pondělí 13. října 2014
čtvrtek 12. dubna 2012
Vyšel nový Bulletin Centra pro lidská práva
pondělí 25. července 2011
Zaid Eyadat: The major motivation for Arab revolutions was about human dignity
Dr. Zaid Eyadat is a professor of Political Science and International Relations at the University of Jordan and the chairperson of the Human Rights and Human Development department. He graduated from the University of Southern California, where he continues to teach. He has also taught at various universities in the USA and Jordan and has worked as a consultant for diverse international organizations and NGOs. Recently he conducted a course called Islam and Human Rights at Faculty of Social Studies at Masaryk University in Brno. Editors of Global Politics and Bulletin of The Czech Centre for Human Rights and Democratization spoke with Mr. Eyadat about issues ranging from Arab revolutions to multiculturalism and liberal islam.středa 15. června 2011
Mezinárodní politika, 6/2011
středa 11. května 2011
The Avengers: Obamův demokratizační obrat?
V dřívějších číslech Bulletinu Centra pro lidská práva (září a říjen 2010) jsem psal o rozporuplném přístupu současné americké administrativy k ochraně lidských práv a prosazování demokracie ve světě. V polovině Obamova prezidentství se zdá, že dochází ke změně. Ta však není zcela přesvědčivá.Příkladem mohou být vztahy USA k Číně, Íránu nebo dalším autoritativním režimům, kde Obamova administrativa dlouho spoléhala na snahu o dialog s vládnoucími plutokraty a nepouštěla se do nejistého prosazování lidských práv. Například v Pekingu v těchto dnech sice probíhá tzv. americko-čínský dialog o lidských právech, ale je skutečně možné cokoliv seriózně očekávat, když čínské úřady právě provádí jedno z největších potlačení občanské společnosti za poslední dvě dekády? Desítky zatčených, včetně dříve tolerovaných či dokonce prominentních umělců nebo spisovatelů, často bez jakékoliv zprávy o jejich osudu. Čína je nervózní a nelze očekávat, že by ji USA mohly dialogem uklidnit. Čínští disidenti mohou již tradičně ze strany Obamovy administrativy slyšet pouze mlčení, což je například v otázkách náboženské svobody výrazný rozdíl oproti předchozímu prezidentovi.
Na nepřesvědčivosti Obamovy zahraniční politiky v otázkách lidských práv přidává v poslední době i její politika tváří v tvář hroutícím se režimům na Blízkém východě. Obama dlouho hledal způsob rozumné komunikace s íránským režimem, takže protesty „zeleného hnutí“ nebyl ochoten silněji podpořit a ohrozit tak své diplomatické úsilí. Přesto se „vměšování“ do situace administrativa nevyhnula, když například jeden aktivní právník z ministerstva zahraničí požádal společnost Twitter, aby vyčkala s plánovanou údržbou svých služeb v Persii, což by mohlo mít za důsledek omezení komunikace prostujících. V případě Egypta našlapovala administrativa také velmi obezřetně s ohledem na mnohaleté spojenectví s režimem Husního Mubaraka, přesto se nakonec nevyhla realistickému zhodnocení situace a podpořila demokratickou změnu v zemi. V případě Libye USA prosazovaly přijetí rezoluce Rady bezpečnosti dle kapitoly VII a zapojily se do vojenských akcí proti režimu Muammara Kaddáfího. Ovšem jen napůl, a můžeme tak sledovat vznik nového dlouhodobého bojiště v regionu.
A naposledy Sýrie. Stovky mrtvých a zraněných, tvrdý zásah Assadova režimu. To mělo být nepřijatelné a Obamova administrativa nešetří „tvrdými“ slovy. U nich však zůstává a prezident se ani při jejich „vyslovení“ příliš neangažuje, posílá za sebe tiskového mluvčího. My si můžeme mezitím přečíst o stavu lidských práv v Sýrii dle poslední výroční zprávy amerického ministerstva zahraničí: „Bezpečnostní složky provedly svévolná nebo protiprávní zabíjení, politicky motivované únosy, … Bývalí vězni vypovídají, že zažili mučení ve formě elektrických šoků, trhání nechtů, pálení genitálií, …“.
