Terorismus, slovo, jež hodně unese

Jsou fenoménem naší doby. Všichni mají představu, jak vypadají – na hlavách kukly, barety s hvězdou, případně vousáči oblečení v kúfíjích a džalábíjích (arabských šátcích a oblecích), kteří o sobě tvrdí, že zabíjejí ve jménu své víry, ve jménu revoluce, ve jménu svého národa.
Přestože se v dnešní Evropě s terorismem osobně setkalo jen málo lidí, má téměř každý člověk ze Západu o terorismu a teroristech svou představu. Evropan se však stěží ubrání zmatku v hlavě, když téhož člověka, o němž slýchal, že je terorista, spatří v televizi, kterak řeční v parlamentu nebo přebírá Nobelovu cenu míru. Jak se to komu hodí Pojem „terorismus“ se do povědomí dostal v dobách francouzské revoluce. Její teoretici, Maxmilien Robespierre a Louis de Saint-Just, teror nechápali v dnešních ilegálních a násilných protirežimních aktivitách, nýbrž v jeho propojení se státem – měli na mysli to, čemu se dnes říká „státní teror“. Přisuzovali mu pozitivní význam coby tvrdému vyjádření spravedlnosti státu.
Ve dvacátém století se pojem terorismus nesmírně rozšířil a rozmělnil. Vzniklo nespočet jeho typologií. Pojmy terorismus vnitrostátní, mezinárodní, separatistický, protikoloniální, revoluční a mnohé další se staly součástí slovníku analytiků i novinářů. Ruku v ruce s tím nastoupila subjektivnost výkladu pojmu terorismus a manipulace s ním. Obviňování z terorismu se stalo využívanou taktikou politických režimů. Gabčík, Kubiš a další stateční výsadkáři nebyli pro nacistické Německo nikým jiným než teroristy.
Ale nejen totalitní, nýbrž i demokratické režimy začaly využívat pojmu tak, jak jim to vyhovovalo. Zvláště zřetelné je to dnes, kdy rétorika některých západních zemí téměř vytváří dojem kolektivní zodpovědnosti některých národů za terorismus a násilí. „Boj proti teroru“ se stal politickým zaklínadlem a někdy přikrývá i toleranci Západu vůči velice kontroverzním státním režimům – například ve střední Asii. A tyto státy zase „války proti teroru“ využívají k likvidaci domácí opozice.
Rozpory vyvolává i skutečnost, že protiteroristická opatření s sebou v demokratických zemích přinášejí i přijímání legislativy, která ve svém důsledku vede k potlačování různých standardních demokratických procedur a principů (například prodlužování délky vazby, věznění osob bez obžaloby) a ke zvýšenému riziku zneužití protiteroristických zákonů k jiným účelům.
Dalším problémem se v demokratických zemích stal populismus. Snad každý slyšel fráze: „S teroristy se nevyjednává“, „Když se kácí les (rozuměj: terorismus), létají třísky“, „Došlo ke kolaterálním ztrátám“ atd. Ty a jim podobné se stávají omluvou prakticky pro jakýkoliv kontroverzní krok či přehmat.

Když chybějí Gándhíové

Teroristické skupiny vznikají z nejrůznějších pohnutek. Konkrétnější výklad pojmu „terorismus“ je tudíž vždy nutné spojit s konkrétním místem a s aktuální politickou situací.
Stěží bude dnes někdo zpochybňovat (s výjimkou nejtvrdších extremistů), že naprostá většina aktivit Al-Kajdy je terorismem. Ale u řady dalších násilností to takto jednoznačné není. Mnoho muslimů nahlíží na působení některých organizací (třeba Hamasu či Hizballáhu) relativně pozitivně. Přitom aktivity stejných skupin jsou na Západě hodnoceny jako terorismus.
Je paradoxní, že způsob, jakým dnes postupuje Izrael proti palestinským radikálům, se velice podobá tomu, který používali Britové ve čtyřicátých letech minulého století vůči sionistickým radikálům útočícím na britské vojáky a úředníky v Palestině.
Nemusíme však chodit až na Blízký východ. Irští radikálové měli v některých dobách značnou podporu irské veřejnosti. Byli to tedy „teroristé“, anebo „bojovníci za svobodu“? Nejspíš obojí. Mnoho teroristů používá k dosažení spravedlivých cílů (kupř. zbavení se dlouhodobého politického útlaku) neospravedlnitelných metod. Řada teroristických skupin, milicí a geril vzniká také proto, že neexistuje možnost určitých etnik a národů ustavit své vlastní legální ozbrojené složky, které by mohly klást odpor armádě či policejním silám těch, které považují za své utlačovatele.
Jistě, proti útlaku lze bojovat různými způsoby. Většina národů však neměla štěstí na charizmatické osobnosti typu Mahátmy Gándhího, které činily vše pro to, aby vzdorovaly cizí nadvládě nenásilně. Konflikt, boj a války jsou neoddělitelnou součástí lidského vývoje a terorismus je jedním z aspektů tohoto propojení.

