Post-conflict Development in Bosnia and Herzegovina

Dear colleagues,

it is my great pleasure to invite you to the lecture on topic of "Post-conflict Development in Bosnia and Herzegovina with the Special Insight into the Reform of Defense: Present Situation and Challenges" that will be held on Wednesday, December 7, 10-12h in room P24. FSS MU. Lecturer, Mr Danko Aleksic, an independent analyst with an extensive experience in the related field, will give a lecture on the respective topic. Moreover, considering the fact that Mr Aleksic has also worked for the Parliament of the Republic of Serbia and is currently engaged on a number of UN-sponsored projects in the Balkans and active within the Igman Initiative (aimed at normalization of relations in the 'Dayton triangle'), I believe that you will find his lecture on BiH, state often characterized as 'a case of a failed democratization,' rather interesting and useful.

As for the form of the lecture, one-hour presentation in English language will be followed by a half-hour discussion panel. Thus, please be so kind as to refer to dordevic@fss.muni.cz for any inquiries that you may have concerning the aforementioned lecture, and both Department of IR and European Studies and myself would be very glad to see you on 7.12 in great numbers.

Thank you kindly.

Dordevic Vladimir

Changing Geopolitics of the Caspian Region?

After the last Middle East Symposium, Global Politics editors have decided to shift their attention to other very interesting region – Caspian Sea. According to many IR scholars, world is now experiencing the power shift from the West to so called „emerging powers“, which is accompanied by various geopolitical turmoils. But is this also the case of Caspian region? If so, could this change bring some fresh air to local frozen conflicts? These questions were answered by various regional experts with diverse backgrounds and professional experiences, but profound understanding of Caspian affairs.

It is our great pleasure to publish the answers of Thomas de Waal (Carnegie Endowment for International Peace, Washington, senior associate), Emil Souleimanov (Charles University, Prague, assistant professor), Anar Valiyev (Azerbaijan Diplomatic Academy, Baku, assistant professor, Associate Dean of Academic Affairs), Leila Alieva (Centre for National and International Studies, Baku, president), Joshua Kucera (freelance journalist, analyst, Washington DC) and Tomáš Šmíd (Masaryk University, Brno, assistant professor).

See the Global Politics journal.

Map by US Department of Energy.

Hokej s Šalitem

Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu – a tentokrát již opravdu reálně – začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho prostého desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou. Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou, či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.

 Každý národ má své hrdiny – někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují za obrovské sumy na kluzišti, než na bitevním poli. Mimochodem – i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají podobně, jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost. Pokračování na Blízkovýchodních stránkách 

Konfliktní Somálsko

Mezi státy, které jsou neustále sužovány konfliktem, ať již ozbrojeným či neozbrojeným, patří i Somálsko. Zájem veřejnosti o tuto zemi na východě Afriky je téměř mizivý. A to i přesto, že země se potýká s více než milionem uprchlíků a s miliony lidí, kteří jsou odkázáni na humanitární pomoc.

Za počátek konfliktu, který se táhne až do dnešní doby lze považovat rok 1988, v Somálsku působily dvě organizace SSDF (Somali Salvation Democratic Front) a SNM (Somali National Front), které bojovaly proti vládě Siada Barre, který se dostal k moci roku 1969 vojenským převratem. Od 80. let tyto boje nabraly na intenzitě. V období mezi lednem 1991 a prosincem 1992 se Somálsko jako stát zhroutilo. Po celé zemi vznikaly povstalecké organizace formované na základě klanových struktur. Od roku 1992 v Somálsku působily i ozbrojené síly OSN, které však nebyly při řešení konfliktu úspěšné a taky byly roku 1995 staženy. Do roku 2000 zde prakticky neexistovala žádná vláda. V roce 2000 byla v Somálsku v rámci mírových jednání ustanovena vláda přechodná. Mezitím se Somálsko navíc začalo proměňovat i teritoriálně. V roce 1991 se od Somálska jako státu odtrhla část zvaná Somaliland, v roce 1998 pak Puntland,v roce 2006 následoval Galmudug, který však nebyl nikdy mezinárodně uznán. Od roku 1991 tedy přetrvává absence celostátní vlády. Ustanovená vláda zpravidla ovládá vždy jen určitou část území a ve zbytku země vládnou místní klany, válečníci a také tzv. Unie islámských soudů, která roku 2006 ovládla hlavní město a vyvíjela bojové aktivity proti přechodné vládě. Touto situací se zase cítila ohrožena sousední Etiopie, která na sklonku roku 2006 vyhlásila Unii islámských soudů válku. Konflikt tím pádem získal novou dimenzi a z občanské války přerostl v konflikt mezinárodní. Zejména v letech 2007 a 2008 probíhaly ostré boje a teprve na počátku roku 2009 se etiopská armáda stáhla.