V době prezidenta Bushe byli neokonzervativci považováni za blázny a Bushova demokratizační politika čelila po dekády nehybným autoritářským režimům. Obamova realistická administrativa naopak vládne v době, kde se tyto režimy hroutí, ale USA opatrně vyčkávají. Paradox? Není to však žádné překvapení. Obama se stal senátorem v roce 2005, v době velké vnitřní debaty v Demokratické straně o liberálním intervencionismu a jeho zkompromitování Bushovou administrativou. Obama do politiky sice vstupoval s názory blízkými „jestřábím ženám“ jako Samantha Powerová nebo Anne-Marie Slaughterová, když však začal vážně uvažovat o kandidatuře na prezidenta proti Hillary Clintonové, musel se nějak odlišit. Proti zásahu v Iráku, který Clintonová podpořila. Proti Bushovi. Proti intervencionismu.
Tak, jak byl protiintervencionistický Bush „přepaden realitou“ v podobě 11. září 2001, tak i Obama se dočkal. Vybřednout z Blízkého východu a soustředit se na skutečnou geopolitiku 21. století v podobě souboje s Čínou sice mohla být původní představa, ale přišlo „arabské jaro“. S rozpadem ancien régime na Blízkém východě se tak Obama od „volebního realismu“ a geopolitického uvažování pomalu posunuje zpět k demokratizační agendě. Nepřesvědčivě, pomalu, pod tlakem okolností, ale krok za krokem.
Text vyšel v dubnovém Bulletinu Centra pro lidská práva IIPS. Za případné komenty budu rád. Obrázek The Cable.
sobota 12. února 2011
Miroslav Kalous: Mubárak – lid: K.O. pro prezidenta v osmnáctém kole
Na tom, jak politik odejde ze scény, proklatě záleží. Nějaké dva týdny zpátky, v začátcích protestů, mohl Hosní Mubárak vycouvat, uznat nutnost reforem, vymluvit se na zdravotní stav, předat moc vlastnoručně vybranému nástupci a odklidit se na kliniku do Německa. Místo toho se kousl a ukázal tvrdohlavost. Ta ho však přivedla k tomu, že zahrál svoje karty nejhorším možným způsobem: 10. února pronáší k lidu, že dokončí jako prezident volební období; následuje opravdová „noc hněvu“ a 11. února už někdo jiný lidu oznamuje, že prezident odstoupil. Řečeno mariášovým žargonem, u Bucků zhasli. Mubárak si patrně během 14 dní zajistil odkaz diktátora, kterého svrhl lid.
Tím spíš je však zřejmé, že začíná etapa nového Egypta. Moc drží v rukou armáda, která dost možná Mubáraka přitlačila ke zdi – včera náčelník štábu řekl, že požadavky lidí budou splněny (kontra večerní prezidentův projev) a dnes se k protestujícím otevřeně přidalo prvních 15 důstojníků; jinými slovy, bylo na čase. Co bude dál, to je otázka. Naděje vzbuzuje právě osoba vrchního velitele ozbrojených sil, Sami Emana. Ten má údajně pověst čestného člověka a je fakt, že armáda ustála protesty skoro na jedničku. Na druhou stranu však současné události dosud signalizují ústup ze zásadní role armády v egyptské politice, resp. demokratické volby – pokud je platné srovnání s Tureckem v letech
Přesto se mi jako nejvíc pravděpodobné jeví, že armáda dovede zemi do dalších, tentokrát férových voleb. S těmi to však není jednoduché – nejdřív mají být volby prezidentské, až poté parlamentní. Ale kdo se bude moct prezidentských zúčastnit a za jakých podmínek? Všichni, i Muslimští bratří (i když ti o to podle svých slov nestojí)? To asi ne, takže zřejmě nastanou vyjednávání. Těch by se mohla zúčastnit již (krotkou opozicí) ustavená Rada moudrých. Problém je, že rada příliš nezastupuje protestující tam venku, kteří to vše ztropili. Za uplynulých 17 dní se však výraznější vůdce mezi demonstranty neobjevil: Baradej stál napůl mimo; dnes slavný manažer Google mohl být jen několikadenní hvězdou; mládežnická hnutí, která stála na začátku všeho, Hnutí 7. dubna a Kefája, zatím postrádají tah na branku; pak jsou tu ještě režimem tolerované a lidmi málo podporované politické strany.