Podobnost z odvrácených stran barikád

Regionem s největším počtem paradoxů souvisejících s terorismem je Blízký východ, oblast izraelsko-palestinského konfliktu zvlášť. Kde jinde se dočkali „teroristé“ Nobelových cen míru!? V Evropě je známý hlavně případ Jásira Arafata. Ten však v tomto ohledu měl v Izraeli protějšek – Menachema Begina. Begin i Arafat stáli vždy na „opačné straně barikády“. Přesto se jejich osudy v něčem podobají.
V době, kdy území dnešního Izraele spravovali Britové, byly politické postoje Menachema Begina velmi radikální. Iritoval ho britský přístup k sionismu, zvláště pak omezování židovského přistěhovalectví do Palestiny. Begin se postavil do čela radikální milice Irgun a na sklonku druhé světové války zahájil proti Britům otevřený boj, jemuž padla za oběť řada britských vojáků. Nejznámějším úderem Irgunu byl útok na hotel Král David v roce 1946, při němž zahynulo více než devadesát lidí, mezi nimi i mnoho Židů. V kontextu té doby šlo o malé „11. září“. Na oplátku Britové nejednali s Irgunem v rukavičkách. Sám Begin se objevil na britském plakátu, na němž byli radikálové z Irgunu vyobrazeni společně s odměnou za dopadení. Begin nebojoval tvrdě pouze proti Britům, nýbrž i proti palestinským Arabům a stal se spoluzodpovědným za masakry palestinských civilistů. Begin však byl i jedním z hlavních činitelů napětí v samotném sionistickém hnutí, které v roce 1948 přerostlo bezmála v občanskou válku. Vzájemná nenávist Begina a Davida Ben Guriona byla legendární. Po vzniku Izraele se však Begin změnil na politika a charizmatického lídra izraelské radikálně nacionalistické opozice. Až v roce 1977 se mu podařilo zvítězit ve volbách a stát se izraelským premiérem. Vzápětí můžeme vidět, jak pod americkým tlakem Begin vyjednává s Egypťany a v roce 1979 uzavírá vůbec první mírovou smlouvu Izraele s arabskou zemí. Ještě těsně před podpisem obdrží společně s egyptským prezidentem Anwarem Sadatem Nobelovu cenu míru.
Jásir Arafat byl rovněž výraznou část svého života velice radikální politický vůdce. Stál u vzniku organizace Fatah, která se zaměřovala na násilné údery proti Izraeli a různé sabotáže na jeho území. Měla na svědomí mnoho lidských životů. Koncem šedesátých let navíc Arafatův Fatah zcela ovládl zastřešující (a do té doby nepříliš významnou) Organizaci pro osvobození Palestiny a vtiskl jí radikální charakter. Přesto začal Arafat od sedmdesátých let postupně měnit taktiku a více se soustředil na diplomatické aktivity. V důsledku toho mnoho palestinských radikálů řady OOP opustilo a její bývalý člen Abú Nidal dokonce usiloval o Arafatův život. V devadesátých letech se Arafat stal zcela oficiálním představitelem izraelskopalestinského mírového procesu, za který v roce 1995 obdržel společně s Jicchakem Rabinem a Šimonem Peresem Nobelovu cenu míru. (Ostatně zde již vzpomenutí bývalí severoirští radikálové dnes sedí v poslaneckých lavicích. Jejich případ ukazuje, že přechod teroristů do politiky může přispět k uspokojení politických ambicí hnutí a k celkovému zklidnění situace.)
Není překvapení, že pokud se zeptáte dnešních Palestinců a Izraelců na charakteristiku Arafata, odpoví zřejmě diametrálně odlišně. Ale zajímavější určitě je případ Menachema Begina. Položte otázku, zda Begin byl terorista Londýňanovi, voliči konzervativní strany, a zeptejte se na totéž Izraelce, voliče Likudu – oba jsou příslušníci stejné „západní civilizace“ navíc s podobně „pravicovými“ politickými názory. Pravděpodobně uslyšíte zcela různé odpovědi.