V případě Somálska tak selhávají teorie, dle kterých etnická a náboženská heterogenita způsobují konflikty. Somálsko je totiž z 95 % etnicky stejnorodý stát, ve kterém je zastoupeno právě 95% Somálců. Ta samá situace se opakuje v případě náboženství, kde jsou zde z 99 % zastoupeni sunitští muslimové. Náboženskou a etnickou heterogenitu lze tedy jako zdroj konfliktu jednoznačně vyloučit.

Ivana Zelinková je studentkou Politologie-Afrických studií na Univerzitě Hradec Králové.

Souboj titánů

Jak reagovat na Rusko? Kromě dřívějších příspěvků na našem blogu se k tématu vyjadřuje mimo jiné i aktuální číslo (August 29, 2008) týdeníku Newsweek, kde své názory konfrontují autor slavné knihy Budoucnost svobody Fareed Zakaria a profesor z Yale Jeffrey Garten, poradce v administrativách Nixona, Forda, Cartera a Clintona.

Zakaria v článku "This Isn't the Return of History" (s. 17) pojednává jak o důsledcích gruzínské krize, tak o postoji, který by demokratický svět měl vůči Rusku zaujmout. Zakaria vybočuje z mainstreamu, když ruský útok na Gruzii označuje nikoliv za nový úsvit ruské moci, ale za hrubou strategickou chybu, která měla akorát za důsledek, že Polsko urychleně podepsalo smlouvu o protiraketové obraně, Ukrajina se po období lavírování opět výrazně začala zajímat o členství v NATO, Evropa se zase kamarádí s USA a Rusko si vysloužilo nesouhlasné mručení dokonce i z Číny a různých asijských autokracií. A co za to Putin získal? Sedmdesát tisíc Jihoosetijců.

Co se vhodné reakce týče, Zakaria příliš na výběr nenabízí. Rusko není zas tolik integrováno do mezinárodního prostředí, aby Západ disponoval významnějšími donucovacími pákami. Rusko se stalo asertivní díky cenám ropy, které mu podobně jako Venezuele či Íránu dovolily přehlíživé chování vůči mezinárodním normám, trhům a pravidlům. Zakaria tedy volá po snížení cen ropy (mechanismus, jak toho dosáhnout, ale nenabízí), což by zapříčinilo úbytek moci nově "našňupaných" států. Ruku v ruce s tím by měla jít pomoc Gruzii a Ukrajině a také snaha o začlenění Ruska do mezinárodního systému, nesoucí s sebou na oplátku vícero možností, kterak Rusko umravnit. Pokud bychom totiž Rusko vykopli z G8 a zpřetrhali s ním většinu vazeb, jak navrhuje například John McCain, zbyly by nám jen dvě možné reakce na případné další ruské eskapády - appeasement nebo válka, uzavírá Zakaria.

V zásadě se Zakariou souhlasím, ovšem není mi vůbec jasné, jak uměle a především rychle snížit ceny ropy.

Gartenova receptura je v porovnání se Zakariovou vpravdě jestřábí. Hned na začátek nutno říct, že oba autoři se zjevně liší v názoru na míru zataženosti Ruska do mezinárodního prostředí (účast v mezinárodních organizacích, podpisy mezinárodních smluv apod.), přičemž Garten (How to Squeeze the Bear - s. 40) je v tomto ohledu mnohem optimističtější. Následně navrhuje zvážit vícero možností: izolovat Rusko na mezinárodní scéně (např. přerušení vyjednávání o vstupu Ruska do WTO), ztížit Rusům účast v globálním obchodě, obrátit pozornost ruské veřejnosti k obrovským nedostatkům národního ekonomického a sociálního systému, vyhrožovat bojkotem OH v Soči, navázat užší kontakty s bývalými sovětskými republikami, prověřovat zahraniční konta ruských vysokých představitelů a vyjádřit politování nad ruskými akcemi ve formě parlamentních rezolucí.

Jak již bylo naznačeno, kloním se spíše k řešení Zakariy (i když jeho hlavní triumf v podobě snížení cen ropy podle mě vytáhnout z rukávu jen tak nelze) a preferuji styl klepnout přes prsty, ale pokračovat v dosavadní snaze o zapojení Ruska do vyspělého světa, a to ve všech jeho dimenzích (ekonomické, kulturní, společenské - tolerance, otevřenost apod.). Jakákoliv zvýšeně dramatická řešení typu mezinárodní izolace by šla proti zamýšlenému cíli (přátelské spolupracující Rusko) a vyvolala spíše opačné důsledky. Nicméně některé Gartenovy podpůrné možnosti (např. informování Rusů o stavu jejich země - otázkou ale je 1) jak, a 2) jak přebít oficiální tisk) vypadají rovněž nadějně. Mé resumé tedy zní - Zakaria má základ, Garten doplňky.

Jen poznámečka na závěr - efektivní reakce vyžaduje od všech významných mezinárodních hráčů efektivní spolupráci, která však zjevně v současné EU není na pořadu dne. Nádherně vystihnul poselství EU Rusku svým titulkem list The Wall Street Journal - "Stop! Nebo řekneme znovu Stop!".