Profant vs. Lindner

Na webu Respektu se objevil text od Tomáše Profanta "postrozvojově" kritizující předchozí článek o Africe, který sepsal Tomáš Lindner.

Mr. Clooney Goes to Washington

Před hodinou byl u ambasády Súdánu ve Washingtonu, vedle sídla ASIL v centru DC, zatčen George Clooney a další kvůli protestům proti údajnému blokování humanitární pomoci do regionů blízko Jižního Súdánu. Zdá se, že otázka Darfuru, Jižního Súdánu a krizí v regionu se opět vrací do centra globálního zájmu.

K Súdánu nedávno vyšla kniha od bývalého Bushova zvláštní zmocněnce pro krizi v Darfuru a profesora na Georgetownu Andrew Natsiose. Knihu jsem zakoupil, ještě ale nezačal číst. Ambasadora Natsiose jsme měli v jednom semináři jako guest speakera, bohužel vše bylo off-record. Každopádně proběhla poměrně přísná kritika rychlého rozvoje mezinárodního trestního práva a jeho vlivu na omezení diplomatických nástrojů pro řešení krizí (viz Darfur, Uganda,...), přihoda o hlavním žalobci ICC, která ho staví do velmi něpěkného světla a obrázek africké politiky, který připomíná Evropu před první světovou válkou, jen o něco komplikovanější (např. vazby Kaddáfího na Súdán, názory Natsiose na skutečné důvody, okolnosti a vinníky "genocidy" v Darfuru, atd.). Každopádně Natsios v době, kdy probíhaly globální kampaně proti genocidě v Darfuru tvrdil, že žádná genocida neprobíhá... dle jeho názoru už bylo dávno po všem... okolnosti viz jeho text ve Foreign Affairs. Ostatně pan ambasador během semináře zpochybnil i jeden důležitý prvek legální definice, aby mohla být situace, kdy v Darfuru zemřely statisíce lidí, charakterizována jako genocida... velmi zajímavé zákulisní informace... Takže snad je něco z toho v jeho knize. Ostatně Natsios má dvacet let dlouhé zkušenosti s Afrikou, jako voják, šéf humanitární organizace World Vision International nebo šéf USAID. 

Konfliktní Somálsko

Mezi státy, které jsou neustále sužovány konfliktem, ať již ozbrojeným či neozbrojeným, patří i Somálsko. Zájem veřejnosti o tuto zemi na východě Afriky je téměř mizivý. A to i přesto, že země se potýká s více než milionem uprchlíků a s miliony lidí, kteří jsou odkázáni na humanitární pomoc.

Za počátek konfliktu, který se táhne až do dnešní doby lze považovat rok 1988, v Somálsku působily dvě organizace SSDF (Somali Salvation Democratic Front) a SNM (Somali National Front), které bojovaly proti vládě Siada Barre, který se dostal k moci roku 1969 vojenským převratem. Od 80. let tyto boje nabraly na intenzitě. V období mezi lednem 1991 a prosincem 1992 se Somálsko jako stát zhroutilo. Po celé zemi vznikaly povstalecké organizace formované na základě klanových struktur. Od roku 1992 v Somálsku působily i ozbrojené síly OSN, které však nebyly při řešení konfliktu úspěšné a taky byly roku 1995 staženy. Do roku 2000 zde prakticky neexistovala žádná vláda. V roce 2000 byla v Somálsku v rámci mírových jednání ustanovena vláda přechodná. Mezitím se Somálsko navíc začalo proměňovat i teritoriálně. V roce 1991 se od Somálska jako státu odtrhla část zvaná Somaliland, v roce 1998 pak Puntland,v roce 2006 následoval Galmudug, který však nebyl nikdy mezinárodně uznán. Od roku 1991 tedy přetrvává absence celostátní vlády. Ustanovená vláda zpravidla ovládá vždy jen určitou část území a ve zbytku země vládnou místní klany, válečníci a také tzv. Unie islámských soudů, která roku 2006 ovládla hlavní město a vyvíjela bojové aktivity proti přechodné vládě. Touto situací se zase cítila ohrožena sousední Etiopie, která na sklonku roku 2006 vyhlásila Unii islámských soudů válku. Konflikt tím pádem získal novou dimenzi a z občanské války přerostl v konflikt mezinárodní. Zejména v letech 2007 a 2008 probíhaly ostré boje a teprve na počátku roku 2009 se etiopská armáda stáhla.

V případě Somálska tak selhávají teorie, dle kterých etnická a náboženská heterogenita způsobují konflikty. Somálsko je totiž z 95 % etnicky stejnorodý stát, ve kterém je zastoupeno právě 95% Somálců. Ta samá situace se opakuje v případě náboženství, kde jsou zde z 99 % zastoupeni sunitští muslimové. Náboženskou a etnickou heterogenitu lze tedy jako zdroj konfliktu jednoznačně vyloučit.

Ivana Zelinková je studentkou Politologie-Afrických studií na Univerzitě Hradec Králové.

