Před nedávnem nám s Jakubem Fučíkem vyšel v časopise Obrana a strategie článek s názvem "Noví aktéři na poli válečných konfliktů. Případová studie Nejvyššího soudu Izraele". Po nějaké době jsem si zase napsal něco jen tak z radosti, navíc na téma, které převážně nedělám, takže to celé mělo i samovzdělávací přínos. Dnešní zamyšlení věnuji pocitům krátce po publikování textu - funguje to tu docela dobře. Jedná se samozřejmě o naprostou anekdotu a jiní mohou mít zcela jiné zkušenosti (a nedělám si iluze, asi i mají), nicméně z mého pohledu funguje tuzemská politologická časopisecká scéna velmi slušně.
Důležitým člověkem v Obraně a strategii je Pepa Kraus (tajemník redakční rady), s nímž jsem strávil asi 15 tisíc kilometrů v autě při cestě z Washingtonu k Niagarským vodopádům na kanadské hranice, napříč USA do LA a zase zpátky na východ. Dalších cca 5 tisíc kilometrů přibylo při cestování po Neapoli, sicilských mafiánských vesničkách a podobně laděných kalábrijských skvostech. Pan tajemník nás s pomocí busů a šílených i příjemných řidičů provázel po Íránu a taky jsme absolvovali docela speciální roadtrip (půjčeným autem) Brno - Sulaymaniyah (kurdská část Iráku) (u všech těchto cest byl i Tom Šmíd). Dalo by se tedy říci, že se jedná o osobu docela blízkou. Nicméně v publikační praxi zavládly vztahy zcela profesionální. První posudek z OaS vyzněl výborně, druhý již byl kritičtější, tudíž následovalo oblíbené "revise and resubmit". Nutno říci, že výtky z posudku spadaly do kategorie racionální a akceptovatelné, tudíž jsme článek předělali a napodruhé to již vyšlo, byť po dalších kritických připomínkách a dílčích předělávkách. Recenzní proces probíhal zcela férově, zejména kritický posudek byl kvalitní, znalý problematiky a s poznámkami k věci. Kamarádství šlo zcela stranou.
Kdysi jsem spolu s Helenou Bončkovou publikoval článek k výjimkám z Listiny základních práv EU v časopisu Současná Evropa, opět, recenzní řízení bylo solidní, dva posudky, docela k věci. Podobné zkušenosti mám se SEPSem (článek k mezinárodním lidskoprávním smlouvám), a to jej nechválím jen proto, že mu šéfuje Pavel Dufek. Politologický časopis pod vedením Petra Kanioka a Vlasty Havlíka funguje zcela bez pochyb, tam by nějaká skrčka asi nevyšla.
Specifické jsou Mezinárodní vztahy (článek k EU a LP), kde se dělají klasické dva posudky, ale šéfredaktor Vít Beneš v zásadě působí jako třetí recenzent, a to ještě mnohem tvrdší než dva experti na dané téma. V MV to tedy vypadá zhruba jako v NQHR, kde jsme spolu s Katarínou Šipulovou vydali článek k případu D.H. a síle mezinárodních soudů, který prošel hned u tří dosti náročných a místy detailistických recenzentů.
Co jsem tím vším chtěl říci? Mé osobní zkušenosti s českou časopiseckou scénou jsou výrazně pozitivní, šéfredaktoři dělají, co mají a svou práci vykonávají poctivě, recenzenti jakbysmet. Navzdory kamarádství s drtivou většinou jmenovaných jsem zatím nějaké úlevy nepocítil. Jen doufám, že podobné pocity mají i ostatní členové tuzemské komunity.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat