sobota 23. dubna 2011

Fukuyama a ženy ve světové politice

Protože se pod dřívějším příspěvkem k nové knize Francise Fukuyamy rozvinula maličká diskuze, ve které Lukáš Hoder upozornil na kritizovaný článek FF s názvem "Women and the Evolution of World Politics", jal jsem se šestnáctistránkový textík přečíst, abych posoudil, zda velký Jeffrey Checkel (viz foto) kritizuje Františka oprávněně. Předně, článek je skvěle napsaný, plně jej doporučuji třeba do busu nebo do kavárny. Žánrově do Foreign Affairs zapadá, taková populárně naučná četba, žádná akademická rubačka, akorát mnohem čtivější než obvykle. Fukuyama popisuje studie chování šimpanzů a indiánských kmenů a ukazuje geneticky zakořeněné rozdíly v chování pohlaví. Vůbec se nedivím, že se to sociálním konstruktivistům moc nelíbilo. Na druhou stranu, většinu textu tvoří vedle nástinu feministických teorií spíše popis novějších výzkumů z oblasti biologie, kam asi ještě postmoderna nedocestovala, takže mohou v klidu bádat a neřešit neuchopitelnost bytí.
A pár kousků pro ilustraci, co se asi Checkelovi nelíbilo: "Male attitudes on a host of issues, from child-rearing and housework to 'getting in touch with your feelings,' have changed dramatically in the past couple of generations due to social pressure. But socialization can accomplish only so much, and efforts to fully feminize young men will probably be no more successful than the Soviet Union's efforts to persuade its people to work on Saturadays on behalf of the heroic Cuban and Vietnamese people. Male tendencies to band together for competitive purposes, seek to dominate status hierarchies, and act out aggressive fantasies toward one another can be rechanneled but never eliminated." František diktuje! (říká Ocelot).
A ještě jeden výrok ze závěru: "Contrary to the thrust of postmodernist thought, people cannot free themselves entirely from biological nature. But by accepting the fact that people have natures that are often evil, political, economic, and social systems can be designed to mitigate the effects of man's baser instincts."

středa 20. dubna 2011

The Poetry of Resistance

Vynikající článek od partnerského blogu deliberacion.org, skutečně velmi doporučuji!

By Gilberto P. Miranda*

Mexico is on fire. There is a war going on, the “war on drugs”, similar to the “war on terror” proclaimed a few years ago by George W. Bush. Seems like nowadays the enemy is more a concept than an identifiable rival. However, the effects of a grand scale conflict are clear: more than 40,000 drug-related murders since late 2006 and practically all major Mexican cities suffering daily episodes of violence.

A couple of months ago President Calderón tried to deny that he had called this conflict a “war”, saying that it is a “fight” on drugs. The press immediately went to their files and got some of the President’s quotes actually calling it “war”.

It should not be a matter of confusion though. It is clear that what is going on in Mexico is not a “regular war” in its traditional conception, first of all, because this war is not being fought between two national states, nor does it have a defined “war theatre” (the geographical area where a war is fought, the front).

However, the Mexican army has been deployed all over the country (both in urban and rural areas). Now it is a common sight to see a convoy of soldiers with assault rifles on your way to work, reading about gunfights in the city’s streets, ghettos and suburbs and ocasionally hearing gunfire near your current location.

Both the federal and state governments (Supported by American political actors such as Janet Napolitano or DEA speakers) mantain an increasingly absurd discourse: we have such an escalation of violence, because “we are winning”, because “we are damaging the organized crime”, because “we are cornering the beast”.

But the corpses keep piling up, the urban attacks happen everyday, civil casualties increase. There are no signs of victory beyond the optimistic words of the government. The lack of an integral strategy against organized crime is evident as the country is slowly submerged into a militarization process.

In late March, something happened. In the southern State of Morelos, eight persons were found executed inside a car. One of them was the son of the writer, poet and journalist Javier Sicilia, who is a collaborator of Proceso magazine, the most important political mag in the country and probably the strongest critic of Calderon’s “war”.

Sicilia, bearing the unamable pain of losing a son, instead of locking himself up, he decided to become, almost by accident, the civil society’s symbol of indignation and sickness of the hurricane of death and destruction that the country has lived the last 5 years.

The poet summoned a manifestation in the city of Cuernavaca (where he lives) and more than 10 other cities throughout the republic echoed his calls and organized similar events the same day (April 3rd). The day prior to the demonstration, Sicilia announced his retirement from poetry, stating that crime “annihilated my soul” and dedicated his last poem to his dead son.

Javier Sicilia also wrote an “Open letter to criminals and politicians”, published in Proceso magazine. In which he stated:

“To the pain of losing a son there are no words – only poetry can get near it, and you, criminals and politicians, know nothing of poetry. What I want to say, from this mutilated life, from this pain that lacks a name because is unnatural (the death of a son is always unnatural, that’s why there’s no name or concept for it: then you are not an orphan or a widower, you are, simply and painfully, nothing). From this suffering, from the indignation that these deaths have provoked, we simply are fucking sick (the term in Spanish is “hasta la madre”, but is an idiom and lacks sense when translated literally).

We are fucking sick of you, politicians, because in your struggles for power you have torn apart the nation’s tissue, because in the middle of this poorly planned, made and directed war, this war that has the country in a state of emergency, you have been incapable – because of your shabbiness, your conflicts, your miserable struggles for power – of creating the necessary consensus that this nation needs to find unity, without which this country won’t have a way out; we are fucking sick because the justice’s institutions corruption generates complicity with crime and the impunity to commit it; because, in the middle of this corruption, the failure of the State is shown, every citizen in this country has been reduced to what the philosopher Giorgio Agamben called with the Greek word “zoe”: the unprotected life, the life of an animal, of a being exposed to violence, kidnapped, vexed and murdered with impunity. We are fucking sick because you only have imagination for violence, for guns, for insults; and along with that, a profund contempt for education, culture, and the opportunities for honest and good work. We are fucking sick because your lack of imagination is allowing that our kids, our sons, not only to be murdered, but also criminalized, turned into scapegoats... We are fucking sick because for all this our citizens have lost their trust in the governments, in their police, in their army; they are afraid of them; we are fucking sick because all you care about, besides an impotent power, that’s only good for administering the disgrace, is money, the promotion of your stupid “competitiveness” and the excessive consumption, which are only other names for violence”

Also he reclaimed to the criminals, saying that we are fucking sick of their violence, their loss of honor, their cruelty, their meaningless violence. “You have even lost the dignity in killing. We are fucking sick of you because your violence has become subhuman, not animal – animals do not do what you do. Your violence is demonic, imbecile. We are fucking sick of you because in your lust for power and richness you humiliate and destroy our sons, producing fear and terror”.

I apologize for such long quotes, but I wanted to show the feelings of a poet who has been struck by violence, and has been capable of condensing what a great deal of the Mexicans feel. This just might be a turning point on a situation that has become clearly unsustainable. For example, last week a mass grave was found in the state of Tamaulipas (which has a long border with the US and is controlled by the “Zetas” cartel), a mass grave with almost 200 bodies in it, which are believed to be immigrants or labor workers of kidnapped buses.

It is unbelievable that we haven’t had major social uprisings. There has even been talk about an “aborted revolution” in the sense that Mexico is one of the 15 largest economies of the world, but the most unequal country in Latin America. And many of the historically and desperately poor are choosing a short period of crime and wealth (where death is almost certain) rather than a lifetime of misery.

In this conjuncture, is very interesting, and from my poiny of view, very positive, that a movement such as this is emerging. Sicilia has become the most unlikely leader of the Mexican civil society, recieving a grand scale support of intelectuals, social leaders and NGOs.

All this happens in the verge of the electoral year, because presidential elections will be held in July 2012 and all the political forces are moving. This is particularly important in a country where the transition to democracy is not only incomplete, but has been a well covered failure, because underneath the “institutionality” and supposed transformation of the mexican state, there still is a crisis of representation, a tremendous concentration of power and a clear authoritarian behavior of the different levels of government.