Eliška Příběnská: Jak hledat ubytování v Tanzánii

Vybírat si domek v Dar Es Salaam, bývalém hlavním městě Tanzánie, není lehké. Každá čtvrť má svého dalariho, tj. makléře, který by správně měl vědět o všech volných domech v okolí, o tom, který dům má kolik pokojů a jaké vybavení. Problém s dalarim je ten, že většinou ví kulový, ale vždycky chce peníze. Bere 70 korun za každý dům, který ukáže, ať už se zákazníkovi libí nebo ne.

Na Ubungu dělá makléře starý vrásčitý děda. Povídám mu několikrát, že se chci nastěhovat ihned, nejlépe do tří dnů. Pružně nasedl za mě na motorku - tři lidi na jedné motorce je na Ubungu běžné, jmenuje se to styl mishkaki, což znamená špíz. Přijedeme ke krásné kované bráně, dům je bílý a vysoký a má dvě patra postavená šikmo nad sebe. Připomíná domy v Rakousku, má terasu a kamenné schodiště nahoru. "Druhé patro může být vaše", povídá děda. Do druhého patra není přes terasu moc vidět. "Můžeme nahoru?" ptám se. "Až zítra, až tady bude majitel". Druhý den vyhlížíme majitele asi hodinu, což se dalo očekávat. Konečně přijde a vítězoslavně chrastí klíči. Vystoupáme nahoru po kamenném schodišti, které se vine kolem celého domu, a vynoříme se na jakémsi travnatém plácku za domem, který je na úrovni druhého patra.

Druhé patro od travnatého plácku dělí obrovská hluboká propast. Majitel vítězoslavně zachrastí klíči. "Sakra," říkám si, "kde jsou dveře?" A ptám se, "dobře, ale kde jsou dveře?" Majitel chrastí klíči a povídá: "Je to úplně jednoduché, vy zaplatíte nájem, a já tady udělám dveře a vchod." Začíná mi svítat. Obejdu zeď druhého patra, nahnu se přes propast a nahlídnu za roh. Slavné druhé patro nemá ještě ani střechu, ani zdi uvnitř! Je to jen betonová podlaha a jedna boční betonová zeď, ve které majitel plánuje za moje peníze udělat dveře. Dalarimu se zase povedl dobry vtípek. "Do tří dnů se chci nastěhovat", připomínám mu jemně, když nasedám na motorku. Myslím, že nepochopil, proč se nám to bydlení nelíbí. Snad můžeme dva tři roky vydržet!

Tento post je převzatý z blogu Aikaasante, který ze svého pobytu v Dar Es Salaam píše Eliška Příběnská. Autorka na FSS MU vystudovala mezinárodní vztahy.

Africké evropské hranice

Už od základní školy se poslušně učíme, kde že leží hranice našeho kontinentu. Kavkaz, Istanbul, mořem omývaný mys Cabo da Roca. Stejně tak víme, kde leží vnější hranice Evropské unie. Nedávné vystoupení francouzského ministra pro imigraci Brice Hortefeuxe mě však donutilo uvažovat nad smyslem hranic z hlediska plnění jejich zadržovací funkce.

Hortefeux citoval svůj vlastní rozhovor s marockým ministrem vnitra, který se týkal ilegální migrace, jednomu z hlavních témat ze strany EU ve vztazích s Maghrebem. Ten mu v rozhovoru přímo řekl, že 12.000 jeho lidí hlídá marocké hranice jen kvůli evropskému strachu z nelegální migrace a že nevidí důvod, proč by je mělo platit Maroko, když tomu na tom až tak záležet nemusí.

Uvedená příhoda je jen další z mnoha. Účastnil jsem se například jednání EUROMEDu, na kterém bylo jasně vidět rozdílné priority obou bloků. Evropané nechtějí ilegální migraci a chtějí kvalifikované pracovníky. Jejich partneři chtějí peníze. Ať již za pomoc v boji proti nelegální migraci, nebo za odlákávání mozků, popřípadě prostě rozvojovou pomoc jako takovou, jelikož mají přece na ni právo... Tyto priority se prakticky nemají kde protnout.

Zpět snad ke smyslu hranic. Jeden z účastníků debaty zdůraznil, že evropské hranice dnes neleží na evropském pobřeží, ale až na africkém. Hortefeuxova historka nám však vykresluje ještě smutnější scénář - hranice Unie v boji proti nelegální migraci leží hluboko v Africe, případně na východní hranici Ukrajiny a máme jen omezené možnosti situaci řešit - hranice jsou ze své podstaty průchodné, celé uhlídat nejdou. Respektive naše možnosti spočívají v tom, kolik jsme schopni partnerům zaplatit za to, že budou hlídat již předpolí našich hranic.

Tento proces externalizace hranic je poměrně dynamický a rychle pokračující, jeho limity jsou však ve schopnostech a kapacitách přilehlých států. A tak v budoucnu nezbude, než nejen přispívat na to, že naše hranice někdo brání, ale též na to, aby je bránil dobře, tedy na trénink. A v neposlední řadě na rozvoj, jelikož partnery je třeba motivovat. Boj proti nelegální migraci je do značné míry bojem s větrnými mlýny, jelikož trasy ilegální migrace jsou vysoce flexibilní a reagují velmi rychle (nehledě na to, že přes 70 % pozdějších nelegálních migrantů se do Evropy dostane legálně a pak přestojí víza). Evropu však navíc bude stát ještě spoustu peněz.