Pokud se přidržím optimistické varianty, totiž že Egypt omezí vliv prezidenta a dospěje ke svobodným volbám… co pak? Kdo ví. Nejlepší startovní pozici na pohled má Muslimské bratrstvo: je nejlépe organizované a náboženství hraje v Egyptě důležitou roli. Často se diskutuje (a dezinterpretuje) výzkum Pew Research institutu. Podle něj, ve výkladu Juana Colea, to vypadá takto:
„A recent Pew poll found that 59% of Egyptians favor democracy in almost all situations. And fully 60 percent are very or somewhat worried about the specter of religious extremism in their society. About 61% do not even think there is a struggle between modernizers and religion in Egypt.
Among the 31% who did see such a struggle, 59% favored religious forces and 21% favored the modernizers. Barry Rubin and Michael Totten misread this latter statistic to be true of all Egyptians. They are wrong. The statistic is not about Egyptians in general, but about the third of them who see a conflict between modernizers and religion. 59% of 31% is 18% of the whole Egyptian population who favor fundamentalists over modernizers. The rest either favor the modernizers or think it is a phony conflict. Not thinking that modernism and religiosity conflict is generally a liberal point of view.“
To nevypadá tak špatně. Pravdou taky je, že liberální a sociálnědemokratické/socialistické myšlení má v Egyptě své vyznavače, i organizované skupiny. Co víc, náboženská hesla se během protestů prakticky neobjevovala. Naopak chybí silnější tradice politických stran, tedy elementu pro stabilní chod demokracie dost důležitého. Co hůř, třetina populace je negramotná. Takže? Závěr žádný nemám, sám vím o Egyptě příliš málo, abych dělal nějaké odhady.
Riziko, že se ještě všechno zvrtne opačným směrem, tj. k ještě horšímu, než byla Mubarakova vláda, tu určitě je. Podle jednoho z největších studentů revolucí, Jacka Goldstone, se revoluční režimy radikalizují v důsledku vnímaných hrozeb. Co se týče Egypta, mám vcelku důvěru v zdrženlivý přístup Obamy, horší to bude s Izraelem, který nemá k přehnaným reakcím daleko – ve vlastním zájmu by se měl ale držet zpátky. Hrozby také mohou přijít zevnitř – to však všechno bude záležet na tom, kdo vlastně bude revoluční režim tvořit, jestli budou volby, jak dopadnou, co nastane. Pokud ale armáda přistoupí na svou omezenou, „opatrovatelskou“ roli, dokážu si zatím představit vyhrocení vnitřní politiky v takové míře, o jaké mluví Goldstone, jen po ose Muslimští bratři – ostatní skupiny. Prozatím zdrženlivý postup Muslimských bratrů nabádá k opatrnému optimismu.
Foto: foreignpolicy.com
pondělí 12. dubna 2010
Pavel Kotrbáček: Směřuje Pákistán k demokracii?
Od všeobecných voleb v únoru 2008 se Pákistán a valná část jeho politické elity snaží oprostit od téměř jednoho desetiletí vlády generála Parvíze Mušarrafa. Po vítězství protimušarrafovských sil ve volbách se tak Pákistán vydal na deklarovanou cestu demokratizace. Přestože se po volbách podařilo sestavit vládní koalici, na jejíž činnosti se podílely dosud dvě nejsilnější opoziční strany - Pákistánská lidová strana (PPP) a Pákistánská muslimská liga - Nawáz (PMLN), došlo po krátké době k odchodu zástupců PMLN z kabinetu. Představitelé obou strany přesto deklarovali svou konstruktivní podporu vládě vedené Yousufem Razou Gilaním (PPP).