If this is the movement that will bring a citizen awakening to change the dark course the country has taken, is hard to say. But it is clear that organized and critical movements such as this will serve as oxygen to a nation that desperately needs it. Who knows? It might be just as the Spanish poet Gabriel Celaya wrote during his country’s civil war: “Poetry is a weapon loaded with future”.

*Politologist, Activist and head of Deliberación Magazine (www.deliberacion.org)

Foto: http://www.independent.co.uk

úterý 19. dubna 2011

Náročný týden na Berkeley

Minulý týden jsem si dopřával krásnou izolaci od české politické žumpy a věnoval se nasávání myšlenek intelektuálně obdařených. Vedle stanfordské odbočky se vytáhla i Berkeley, na kampus zavítal mj. přední islámský myslitel Tariq Ramadan, soudce Tullio Treves z Mezinárodního tribunálu pro mořské právo a na semináři o budoucnosti eura vyprávěl sám velký Barry Eichengreen. A to jsem ještě z pracovních důvodů vynechal Michelle Bachelet, nedávnou chilskou prezidentku a současnou ředitelku UN Women. Jistě byla ráda, aspoň se nemusela obávat o psací potřeby, ty chilské se prý Čechům obzvlášť líbí.
Tullio Treves je italský soudce argentinského původu, který před angažmá u Mezinárodního tribunálu pro mořské právo působil na akademické půdě a v OSN. Treves předsedá Seabed Disputes Chamber (cca Komora pro spory o mořské dno), která letos v únoru vydala své historicky první poradní stanovisko. Těžba všeho možného z moře bude asi v blízké budoucnosti velké terno, čímž úměrně poroste i význam tribunálu. Zajímalo mě tedy, co za lidi v takovém soudu sedí. Treves působil jako ... prostě jako cca 70letý italský profesor - důstojný, na respektu si zakládající, spíše s nudným projevem. Všichni mu gratulovali, jak skvěle diplomaticky zařídil, že poradní stanovisko (týká se hlavně povinností a odpovědnosti států, když dovolí kontraktorům kopat v mořském dně) bylo přijato jednomyslným souhlasem všech jedenácti soudců. Tak jsem se ani raději neodvážil vystoupit se svým názorem, že vše přijaté jednomyslně v takovém počtu lidí je podezřelé, z povahy věci asi ne moc ambiciózní a rozumně gumové, aby tam šlo schovat kde co a mohlo se precizovat příště, čímž tribunál bude postupně navyšovat svůj vliv. Každopádně diplomatické schopnosti prof. Treves neoddiskutovatelně má.
Tariq Ramadan je vichřice. Příští rok mu bude padesát, ale vypadá tak o deset let mladší, nebezpečně charismatický, inteligentní a skvěle rétoricky vybavený, hádat bych se s ním nechtěl. Profesor z Oxfordu, který napsal disertaci o Nietzschem, se velmi aktivně účastní veřejných debat, hojně přispívá do diskurzu a řekl bych, že na něj přesně sedí pojem public intellectual. Aktivní a kontroverzní. Na Berkeley přilákal skutečně hodně návštěvníků a řečnil na téma Islamic Reforms and the Arab Revolution. Projev strhující, promyšlený, vše do sebe zapadalo. V tom jsem ale také viděl hlavní problém, podle mě světové dění zase tak perfektní mozaika není a mnoho věcí je dílem náhody (můj koncept už bohužel zpopularizoval Nassim Taleb). Dozvěděl jsem se hodně zajímavých informací, na druhé straně často toho typu, že jim mohu buď věřit nebo ne, protože já si je neověřím. Taková ta moudra o zapojení CIA a nadnárodních korporací do arabských revolucí - zní to atraktivně, ale opravdu nemám, jak zjistit, jestli je to pravda.
Jestli euro přežije, tak to tom příště.
Foto: emdezign.com.

pondělí 18. dubna 2011

Na semináři IIPS vystoupí poradce premiéra ČR Roman Joch

Centrum pro lidská práva a demokratizaci IIPS MU vás zve na odborný seminář na téma Ochrana sociálních, ekonomických a kulturních práv ústavními soudy. Seminář se bude konat ve čtvrtek 21. dubna 2011 ve 14 hodin na půdě Právnické fakulty MU v Brně (místnost 038).

Účast přislíbili například Roman Joch (ředitel Občanského institutu; poradce premiéra ČR), Kateřina Šimáčková (Nejvyšší správní soud ČR), Ivo Pospíšil (Ústavní soud ČR), Jan Kratochvíl (Evropský soud pro lidská práva), Jan Wintr (Univerzita Karlova) a Ladislav Vyhnánek (Ústavní soud, PrF MU).

neděle 17. dubna 2011

American in the Wild Wild East

Matt Rees přispěl na náš partnerský blog Deliberación článkem o zkušenostech Američana se studiem na FSS. Že se mu v Brně líbí, je zřejmé - magisterské studium si prodloužil o doktorát a do toho občas koncertuje v klubu Clubwash. Pěkné počtení!

čtvrtek 14. dubna 2011

Kulturní úžeh

Minulý týden jsem měl nahnáno, že si přivodím z náhlého návalu kultury nějaký mentální šok. Ale přežil jsem ve zdraví. Oakland Museum of California mě velmi mile překvapilo, expozice o historii Kalifornie je udělána velmi vynalézavě, informativně a záživně, člověk si může vše možné osahat, vyzkoušet, točit kolem štěstí v baru apod. Splendors of Faith/Scars of Conquest pojednávají o šíření křesťanství u původních obyvatel Severní Ameriky, působivé. Dvě hodiny v oaklandském muzeu utečou jako voda.
San Francisco Museum of Modern Art (SFMOMA) je ale ještě někde jinde. Pecky 20. století jako Matisse, Frida Kahlo, Warhol, Pollock, Dalí, včetně speciální sekce věnované Paulu Klee. Vynikající, už samotný prostor muzea je úžasný, ale mě dostala hlavně vynalézavost témat expozicí. Výborně udělaná výstava s vinařskou tématikou (skleničky a karafy, vůně odrůd, oblasti, fotky) a zejména Exposed. Voyeurism, Surveillance, and the Camera since 1870. Název by mohl svádět ke kde čemu, ale výstava obsahuje hodně politických fotek, i od tajných služeb, letecké záběry tajných základen apod. Mě zaujaly především fotky, poprvé jsem viděl "pravý" obal známé desky Rage Against the Machine (hořící buddhistický mnich) a onu notoricky známou nechutnou popravu zastřelením do hlavy ve Vietnamu. Muzeum má pět pater, je těžké vše strávit najednou. Asi sem ještě zavítám, a to nejen kvůli početným skupinkám výstavních japonských turistek.
V pátek kulturní týden vyvrcholil koncertem v sanfranciském klubu Slim's. Taková Fléda s pivem v kelímku za pět dolarů. První naskočili lehce progresivní Briti Tesseract, dobrý, ale mám strach, že za chvíli skončí na MTV. Chvílemi to mělo až moc hitové ambice, musí se jim nechat, že hrát umějí, zpěvák taky velmi solidní a víc vyřehtanýho kytaristu jsem ještě neviděl. Zkrátka kombinace, která se musí líbit.
Dál nastoupil jakýsi špinavý tvrdší rokec, ani jsem si nezapamatoval jméno, nenudili, na koncert se to hodilo.
Vrchol večera, a možná i koncertní sezóny, se jmenuje Protest the Hero, to už je trochu těžší progrese, všechny nástroje valí sóla od začátku do konce, zpěvák má asi pět různých poloh od vřeskotu, přes murmur až po výborný čistý hlas, za jednu píseň uslyšíte asi tak 10 lehoulince extrémnějších hudebních stylů, úžasné (ochutnávejte zde, doporučuji tak tři poslechy, než to začne dávat smysl). V Kanadě se skutečně zase urodilo. Atmosféra na koncertu živelná, neustále někdo ve vzduchu, přestože vedle pódia je velké varování, že blbinky typu moshing, crowd swimming či stage diving jsou zakázány. Vlez na koncert za 16 dolarů, nové CD za 10 USD, začínalo se včas, kapely zvučily kratší dobu, než hrály, vše jak má být. V červenci by PtH měli být na fesťáku v Hradci Králové, moc doporučuji. Je to trochu šílené, ale na vyblbnutí ideální. Navíc instrumentální zručnost praští do očí.
Fota: SFMOMA.