Jedním z paradoxů soudobého terorismu je propojení sociálně-charitativních aktivit a teroru. Na to jsou přeborníky Hamas a Hizballáh. Tyto skupiny bývají na Západě často házeny do jednoho pytle s Al-Kajdou. Existují však mezi nimi významné rozdíly. Al-Kajda je globální a v podstatě čistě teroristická síť nového typu, jíž především běží o šíření její zdeformované verze islámu a nastolení co největšího strachu a vlivu mezi umírněnými muslimy a obyvateli Západu. Naproti tomu Hamas a Hizballáh nejsou „čistě“ teroristické organizace, neboť disponují civilními křídly provozujícími sociální aktivity. Činí tak často efektivněji než oficiální státní složky. Bude zřejmě přesnější mluvit o organizacích, jejichž ozbrojené složky vykonávají teroristické aktivity. Právě kvůli tomu jsou populární, a proto je těžké je zničit – jsou to totiž i sociální hnutí se širokou základnou stoupenců.
Nabídnout alternativu Jediným způsobem, jak se podobným skupinám účinně a dlouhodobě bránit, je poskytnutí alternativy jejich stoupencům. Izrael se sice nedávno stáhl z pásma Gazy. Ve skutečnosti je tato oblast snad ještě více než kdy předtím špinavým táborem pro dva miliony lidí, kteří nemohou změnit své osudy. Gaza je dnes oprávněně považována za „Hamastán“. To i proto, že sociální křídlo Hamasu je pro většinu zdejších obyvatel stále jedinou možností, jak alespoň přežívat. Pokud bude Gaza nadále ostřelována a trest za raketové útoky ozbrojeného křídla Hamasu bude kolektivně aplikován na všechny obyvatele Gazy, situace se nezlepší. To, co Gaza potřebuje, je obdoba Marshallova plánu, která vyrazí Hamasu karty z rukou. Určitě by se to vyplatilo, protože výdaje na podobný projekt by byly nejspíš jen pouhým zlomkem zbrojních rozpočtů Izraele a jeho západních spojenců.
Zkrátka na terorismus by se nemělo pohlížet jako na ideologii či politické hnutí. Terorismus je především taktika či metoda boje používaná některými politicky motivovanými skupinami v určitých situacích a obdobích k dosažení různých cílů. Ruku v ruce s bojem proti terorismu by měla jít i snaha o pochopení jeho příčin. Jedině pak boj proti němu nebude sisyfovský.

Lisabon k soudu nejen v Česku?

Český ústavní soud možná nebude jediný, který se bude zabývat souladem Lisabonské smlouvy s ústavou. Připojit by se k němu mohla i "nejtěžší váha" evropského soudnictví, uznávaný německý ústavní soud.
Člen německého parlamentu Peter Gauweiler již dnes hovoří o tom, že poté, co bude Lisabon ratifikován i v horní německé komoře (dolní již tak učinila), podá on a skupina dalších poslanců stížnost k ústavnímu soudu. Důvodem je přenos kompetencí na Evropský soudní dvůr v oblasti základních lidských práv, ke kterému by mělo po vstupu Lisabonu v platnost dojít. Gauweiler tvrdí, že po Lisabonu budou moci o těchto nezcizitelných právech německých občanů rozhodovat cizí soudy, které nejsou zavázány bránit hodnoty obsažené v německé ústavě - a to samo o soběje dle něj protiústavní. Další výhrady směřují například k oslabení pozice národních parlamentů.
Bude rozhodně zajímavé sledovat, jak se s kauzou německý ústavní soud, známý svým poměrně zdrženlivým postojem (například k eurozatykači či v případě rozsudku ESD 176/03), vypořádá - pokud to tedy Gauweiler myslí vážně, ale vypadá to, že ano. Německá kauza by tu českou, o které zahraniční média dnes relativně hojně informovala, poněkud zastínila. A my Češi bychom opět nebyli unikátní.

Martine, pouč je, prosím!

Mám sice moc práce, ale při ultrarychlém prolétnutí dnešních zpráv jsem narazil na článek, který zcela legitimizuje a odůvodňuje existenci našeho blogu. Zkrátka moc často nemáte chuť psát reakci přímo do novin, protože ji stejně neotisknou, nebo se registrovat někam na diskuzi, kde váš příspěvek zcela zapadne mezi 1024 dalšími.

Takže, co mě tak napružilo? Dnešní článek o schvalování Lisabonské smlouvy v Senátu, který se objevil na iDNES. Na druhé straně, jedná se o web lehce bulvární, takže jistou míru senzacechtivosti lze očekávat. Jádrem článku jsou výroky Jiřího Oberfalzera a rozhovor se senátorem za ODS Jiřím Kuberou, do toho ještě vykřikuje nechvalně proslulá Liana Janáčková.

Poprosil bych našeho senátního experta Martina Hrabálka, aby doporučil svým pacientům přečtení například této knížečky (Kaniok, Dočkal: Základní škola Evropské unie), aby se poučili alespoň o základních faktech. To by snad odradilo J. Oberfalzera od podobných perel: "Lisabonská smlouva představuje příliš velkou ztrátu vlivu na další vývoj v EU, ztrátu suverenity v dalších rozsáhlých oblastech díky kvalifikovanému hlasování bez práva veta. Mohla by opět nastat situace, že o nás budou rozhodovat ti větší. To je v hlubokém rozporu s prvotními idejemi Evropských společenství, která stála na principu, že se dělá jen to, co chtějí všichni bez výjimky." Za pozornost stojí zejména poslední věta. Netušil jsem, že Schumanovým snem byl klasický intergovernmentalismus!

Rozhovor s Jiřím Kuberou obsahuje klasickou snůšku naučených ODS-floskulí, které kdyby nebyly prezentovány tak zbytečně vyhroceně, tak představují velmi vítaný vklad do debaty. Výtky ODS mají samozřejmě racionální jádro, nicméně ono přepjaté podání jim silně ubírá na hodnověrnosti. Přesně tohle je případ, kdy by méně znamenalo více.

Z Kubery postupně vyleze, že jeho největšího nepřítele představuje Charta základních práv EU ("S tím, co je v ní, je větší problém než s tím, co je ve smlouvě"). Následuje demagogie jako: "Ta listina obsahuje věci typu, že tomu, kdo přišel o prostředky, protože si vzal hypotéku a neumí ji splácet, musí povinně každý stát zajistit slušnou existenci. Co to je slušná existence? Je to existence, jakou má Gross, nebo jakou má bezdomovec? Co je to slušná existence? To je vágní pojem." (Mimochodem, Charta hovoří o důstojné, nikoliv slušné existenci.) Následně se velmi čílí, že jsme nedojednali podobné výjimky jako mají Velká Británie s Polskem, kde však ony výjimky mají přeci jen odůvodnění. V ČR, kde Listina obsahuje sociální práva typu bezplatné zdravotní péče a řadu dalších, zřejmě není nutnost z Charty nijak zvláště vyšilovat. Jó, kdybychom nejprve odstranili hlavu čtvrtou Listiny (Hospodářská, sociální a kulturní práva), pak by samozřejmě důvod k povyku byl. A jen jako diskusní otázku bych se zeptal pana senátora, zda četl Deklaraci č. 53 České republiky o Chartě...

