Vybírat si domek v Dar Es Salaam, bývalém hlavním městě Tanzánie, není lehké. Každá čtvrť má svého dalariho, tj. makléře, který by správně měl vědět o všech volných domech v okolí, o tom, který dům má kolik pokojů a jaké vybavení. Problém s dalarim je ten, že většinou ví kulový, ale vždycky chce peníze. Bere 70 korun za každý dům, který ukáže, ať už se zákazníkovi libí nebo ne.
Na Ubungu dělá makléře starý vrásčitý děda. Povídám mu několikrát, že se chci nastěhovat ihned, nejlépe do tří dnů. Pružně nasedl za mě na motorku - tři lidi na jedné motorce je na Ubungu běžné, jmenuje se to styl mishkaki, což znamená špíz. Přijedeme ke krásné kované bráně, dům je bílý a vysoký a má dvě patra postavená šikmo nad sebe. Připomíná domy v Rakousku, má terasu a kamenné schodiště nahoru. "Druhé patro může být vaše", povídá děda. Do druhého patra není přes terasu moc vidět. "Můžeme nahoru?" ptám se. "Až zítra, až tady bude majitel". Druhý den vyhlížíme majitele asi hodinu, což se dalo očekávat. Konečně přijde a vítězoslavně chrastí klíči. Vystoupáme nahoru po kamenném schodišti, které se vine kolem celého domu, a vynoříme se na jakémsi travnatém plácku za domem, který je na úrovni druhého patra.
Tento post je převzatý z blogu Aikaasante, který ze svého pobytu v Dar Es Salaam píše Eliška Příběnská. Autorka na FSS MU vystudovala mezinárodní vztahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat