanci část vidět a zmocnit se i doprovodné pěkně vyvedené brožury a byl jsem příjemně překvapen kvalitou výstupů, z nichž mnoho bylo skutečně nápaditých.
Mohu tedy jen doporučit, nicméně se zde dostáváme k základnímu problému projektu. Sama Rada pro mezinárodní vztahy přistoupila k propagaci tak zajímavé věci až neuvěřitelně laxně, je tedy téměř nemožné zjistit, kdy a kde putovní část výstavy bude. Také bych očekával, že v dnešní "době webové" nebude takový problém uploadovat obrázky na web, aby se k nim člověk mohl pohodlně dostat třeba z pohodlí domova. Možná i někde jsou, každopádně vygooglovat se mi je nepodařilo. Bohužel se tak podařilo zajímavý projekt částečně pohřbít, jelikož za pár týdnů prezentace výstupů skončí. Mohu tak doporučit napsat přímo na RMV, třeba budou dostatečně ochotní a zašlou alespoň doprovodnou brožuru. Stojí za to;).

Devítkový rok

V českých zemích se odjakživa dalo na osmičky. Osmičkový rok je vždy propírán v médiích a čeká se, co přinese. Zda zase zabijí nějakého Přemysla Otakara II. jako v roce 1278, vtrhnou sem opět Sověti jako ve „vosumašedesátým“ nebo nás zase Francouzi zradí nedbaje svých spojeneckých závazků jako v roce 1938. Nový únor 1948 nad námi visí tím víc, čím víc je v české politice Paroubků a Filipů.
Jedná se samozřejmě o mýtus, ale mýtus spíše neškodný, který svým způsobem může i podněcovat zájem o dějiny v běžné populaci. Nicméně nejen osmičky, ale i devítky na konci letopočtu byly v českých dějinách často velmi významné a není jich zrovna málo. Třeba v roce 929 byl zavražděn svatý Václav, byť mnoho argumentů bylo sneseno i pro rok 935, kterýžto v současné historiografii má vícero zastánců. V roce 1169 byl postaven první kamenný most v Praze, a to Juditin. V roce 1269 se oběť osudových osmiček Přemysl Otakar II. dostal se svojí říší až k Jadranu a České království bylo tedy mnohem větší než nynější „oranžová zem“, kdy po staroslavné matičce Praze pobíhají takoví kašpaři jako je třeba David Rath. V roce 1409 byl vydán Dekret kutnohorský, který udělal z University Karlovy lokální školu, kde se později vzdělávali takoví duševní giganti jako třeba Stanislav Gross. V roce 1419 byli předchůdci Pavla Béma a spol. vyhozeni z oken - že by se letos nějaký ten Jan Želivský opět objevil? Byla by sranda, kdyby tam padali ti různí kamarádičci různých developerů mezi ty davy turistů, toho času převážně z bývalého SSSR. V roce 1439 u nás začalo na dlouhých 13 let bezvládí. Letos to vypadá, že by to taky mohlo začít....1609 vydal Rudolf II. svůj majestát, čímž ustoupil heretickým církvím, ale naštěstí tentýž rok byla založena Katolická liga. V roce 1739 byla zrušena česká kancelář, přesto na Marii Terezii Češi až tak špatně nevzpomínají...Jestli v tehdejší české politice byly nějací Protoparoubci, možná dobře, že ji zrušili. V roce 1789 zrušil Josef II. robotu. On vůbec spousty věcí rád rušil...Každopádně některým segmentům české společnosti by robota jen a jen prospěla. V roce 1849 jsme se vrátili k absolutismu a kupodivu v českých zemích začal ekonomický vzmach. V roce 1919 se u nás rozjížděla státní samostatnost, zaválčili jsme si s bolševickými hordami Bély Kuna, kterého pak jeho soudruzi z SSSR ve 30. letech zlikvidovali a zabil se generál Štefánik. Rok 1939 stál vůbec za starou belu. Byl vytvořen protektoRath Böhmen und Mähren a vládnout tu začali Teutoni v čele s aristokratem von Neurathem. Zavřeli university, stříleli do průvodů atd. Navíc Slováci se tento rok rozhodli, že jim bude jako německému satelitu lépe. V roce 1959 dostal Heyrovský Nobelovu cenu, ale 10 let předtím byl popraven generál Píka. V roce 1969 se upálil Jan Palach a tři měsíce potom nastoupil do čela strany otec normalizace Gustáv Husák. V roce 1979 jsem se jakožto (samozřejmě pomyslné) Husákovo dítě narodil a o 10 let později došlo k převratu, který zařídil, že místo ruštiny jsme začali mít povinnou němčinu a angličtinu, ve které byla jistá soudržka učitelka tak o půl lekce napřed. A za dalších 10 let nás údajně nevědomý agent StB Kavan dovedl do NATO. Pěkná ironie. Takže nejen osudové osmičky, ale i osudové devítky máme v našich dějinách:-)