Nejhloupější výplod na závěr: "Důkazy o tom, že to je ústava, jsou evidentní. Protože všude visí evropské vlajky, všude se hraje Óda na radost (...)." Zaprvé, do té doby, než smlouva vejde v platnost (jestli vůbec), tak to rozhodně není vina či zásluha Lisabonské smlouvy, že někde něco visí nebo se hraje. Jako bonus přidávám, že na symboly se odkazuje v Lisabonu na rozdíl od ústavní smlouvy pouze formou deklarace (č. 52) šestnácti států (ze sedmadvaceti) se slovy, že pro ně pokračují býti symboly (tzn. deklarace potvrzující současný stav).

Zklamání pro mě představuje zcela pasivní role tazatele iDNES, jenž Kuberovi jen velmi nesměle klade doplňující otázky bez jakékoliv snahy o polemiku. Škoda...

Na závěr bych se jen svěřil s vlastním postojem k Lisabonské smlouvě, protože zatím bych asi mohl být za solidního eurofanatika. Není tomu tak, nemyslím, že by Lisabon představoval dobrý kompromis, nemyslím, že je čas pro takový způsob hlasování, jaký smlouva navrhuje. Ale vadí mi, když ODS se svým typickým přehlížením jiných názorů hlasitě vykřikuje do světa nesmysly.

Takže Hrabíku, doporuč v Senátu kvalitní publikace z dílny MPÚ!!

Proč Čína zkrátka Tibet nepustí?

Tady máte přehlednou a jasnou odpověď. Snad ještě připomenu, že Kosovo určitě Číňany v nutnosti neústupného postoje jen utvrdilo.

Irák horší než Vietnam??

Netrpím žádnou rozhovorovou obsesí, nicméně tady máte další interview - Hospodářským novinám se podařilo tentokrát ulovit skutečně velkou rybu a Daniel Anýž se nadto zhostil role tazatele vskutku velmi dobře (chválím místo Toma Šmída, aby tu mohl zase dštít síru - u toho se zasměji určitě víc). Madeleine Albrightová prohodila několik docela jízlivých narážek na současnou americkou zahraniční politiku (viz nadpis), což doufám konečně vyhecuje našeho valašského jestřába Peťu Vilímka k pořádné reakci a premiérovému příspěvku na blogu.

Z hlediska propedeutiky mi přišla poučná následující pasáž:

"HN: Bushova "idealistická" politika šíření demokracie z pohledu Američanů přinesla Spojeným státům jen problémy. Nebude přirozenou reakcí příštího prezidenta naopak realismus, nezačne se Amerika zase starat především sama o sebe?
Myslím, že tohle pojetí - realismus kontra idealismus - je umělé a v praxi to takto jednoznačně rozhodně nefunguje. Každý prezident byl měl mít širší vizi, kam by se měl svět ubírat a jakou roli by v něm měla hrát Amerika. Ale to samozřejmě nestačí, zároveň musí umět velmi pragmaticky řešit aktuální problémy, které život přináší.
Studentům radím, aby brali zahraniční politiku jako horkovzdušný balon. Bez "hélia principů" by se nevznesl; bez "zátěže národních zájmů" by byl zase neovladatelný a nedalo by se s ním přistát... "

Jen drobná poznámka k otázce, abych autora zase nepřechválil - realismus neznamená starat se sám o sebe, jak by mohl dotaz implikovat.

