Na tom, jak politik odejde ze scény, proklatě záleží. Nějaké dva týdny zpátky, v začátcích protestů, mohl Hosní Mubárak vycouvat, uznat nutnost reforem, vymluvit se na zdravotní stav, předat moc vlastnoručně vybranému nástupci a odklidit se na kliniku do Německa. Místo toho se kousl a ukázal tvrdohlavost. Ta ho však přivedla k tomu, že zahrál svoje karty nejhorším možným způsobem: 10. února pronáší k lidu, že dokončí jako prezident volební období; následuje opravdová „noc hněvu“ a 11. února už někdo jiný lidu oznamuje, že prezident odstoupil. Řečeno mariášovým žargonem, u Bucků zhasli. Mubárak si patrně během 14 dní zajistil odkaz diktátora, kterého svrhl lid.
Tím spíš je však zřejmé, že začíná etapa nového Egypta. Moc drží v rukou armáda, která dost možná Mubáraka přitlačila ke zdi – včera náčelník štábu řekl, že požadavky lidí budou splněny (kontra večerní prezidentův projev) a dnes se k protestujícím otevřeně přidalo prvních 15 důstojníků; jinými slovy, bylo na čase. Co bude dál, to je otázka. Naděje vzbuzuje právě osoba vrchního velitele ozbrojených sil, Sami Emana. Ten má údajně pověst čestného člověka a je fakt, že armáda ustála protesty skoro na jedničku. Na druhou stranu však současné události dosud signalizují ústup ze zásadní role armády v egyptské politice, resp. demokratické volby – pokud je platné srovnání s Tureckem v letech 1960 a 1980 – by tomuto trendu napomohly.
Přesto se mi jako nejvíc pravděpodobné jeví, že armáda dovede zemi do dalších, tentokrát férových voleb. S těmi to však není jednoduché – nejdřív mají být volby prezidentské, až poté parlamentní. Ale kdo se bude moct prezidentských zúčastnit a za jakých podmínek? Všichni, i Muslimští bratří (i když ti o to podle svých slov nestojí)? To asi ne, takže zřejmě nastanou vyjednávání. Těch by se mohla zúčastnit již (krotkou opozicí) ustavená Rada moudrých. Problém je, že rada příliš nezastupuje protestující tam venku, kteří to vše ztropili. Za uplynulých 17 dní se však výraznější vůdce mezi demonstranty neobjevil: Baradej stál napůl mimo; dnes slavný manažer Google mohl být jen několikadenní hvězdou; mládežnická hnutí, která stála na začátku všeho, Hnutí 7. dubna a Kefája, zatím postrádají tah na branku; pak jsou tu ještě režimem tolerované a lidmi málo podporované politické strany.
Pokud se přidržím optimistické varianty, totiž že Egypt omezí vliv prezidenta a dospěje ke svobodným volbám… co pak? Kdo ví. Nejlepší startovní pozici na pohled má Muslimské bratrstvo: je nejlépe organizované a náboženství hraje v Egyptě důležitou roli. Často se diskutuje (a dezinterpretuje) výzkum Pew Research institutu. Podle něj, ve výkladu Juana Colea, to vypadá takto:
„A recent Pew poll found that 59% of Egyptians favor democracy in almost all situations. And fully 60 percent are very or somewhat worried about the specter of religious extremism in their society. About 61% do not even think there is a struggle between modernizers and religion in Egypt.
Among the 31% who did see such a struggle, 59% favored religious forces and 21% favored the modernizers. Barry Rubin and Michael Totten misread this latter statistic to be true of all Egyptians. They are wrong. The statistic is not about Egyptians in general, but about the third of them who see a conflict between modernizers and religion. 59% of 31% is 18% of the whole Egyptian population who favor fundamentalists over modernizers. The rest either favor the modernizers or think it is a phony conflict. Not thinking that modernism and religiosity conflict is generally a liberal point of view.“
To nevypadá tak špatně. Pravdou taky je, že liberální a sociálnědemokratické/socialistické myšlení má v Egyptě své vyznavače, i organizované skupiny. Co víc, náboženská hesla se během protestů prakticky neobjevovala. Naopak chybí silnější tradice politických stran, tedy elementu pro stabilní chod demokracie dost důležitého. Co hůř, třetina populace je negramotná. Takže? Závěr žádný nemám, sám vím o Egyptě příliš málo, abych dělal nějaké odhady.
Riziko, že se ještě všechno zvrtne opačným směrem, tj. k ještě horšímu, než byla Mubarakova vláda, tu určitě je. Podle jednoho z největších studentů revolucí, Jacka Goldstone, se revoluční režimy radikalizují v důsledku vnímaných hrozeb. Co se týče Egypta, mám vcelku důvěru v zdrženlivý přístup Obamy, horší to bude s Izraelem, který nemá k přehnaným reakcím daleko – ve vlastním zájmu by se měl ale držet zpátky. Hrozby také mohou přijít zevnitř – to však všechno bude záležet na tom, kdo vlastně bude revoluční režim tvořit, jestli budou volby, jak dopadnou, co nastane. Pokud ale armáda přistoupí na svou omezenou, „opatrovatelskou“ roli, dokážu si zatím představit vyhrocení vnitřní politiky v takové míře, o jaké mluví Goldstone, jen po ose Muslimští bratři – ostatní skupiny. Prozatím zdrženlivý postup Muslimských bratrů nabádá k opatrnému optimismu.
Foto: foreignpolicy.com
Příspěvky
