Pavel Kotrbáček: Směřuje Pákistán k demokracii?

Od všeobecných voleb v únoru 2008 se Pákistán a valná část jeho politické elity snaží oprostit od téměř jednoho desetiletí vlády generála Parvíze Mušarrafa. Po vítězství protimušarrafovských sil ve volbách se tak Pákistán vydal na deklarovanou cestu demokratizace. Přestože se po volbách podařilo sestavit vládní koalici, na jejíž činnosti se podílely dosud dvě nejsilnější opoziční strany - Pákistánská lidová strana (PPP) a Pákistánská muslimská liga - Nawáz (PMLN), došlo po krátké době k odchodu zástupců PMLN z kabinetu. Představitelé obou strany přesto deklarovali svou konstruktivní podporu vládě vedené Yousufem Razou Gilaním (PPP).

V případě odstoupení Parvíze Mušarrafa z postu prezidenta v srpnu 2008 se jednalo o první dobrovolné odstoupení prezidenta-diktátora v historii Pákistánu. Na jeho místo byl zvolen manžel zavražděné Benázír Bhuttové - Ásif Ali Zardari. V očích obyčejných Pákistánců volba nevzbuzovala mnoho nadějí, neboť osoba nového prezidenta byla spojována s korupčními skandály 90. let minulého století. V březnu 2009 prezident Zardari vystoupil s poselstvím k oběma komorám parlamentu, ve kterém navrhnul vytvoření parlamentní komise za účasti všech parlamentních stran s cílem vytvořit návrh ústavního zákona, který by Pákistán opět navrátil mezi demokratické státy. Ke konci dubna téhož roku byla komise o 26 členech z patnácti politických uskupení představena předsedkyní Národního shromáždění Fehmidou Mirzou. Na prvním zasedání Parlamentní komise pro ústavní reformy (Parliamentary Committee on Constitutional Reforms, PCCR) v červnu 2009 si členové zvolili předsednictvo, schválili status a jednací řád komise. Jednání byla velice složitá, přičemž na znění konečného textu se musela shodnout v každé komoře dvoutřetinová většina. Dvě nejsilnější strany však nedisponovaly dostatečnou silou, aby změny prosadily samy. Bylo proto nezbytné získat široký konsensus skrze celý stranický systém.

Konečná podoba dokumentu označovaného jako 18. dodatek byla schválena na konci března 2010 (podrobnosti viz 1, 2, 3, 4). Dodatek obsahuje 102 pozměňovacích článků k ústavě z roku 1973. Mezi nejvýznamnější změny patří zrušení 8. a 17. dodatku, jež zavedl generál Zia ul-Haq a generál Parvíz Mušarraf. Jméno prvně jmenovaného mělo být vyškrtnuto ze všech článků ústavy. Návrh obsahoval vypuštění článku 58(2)(B), podle kterého prezident země mohl kdykoliv dle svého rozhodnutí rozpustit Národní shromáždění a vypsat nové volby. Regionální strany prosadily decentralizaci země a posílení pravomocí jednotlivých provincií, které by se měly více zapojit do rozhodování o národních otázkách. Nejproblematičtější otázkou se stalo přejmenování jedné z pákistánských provincií. Severozápadní pohraniční provincie měla získat nové označení (Khyber-Pakhtunkwa), které by ve svém názvu odráželo dominantní etnickou skupinu, která oblast obývá. V dodatku nalezneme mnoho dalších změn, obzvláště směřujících do oblasti lidských a občanských práv. Ústava má být doplněna o právo na spravedlivý soud, svobodu sdružování, právo na přístup k informacím, právo na vzdělávání a také nově definuje podmínky pro vypsání referenda. Politická elita si vyhrazuje právo na kontrolu armády. Jmenování generálního štábu zůstává v rukou prezidenta, avšak na doporučení ministerského předsedy.

Návrh ústavního dodatku byl předložen ihned Národnímu shromáždění, které se jím zabývalo na svém zasedání 8. dubna 2010. Tento velice důležitý dokument pro další směřování Pákistánu byl při konečném hlasování přijat nebývalou jednomyslnou většinou, když se pro návrh vyslovilo 292 přítomných poslanců. Nikdo nehlasoval proti. Čtyřicet osm poslanců nebylo hlasování přítomno. Jednalo se především o poslance PMLQ, která v minulosti stála za bývalým prezidentem Mušarrafem.

Široká stranická podpora v Národním shromáždění svědčí o snaze politické elity změnit charakter politického systému a můžeme tak předpokládat, že podobné podpory se návrh dočká i v Senátu. V okamžik podpisu prezidenta pod 18. dodatek se Pákistán změní z kvazi-prezidentského systému na klasický westminsterský parlamentarismus, v němž hlavní roli budou hrát ve svobodných volbách zvolení zástupci občanů. I když se může ústava de iure jevit jako demokratická, zkušenost nás nabádá k obezřetnosti, neboť v mnoha oblastech může být situace de facto diametrálně odlišná. Pákistán má před sebou ještě dlouho cestu demokratizace.

Autor vystudoval politologii na Filosofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se komparativní politologií a problematikou Pákistánu.