Kondomy spasí Afriku

Úplně původně jsem se chtěl zase zoufale vypořádávat s českou sociální demokracií, tentokrát po stránce intelektuální mrzkosti reprezentované Annou Čurdovou, jednou z nejhloupějších osob v politice, jakou jsem kdy zaznamenal (a že jich bylo, třeba blahých časů v SPR RSČ...). Pak ve mě doutnala potřeba vypsat se ze svých antipatií ke Kateřině Jacques, k čemuž mě přivedl verdikt soudu osvobozující policistu Čermáka, který tuto bezcharakterní hysteriózní ženštinu kdysi seřezal za to, že porušovala zákon. Zdá se tedy, že v souladu s pravidly. Pak jsem si ale ještě vzpomněl na to, jak tahala svá mladinká dítka v noci po barech se svým milcem (či co to je) Bursíkem a seznal jsem, že věnovat takové semetrice víc než tři věty nemá smysl.
Kdo mne ale skutečně přivedl k nutkání opět na Politicamundi cosi delšího napsat, je jinak vcelku neznámý pisálek Luboš Palata. Neznámý myslím běžnému lidu, jinak společenské kruhy zabývající se věcmi veřejnými toto jméno předpokládám vcelku znají.
Palata si na stránkách Reflexu totiž vyšlápl "hrdinně" na katolíky. Patří už skoro 100 dlouhých let k dobrým mravům pražské kavárenské pakáže, všech těch prokouřeným rosolovitých zadků, plivat na svatou církev římskou jak jen to jde. Nic jim totiž nehrozí.
Palata se přidal též. Sice mne nikdy nijak zvlášť neoslovoval a intelektuálně neobohacoval, ale na druhou stranu ani nijak neurážel a jeho texty nezvedaly ze židle a tudíž jsem na něj žádný negativní názor neměl. Takhle - neměl jsem na něj názor žádný.
To, co ale předvedl na stránkách posledního čísla Reflexu, mě doslova knockoutovalo - více než pověstný pravý hák portorikánského weltera Felixe Trinidada.
Palata se opřel do staronových pokusů KDU - ČSL nastolit na politické kolbiště téma umělého ukončení těhotenství (slovo přerušení je cynický eufemismus). Jako většina novinářů, nezvdělaných či v lepším případě polovzdělaných, se záhy, aniž by vlastně věděl jak, ocitl u katolické církve. Prostě opět zaměnil stranickou entitu v malé české bezbožné zemi s 2000 let starou institucí s miliardou přívrženců. Nicméně ani to mu nezabránilo útočit dál proti tomu, že svatá církev římská odmítá tolerovat zabíjení nenarozených dětí. Vrchol všeho nastává, když církvi bere právo se k tomu vlastně vůbec vyjadřovat s fascinujícím tvrzením, že tím, že odmítá antikoncepci, tak k potratům vlastně nutí a je tím morálně spoluzodpovědná za genocidu (koho, čeho???) v Africe. Navíc bible přece kondomy nezakazuje, diví se duševní gigant Palata. Jasně že ne, pane Palato, stejně tak nezakazuje ani spalování fosilních paliv, používání nášlapných min nebo třeba hnojení pesticidy. Ono totiž, pane hlídací pse demokracie, Písmo svaté bylo sepsáno v poněkud jiné historické době... A jsem si jist, že až Vatikán prozře a přestane odmítat kondomy, tak se Afrika prosluní, smrtelné epidemie tam skončí a zavládne mír, klid a prosperita. Kondomy spasí Afriku. Dosud tom tak není a jediným vinkem je Vatikán a papež a pár kuriálních kardinálů by tudíž mělo být postaveno řed mezinárodní soud - v Aruši třeba, ať to spláchneme rovnou s tou rwandskou genocidou...
Aby bylo rozuměno - debatu o tom, kdy je potrat vraždou a kdy není, považuji za zcela legitimní. Svůj přesný názor tady ventilovat nebudu, byť je asi z výše napsaného zřejmé, že příliš liberální nebude, ale prostě ta debata je legitimní. Stejně tak je legitimní debata o tom, zda není vhodné ze strany církve změnit přístup k nehormonální antikoncepci. A ta debata se uvnitř církve vede. To, že papež vede miliardu lidí a musí dávat ideální normy, ale že jednotlivý zpovědník má veký prostor pro to, aby použití antikoncepce v konkrétní situaci toleroval, to je zbytečné nějakému Palatovi vysvětlovat, jednak má jasno, že katolíci jsou fundamentalisti a jednak by to asi ani nepochopil.
Ano, celá ta debata je legitimní a je jasné, že není a nebude prosta emocí. Jenže rovina, kam to svojí neinformovaností, nevzdělaností, arogancí a zmatečností Palata posunul, je ubohá, otřesná a mně osobně vlastně až hořce směšná.
P.S. Na závěr slibuju, že příště si schválně vyberu něco pozitivního - někoho tu prostě taky pochválím. Snad se vůbec někdo na veřejné scéně najde...:-)

