středa 10. března 2010

Co si počít s Íránem? Sankce na plyn a ropu.

V časopise Revue Politika proběhla pod názvem Co si počít s Íránem? diskuse o současném Íránu, jeho jaderném programu, demonstracích opozice a vhodném přístupu, který by západní země měly přijmout. Svým textem Změnit režim v Íránu jsem v rámci této diskuse reagoval na článek Ondřeje Šlechty Zaútočit na Írán?, který následně v diskusi pokračoval (Změnit ano, ale…) a přidal se ještě Miroslav Kalous (Proč neusilovat o změnu režimu v Íránu). K oběma reakcím na můj text bych se krátce vyjádřil.


Oba autoři jsou buď idealisté nebo za idealistu považují mě. Ondřej Šlechta si stěžuje na označení „darebácký režim“ jako na subjektivní hodnocení loajality daného státu k USA. Miroslav Kalous pak nerozumí, proč je kvůli svému jadernému programu popotahován Írán a nikoliv třeba Izrael. Tak samozřejmě, že mezinárodní politika je subjektivní záležitostí. Západní země mají důvod hledět na různé země různým pohledem a odlišovat Írán, jehož nálože zabíjí vojáky USA a evropských zemí v Iráku a Afghánistánu a který sponzoruje řadu blízkovýchodních teroristických skupin, od letitého spojence Izrael či umírněných arabských autokracií.


Oba autoři se také shodli na tom, že otázka případné změny režimu je problematická. Nemělo by se jednat spíše o „změnu v režimu“? S oběma autory souhlasím, že by Západ neměl usilovat o násilnou změnu islámského režimu ani o jeho destabilizaci za každou cenu. Ohrožení íránského režimu zevnitř (tzv. Zelená revoluce) je nicméně jedinečnou příležitostí, jak Írán přivést ke skutečnému jednání o jeho působení v regionu a o jeho jaderném programu. Miroslav Kalous pomocí paralel spojuje Írán a komunistické Československo, jehož autokratičtí vůdci čekající na pokyny z Moskvy nechali režim degenerovat a upadat. Írán je ale regionální mocnost, která se nemusí měnit jen směrem k větší bezmoci a poklidnému zastarávání. Jak jsem psal ve svém textu a jak o Íránu mluvila americká ministryně zahraničí Clintonová, země se relativně rychle může změnit ve vojenskou diktaturu, která nebude ochotna již k vůbec žádnému dialogu. MAAE nedávno prohlásila jednání s Íránem za bezvýsledná a prezident Ahmadínéžád nahlas mluví o možnosti vyrábět vysoce obohacený uran... Je nutné jednat opatrně, ale rychle.


A je nutné zavést debatu na existenci íránského režimu. To je totiž jediné, co současné vládce v Teheránu dokáže „zaujmout“. Souhlasím s Miroslavem Kalousem – je potřeba kritizovat Írán za porušování lidských práv a nabídnout technickou podporu opozici. Ale nejen to. Je třeba zavést tvrdé sankce zahrnující ropu a zemní plyn. Tento prostředek totiž stojí jako jediný mezi akceptací jaderného Íránu a vojenským řešením, ke kterému se může uchýlit (i jednostranně) například Izrael. Ale co třeba další jednání? Návrhy na ekonomickou podporu a obnovu standardních vztahů? Evropa s Íránem jednala od roku 2003 a USA se něco podobného intenzivně snažily více než rok. Ale bezvýsledně. USA i evropské země by měly politiku sankcí podpořit a i Obamova administrativa začíná svůj přístup přitvrzovat. Evropa je nicméně zásadní. Pro íránský obchod s ropou a zemním plynem jsou totiž evropské společnosti, které zajišťují nejen obchod, ale i technické otázky obchodu (např. pojištění tankerů), velmi důležité. I čínské společnosti svůj obchod s Íránem v případě tvrdých sankcí zváží. Pak bude íránský režim, ohrožený ekonomickými problémy a sílící nespokojeností občanů, přinucen vážně jednat o své budoucnosti a o jaderném programu. Hrozí pak eskalace konfliktu? Ano. Ale z mého pohledu je lepší jednat teď, než čekat na jaderný Írán nebo na náhlé vojenské řešení.