V případě odstoupení Parvíze Mušarrafa z postu prezidenta v srpnu 2008 se jednalo o první dobrovolné odstoupení prezidenta-diktátora v historii Pákistánu. Na jeho místo byl zvolen manžel zavražděné Benázír Bhuttové - Ásif Ali Zardari. V očích obyčejných Pákistánců volba nevzbuzovala mnoho nadějí, neboť osoba nového prezidenta byla spojována s korupčními skandály 90. let minulého století. V březnu 2009 prezident Zardari vystoupil s poselstvím k oběma komorám parlamentu, ve kterém navrhnul vytvoření parlamentní komise za účasti všech parlamentních stran s cílem vytvořit návrh ústavního zákona, který by Pákistán opět navrátil mezi demokratické státy. Ke konci dubna téhož roku byla komise o 26 členech z patnácti politických uskupení představena předsedkyní Národního shromáždění Fehmidou Mirzou. Na prvním zasedání Parlamentní komise pro ústavní reformy (Parliamentary Committee on Constitutional Reforms, PCCR) v červnu 2009 si členové zvolili předsednictvo, schválili status a jednací řád komise. Jednání byla velice složitá, přičemž na znění konečného textu se musela shodnout v každé komoře dvoutřetinová většina. Dvě nejsilnější strany však nedisponovaly dostatečnou silou, aby změny prosadily samy. Bylo proto nezbytné získat široký konsensus skrze celý stranický systém.
Konečná podoba dokumentu označovaného jako 18. dodatek byla schválena na konci března 2010 (podrobnosti viz 1, 2, 3, 4). Dodatek obsahuje 102 pozměňovacích článků k ústavě z roku 1973. Mezi nejvýznamnější změny patří zrušení 8. a 17. dodatku, jež zavedl generál Zia ul-Haq a generál Parvíz Mušarraf. Jméno prvně jmenovaného mělo být vyškrtnuto ze všech článků ústavy. Návrh obsahoval vypuštění článku 58(2)(B), podle kterého prezident země mohl kdykoliv dle svého rozhodnutí rozpustit Národní shromáždění a vypsat nové volby. Regionální strany prosadily decentralizaci země a posílení pravomocí jednotlivých provincií, které by se měly více zapojit do rozhodování o národních otázkách. Nejproblematičtější otázkou se stalo přejmenování jedné z pákistánských provincií. Severozápadní pohraniční provincie měla získat nové označení (Khyber-Pakhtunkwa), které by ve svém názvu odráželo dominantní etnickou skupinu, která oblast obývá. V dodatku nalezneme mnoho dalších změn, obzvláště směřujících do oblasti lidských a občanských práv. Ústava má být doplněna o právo na spravedlivý soud, svobodu sdružování, právo na přístup k informacím, právo na vzdělávání a také nově definuje podmínky pro vypsání referenda. Politická elita si vyhrazuje právo na kontrolu armády. Jmenování generálního štábu zůstává v rukou prezidenta, avšak na doporučení ministerského předsedy.
Návrh ústavního dodatku byl předložen ihned Národnímu shromáždění, které se jím zabývalo na svém zasedání 8. dubna 2010. Tento velice důležitý dokument pro další směřování Pákistánu byl při konečném hlasování přijat nebývalou jednomyslnou většinou, když se pro návrh vyslovilo 292 přítomných poslanců. Nikdo nehlasoval proti. Čtyřicet osm poslanců nebylo hlasování přítomno. Jednalo se především o poslance PMLQ, která v minulosti stála za bývalým prezidentem Mušarrafem.
Široká stranická podpora v Národním shromáždění svědčí o snaze politické elity změnit charakter politického systému a můžeme tak předpokládat, že podobné podpory se návrh dočká i v Senátu. V okamžik podpisu prezidenta pod 18. dodatek se Pákistán změní z kvazi-prezidentského systému na klasický westminsterský parlamentarismus, v němž hlavní roli budou hrát ve svobodných volbách zvolení zástupci občanů. I když se může ústava de iure jevit jako demokratická, zkušenost nás nabádá k obezřetnosti, neboť v mnoha oblastech může být situace de facto diametrálně odlišná. Pákistán má před sebou ještě dlouho cestu demokratizace.
Autor vystudoval politologii na Filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se komparativní politologií a problematikou Pákistánu.
Příspěvky