Pravidla hry kontra politické cíle

Po posledním jednání Ústavního soudu o reformě zdravotnictví se v médiích srthla debata ohledně jeho postupu. Objevila se obvinění, že je práce Ústavního soudu zpolitizovaná. Například podle místopředsedy vlády Petra Nečase "Ústavní soudci mluvili jazykem komunistů". Možná má pravdu, ale to se ukáže teprve po vynesení rozsudku. Po tomhle vystoupení ministra Julínka totiž Soud podle mě minimálně tu část týkající se poplatků u lékaře zrušit musí. Když to neudělá, tak na té zpolitizovanosti něco opravdu bude, ale v úplně jiném směru, než naznačuje Nečas. Pravda, některé otázky soudců byly dost mimo, vůbec mně třeba není jasné, co má s článkem 31 Listiny společného počet zdravotních pojišťoven. Nykodýmovi ale křivdí, on jediný se totiž opravdu ptal na skutečné jádro věci.

Aby bylo jasno, já jsem pro poplatky, ale v tomhle případě jde o víc. Na rozdíl od anarchického systému mezinárodích vztahů mají vnitrostátně panovat alespoň nějaká elementární pravidla hry, kterým se ve většině států říka ústava. Pokud v článku 31 Listiny stojí "Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.", a skutečnost je taková, že člověk jdoucí k lékaři musí platit, bez vysvětlení za co, tak je to tak do očí bijící porušení ústavy, že to musí uznat i průměrně fanatický zastánce modrých. Není mně jasné, proč se Julínek na Nykodýmovu otázku pořádně nepřipravil, vždyť v tom je přeci jádro celého sporu. Proč třeba neřekne, že je to za administrativu spojenou s ošetřením a ne za péči? Navíc ty neuvěřitelné boty, jako že poskytnutí péče není podmíněna zaplacením poplatku, když je v zákoně uvedeno, že nevybírání poplatků se trestá... Soud odročením jednání udělal to nejlepší, co mohl, zrušením reformy by totiž mohl ve zdravotnictví nastat chaos, teď je to na Julínkovi, má čas na upravení reformy, aby z ní zmizely ty části, které porušují pravidla hry.

Prach a bída výzkumů

Před nedávnem jsem byl opět obšťastněn jedním z výzkumů CVVM (Sociologický ústav AV ČR) na téma mezinárodních vztahů. Když vzpomenu na blahé časy, kdy jsem sdílel kancelář se známým společenskovědním rutinérem Oldou Krpcem, tak musím v souvislosti s tímto příspěvkem vzpomenout jeho nezapomenutelnou pravdu - takové průzkumy doopravdy odhalují pouze jedinou skutečnost, a sice mnohem nižší tendenci vysokoškolsky vzdělaných lidí vybrat odpověď "Nevím" než v případě zbytku populace.

Prezentovaný výzkum na téma "Důvěra a spokojenost Čechů s OSN, EU a NATO" skutečně neslouží k ničemu jinému než k potvrzení zmíněné pravdy. Dozvídám se, že OSN důvěřují plné tři pětiny respondentů, naopak NATO jen 44 % a téměř stejný podíl jí nedůvěřuje. Docela dost by mě zajímalo, jak se tento vztah důvěry v lidech vytváří. Rád bych viděl průzkum, jenž by se zaměřil na prozkoušení ze základních reálií, týkajících se OSN, NATO a EU. Kolik procent lidí by dokázalo jmenovat současné generální tajemníky NATO a OSN? Jací jsou stálí členové Rady bezpečnosti? Kolik dotázaných by tušilo, kdo je třeba Olli Rehn? Nebo jak vypadá proces spolurozhodování v EU? Obávám se, že správných odpovědí bychom napočítali zhruba stejně jako fanoušků Komety na rozhodujícím zápase v Mladé Boleslavi. Zkrátka vypovídací hodnota výzkumu o důvěře k OSN, EU a NATO je asi taková, jako kdybych byl dotázán, zda důvěřuji Goethe-Institutu v Kuala Lumpur. Nic o něm sice nevím, ale fakt mu dost důvěřuji...