Zkur... přednáška

Dnes jsem měl velmi podnětnou cestu busem z kanclu domů. V 10 večer se mi už nechtělo nic číst, tak jsem vedle trestu smrti (mám napsat článeček) přemýšlel o tom, jestli mluvit na přednáškách sprostě nebo ne. Chodím poslouchat do kurzu Prof. Martina Shapira, mého zdejšího školitele, a ten se s tím moc nepáře. Jednou za hodinu výklad opepří nějakým slovíčkem, že Číňané jen mrkají. V jeho letech (tipl bych mu něco kolem 75) a hlavně s jeho renomé (jeden z nejvýznamnějších světových odborníků v oblasti Law and Politics) si to může dovolit. Třeba dneska na semináři o strategiích právníků, kteří pro své klienty chtějí oddálit přijetí nějaké regulace, a proto předkládají odborné studie, na něž úřady musí odpovědět, čímž se proces prodlužuje, z něj zcela přirozeně vypadlo: "Even if there are ten thousands scientists who agree, you will find at least one fucking idiot who disagree."
Já na přednáškách mluvím tak nějak normálně, nepoužívám ani žádnou hoch-brněnštinu, ale ani nejsem sprostý, možná maximálně zařadím nějaké to citově zabarvenější slůvko typu připosraný. Co s tím? Osolit to, nebo ne? Je akademická půda něco extra? Je důležitější forma než substance? Jde to vůbec oddělit? Mám čekat 40 let? Doporučení vítána...