Predseda, premiér, muž činu!! yo yo!!!

Žiarivá hviezda slovenskej politickej paródie, Tomáš Hudák, to opäť raz roztočil vo veľkom štýle. :) Predpokladám, že toto video nevidíte prvý krát (a ani naposledy), ale na tomto blogu rozhodne chýbať nesmie:

Zdroj: sme.sk
(moje naj: "...fidel castro vo verzii beta...") :D

Oblíbená kniha ministryně zahraničí USA

Hillary Clinton sice v nedávné době údajně přečetla knihu Team of Rivals, což má být prý součástí inspirace současné administrativy vládou prezidenta Lincolna , která se skládala z velkých individualit, nicméně mezi své oblíbené knihy zařadila i román dánského spisovatele dnes již světového jména Petera Høega Cit slečny Smilly pro sníh. Tento román z roku 1992, přirovnávaný svým stylem k magickému realismu latinskoamerických autorů, ukazuje na tajemném příběhu smrti malého chlapce obsáhlý a mnohovrstevnatý pohled na dánskou společnost, rozdíly mezi mentalitou Eskymáků a Evropanů, zvyky, strachy, magickou Kodaň nebo v souladu s názvem i po knize rozesetý výklad o sněhu, ledu a odstínech bílé barvy.

Kniha je zajímavá z mnoha pohledů. Nejen stylem psaní, v první polovině připomínající těkavé myšlenkové pochody a psychologizující epizody, aby se postupně přetvořil v tradičně lineárním vyprávění a detektivku. Nejen tím, že autor (muž) mluví skrze hlavní hrdinku (ženu). Ale z mého pohledu je kniha zajímavá především využíváním rozpolceného původu hlavní hrdinky (napůl Eskymačka a Dánka) ke kontrastnímu pohledu na Evropany, v mnoha věcech tolik rozdílné od „přírodních“ Gróňanů a tolik ovlivněné svým pohodlím, konzumem, racionalitou a technikou.

Malinový dort je na korpusu z mandlového těsta. Chutná ovocem, praženými mandlemi a hustou smetanou. … to pro mě je střední a horní vrstva západní civilizace ve zkratce: vybraně rafinované špičkové výkony spojené s přepjatou a nesmyslnou nadměrnou spotřebou.

O Evropanech a Gróňanech:

Člověk může skrývat depresi různými způsoby. Může poslouchat Bacha … Nebo si na kapesním zrcátku žiletkou roztáhnout trochu veselé nálady… Nebo volat o pomoc. Například do telefonu, aby si byl jistý, kdo že to slyší. Tak na to jdou Evropané. Doufají, že se z problémů dostanou činem. Já se dávám grónskou cestou. To znamená, že se člověk obklopí chmurnou náladou. Položí si svou prohru pod mikroskop a dívá se a dívá.

Politice se kniha nevěnuje, ale alespoň k marxismu pár slov:

… četli jsme Kapitál Karla Marxe. Měla jsem pak tu knihu moc ráda, pro její chvějivý, ženský soucit a pro její mocné rozhořčení. Neznám žádnou jinou knihu s tak silnou vírou v to, jak daleko člověk může dojít, jen když má vůli věci změnit.

Tak třeba někdy uvidíme, co si z knihy odnesla Hillary Clinton. Střízlivý pohled na stav západní „civilizace“, eskymácké pitvání sebe sama nebo třeba (marxistickou:) vůli ke Změně?