Druhou část průzkumu tvoří dotazy na spokojenost se členstvím v OSN, EU a NATO. S členstvím v NATO je spokojeno necelá polovina dotázaných, zato s OSN více než dvě třetiny! Když vezmu v potaz, že NATO je primárně obranný pakt, pak musím říct, že svou funkci plní naprosto výborně, a tudíž jsem s členstvím zcela spokojen. Pokud jsme my, lid Spojených národů, odhodláni uchrániti budoucí pokolení metly války, podporovat lidská práva, spravedlnost, pokrok a podobně, pak samozřejmě s OSN spokojen být nemohu. Nějak se od ostatních respondentů liším...

A povládne lid!

Hospodářské noviny přinesly další ze svých zajímavých pátečních rozhovorů, tentokrát s Jiřím Paroubkem. Opět vřele doporučuji! Dle frekvence odkazů na průzkumy veřejného mínění panem socdem předsedou se obávám degradace role politika z osoby alespoň pokoušející se nabídnout vlastní myšlenky a řešení problémů na pouhý tlampač hlasu lidu.

Pravá tvář českého socialismu

Mediálním světem opět brouzdá strašák majetkových poměrů někdejšího zlatého chlapce české sociální demokracie, ministra vnitra, premiéra, právníka, deklarovaného blairisty, čističe lokomotiv a já nevím čeho ještě... Prostě na scéně je opět Standa Gross a otazníky okolo toho, jakými prostředky vlastně všechnu tu škváru vydělal. Není to tak dávno, co jsme se dozvěděli, že Staník udělal obchod svého života s akciemi jedněch železáren. Pak sám světu ohlásil, že si trochu zaspekuloval na dolaru a něco mu to hodilo. No a teď jsme se dozvěděli, že si Staníček koupil nové kér, jak by řekl rodilý Brňan. Jenže si jej nekoupil někde na Jižním městě, ale v Miami - metropoli amerického státu Florida. Takové kér nestojí dva a půl milionu korun, ale přes 700 000 bagů. Staník tedy dále kapitalizuje svůj životní kšeft. Nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že se nejedná o bezskrupulózní šmelinu, která by, kdyby svět byl spravedlivý, přivedla Staníka do jinačího apartmá - do vězeňské cely. Ale můj názor houby znamená a Staník s pravděpodobností hraničící s jistotou bude za své těžko prokazatelné zlodějničky a podvůdky souzen až na věčnosti. Prostě je mi celkem jasné, že mu to projde. Stejně jako mu prošel fakt, že podváděl i při svém vzdělávání se, což je ostatně ostuda celého do sebe zahleděného českého vysokého školství.
Mě na celé té kauze pobavila především reakce dalšího osobnostního skvostu českého socialistického hnutí - Jiřího "Rocco" Paroubka. Tento, jak velmi trefně poznamenal politický komentátor Bohumil Pečinka, pětihvězdičkový socialista se na dotaz MfD durdil, že novináři otázkami na Grossovy čachry útočí na nejnižší lidské pudy, jako je závist. Strašně jsem se rozesmál, když jsem to četl. Škoda, že jsou čeští novináři většinou nevzdělaní, neinvenční a nepohotoví, protože měli Paroubkovi hned opáčit, že na nejnižších lidských pudech jako je závist stojí celá slavná socialistická myšlenka. A i kdybych připustil, že ne myšlenka, tak z nich stoprocentně vychází celá socialistická politická praxe.
Vrcholem trapnosti a směšnosti (českého) socialismu je fakt, že jej reprezentují a práva zaměstanců a proletariátu obecně hájí takové vzory středostavovské střídmosti jako Gross a Paroubek i s těmi jejich lacině se lesknoucími pseudodámičkami po boku (Paroubek si ale vybral líp, to zase jo...) a touhou po VIP životě, "zastánkyně" veřejného a bezplatného školství Buzková s dcerkou v předražené školce a politický i privátní polygamista Rath....
Čeští socialisté, to je skutečně parta hic!