úterý 12. dubna 2011

All Stars Game ve Stanfordu

Dnes (11. dubna) se ve Stanfordu sešla taková sestava, že jsem prostě nemohl odolat a vypravil se na území největšího rivala. Silicon Valley stále nese, takže soukromá Stanford University působí vedle veřejné UC Berkeley jako rozmazlený nenažranec. V době, kdy UC jako celek musí strávit stamiliónové škrty (v dolarech), Stanford může v oblasti nauky mezinárodních vztahů vyrukovat na seminář v následující sestavě: Francis Fukuyama (nový článek z Foreign Affairs zde), Larry Diamond (osobní stránky na Stanfordu obsahují i plné verze článků), Barry Weingast a Ian Morris. O formátu profesorů svědčí i fakt, že je naleznete - až na Weingasta - slušně rozpracované na Wiki - FF, LD, IM.
Hvězdný tým stáje Freeman Spogli Institute for International Studies se samozřejmě nezjevuje pro nic za nic, ale s jasným cílem, který zněl - podebatovat o nové knize Francise Fukuyamy s názvem "The Origins of Political Order" (mimochodem, ceny na Amazonu opravdu nechápu, kniha vyjde zítra, ale dostanete ji tam za 20 USD, já jsem za ni vysolil dvakrát tolik, ale zato ji mám s osobním věnováním od velkého FF!).
Opus magnum autora Konce dějin mapuje období od dávných časů do francouzské revoluce, následující období by měl pokrýt druhý svazek, na němž americký profesor s japonskými předky právě pracuje. Kniha je to bytelná, skoro 600 stran, každopádně se už těším a myslím, že se budu se čtenářskými zážitky postupně dělit. Všichni diskutující smekli před intelektuální hloubkou a šíří záběru, sám Fukuyama své dílo připodobnil k J. Diamondovu Guns, Germs, and Steel, jen je prý komplexnější. Pokud byste se chtěli s Fukuyamou seznámit, zde je skvělá příležitost, docela mě pobavilo jeho hodnocení republikánů: “All of the Kissinger-era realists have gone away, like Robert Zoellick, James Baker, and Brent Scowcroft. Today, the party is just a wasteland. They are total amateurs on foreign policy.” Jinak ale asi největší hvězda současné politologie (či mezinárodních vztahů) vystupuje velmi sympaticky, působí dojmem skutečně neobyčejně chytrého a vzdělaného člověka.
Celá kniha se pohybuje kolem tří hlavních různě propojených témat - budování státu, právního státu a odpovědnosti. Teprve se na četbu chystám, takže pár slov od povolanějších kritiků. Ian Morris by rád více vysvětlil vývoj světa pomocí geografie, podle něj se svět změnil okamžikem, kdy Evropané začali stavět kvalitní lodě, které zvládly cesty přes oceán. Rovněž mezi Indií a Čínou dle něj nebylo ve vývoji tolik disharmonie, jak naznačuje Fukuyama. S tím FF nesouhlasil a poukázal, že v Indii se s krátkými výjimkami nepodařilo nikomu pořádně vládnout, zatímco Čína často vykazovala znaky efektivního státu. Vládci brali půdu bohatým a dávali chudým (či naopak) podle aktuálních potřeb, taková akceschopnost je Indii historicky cizí. Osobnostně je Ian Morris velmi vtipný a zábavný, trochu protipól Barryho Weingasta, který vystupuje skutečně jako vážený univerzitní profesor. Odborník na politickou ekonomii vedle chvály Fukuyamovi vytkl, že se málo zabýval úlohou myšlenek a že neosvětlil, co si představuje pod pojmem politický vývoj. Taky Fukuyamovo chápání pojmu násilí se Weingastovi úplně nezdá.
Na závěr pár glos od velkého Franka k aktuálnějším záležitostem - v arabském světě nás nejdůležitější měsíce ještě čekají, teprve se bude lámat chleba a výsledná podoba institucí apod. rozhodne o vývoji následujících let. Nešlo se vyhnout ani otázce sílící Číny - Fukuyama poznamenal, že západnímu světu se povedlo rozvinout ve všech třech kategoriích (stát, právní stát a odpovědnost), Čína je silná pouze v kategorii první.

pondělí 11. dubna 2011

Europe's energy security

Na FSS MU se uskuteční přednáška Dr. Simona Piraniho z Oxford Institute for Energy Studies s názvem "Russian energy policy, Russian-Ukrainian 'gas wars', and Europe's energy security". Vše proběhne v úterý 19. 4. 2011 v 10 hodin v učebně P51.

Dr. Simon Pirani je specialistou na Rusko a ruskou energetickou politiku, autorem knih "Change in Putin's Russia: Power, Money and People" (Pluto Press, 2009) a "The Russian Revolution in Retreat 1920-1924: Soviet Workers and the New Communist Elite" (Routledge, 2008). Z nejnovějších analýz pod hlavičkou Oxfordského institutu jmenujme např. "The April 2010 Russo-Ukrainian gas agreement and its implications for Europe".

Sociální hnutí na Blízkém východě 2009–2011: Rebelové s příčinou

Katedra politologie a evropských studií FF UP v Olomouci zvou širokou veřejnost na přednášku a diskuzi o sociálních revoltách na Blízkém východě. Po delší době do Olomouce opět zavítá prof. Pavel Barša a spolu s ním na přednášce jako hosté vystoupí Michael Brtnický, Jan Čuřík a Blanka Bednářová. Moderátorem akce je Radim Kašpar. Diskuse se uskuteční 14. dubna v 17:30 v učebně 224 na KPES (Křížkovského 12, Olomouc).

Pořádá: Eutis, o.p.s, Katedra politologie a evropských studií FF UP v Olomouci, Europe Direct Olomouc a Eurocentrum Olomouc.