6 komentářů:

Petr Zelinka řekl(a)...

ano, "darebacky stat" je definovan subjektivne, ale to jeste neznamena, ze tento zpolitizovany a o substanci pripraveny pojem musi akademik uzivat.

Iranske naloze zabijeji zapadni vojaky, ale v tomto ohledu nema Iran horsi skore nez treba Pakistan ci Syrie, se kterym maji USA nadstandardni vztahy. Ono take neni odveci se ptat, proc tak Iran cini. Jednou z prijimanych tezi je, ze se boji pripadne vojenske akce ze strany USA ci Izraele a proto uziva nestatni aktery jako formu odstraseni. Vzhledem k mnoha prohlaseni prednich predstavitelu USA ci Izraele se to da pochopit.

Konecne vira v sankce. Kdy v historii dosahly sveho cile a kdy se podarilo je vynutit, rozumej presvedcit staty, aby kooperovaly v tomto rezimu? Neni spise pravdepodobnejsi, ze to posily stavajici politicke kruhy v Iranu? Hrozba vnejsiho nebezpeci casto funguje jako zaminka pro prosazovani mimoradnych opatreni. A jak na to bude reagovat samotny Iran? Dal bych ruku do ohne, ze bude sutpnovat svuj tlak a vliv v Iraku a Afghanistanu. Pro jejichz stabilitu mimochodem take udelal mnohe.

Mimochodem ty umirnene arabske autokracie maji na svedomi podobny pocet politickych vrazd. Takze bud pouzivejme moralni metr stejne a nebo v duchu realizmu vubec. V tom druhem pripade se ma politika hodnotit podle dusledku. Dle meho nazoru nelze privodit pozitivni zmenu v Iranu vnejsim tlakem.

Lukáš Hoder řekl(a)...

Nepíši akademický text, ale jakýsi policy papír... Uznávám, že používám jak hledisko zájmů, tak i hledisko morálky, protože si nemyslím, že je v reálném světě možné být v tomto ohledu naprosto vyhraněný.

Souhlasím, že sankce nemají nejlepší pověst, nicméně z literatury, kterou jsem četl, mám dojem, že v případě Íránu je v případě mezinárodní (alespoň západní) spolupráce možné jistých úspěhů dosáhnout.

Pozitivní změnu nelze přivodit vnějším tlakem? Tedy vyčkávat? Jak dlouho?

Miroslav Kalous řekl(a)...

V pár bodech:

1) velmi dobře rozumím, proč je popotahován Írán a ne Izrael. Asi je to špatně napsané, ale v konkrétním odstavci nabízím pohled většiny Íránců na tuto otázku;

2) darebácký režim - pravdu má Peťa se svojí kritikou pojmu, současně i Lukáš s tím, že články v RP jsou jiný než akademický žánr; k tomu já dodávám, že pojem není jen analyticky zavádějící, ale zamlžuje i veřejnou debatu a v kontaktech s Íránem ničemu nepomáhá;

3) paralely s naší komunistickou minulostí používám pro přiblížení vývoje uvnitř země;

4) sankce byly úspěšné v případě Libye, ale u Íránu už dlouhou dobu nejsou a nevidím důvod, proč by nyní měly být;

5) nakonec sankce jsou uklidňující pilulkou pro ty, co říkají, že NĚCO se musí dělat; ti, stejně jako Lukáš (což jen dokládá jeho komentář tady), vidí jednak situaci velmi vypjatě - opravdu mi není jasné, kde existuje evidence, že Írán do roka vyrobí bombu, nebo že se o to dokonce snaží (třeba si jen připravuje kapacity); Chameneí nedávno opakoval, že bomba je neislámská; to neznamená, že když ji režim bude chtít, že to nečemu zabrání, ale přinejmenším to znamená, že když ji za rok budou testovat, Chameneí bude mít máslo na hlavě - pro mě tedy indikátor toho, že situace není mezní;

8) pěkný článek k bodu 7, samozřejmě z mé názorové rodinky, napsal nedávno (uznávaný realista) Walt - How not to contain Iran;

7) Lukáš už dříve zmiňoval, že se Írán mění na "vojenskou diktaturu", ale pro to opět není žádná evidence (alespoň mě známá) - úloha Gard možná roste, hlavně ekonomická, ale podstatná rozhodnutí (třeba o výrobě jad. zbraně) nevznikají u důstojníků Gard, ty si vybírá převážně Chameneí, pořád nejvlivnější postava, a komplikovaný rozhodovací proces je komplikovaný pro existenci dalších civilních mocenských center; hlavně v bezpečnostních otázkách budou mít oficíři asi větší slovo, ale Írán má daleko k vojenské diktatuře, zřejmě dále než Turecko;

8) přinejmenším je tu ještě další možnost - dál vyjednávát, ale připravit se na větší ústupky; vyjedávání ztroskotávají na neústupnosti Íránu, stejně jako na neústupnosti západu;

9) pokud jde o můj idealismus a realismus, snažím se pobývat současně na obou březích.

Petr Zelinka řekl(a)...

- argument o policy paperu uznávám.
- "Pozitivní změnu nelze přivodit vnějším tlakem? Tedy vyčkávat? Jak dlouho?"

A co je na tom špatne? Neuznavam argument casoveho tlaku. Proc jsou problemem atomove zbrane Iranu a ne Sev. Korea, Pakistan? Stejna historie podpory terorizmu, presto ani u jednoho z nich neni pravdepodobne, ba ani myslitelne, ze by je poskytl teroristum a stejne to vidim u Iranu. Pro blizsi argumentaci doporucuji Byman, 2005: Deadly Connections.

Severni Korea vyviji dlouhodobe ICBMs a nikdo se neciti pod casovym tlakem.

I kdyby se Iran stal autokratictejsim, tak to pro me nutne neznamena hrozbu. Politici jak spravne poznamenava Mira (omlouvam se Lukasi, ze jsme na tebe dva) maji nutkavy pocit neco delat, ale casto to je kontraproduktivni. Musime se smirit s tim, ze nejsme schopni vse ovlivnit. Kdyz nebyly USA schopny privodit zmenu rezimu na Kube, kde na to mely mnohem lepsi podminky, jak to chteji ucinit v Iranu? Ber to spise jako otazku, nez paralelu.

Takze ano, doporucuji jen dale vyjednavat, bez dalsiho tlaku, byt s urcitou technickou podporou zelene revoluce. Necitim zadnou casovou nutnost.

Lukáš Hoder řekl(a)...

K Miroslavovi:
1-3) rozumím
4) Proti Íránu zatím žádné skutečné sankce nebyly ustaveny, takže úspěšné být nemohly.
5) Právě ona příprava kapacit pro bombu je pro mě také alarmující. Na tom se asi neshodneme. Vyrobit bombu je pak otázka několika týdnů/měsíců, když už stát ví, jak na to.
7) Co se týče hodnocení charakteru íránského režimu, vycházím z textů od lidí jako Ali Alfoneh či z analýz RAND. Z těchto a dalších zdrojů vyplývá, že během druhého funkčního období Ahmadínežáda dále roste úloha Gard a vedoucí postavení Chameneího už zdaleka není tak jasné (viz např. proces formování druhé Ahmadínežádovy vlády, atd.)
8) Co se týče vyjednávání... Vyjednával Bush, dlouho EU a v posledním roce do této otázky investoval extra energii do této otázky i Obama. V tomto smyslu si myslím, že snaha o rozumnou dohodu byla.

K Petrovi:
Akceptuji nazor, ze neni casovy tlak, nicmene s tim nesouhlasim.

Petr řekl(a)...

agree to disagree je myslim sympaticka tecka. Kazdopadne dekuji za diskuzi a snad nekdy na zivo..